Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Dream

11. 10. 2007

„Jdeš?“

„Počkej, ještě si pro něco dojdu,“ zaběhla jsem zpátky do domu a z věšáku sebrala kožený pásek. Z vedlejšího poutka jsem sebrala velký myslivecký nůž..

„Tohle s sebou netahej,“ napomenul mne přítel a vyšel do černé noci.

„Bez toho ven nejdu,“ oponovala jsem a přes jeho pohled, kterým mi říkal, že jsem padlá na hlavu, jsem si svou hračku vzala.

Venku byla tma, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Moje oči jí nebyly s to přivyknout a já jen marně mžourala na vzdálenost ne větší než pár metrů.

Doklopýtali jsme až do ulice, kde matně svítilo několik svíček namísto pouličních lamp. Nemohla jsem uvěřit tomu, že moderní město najednou vypadá jako z dob dávného temného středověku. Pevně jsem se chytla silné přítelovy paže a snažila se jít uprostřed ulice, co nejdál od podivných individuí, které se schovávaly ve stínech domů.

„Máš ten foťák?“ zeptal se mě.

„Jo,“ špitla jsem takřka neslyšně a dál jsem podezřívavě sledovala stovky očí, které nás pozorovaly.

„Brej večer,“ ozvalo se nám za zády a já se otočila připravená se bránit.

Těsně za námi stál jeden z mužů, kteří se až doteď krčili u stěny nejbližších budov. Vypadal jako žebrák. Sáhl mi k pasu, u kterého se mi houpalo pouzdro s digitálním foťákem.

Přirazila jsem ho ke zdi silou, která mne samotnou překvapila. Strach mi dal energii a touhu se bránit čemukoliv a komukoliv.

„Na to zapomeň,“ zavrčela jsem na něj vztekle a přístroj vyškubla ze špinavých rukou.

Rozpřáhl ruce v gestu, že se vzdává, a poté, co jsem se od něj odpotácela, se vytratil do tmy. Ohlédla jsem se. Nikdo jiný tu nebyl.

„Mirku?!“ rozkřikla jsem se zoufale.

Najednou byla ulice liduprázdná, temnější než předtím. Nemohla jsem ovládnout třas těla, který mě zachvátil. Chvěla jsem se v zimnici vyvolanou strachem a náhlou samotou. Ten, kterého miluji, byl pryč.

 

Prosmekla jsem se kolem pokladny. Nikdo mě neviděl a já mohla volně vstoupit do velkého aquaparku. Byla jsem si téměř jistá, že tu bude TO, co hledám. Ten, kdo snad mohl za to, co se stalo.

Na spalujícím slunci se vyhřívaly lidské masy a já mezi nimi pomalu  proplouvala. Strach z oné noci zůstal, ale nutnost najít toho, kdo mohl za zmizení lidí, které jsem měla ráda, byla silnější než můj strach.

Zahlédla jsem ji! Konečně!

Ženská silueta skočila ladnou šipkou do vody a úzkým kanálem proplavala do kryté části bazénu. Nezbylo mi nic jiného, než se vydat za ní.

Spatřila jsem ji, jak se proplétá davem. Běžela jsem za ní, ale stovky lidí mi bránily běžet rychleji. Nikdo si mě příliš nevšímal, přitom téměř každý do mne vrazil s – až příliš velkou – jistotou.

A pak to přišlo. Davy zmizely a já ji poprvé pohlédla do tváře. Znala jsem ji. Znám ji!

„Maruško?“ zašeptala jsem zděšeně a pohlédla do očí své kamarádky. Krvavý pohled jejích očí mě donutil ustoupit několik kroků dozadu. Její pohled byl tak cizí, že jsem si zprvu odmítala připustit, že by to mohla být ona.

„Stůj!“ vykřikla jsem a chtěla se za ní rozeběhnout, když mi znovu zmizela za jednou z budov.

Mým tělem projela křeč a já zapadla na nejbližší toalety. Sedla jsem si na porcelánovou mísu. Proč teď?

V ústech jsem cítila podivnou pachuť.

Utrhla jsem si toaletní papír…

Rukou jsem si otřela slinou, která mi sama od sebe přetekla přes okraj rtu. Byla to krev. Vstala jsem a podívala jsem se na obsah v míse. Nic známého tam nebylo, Jen červená krev mísící se s vodou. Zatrnulo mi. Srdce se mi zuřivě rozbušilo.

Vyběhla jsem ze dveří s cedulkou „WC“ a znovu jsem začala pátrat po tom, co jsem donedávna nazývala svou kamarádkou. Byla jsem si jistá, že za tohle také může Ona.

 

Vběhla jsem do něčeho, co by vzdáleně mohlo připomínat atelier pro natáčení filmů. Zase tu byla Ona. Unikala mi vždy jen o vlásek. Chtěla jsem ji chytit, dostat z ní nějaké odpovědi. Možná ji zabít. Nebyla jsem si sama dost jistá.

Běžela jsem úzkou chodbou, kde proti mně šlo několik zmatených lidí. Zdálo se, že hledají cestu ven. Neměla jsem ale čas se s nimi zdržovat.

Ztratila jsem stopu, a tak jsem zastavila, abych se trochu vydýchala. Ucítila jsem znovu tu povědomou křeč a už jsem tušila, co bude následovat, a rychle jsem vyhledala toaletu. Společně s krví ze mě unikala i naděje, že bych Ji snad někdy mohla dostihnout. Bolest pronikala celým mým tělem. Trvalo to snad celou věčnost, než odezněla. Vypotácela jsem se ze záchodů ven a kulhavým klusem jsem se vydala dál.

Vyřítila jsem se z budovy ven. Kolem mě se rozprostřelo podivné město. Široké ulice byly vyasfaltovány v dokonalou hladkost a domy se kroutily v podivných geometrických obrazcích. Zachvátila mě klaustrofobie a zapotácela jsem se. I přes velký prostor kolem sebe, jsem měla pocit, že jsem zavřená v malé místnosti, jejíž stěny se ke mně přibližují.

Sedla jsem si na podivný zašedlý trávník. Až teď, když jsem si pozorně prohlédla trávu pod sebou mi došlo, že všechno kolem mě má nechutné odstíny šedé.

A najednou tu stála. Nedaleko ode mne a ty její děsivé zlé oči se na mě smály.

„Maruško!“ prudce jsem vstala a rychlým krokem se k ní blížila. Pak se ale začala vzdálenost mezi námi zvětšovat. Aniž by se pohnula, byla stále dál a dál!

„Chtělas pomáhat nemocným lidem, vzpomínáš si?! Co se s tebou stalo? Vrať se!“ mluvila jsem na ni a skoro ji prosila, ale ona se jen rozesmála šíleným smíchem a zlost v jejích očí mě děsila k nepříčetnosti.

To už nebyl ten člověk, kterého jsem znávala. S pocitem naprosté bezmoci jsem se dívala, jak mizí za nejbližším domem. Z místa, kam odešla, se začali valit lidé. Byli oblečeni v podivných modrobílých uniformách, všichni do jednoho stejně.

Couvala jsem od nich dál a ze dveří malého domu se na mě vyřítila skupinka lidí, která do mne bez omluv narazila.

„Kde to, sakra, jsme?“ promluvil nějaký chlap a potácel se směrem k těm podivným lidem.

„Tam nesmíte!“ zaječela jsem a prchala pryč. Byla jsem si stoprocentně jistá, že právě od nich nám hrozí nebezpečí. Někteří se zachovali dle mého příkladu a utíkali za mnou - dál od těch podivných chodících lidských zombií.

Asi deset se nás ukrylo v domě vzdáleného tři bloky. Zdálo se, že nás nikdo nesleduje.

„O co tu vlastně jde?“ ptal se starší černoch v džínech a hnědé košili.

Seděla jsem potichu v kruhu lidí a poslouchala jsem jejich spekulace.

„To ten divnej mimozemšťan, unáší lidi a bere je sem.“

„To nebude ono,“ oponovala mladíkovi postarší žena.

„Přestaňte se hádat, kdo za to může a pojďte radši zjistit, jak se odtud dostat,“ utnul jejich dohady postarší chlápek v knírem.

Začaly se bavit o možném napadnutí těch podivných lidí a dostání se k mé bývalé spolužačce. A pak se z nich někdo sebral a začal mlátit do všeho kolem sebe. Popadl ho amok, který se jak infekce šířil z jednoho na druhého. Byl to strach. Obyčejný pud sebezáchovy je hnal k nepříčetnosti a já se zmohla jen na to se na ně dívat. Nakonec mi ale přišlo, že mají docela dobrý nápad. Kdyby se nám to tu podařilo dostatečně zničit, třeba najdeme – nějak – cestu ven.

Obrovská křeč projela mým břichem a na zem pode mnou se z mých úst vyřinul proud krve a kusů masa, které se mi odtrhávaly od stěn trávicí soustavy. Cítila jsem pálivou bolest.

„Dost!“ zaskučela jsem a všichni se rázem uklidnili. Bolest ustala.

 

Vyšla jsem z budovy ven a posadila jsem se na patník. Veškerá naděje byla pryč. Síly mi došly a já jen čekala, kdy někdo toto místo zničí a s ním i mne.

Kolem se ozývaly šramot davu lidí, který se hnal ulicemi a raboval vše, co mu přišlo do cesty.

Bolest se stupňovala.

Ostatní také zvědavě vyšli do ulic a pozorovali je, jak ničí všechno kolem sebe. Z úst mi vytékal proužek krve, ale nikdo si mne už víc nevšímal. Všichni měli vlastní problémy s pokusy si zachránit holý život.

Hlavu jsem si opřela do dlaní a přemýšlela jsem: Čím víc lidé ze zoufalství ničili svět kolem sebe, tím víc bolesti jsem cítila a tím víc jsem krvácela. Přišlo mi směšné, že i já sama jsem v jednu chvíli dělala to samé. I mne napadlo, dostat se odtud tím, že zničím místo, kde jsem uvězněna. Už nebylo cesty zpátky. Čekala mne smrt, kterou jsem si přisoudila. Uvězněna sama v sobě. Ocitla jsem se uvnitř vlastního těla nejen svou duší, ale celým tělem. Už nešlo udělat nic víc.

Můj zrak začernila další vlna bolesti.

 

Stála jsem uprostřed pokoje.

„Jsi tu? Kde jsi?“ volala jsem domem, ale kromě dvou pavouků, kteří se ke mně snažili přiblížit, tu nikdo nebyl. Na sobě jsem měla modré pyžamo a venku svítilo slunce. Zoufale jsem se snažila před těmi dotěrnými pavouky utéct. Pronásledovali mě. Dokonce skákali, aby se ke mně dostali.

Byla jsem si jistá, že ještě před chvílí tu někde byla moje kamarádka, sestřenice, můj přítel. Teď tu nikdo nebyl. Jejich dům byl prázdný.

„Báro? Jste tu někde?“ znovu jsem uskočila, aby se mne to odporné stvoření nedotklo. Cítila jsem obrovský strach a bylo mi špatně od žaludku.

„Maruško?“ otočila jsem se z ničeho nic na jednoho z pavouků, který se odrazil z křesla, na které chvíli předtím pracně vylezl, přímo na můj obličej.

Uhnula jsem.

 

 

Jsou noci, kdy se vám nezdá jediný sen a jsou dny, kdy jich máte plnou hlavu. Každou noc se vám zdají sny, jejichž podivnost se stupňuje. Někdo věří, že jsou pohledem do budoucna, jiný, že jsou to zážitky předchozího dne. A nebo je to okno do naší duše, nebo naše konflikty z mládí. Dveře k našim vlastním obavám, které si odmítáme připustit.

Naši přátelé se mění, odcházejí a přicházejí.

V životé umíráme tolikrát, kolikrát ztratíme přítele. (Francis Bacon) Ztrácíme to, co je nám nejdražší a až příliš pozdě zjišťujeme, jak moc nám to bylo drahé.

Budeme jen sedět a čekat až přijde konec? Zatím to tak vypadá. Sedíme u silnice na kamenném obrubníku, hlavu v dlaních, a jen přemýšlíme nad tím, jak mizerný život máme….

(jakákoliv podobnost mezi tímto zápisem a realitou (živými lidmi) je jen pouhá shoda náhod! )

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(..., 3. 1. 2008 8:36)

Děkuji. Něco jsi ve mě opět probudila. Něco jsi ve mně rozpomněla. Moc děkuju :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA