Jdi na obsah Jdi na menu
 


Třináctý Anděl - díl 1 - přepracovaná verze

4. 9. 2007

 

Vše se rozplynulo. Vznesla jsem se do stavu beztíže v dokonalé prázdnotě nejasné barvy. Oba meče mi vyklouzly z rukou. Pokusila jsem se svou katanu ještě zachytit, ale bylo již příliš pozdě. Neomezený prostor nás oddělil. Nicota se proměnila v tmavou noc, čímž získala jiný rozměr. Dala se už popsat – jako noc, ale stále se nedala uchopit. Odnikud se objevila gravitace a já dopadla na něco měkkého. Ve stejnou chvíli jsem byla připoutána do jasně ohraničeného prostoru z masa a kostí, který mi patřil, ale byl mi ještě tak vzdálený.

S plným vědomím se mi začínaly vracet i smysly. První sluch, díky němuž jsem mohla poznat, že někde napravo ode mě je otevřené okno, kterým proudí vzduch. Další vjem mi prozradil, kde se nacházím. Zápach dezinfekčních prostředků nešel zaměnit s ničím jiným.

Nemocnice, prolétlo mi myslí, která se pomalu opět seznamovala s mou centrální nervovou soustavou, mozkem, všemi nervovými spoji.

Snažila jsem se pohnout alespoň prsty na rukou, ale žádný cit se neobjevoval. Regenerace po návratu trvala na můj vkus až příliš dlouho. Ucítila jsem záškub v pravém ukazováčku. Radost však vystřídala frustrace z toho, že to byla jen neovládnutá křeč.

Konečně! Jeden z prstů se pohnul tak, jak jsem mu poručila.

Moje oči se pomalu otevřely a já zaslzela do přívalu světla, který mě oslepil. Pozorovala jsem rovný, hladký strop, natřený modravou barvou. Na okně zarachtaly žaluzie, pomalu jsem se tím směrem ohlédla. Kolem mě byly další tři postele. I na nich leželi spící lidé, pravidelně oddechující v rytmu udávaného elektronikou vedle jejich hlav.

Mými svaly projela ostrá bodavá bolest. Cítila jsem, jak se mi svaly zatínají. Štípání a nepříjemné svrbění signalizovalo, že spojení obou těl, fyzického i astrálního, se dostalo do finální fáze. Tonus povolil, a já tak konečně mohla naplno pohnout svou rukou. Tah někde u zápěstí mi oznámil, že mám cosi zabodnuté do žíly. Z kanyly mířila dlouhá hadička ke stojánku za mou hlavou. Druhou horní končetinu mi věznil nafukovací polštářek na měření tlaku. Na hrudníku mě za kůži zatahaly měřiče EKG. V nosu jsem měla hadičku, cítila jsem ji snad až v žaludku. Utišující látky přestávaly plnit svou funkci. Neodvážila jsem se zatím pohnout, abych žádnou z lékařských pomůcek neodstranila ze svého místa a nepřivolala tak na sebe nechtěnou pozornost.

Co teď? 

Opatrně jsem se posadila, aby se nic nevytrhlo, ale já se přesto mohla porozhlédnout po svém okolí. Přístroj vedle mého levého ramene pípal, matně svítil a blikal.

Na postelích nebyl nikdo, koho bych znala. Žel ani Sebastian.

Kde asi je?

Soustředila jsem svou pozornost na přístroj měřící mé životní funkce. Jeho ovládání bylo zamknuto na klíček.

Jak nevyvolat poplach?

Jako první jsem si z ruky odstranila kanylu. Místo vpichu jsem si však nepodržela, a tak jsem jen překvapeně pozorovala červenou tekutinu vytékající mi do dlaně.

Rudá?! Rudá?! křičela má mysl nevěřícně, ale druhá ruka se sama přesunula k rance a drobný vpich ucpala dvěma prsty. Poslouchala jsem kroky přicházející zpoza dveří. Žádné nespěchaly dovnitř. Měřič tlaku se nafukoval co deset, patnáct minut.

Spustila jsem nohy z postele, abych si mohla prohlédnout přístroj i z druhé strany v naději, že tam najdu něco, co mi napoví, jak ho zneškodnit. Svaly na nohách byly pevné přesně tak, jak jsem byla zvyklá. Jako bych nikdy nespala, což se shodovalo s mými vzpomínkami za posledních několik let.

Přesto jsem svaly masáží zahřála, jako každé ráno, abych je připravila na námahu každodenního výcviku. Že se TADY dít nic nebude, mi došlo až vzápětí, ale naučené reflexy byly přece jen silnější.

Opatrně jsem se postavila. První kroky byly vrávoravé, ale centrum rovnováhy se znovu nastartovalo během několika vteřin a já se sehnula k zadní desce přístroje.

Byla tu jen hromada drátů vedoucích buď k napájení ve zdi, nebo do vedlejší krabice, ze které zase vedly drátky ke mně.

Musím pryč. Musím najít Sebastiana. Co teď? Co dělat? Okno!

Vyndala jsem si z nosu dlouhou hadici. Při vytahování se mi zvedl žaludek. Znechuceně jsem ji odložila na postel. Vytáhla jsem ďábelskou elektroniku ze zdi a rychle ze sebe sundala zbývající dráty. Někde za dveřmi se něco děsivě rozječelo. Došla jsem až k oknu a naplno jej otevřela.

Oslepilo mě přímé sluneční světlo. Dívala jsem se do zeleného parku areálu nemocnice. Po betonových cestách tu chodili lidé a mně to připadalo jako z jiného světa, možná pohádky. Kouzelně mírumilovný pohled.

Úplně jsem zapomněla, že jsem se ještě před chvíli chystala nepozorovaně utéct a zasněně jsem si prohlížela okolí. Ve vzduchu byla cítit voda, po tyrkysově modré obloze se už honily bouřkové mraky. Kdesi daleko odsud se zlověstně zablesklo, ale hrom ztratil sílu, než doběhl až k mému uchu, a tak připomínal jen mroukání domácí kočky.

Dveře za mými zády se prudce otevřely. Pomalu jsem se otočila. Mladý muž, asi tak pětadvacetiletý, držel v rukách tác s infuzemi a překvapeně si prohlížel lehátko, kde jsem ještě před chvílí ležela. Došel až k posteli, vzal do ruky kanylu a zaujatě si s ní pohrával s prstech, jako by ji snad viděl poprvé v životě. Ani na tu vzdálenost mi nedělalo problém si přeříct cedulku, kterou měl připnutou k bílému úboru.

James Morris, zdravotnický pracovník? Sestra…tedy… bratr? 

Opatrně jsem znovu přivřela okno.

Změna osvětlení v místnosti mladíka vyrušila, a tak se konečně ohlédl mým směrem. Překvapeně stál s kanylou v ruce. Skoro to vypadalo, že přemýšlí nad tím, zda právě nespatřil ducha.

Zmrazená jsem napjatě čekala, co muž udělá, nebo řekne. Ale nic se nedělo. Stále setrvával na místě. Jen mě pozoroval, jako by nevěřil vlastním očím.

Udělala jsem dva váhavé kroky směrem k němu.

***

Budík se rozdrnčel zase v pět ráno. Mávl rukou, aby jeho jekot navždy umlčel.

Zmlkni!

Mohl by s ním ještě praštit o zeď, ale neměl by ho pak zítra kdo upozornit, že je zase čas vstávání, že pro změnu musí za půl hodiny do práce. A škoda čerstvě natřené zdi.

V koupelně našel tradiční svinčík po večerním holení. Několika dobře usměrněnými pohyby zbytky vousů spláchl do umyvadla.

Budu muset zase vyčistit odpad, povzdychl si a pro jistotu svůj pohled zamířil na zrcadlo. Jako každé ráno, stejná hrůza, usmál se sám na sebe. Kartáček vyskočil z kelímku do jeho pravačky - začal si čistit zuby.

Zapípání na překapávači mu oznámilo, že tři minuty již uplynuly. Konečně se může odebrat ke své ranní dávce kofeinu.

Žádné maily, ve schránce účty. Co nějaké dobré zprávy? Upil černé nahořklé tekutiny, lógr vysypal do koše pod dřezem.

Ještě něčím zaplácnout hladový žaludek a může vyrazit vstříc nástrahám dalšího pracovního dne. Jediný pohled z okna mu napověděl, že si nesmí zapomenout deštník.

Slunečno, slunečno…pršet bude! Jedinkrát nemaj správnou předpověď!

V půl šesté, přesně na chlup, za sebou zabouchl dveře.

Nemocnici měl jen pár stanic metrem a pak kousek pěšky. Před domem přejel pohledem místo, kde před týdnem zanechal svého forda, jenž stále setrvával na svém místě. Nikdo jeho postarší auto nechtěl odcizit. To je prostě jasná výhoda ojetin. Nehrozí vám, že vám ji lohnou, nebo rozeberou na součástky.

Vzpomínal si na dobu, kdy mu to auto koupila jeho matka. Kde jí byl konec?

Měl bych jí zavolat…ne, ona se přece taky může ozvat. Ostatně, já jsem se sám nevydědil.

Už to bylo tak dávno. Ten zdánlivě nešťastný výběr střední školy. Odmítl přestup z gymnázia na přípravnou školu na právnickou fakultu, jak chtěla jeho matka. Místo toho zvolil si zvolil pokračovat a dát se dráhou svého otce. Doktor, jenom to vyslovte!

Ne nechtěl jsem ji rozhněvat, ale konečně si aspoň všimla, že existuju, že mám taky vlastní názor.

Neustále mu kecala do života a to si jako správný teenager prostě nemohl nechat líbit. Aspoň otec měl pro něj pochopení. Jak by taky ne. Doktor v důchodu. Hodně ho v jeho zájmu podporoval.

„Mysli na rodinnou tradici!“ říkala mu matka. Ale na jakou tradici? Dyť tu měla jen její strana rodiny.

Zabloudil pohledem na semafor, který se vynořil na druhé straně ulice jako děsivý maják. Panáček v červeném kabátě mu rozkazoval, aby zůstal na svém místě. Ještě se mi nepodařilo tu přejít bez zastavení. Dnešní cesta do práce se mu zase o pár vteřin protáhne a ještě k tomu se na něj snesly první zvěstovatelé ranní přepršky.

Jeho matka opravdu nebyla zrovna familiárně založená. Možná proto byl jedináček. Dostal vše, co chtěl, ale přesto vyrůstal sám. Někdy se až divil, že se z něj nestal feťák, bloudící špinavými ulicemi města.

Za to mám nakročeno k úspěšnému  alkoholismu…

Díky svým studijním výsledkům měl nástup na medicínu prakticky zadarmo. Zkoušky na lékařskou fakultu univerzity Panny Marie v Londýně byly tak už jen jakási formalita. Při prvním semestru se sblížil se svou spolužačkou. K jeho obrovskému zklamání se nedostala ani přes ono pověstné síto začínajících studentů. Po půl roce ji tak ztratil z očí.

Ale štěstí mu přálo. Objevila na svatbě jeho sestřenice Elizabeth, jako uklízečka po jejich obřadu. Protože nesnášel oslavy, rád využil příležitosti se se svou kamarádkou opět setkat. Svěřila se mu, že se chystá podat přihlášku na Vyšší odbornou školu zdravotní a zkusit štěstí jako sestra. Byl nadšený! To by znamenalo, že bude mít šanci ji vídat i v rámci své vlastní praxe.

Jenže nic není tak snadné, jak to na první pohled vypadá, že? myšlenky ho nutily myslet  na to, co nechtěl, ale bylo to příliš neodbytné.

Vzpomínal si, jak jeho rodiče nesouhlasili s jeho zásnubami. On si byl naprosto jistý správností svého rozhodnutí. Vždyť Lucy miloval už dávno. Její křehký úsměv, světlé vlasy, laskavé oči plné něhy.

Chtěl bych je zase vidět, zase se dotknout. Proč mě opustila? Utřel si slzu do cípu rukávu.

Stejně to nedokázal vysvětlit svým rodičům. Oni mu vyhlédli nevěstu dle vlastních představ.

A za to mě vydědila! Jako by toho už tak nebylo dost!

Vlastní matka se ho zřekla. Věděl, že s ní nemá dobrý vztah, ale tohle nečekal. Pokoušel se ještě dát rodinu dohromady, ale když na něj zavolala policisty, raději své snahy zanechal.

Jeho otec byl naštěstí jiný. Nenechal by svého syna na holičkách. James ani nevěděl, proč to udělal, ale každý měsíc mu chodilo na konto kapesné ve výši standardní výplaty. Prý dividenda z právnické firmy. Věděl, že si to otec vymýšlí, jejich firma nebyla ani náhodou akciovou společností.

Nakonec se rozhodl, že svatební pozvánku pošle jen svému otci. Vždyť on byl poslední, kdo s ním ještě udržoval kontakt, tedy alespoň do doby, než zemřel.

Všichni, které máme rádi, nás nakonec opustí, když je nejvíc potřebujeme…

Lucy si měla vybrat svatební šaty. Její nejlepší kamarádka jí dělala gardedámu, kdyby se budoucí manžel náhodou chystal šmírovat někde za rohem. Nic takového samozřejmě dělat nehodlal. Vždyť vidět nevěstu v šatech před obřadem, přináší neštěstí. Obě se měly vrátit až pozdě v noci. Když se však vracel z práce domů, poznal, že k tomu již nikdy nedojde.

Kamelot na ulici vyvolával nejčerstvější zprávy. Times výjimečně udělal dotisk s čerstvou reportáží o dění v Londýně. Nějaký psychopat se odpálil a s sebou na onen svět vzal i autobus plný lidí.

Měl jsem tam jet s ní. Kdybych nedal na pověry! Mohl jsem ji ochránit! Měl na sebe vztek, ale minulost už změnit nemohl. A vzpomínky se vrátily tak, jako by to znovu byl ten den, kdy se mu zrhoutil celý svět...

Srdce mu tlouklo tak rychle, že se nedokázal ani pořádně nadechnout. Na tvářích se mu objevily slzy strachu a paniky.

Když po přečtení té zprávy dojel do Londýna k místu neštěstí, viděl jen hromadu policistů, uzavřený kruh v místě výbuchu a několik desítek černých pytlů. Na tabulích, narychlo rozmístěných všude kolem, hledal v seznamu povědomé jméno. Mezi zraněnými nebyla…

Zastavil se uprostřed vchodu do metra. Několik spěchajících lidí do něj vrazilo. Prohlížel si turniket na lístky. Znovu se cítil jako tehdy….

Bože… zatmělo se mu před očima a svět se s ním nepříjemně zatočil. Byla tam, s černým křížkem u svého jména, věštícím to nejhorším. Nemohl tomu uvěřit, nedokázal. Už ji nikdy neuvidí? To přece není možné!

Když identifikoval mrtvolu v márnici, zkolaboval. Hodiny anatomie ho nemohly připravit na to, že na jednom ze stolů uvidí někoho, koho tolik miluje. Když se hroutí svět, bere s sebou naprosto všechno.

Úplně se probral až nad záchodovou mísou o několik dní později, kam vracel decilitry alkoholu, kterým se pokoušel zahnat to, co jinak zaplašit nedokázal.

A tady to začalo. Když člověk pije, problémy se rozplynou jak pára nad hrncem, a pak se vrací…vrací…

Nikdy nepil, ne takhle. Jenže tohle…přestože měl žaludek stále ještě jako na vodě, roztřesenýma rukama otevřel další láhev whisky.

Jediným východiskem bylo Lucy následovat. Jít za ní.

Proč zrovna ona? Co komu udělala?

Už neměl, proč se víc snažit. Prášky zapil dalšími několika loky zlaté tekutiny. Otravu alkoholem a medikamenty si ještě hodlal pojistit.

 Horká voda pomalu plnila jeho sněhově bílou rakev v rohu koupelny. Nohy se mu motaly. Zem se houpala, stěny koupelny se k němu nepříjemně přibližovaly.

Co jsem to vlastně spolykal?

Sáhl si na hlavu, tekla mu krev. Uhodil se? Kdy? Musel být chvilku v bezvědomí. Možná už když poprvé padal.

Nějak se mu ještě podařilo vlézt do přetékající vany. Voda vyšplíchla na podlahu. Kůže se mu okamžitě zbarvila do ruda, jak se prokrvila horkem.

Pálí…

Z jeho zápěstí pomalu odtékala krev a brala ho s sebou tam, kam živí nemohou. Na poslední cestu jeho života. Přemohl ho spánek, tak příznačný pro tuto chvíli. Zavřel oči.

Jeho tělo sklouzlo celé pod vodní hladinu.

Probral se v nemocnici, kde to moc dobře poznával. Život mu zachránil jeho profesor na fakultě a mimo jiné i jeho supervizor na praxi.

Nejdřív na něj byl naštvaný. Co si dovolil vniknout k němu do bytu?

Štěstí, že mě našel. Neměl jsem mu tenkrát nadávat, a určitě jsem neměl být zase na mol.

Přesto dostal druhou šanci. Možná víc než to.

Ani jsem si takovou péči nezasloužil. Spíš pár facek a zavřít na odvykací kůru.

Z příjmu pacientů ho přeložili na oddělení s lidmi v kómatu.

Lepší než kdyby mě vyrazili.

Nestresová práce vyžadující pouze řádné plnění byrokratických požadavků. Studium na fakultě mu bylo po dokončení druhého ročníku pozastaveno.

Prodíral se štosy papírů. Jeden z nich ho zaujal. Případ, který měl brzy dorazit do jeho opatrovnictví.

V Čínském bystru propadlý strop zranil několik lidí, jednu ženu těžce. Přestože neměla zranění ohrožující její život, upadla do hlubokého komatu.

Okouzlila ho na první pohled. Neudělala to její krása. Co může být krásného na zakrváceném obličeji plného odřenin a otoků? Zranění však nebylo to, co viděly jeho oči.

Ta podoba!  I přes tmavé vlasy, hnědé duhovky a nezvykle bledou pleť.

Vyloženě ho naštvalo, když zjistil, že o ní vlastně nikdo nic neví. Doklady se nenašly. Nikdo ji nepohřešoval.

Ale co s ní? Pojišťovna nemocnici náklady spojené s držením jí při životě neuhradí. Chtěl si o ní nejdřív něco zjistit a proto se rozhodl náklady hradit sám. Aspoň dočasně, kdy ještě bude naděje, že se probudí.

Vstupem do areálu nemocnice Svatého Jiří rozehnal všechny myšlenky týkající se minulosti. Znovu se plně vrátil do reality pracovního dne, do svého stereotypního života a přežívání ze dne na den.

Převlékl se do nemocničního hábitu, aby řádně převzal od noční směny jejich práci. Jako vždy se nic nedělo. Stereotypní nuda, asi brzy požádá o přeložení jinam. Možná zpátky na příjem.

Jako první ho čekala výměna výživ a léků. Nandal si infuze na tác a vyrazil. V půlce cesty k prvnímu pokoji se na sesterně rozeřval alarm vypadnutého přístroje na pokoji číslo sedm na konci chodby. Poznal ten pokoj, kde ležel jeho oblíbený pacient.

„Já tam dojdu! Které lůžko?“

„První!“

To je přece ona!

Prudce otevřel dveře na JIPku. Jaké překvapení ho čekalo, když na posteli, kde měla ležet, nikoho nenašel. Kanyla i vyživovací hadice ležely na povlečení, přístroj někdo hrubě vytrhl ze zdi. Ani ho nenapadlo se rozhlížet kolem sebe. Jak by se mohla sama pohybovat? Po tak dlouhém spánku...

V místnosti se zešeřilo a až to ho donutilo se ohlédnout.

Dívka byla obklopená slunečním světlem. Neviděl jí do tváře.

Anděl, vytanulo mu na mysli.

Stál a nemohl se pohnout, byl vyděšený i uchvácený zároveň.

Udělala pár kroků směrem k němu. Měl by se pohnout. Několikrát zamrkal.

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:

(Lakejja, 4. 10. 2007 21:15)

Díky za názor...hnedka ho taky zneužiju :) Lehké změny jsem tam udělala v domnění, že budou k lepšímu..ne vždy se to povedlo. Přišlo mi, že podobnost s Lucy je trochu matoucí...ale zdá se, že tento puvodní impuls byl správný (znáte to..první dojem...takže to tam asi vrátím).
Jo nesrovnalost s osvětlením taky opravím (opravy provedu do dokumentu..nikoliv sem :) )

... :-)

(Imperial Angel, 4. 10. 2007 8:14)

Takže jsem si znovu přečetla původní první díl a pak i ten opravený ;)
Původní je jen takovým snem, tajemným snem v porovnání s tímhle...v opravě se ti opravdu povedlo více vystihnout realitu, sestoupit z té neurčité hladiny do detailů...
Věci dostaly živější tvary, a i když se mi ze začátku tahle oprava moc nelíbila, téměř ihned jsem názor změnila :)...Sice jsi ukousla více toho tajemna, ale zato po přečtení zůstala hlubší stopa...povedlo se mi totiž vžít do jednotlivých postav více :)
Jen snad jedna věc mě trochu zarazila - a to podobnost neznámé s Lucy - v původní verzi jí totiž podobná byla, což navozovalo dojem, že by jí třeba opravdu mohla být a snad proto mi i přišlo jasnější, proč se jí James ujal - ale tady se žádná shoda vzhledu nekonala...já osobně nevím, jestli bych se ujala nějakého člověka jen proto, že se mi nějakým způsobem zamlouvá :) - i když James asi cítil potřebu ji nějak pomoct...
Nevím, ale trochu mi to připadá, jako by jsi se rozhodla pro nějakou změnu v příběhu a vymazat shodu mezi Lucy a Třináctou ;) (ale to je asi jen výmysl mé choré mysli :D...)
A ještě jeden drobný detail - v místnosti se zešeřilo a on viděl dívku obklopenou slunečním světlem?
Jinak tleskám :)...líbilo se mi to...