Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trofej - Daniel

11. 10. 2007

„Ahoj, Danieli!“ zahlaholil jeho soused Cooker a silou zatlačil klíč do dveří. Byl jediný, kdo ho tak zdravil... kdo ho vůbec za posledních několik let pozdravil.

„Ještě sis neopravil zámek?“ usmál se na něj pobaveně Daniel. Jako vždy nikam nespěchal. Dneska však byl výjimečný den! Možná si konečně najde práci a bude mít tak šanci si jednou sehnat lepší byt než ten plísní prožraný brloh, kde žil nyní.

„Aaaale, šak to znáš. Kam máš namířeno?“

„Mám pohovor,“ vykouzlil na své jizvami zdeformované tváři něco, čemu se u něj říkávalo úsměv.

„Budeš pracovat? Kdo by tobě nabídl práci?“

„Shání lidi na zametání ulic.“

Srdečný smích mu byl jasnou odpovědí, že tohle není typ zaměstnání, který by z vás během chvíle udělal zbohatlíka.

„Někde začít musím.“

„Ale jo, vždyť nic neříkám. Tak ať ti vyjde!“ dveře hlasitě bouchly.

Byl čas vyrazit. Sem se vrátí až k večeru.

 

„Dobrý den,“ pozdravil opatrně a potichu zavíral dveře. Velice pomalu, aby ani necvakly, až se dotknou pantu a zámek dosedne na své místo. Při svém konání pozoroval muže za svými zády, jak se netrpělivě převaluje na vrtkavé židli.

Velký boss při pohledu na zjizvenou tvář uhnul očima stranou. Daniel tyto reakce znal -všichni byli stejní! Nenáviděl je!

„Budete uklízet šestý a sedmý blok, každý týden. Dáme vám minimální mzdu. Souhlasíte? Nárok na dovolenou nemáte,“ ani se na něj nepodíval.

Každý den budu muset aspoň dvanáct hodin zametat, abych to stihl každý týden!

„Ano.“

„Tady to podepište.“

Zaváhal. Nejisté prsty uchopily levnou propisku. Nečitelný klikyhák simulující podpis upsal Daniela k nelidské dřině.

 

V ulici, kam si kdysi chodíval nakupovat svůj denní příděl, postával podivný muž. Zastavil se a aniž by stočil svůj zrak jeho směrem, si jej prohlédl. Nikoho takového tu dřív neviděl. Tohle nebyl ani pasák, tak co tu chtěl? Možná na někoho čekal…

 

Přitáhl si kabát z umělé kožešiny blíže k tělu. Přesto se zachvěl. Ne zimou ale strachem. Z prostřelené nohy mu ještě vytékal pramínek teplé krve.

Kdo byli ti muži? Najednou mu vtrhli do jeho malé garsonečky na předměstí, jako by to snad bylo normální! Měl štěstí, že hned pod oknem stálo lešení dělníků opravujících rozpadající se ubytovnu. Jinak by ho asi opravdu zabili.

Už chápal vyprávění svého otce. Jeho hororové příběhy nebyly jen pohádky na vystrašení neposedného synka. Proč ho na to nepřipravil lépe?!

Proč?!

Začínal být hysterický. Kam půjde? Co bude dělat? Nemůže nic. Když se pohne, uslyší ho, nebo ho uvidí! Oni ho zabijí! Ano, určitě mu půjdou po krku dokud ho nedostanou…

Co ale po něm chtějí? O jaké trofeji to mluvili? On je přece jen obyčejný chudák. Nic nemá. Ani přítelkyni. Je tak ubohý – nebožák, kterého ani ženy z bordelu nevezmou na milost. Nikdo si na něj ani neodplivne a najednou tohle!

Zmatek myšlenek mu zastíral zrak. Krev se mu valila do hlavy a on si ledovými prsty setřel krůpěje, které se mu objevily na čele.

Díval se kolem sebe, aniž by pohnul hlavou. Přesto si mohlo prohlédnout všech tři sta šedesát stupňů prostoru. Nic neobvyklého, uměl to většinu svého života. Nikdy ho to neznepokojovalo.

Ale lidé kolem. Kdykoliv jen naznačil, že umí něco, co oni ne, odháněli ho od sebe. Ti lépe vychovaní – tedy spíše k smrti vystrašení - lidé ho slušně žádali, aby spěšně opustil místnost, jinak mu tou brokovnicí udělají díru do hlavy. Ti ostatní po něm bez zaváhání začali střílet.

Ale to určitě nebyla vina jeho očí, vždyť v zrcadle vypadaly tak normálně. Ne, ne! To určitě bylo jeho popálenou tváří. Ta dívka, jediná, kterou tolik miloval! Chtěl si ji vzít, nevěděla to. Chystal se jí to říct… ten den, když po něm přes celou místnost hodila pánev s přepáleným olejem. Proč na něj ječela, že ho nenávidí? Toužil se jí jen dotknout, pohladit, polaskat po její jemné kůži... Určitě to neudělala úmyslně. Ano! Ona za to jistojistě nemohla. Chudinka – ubohá dívka. Nechápal, proč jí za to pak zlomil vaz. Ta bolest, panika, kůže seškvařená žhavou tekutinou. A pak to podivné několikadenní bezvědomí. Co se vlastně stalo?  Čas rány nehojí, ani jeho popálená tvář po těch několika desítkách let nepřestala bolet.

„Ahoj Danieli. Tak tady jsi. Hledali jsme tě.“

Ale když teď o tom přemítal, možná se to nestalo jen pouhou náhodou. Byl to osud. Ano! To je ono! On za to nemůže! Osud přece nelze obejít ani obelstít. Jde vám v patách, plíží se za vámi jako váš stín a když to nejméně čekáte… ! Přepadne vás... ze předu!

Podíval se do ústi široké hlavně.

A ještě se na vás tak hezky usměje. Ukáže vám své vybělené zuby v americkém úsměvu, ze kterého jsou dentisté v čisté euforii.

„Do hlavy ne! Idiote! Tu potřebujeme!“

Ještě snad pár neshod, kdy ani osud sám neví, co má dělat. Jenže- když to neví ani on, jak to pak máme vědět my? Ubozí a věčně pronásledovaní. To není fér! Chce se po nás příliš mnoho. Musí se podat stížnost!

Udělal si v hlavě myšlenou poznámku, že to musí někomu říct.

Teplo, takové krásné teplo mu teče po břiše k rozkroku. Hřeje.

Ale co ta zima? Ta je nepříjemná! A tma, proč je všude tma? Neměl to rád. Když zhasnou světla, nikdy nevíte, jestli na vás odněkud něco nevyskočí, jako například teď ti dva chlápci s černými maskami, co ho….

 

„Musel jsi ho zastřelit?“

„Hlavu má celou.“

„Mohl jsi mu zlomit vaz.“

„Musel bych se ho dotknout. Nechci od něj tu nemoc chytit.“

„Idiote! Tohle přece není nakažlivé.“

„On to taky musel někde chytit.“

„Nevzpomínáš si, co nám říkali? Má to od narození. Nemůžeš to chytit jako chřipku, nebo syfilis!“

„Ale jistej si bejt nemůžeš. Já se ho dotýkat rukama nebudu.“

„A jak ho odneseme? Víš, co je to DNA?“

Nechápavý výraz.

„Zapomeň na to. Nic ti nehrozí. Vzpomínáš si, co říkal boss? Jsou neškodní, většina z nich ani neumí číst a psát! Když seš takovej srab, vem si rukavice a pomoz mi s ním!“

„To tvrdí ale o každé trofeji, kterou jim máme donýst.“

„Jenže za tuhle je speciální odměna.“

„Určitě? To bude tím, že je nakažlivej.“

„Neser mě a vem ho za ruce, nebo s tebou provedu to, co v laborce udělaj s ním.“

„No jo, vždyť už ho zvedám.“

Muži zvedli tělo ze špíny a prachu a odnesli ho do noci. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář