Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nový úvod TA

30. 4. 2012

Do tmy přivyklým očím se mi opřelo světlo. Držela jsem víčka křečovitě zavřená, ale bylo to, jako by mi je někdo držel násilím otevřená a do obličeje svítil halogenovou lampou. Každou chvilkou jsem musela oslepnout, myslela jsem si.

A pak jsem udělala konečně poslední krok a oslnivé světlo nahradily sluneční paprsky a jasně modré nebe. Jenže má noha nenašla žádnou pevnou zem, žádný pevný podklad. Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, letěla jsem volným pádem vstříc tmavým střechám domů.

 

Probudila mne bolest v každém kousku těla.

„Au,“ sténala jsem a pokoušela se zvednout hlavu, otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Nejednalo se ani náhodou o jednoduchou akci. Přes úmornou bolest mi nohy i ruce odmítaly poslušnost.  Slyšela jsem však mnoho hlasů, i mnoho křiku. Někdo nedaleko ode mě plakal. Nejhlasitěji se ozýval dětský vyděšený křik, pronikavý jako zvuk sirény.

Čísi hlas: „Co to bylo?!“

A někdo mu odpovídal: „B-bomba?“ roztřesený hlas téměř zanikal ve změti ostatních zvuků. „Udělalo to velkou díru do střechy.“

Konečně jsem získala dostatek citu, abych poznala, proč se nemůžu hýbat. K zemi mě držely přimáčknutou sutiny domu. Podařilo se mi dostat ze zaklínění alespoň ruce. Před úplným rozdrcením mne zachránil vzpříčený trám.

„Ještě chvilku,“ vrčela jsem potichu. Vlastní hlas mne uklidňoval. „Musím počkat, až mi rány přestanou krvácet.“ Byla jsem si jistá, že to nepotrvá tak dlouho.

Otáčela jsem hlavou ze strany na stranu. Někde tu musel být. Sebastian prošel bránu se mnou. Pokud jsem já skončila několik set metrů nad zemí, musel se objevit na stejném místě.

V tu chvíli mě přepadla ta nejhorší myšlenka: Ten pád nemohl přežít. Já sotva dýchám… Zatřásla jsem hlavou, abych tu představu vypudila z mysli. Žádné předběžné závěry!

Namísto bezpředmětného přemítání jsem se začala škrábat ven. Venku se už začínaly ozývat rozličné zvuky záchranného systému.

Než jsem se dostala ven zpod hromady stavebního materiálu, většina zlomených kostí se dokázala znovu spojit. Krvácení ustalo. Že se mi protrhla některých z větších tepen nebo žil, jsem poznala podle množství krve na oblečení. Kdysi světlá barva kalhot byla k nerozeznání díky šedorudé mazlavé tekutině.

Denní světlo nepronikalo hluboko do budovy, kterou jsem nejspíše právě já tak dokonale zdemolovala. Podzemní parkoviště bez přísunu proudu zelo prázdnotou a temnotou. Ideální příležitost pro mě se belhavě ztratit všem z očí, dokud se nikdo nechystal sejít z horních pater ke mně dolů.

Únikový východ se starým rozvrzaným železným schodištěm mi poskytl možnost dostat se na zemský povrch. Otevírala jsem těžké dveře, doufaje, že se ocitnu na některé z bočních ulic.

Opřela jsem se do těžkého křídla plnou vahou těla. Něco nebezpečně křuplo a do mých plic se nahrnula krev. Nohy se mi podlomily a pád zastavily až lokty. Z plic jsem vykašlávala snad nekonečné množství krve, všechna šedorudé barvy.

Zaslechla jsem dusot kroků.

„Sebastiane?“ zašeptala jsem.

Mladý mužský hlas jsem ale nepoznávala: „Hej, jste v pořádku?!“

Pitomec, napadlo mě, než mi bolest zastřela vědomí.

 

Prsty jsem nahmatala teplou měkkou látku vonící aviváží. Nedalo mi příliš námahy si uvědomit, že ležím v pohodlné posteli, přikrytá až po nos velkou peřinou. Někdo chodil po místnosti. Slyšela jsem jeho kroky, přerývaný dech.

Cosi si pro sebe polohlasem mumlal: „Nikdo se nerodí jako zrůda. Jenže otec…  Nikdo mu nevěřil, že tam byl. Teď mu to můžu dokázat. Jestli je to… “  Jeho hlas se ztrácel a zase sílil dle toho, jak daleko se ode mě nacházel.

Kroky ustaly a hlas zněl už jen jako monotónní mumlání. Odvážila jsem se proto otevřít oči.

Místnosti byla docela veliká, ale brzy mi došlo, že se vlastně jedná o garzonku o jediné místnosti. Na jednom prostoru se nacházela ložnice, obývák, kuchyň i jídelna v jednom. Muž postával u pracovní desky nedaleko okna a něco myl ve dřezu. Zničehonic se otočil. Než jsem znovu zavřela oči, ještě jsem zahlédla, že v ruce drží kuchyňský nůž.

Poslouchala jsem přibližující se kroky. Zastavil se u lůžka. Ze všech sil jsem se snažila přečíst si jeho mysl, ale tam, kde jsem měla narazit na jeho myšlenky, zel jen černý prostor. Srdce se mi rozbušilo.

Ne, tohle není anděl. To bych cítila, on není… Ale jak to, že si nemůžu přečíst jeho myšlenky?! Co je zač?! Klid, klid, pozná, že jsem vzhůru, musím být klidná, mluvila jsem v duchu sama se sebou a nutila hrudník, aby se zvedal jen zvolna a pomalu. Aniž bych poznala, jaký byl záměr tohoto jeho počinu, se muž zase odsunul o nějaký kus dál.

A pak se to stalo.

V břiše mi děsivě nahlas zakručelo. Po chvilce se do hrobového ticha ozval jeho smích: „Takže jsi vzhůru?“ pronesl jen tak mimochodem.

Aniž bych otevřela oči, pokusila jsem se posadit se. Z hrdla mi samovolně unikalo zasténání, protože pokusy dostat se z lehu do sedu velmi bolely.

„Pomalu, nebo si potrháš stehy,“ ucítila jsem teplou ruku na holém rameni. „Klidně otevři oči, už jsem je viděl.“

To bylo nečekané. Ztuhla jsem a přemýšlela, zda jeho slova neskrývají nějaký smysl, který mohl být… prostě normální. Nic mne nenapadlo, a tak jsem je otevřela.

Pozoroval mne pár tmavě hnědých očí rámovaných tmavými rozcuchanými vlasy.  Jeho ruka mne stále držela. Byl u mě blízko. Ani jsem se nehnula.

Usmál se: „Mě se nemusíš bát. Nechci ti ublížit.“ posadil se na zem vedle postele a odhrnul ze mě peřinu.

S překvapením jsem zjistila, že kromě obvazů na sobě nemám vůbec nic a prudce jsem své tělo peřinou zase zakryla. „Sakra!“ vyjekla, když mě zatahaly stehy snad po celém těle.

„Říkal jsem ti, že musíš být opatrná,“ muž zakroutila hlavou. Musel si myslet, že jsem úplně blbá. „Mám tu polívku, trochu ti přinesu.“ Za pár minut se vrátil s talířem, ze kterého se linula příjemná vůně. „Není to otrávené,“ vzal si první sousto, když mu došlo, že i přes hlad si od něj jídlo nevezmu. Když však ochutnal jako první, uvědomila jsem si, že moje paranoia už dosahuje úrovně psychické poruchy. Podal mi lžíci a nechal mě, abych se najedla, přitom mi držel talíř u postele a pozoroval každý můj pohyb.

Poté jsem si znovu lehla. Teplo v břiše příjemně uspávalo. Muž ještě něco řekl, ale už jsem mu nerozuměla.

 

Když jsem se znovu probudila, garzonka zela prázdnotou. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale muže nikde vidět nebylo.

„Haló-o?“ zachraptěla jsem do prostoru. Když se po chvilce čekání nikdo neozval, odhodlala jsem se vylézt z postele a najít si něco na sebe. Oblečení na mě čekalo na konferenčním stolku spolu s dopisem, že se ten chlapík za chvilku vrátí. Podepsaný byl jako James.

Sundala jsem si zakrvácené obvazy. Pod nimi jsem objevila úhledné stehy a téměř zacelené rány.

V jedněch větších dveřích zašramotily klíče. Černovlasý dlouhán se vrátil domů s nákupem.

„Už jsi vzhůru? Vypadá to, že už je ti líp. To jsem rád,“ mluvil klidným hlasem.

Stále jsem nebyla schopná dostat se do jeho mysli. Tentokrát jsem si ale byla jistá, že už to není následkem poranění. Ten muž měl vybudovanou slušnou bariéru, to nemohla být náhoda.

„Jsem James Morris, jak už sis asi přečetla ze vzkazu. Jak se jmenuješ?“ představil se mi s napřaženou rukou.

Pomalu jsem jeho nabídku přijala. „Oh…“ víc jsem ze sebe nevypravila.

„Oh se určitě nejmenuješ,“ napomenul mne.

Stiskla jsem mu ruku podstatně silněji a v jeho očích se objevilo překvapení z mé síly. „Samozřejmě ne. Děkuju ti za pomoc, ale do toho, kdo jsem, ti vůbec nic není,“ zavrčela jsem a uvolnila stisk dlaně. „Bude pro tebe lepší, když ihned odejdu a ty zapomeneš, že jsi mě vůbec potkal,“ vydala jsem se směrem ke dveřím.

„Nebojíš se toho, co o tobě mohu říct?“ počkal, až se zastavím, „asi není moc lidí, kterým bys nedokázala přečíst myšlenky, že ne?“

Prudce jsem se otočila: „Jak, doháje víš, že umím číst…“

„Nevěděl jsem,“ pokrčil nevinně rameny.

Kurva, dostal mě. Začínala mě bolet hlava. Protřela jsem si prsty oči. „Víš, co? Nechápu, co se děje. Kdo jsi, ani co se stalo, jak jsem se tu ocitla, ale to zrovna není věc, co bych musela řešit. Prosím, nech mě být. Tohle není tvoje věc. Nechci ti ublížit.“

„Já vím.“

Tohle bylo divné.

Rukou mi naznačil, jestli si nechci sednout. „Pojď se alespoň najíst, než odejdeš,“ nabídl mi a já nenašla jediný důvod, proč odmítnout.

Sedla jsem si na gauč, ale téměř okamžitě jsem znovu vstala, protože si sedl hned vedle. Na obývací stěně mě zaujala řada fotografií. Byl na nich James s mladou dívkou, tak asi dvacetiletou. Oba vypadali tak šťastně a spokojeně.

„Tvoje přítelkyně?“ zeptala jsem se. Ticho, které tu vládlo, mi drásalo nervy, a proto jsem se rozhodla zkusit zavést jakoukoliv konverzaci, která se nebude zaměřovat na mou osobu.

„Ex.“

„To ses z toho asi moc nedostal, když tu máš její fotky, co? Haha,“ vzala jsem si jednu do ruky a otočila ji, abych se podívala, zda na ní nebude zezadu napsané datum. Nebylo.

Povzdechl si: „Zemřela při nehodě v metru.“

Spěšně jsem fotku vrátila na své místo. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem tak, aby to slyšel. Tohle jsem si pamatovala - jaké to je, ztratit někoho důležitého.

„To přece není tvoje vina,“ usmál se a podal mi talíř plný smažených nudlí s proužky masa a zeleniny. „Vlastně…“ zamyslel se, „vlastně se jí docela podobáš.“

„Co?! Tak to ani náhodou. Nevšiml sis? Já jsem tmavovlasá,“ vlastní pousmání mi znělo nervózně. Zdálo se však, že on mé pokusy o odlehčení situace docela přijímá.

„Stačilo by jen trochu peroxidu a mohla by z vás být dvojčata.“

Netušila jsem, co dál říci, a tak mezi námi zavládlo ticho, rušené jen cinkáním příborů.

„Studuju tady medicínu. Nedaleko chodím brigádničit jako asistent do jedné nemocnice. Proč to říkám… necháš mě, abych ti zkontrolovat ty stehy? Případně, abych je vytáhl.“

„To nebude zapotřebí. Za tak krátkou dobu se mi ty rány nemohly zahojit, že?“ couvala jsem před ním, když se ke mně přibližoval, aby si mě mohl prohlédnout. Že mu nevadilo dívat se mi do očí, jsem byla ochotná skousnout. Co by si ale pomyslel, když by viděl, že většina ran, včetně těch hlubokých, je už téměř zahojených a že už stačí jen vytáhnout stehy?

„Dobře, uděláme dohodu, bereš?“

„He?“

Zase si povzdechl: „Zajímá mě, kdo jsi. Když mě necháš to zjistit, tak ti pomůžu, v čemkoliv budeš chtít.“

Rozesmála jsem se, „ty fakt nejsi normální, co? Nevíš, o čem mluvíš…“ chtěla jsem pokračovat, ale on mi skočil do řeči.

„Napůl člověk, napůl šedostříbrné zvíře podobné vlku jen mnohem větší, tuším správně? Ty tvoje žlutavé duhovky se zdeformovanou svislou zorničkou jsou také jejich. Krev šedorudé barvy, rychlá regenerace a schopnost číst, možná i ovládat myšlenky druhých…bude toho nejspíš mnohem víc.“

Ustoupila jsem od něj na nejvzdálenější konec místnosti. „Kdo, kčertu, jsi? Ty nejsi anděl.“

„Je vás takových víc?“

„Aaaargh,“ zavrčela jsem. On věděl jenom o mně. Doprdele, musím si dávat bacha na to, co říkám. „Dost! Je mi jedno, co víš. Tvůj problém, jestli tě za to zlikvidujou. Jdu odsud a doufej, že se už nepotkáme. Jestli chceš žít, dělej, že se tohle nikdy nestalo, dobře? Jsi docela milej, tak se snaž se nezabít.“

Sebrala jsem se a i přes jeho několik protestů jsem prostě odešla s rázným bouchnutím dveří.

 

Tohle bylo fakt divný, snažila jsem se uklidnit a dostat se z dosahu toho podivína, co jen nejdál to šlo. Sedla jsem na nejbližší bus, nevěda, kam vlastně jede. Bylo mi to úplně jedno, hlavně, že budu pryč.

„Dobrý den, kontrola jízdenek,“ ozvalo se mi nad hlavou.

Kčertu.

 

 

Přes mříže se na mě usmívala povědomá tvář. „Dlouho jsme se neviděli,“ zněl jeho ironický hlas. „Nehodila by se ti tak trochu pomoc?“

„Zase ty?“ vlastně mě to tak moc nepřekvapovalo. Nechat se zatknout prakticky okamžitě, co vytáhnu paty na ulici… „Jsi mě sledoval?“

„Ani jsem na to neprojezdil moc benzínu,“ smál se. „Víš, možná by tě nechal ten revizor jít, kdybys mu nepřerazila nos.“

Postavila jsem se na nohy. James byl docela vysoký a ze zaklánění hlavy mě už bolelo za krkem. „Tak proč jsi přišel?“

„Moje nabídka pomoci stále platí.“

„Pořád na tom trváš? Tak dobře, beru,“ odpověděla jsem. Jako by mě ostatně mohl donutit, abych zůstala v jeho bytě. Pořád jsem měla pár es v rukávu, o kterých určitě nevěděl, ať už o mě a ostatních tušil cokoliv.

„Odpřísahni mi to.“

Srdce se mi rozbušilo. „C-co?!“

„Rozuměla jsi mi dobře. Chci, abys mi to odpřísáhla.“

V tu chvíli mi to došlo. Tenhle klučina věděl mnohem víc, než jsem si vůbec mohla představit. Pravdou ale zůstávalo, že o ostatních andělech až donedávna neměl tušení a to mohla být jeho záchrana. Už jednou jsem přísahala, že kvůli mně už nikdo umírat nebude, když mu teďka odpřísáhnu to, co po mě chtěl, byla téměř stoprocentní jistota, že za to jednou zaplatíme oba. Jenže… jenže já zrovna teď pomoc očividně potřebovala. On mi mohl pomoct se schovat ve společnosti, najít si úkryt, najít svou zbraň a co líp, najít i Sebastiana.

Stoupla jsem si na špičky, abych se dostala co nejblíže k jeho uším a mohla mu zašeptat: „Uvědomuješ si, že za to jednou nejspíš zaplatíš vlastním životem?“

„Naprosto.“

„Tak dobře. Jakou přísahu přesně chceš?“

„Přísahej, že za to, že ti budu pomáhat, mě necháš, abych tě mohl poznat.“

„Tak přísahám,“ zpod mého trička zasvítilo jasné světlo vycházející z medailonu, který se mi houpal na stříbrném řetízku na krku.

 

Očividně byl spokojen s tím, co se stalo. Protože následujících několik dnů jsme toho moc nenamluvili. On se staral hlavně o to, aby mi zajistil potřebné osobní doklady, abych zase neskončila zadržená u policajtů na stanici. A já mu prozatím nehodlala poskytnout žádnou informaci o sobě. Potvrzoval se mi tak jen fakt, že on věděl, co znamená, když mu něco odpřísáhnu. Pokud jsem nechtěla skončit s nějakým tvrdým trestem, nezbývalo mi, než se držet v jeho blízkosti.

„Hej Catherin, slyšíš mě?“ zamával mi rukou před obličejem, zatímco já se vztekle mračila na svůj odraz v bočním okénku. Za ním ubíhaly domy rychlostí třicet mil v hodině. Když jsem se na něj konečně podívala, pokračoval v monologu: „Zítra potřebuju zkontrolovat rekonstrukci jednoho domu na kraji Londýna. Vím, že tě nemůžu zavřít, ale rád bych, kdyby ses nevypařila.“

„Nedělej si starosti, přísahala jsem ti snad, ne?“

Zklamaně i povzdechl. Ani jeho tahle situace netěšila.

Tak proč se, kčertu, do toho navezl?! Neskutečně mi to lezlo na nervy. Skočila jsem z bláta do louže. Pro mě to byla jen jiná forma téhož vězení, ve kterém jsem byla předtím celých dvanáct dlouhých let. Bože, tohle jsem si snad nezasloužila.

 

Když jsem následující den nemusela trčet v přítomnosti černovlasého maniaka, rozhodla jsem se vydat na místo, kam jsem dopadla po návratu na Zem. Nasadila jsem si na nos černé brýle a vydala se na cestu. Místo neštěstí bylo obepnuto policejní páskou a do blízkosti částečně zříceného objektu nikdo nesměl. Důvodem byla silně narušená statika a nebezpečí dalšího sesuvu budovy. Někteří kolemjdoucí si místo nehody fotili.

Nějakou dobu jsem postávala kolem a pozorovala hemžící se úředníky se zápisníky.

Napadlo mě, že bych se mohla zeptat, kam odvezli zraněné, do které nemocnice, ale nebylo nějak koho.

Pak se krátce ozvala houkačka a z nedalekého policejního vozu ke mně přistoupil mladý muž: „Promiňte, slečno, potřebujete něco?“

Na chvilku jsem se zamyslela. „V ten den tu byl můj jeden můj… dobrý kamarád,“ lhala jsem s docela klidným hlasem. Až mě to samotnou překvapovalo. „Dneska jsme se měli sejít, ale nepřišel. Nevím, kam ho odvezli. “

„Nezkoušela jste volat na místní policejní služebnu?“

„Znám jen jeho křestní jméno.“

„No, to je trochu zapeklité. Zkuste se zeptat v Hlavní nemocnici, tam odvezli všechny zraněné.“

„Děkuju vám.“

Rozloučil se a odešel. Přemýšlela jsem, jestli to znamená, že nikdo nepřišel o život, když nemluvil o tom, kam odvezli mrtvá těla. Nebo zda mi jen nechtěl brát naději, že třeba je Sebastian ještě naživu. Mohla jsem si přečíst jeho myšlenky, ale považovala jsem to za zbytečnou námahu. Neměla jsem ani jistotu, že tu Sebastian opravdu byl se mnou.

Takže čím začnu? Měla jsem na výběr. Buď hledat prvního Sebastiana, o kterém jsem neměla ani ponětí, kde je, nebo svou zbraň. To druhé mi přišlo pro začátek rozhodně jako lepší nápad.

 

Večer mě James vzal do čajovny. Čekala jsem něco v anglickém stylu, ale překvapilo mě potemnělé místo s gobelíny a barevnými malůvkami všude po zdech, tlumená světla, ošuntělá křesla a velké polštáře k sezení. Vzduchem se nesl opar z četných vonných tyčinek a vodních dýmek.

Našli jsme si místo trochu stranou a nechali si donést čaj v malých konvičkách. Když obsluha odešla, mohla jsem si konečně sundat černé brýle, přes které jsem v tmavém prostoru skoro nic neviděla.

„Chtěl bych dneska mluvit o tobě,“ začal bez větších servítek.

„Nechme to raději, až budeme v tom tvém kamrlíku.“

„Proto jsme tady, je tu víc bezpečno.“

Nedávalo mi to moc smysl, ale na místo, abych se s ním hádala, jsem jen rezignovaně pokrčila rameny: „Dobrá tedy, řeknu jen tolik, kolik si myslím, že si za svou dosavadní pomoc zasloužíš,“ pousmála jsem se.

„To zní fér.“

„Jmenuju se Lakejja. Nebo mi tak alespoň říkali v Lese. Les je místo, kde jsem byla - no můžeš to nazvat tréninkem,“ odmlčela jsem a přemýšlela, co víc bych mu ještě mohla říct, aby to nevedlo k příliš složitému vysvětlování o věcech, o kterých jsem i já sama měla jen velmi mlhavé ponětí.

„Víš, vím o tobě od otce. Všichni ho měli za blázna. Když jsem byl malý, vyprávěl mi o místě, kde žijí obrovští mluvící vlci, kde jsou zvláštní lidé a dokonce i jednorožci. Pochopitelně si celá rodina myslela, že mu přeskočilo. Měl utkvělou představu, že sem k nám přijde nějaká…“

„... zrůda s šedorudou krví, vlčíma očima a podivnou silou zničit svět?“ doplnila jsem ho klidně. Neodpověděl mi, ale já věděla, že přesně na tohle myslel. „A proto jsi teď tady? Chceš mě pozorovat a doufáš, že se tvůj otec alespoň v něčem zmýlil?“

„Nikdo se nerodí jako zrůda přece.“

„To je ten problém. Můžeš se jí velmi lehce stát,“ zavřela jsem oči a rukou si mnula bolavé čelo. „Víš, nejde vlastně o nic tak velkého. Nemuselo by jít ani o nic tak nebezpečného, nebýt… lidského faktoru.“

„Nechápu to. Co je vlastně to, co má být na tobě tak nebezpečné?“

„Ten druhý svět je s námi spojený. Existuje mnoho bran, kterými se dá projít tam i zpět a značná část jich je na místě, kde jsou dle pověstí brány do pekla. Těm bytostem, co tam žijí, se podařilo získat ohromnou sílu. Nevím přesně jak, ale nějak ji vytvořili. Každopádně se jim vymkla kontrole. Jejich svět jí byl téměř pohlcen. Tehdy ještě nepředstavovala tak ohromné nebezpečí. Pokusili se jí zlikvidovat, pochopitelně marně. Jedinou možností bylo ji dostat pryč, a hlavně najít nějakou schránku, která by ji zvládla.“

„Někoho, kdo by ji dokázal ovládat.“

„Ne to zase ne. Oni nechtěli, aby ji dotyční uměli použít. Tak obrovská síla, kdyby jí někdo ovládnul… stal by se téměř bohem. Stačil jim prostě nějaký kontejner, někdo, kdo jí prostě jen bude držet v sobě, aby se neuvolnila. Aby to bylo snazší, podařilo se jim tu sílu rozdělit na několik částí. Dík tomu škody, která ta nezvládnutá síla způsobí jeho nositeli, jsou nejspíš buď žádné, nebo jen velmi malé.“

„Takže je vás tu víc takových?“

„Je tu dvanáct dalších, ale ti jsou jiní. Mají část té síly, ale nemají v sobě vlčí krev. V tom jsem jiná než oni. Také nesu o něco větší díl, ten už nešel dál rozdělit. Ta krev mě má vlastně chránit před případnými devastujícími účinky té síly. “

„O kolik větší? A co máš vlastně za cíl? Co je tvým úkolem, abys s tou silou udělala?“

Pousmála jsem se, ale nic už neřekla. Chvilku se na mě podezřele díval a trvalo, než mu to došlo: „Více informací až zase zaplatím svou část, že?“

„Musíme si něco nechat na příště, ne? Teď jsem zase na řadě já, po tobě něco chtít.“

„Ještě mi alespoň řekni, proč jsi je označovala za anděly – ty ostatní?“ byl tak roztomilý, když prosil.

„Ta síla je téměř božská – prý – proto se jí říká andělská a nositelům se přezdívá andělé. Sice silně pochybuju, že někdo z nich by se dal označit za čistou bytost překypujícím milosrdenstvím, ale proti gustu.“

 

 

Z Jamese se v průběhu večera vyklubal velmi příjemný společník a já si značnou dávkou překvapení uvědomila, že je mi v jeho přítomnosti velmi příjemně.  Možná to bylo tím, že jsem dlouho neviděla nikoho „normálního“, možná tím, že on věděl, co jsem zač a přesto se mě nebál. Vezmu-li v potaz, že do tohoto okamžiku jsem potkávala lidi, kteří, když zjistili, kdo jsem, se mi ráčili klidit z cesty, případně se pokoušeli odklidit z cesty mě… Prostě vítaná změna.

Vyptávala jsem se, co ho vedlo ke studiu medicíny. Musela jsem se smát, když mi vyprávěl o tom, že to udělal vlastně natruc matce. Mohl mít pohodlný život v právnické firmě svých rodičů – ale přece nebude dělat to, co chtějí oni.

Nakonec mi vyprávěl i o své přítelkyni, jejíž fotky měl doma rozestavěné.

„Měli jsme se brát. Jela si akorát vybrat svatební šaty,“ vyprávěl polohlasně. „Vracel jsem se právě z práce domů, když jsem si všiml, že stojí hlouček lidí u prodejny s televizory. Normálně to nedělám, ale prostě jsem se šel podívat, co tam všichni tak zaujatě poslouchají. Hlásili, že se někdo odpálil v metru a pak i v autobuse,“ mluvil tak podivně klidně. I když jsem mu nemohla číst myšlenky, ani pocity, byla jsem si naprosto jistá, že ho velmi bolí o tom mluvit. Ale hovořil sám dál, stejným tempem i tónem hlasu: „Obě zemřely. Ona i její kamarádka.“

„Jak jsi to vůbec zvládnul?“ odvážila jsem se něco říci.

„Právěže nezvládl,“ trochu smutně se pousmál. „Vlastně jsem se pokusil o sebevraždu.“

Proč mi tohle říká?! děsila jsem se, ale zároveň jsem ho chápala.

„Věř mi, jestli to někdy budeš chtít zkusit, tak přitom nechlastej… strašně blbě se řežou žíly, když jsi totálně namol,“ smál se. „To vlastně není směšné… promiň.“

„Máme hodně věcí společných, zdá se.“

Obrátil na mě krásně překvapený pohled. Hnědé oči se mu leskly ve slabém světle malé stolní lampičky. Moje smysly v tu chvíli ale přitáhlo něco úplně jiného. Kolem nás prošla skupinka rozveselených mladíků, nadšeně o něčem švitořících. Mezi nimi se pohyboval někdo – někdo, koho jsem poznala, aniž bych se musela příliš snažit. Velká síla, černý prostor namísto otevřené mysli. Ale který z nich to byl?

Chytila jsem Jamese za ruku a pomalu ho táhla k místu, kde se platilo za čaj, a ke dveřím.

„Catherin, co se děje?“

„Řeknu ti to venku, pojď. Honem, prosím.“

Nechala jsem ho zaplatit a sama jsem z čajovny odešla, abych na něj počkala venku.  Když vyšel, mávla jsem na něj rukou, aby běžel za mnou. Zastavila jsem až ve chvíli, kdy jsem si všimla, že už nedokáže popadnout dech.

„Co-co to blázníš? Takhle lítat… uff…moje fyzička zas tak špatná není, ale tohle…“ funěl a sotva popadal dech.

Medajlon pod tričkem mi zářil. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Ale nic jsem už necítila. Díky bohu, pomyslela jsem si a sedla si na nejbližší lavičku.

„Byl tam,“ pronesla jsem, když si James sedl vedle mne.

„Kdo?“

„Anděl. Jeden z té skupiny mladíků byl anděl.“

„Vypadáš, že si tím seš docela jistá.“

„Naprosto.“

„Hmmm,“ zapřemýšlel. „Žádný z nich nevypadal nějak agresivně.“

„Možná. Nechtěla jsem to riskovat. Kdyby to byl senzibil, snadno by mě odhalil.“

Luskl prsty: „Každý máte jinou sílu?“

„Ach jo, ty jsi prostě neuvěřitelný,“ rozesmála jsem se a podívala se nad sebe přímo do světla pouliční lampy. „Ale jo, je to tak. Při tvorbě andělské síly sestavily dvanáct unikátních schopností. Při jejím rozdělování se jim podařilo každou z nich rozdělit na půl. Doufali, že vznikne celkem 24 malých částí, jenže namísto toho jich vzniklo třináct – dvanáct polovin od každé schopnosti a pak jedna velká část, která má v sobě ty zbylé půlky.“

„Takže dokážeš ovládat veškeré schopnosti, které mají i ostatní? To ti dává obrovskou výhodu!“

„Ne tak docela.  Drtivou většinu nezvládám použít. Prostě nevím jak. I to málo, co zvládám, jsem se naučila jen stylem pokus, omyl. Kdyby to můj učitel věděl… “větu jsem nedokončila. Asi by mě nezabil, ale nadšením by rozhodně taky nepřekypoval. „Potřebovala bych, abychom někam zajeli.“

„Hmm?“

 

James mě požádal, abych byla trochu trpělivá a dala mu čas, aby si udělal v práci volno. Většinou totiž pracoval hlavně o víkendu, kdy neměl školu. Když nepracoval, trčel na přednáškách. Po skoro týdnu to konečně vyšlo a mohli jsme si udělat výlet ke Stonehenge.

Měli jsme štěstí. Hotel, který James zamluvil, stál na kraji malého městečka jménem Amesbury. K megalitu to mohlo být tak pět až sedm kilometrů vzdušnou čarou. Ještě ten den jsme se tam zajeli podívat. Počasí nebylo nic moc. Chvilku hřálo sluníčko a za pět minut se přihnaly zdánlivě odnikud mraky a strhl se nehorázný slejvák.

Oba jsme se shodli na tom, že bude nejlepší si místo nejdříve trochu obhlídnout a až pak přemýšlet, co podniknu. Jamese velmi zajímalo, co budu u kamenů dělat.

„Nemůžu tě nechat tam jít se mnou,“ snažila jsem se ho přesvědčit, aby zůstal na pokoji. „Všichni tu byli. Existuje šance, že tu budou na mě čekat. Když tě se mnou uvidí, půjdou po tobě. Smiř se s tím, že jsi prostě slabý článek,“ pousmála jsem se, ale hned na to, jsem se mu zadívala vážně do jeho temných očí: „Já se sem vrátím, dobře? Věř mi trochu.“

Nahlas si povzdechl: „Tak dobře. Počkám tady.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář