Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 39

25. 9. 2007

Obejít osamoceného vojáka Čínské armády nebyl vůbec žádný problém. Hlavně proto, že stál asi dva kilometry od samotné brány.

Možná tím odváděl pozornost od vstupu do pekla a možná Číňané jen netušili, kde se tajemný průchod nachází.

Tak jako tak, sama jsem bránu našla spíš omylem. Poprvé za x let vládlo v Dzungarian Alatau dokonalé bezvětří, a tak letmý závan působil dostatečně nepřirozeně, aby upoutal mou pozornost. Nemohla jsem se splést.

Dlaň ruky jen zlehka přejížděla po nerovném povrchu skály ošlehané větrem. Oči jsem měla zavřené, aby můj cit a hmat získal většího důrazu. Každá křivka, ohyb, vypuklina byla mými prsty pečlivě prozkoumána, ohmatána do toho nejjemnějšího detailu.

„Tak co teda?“

Lidé jsou tak netrpělivý, pomyslela jsem si po Johannově vzteklé otázce.

„Tady,“ zašeptala jsem potichu.

„Co?“

„Ta prohlubeň,“ ukázala jsem nechápajícím horolezcům.

„Tohle že je bájný vstup do Hyperborey?“ vztekal se Lu a jeho batoh dopadl se zaduněním na ušlapanou zem.

A co jste čekali? Dveře vykládané zlatem? Zdobené, vytesané do skály? Naivky...

Strhla jsem si medailon z šíje a vložila jej na své místo ve skále.

A co teď?

„Nic se nestalo,“ konstatoval rozladěné Philipp

Odstoupila jsem od stěny, aby si ji mé oči mohly lépe prohlédnout. Ohmatávaly každý záhyb, hledaly jakoukoliv známku po ovládacím zařízení, spouštěcím mechanismu, čemkoliv.

Možná jsme na špatném místě, napadlo mne, ale sama jsem tomu příliš nevěřila.

„Johanne, nechoď k tomu radši tak moc blízko,“ vřískal Lu. Jeho strach byl tak velký, že část věty drmolil anglicky, část německy a zbytek svou rodnou řečí. Význam jsem si tak, ze změti nesourodých zvuků, musela domyslet.

„Cítíte to?“ šeptal Johann.

„Co, brácho?“

„Tak sem pojďte blíž! Lu! Je z toho cítit les. Voda a jehličí! Na druhé straně určitě něco je. Slyším nějaké chraplání!“

Chraplání? přestala jsem se věnovat zkoumání kamenů povalujících se všude kolem.

Ten zvuk, pocit, že jej znám. Ale skrývalo se to na samé hranici vědomí a nevědomí. Vzpomínky. Hledání - marná snaha v nich najít potřebnou informaci, identifikovat ten vjem. Moje zornice se samy od sebe zúžily do tenkých čar

„Co... au...“ ruka se dotkla mé tváře.

Krev, má krev – dvě krvavé slzy mi stekly po tvářích a já věděla, že je něco špatně, šeredně špatně.

„Lu, utečte!“ vydralo se mi z hrdla v záchvatu a hrůze poznání nad tím, co přijde.

Katana opustila pochvu s tichým zasyčením.

Obrovské šedobílé tělo, které chvilku předtím přirazilo Johanna ke skalnímu masivu, uskočilo. Zavrčení, které se té bytosti vydralo ze chřtánu, se neslo průsmykem a hrozilo každou chvílí spustit lavinu.

Ostré rány výstřelů však samy dokončily dílo zkázy. Bestie si vybrala další oběť. Lu upustil zbraň a  pokoušel se utéct.

U mých nohou se objevila rudá Johannova krev mísící se s tajícím sněhem.

Před lavinou valící se z horského masivu nebylo úniku... možná snad... Ano i On to věděl. Ale na rozdíl ode mě neváhal. Vrátil se do svého rodného světa, tam, kam patřil.

„Do Brány!“ zaječela jsem povel.

"Zbláznila ses?!" drkotal zuby malý Číňan a pokoušel se znovu nabít zbraň, kterou před malým okamžikem pošetile vyprázdnil.

"Nenechám tu svého bratra!"

"Je mrtvý! Jděte!" vrátila jsem katanu do pochvy a naznačila jim, že už není čas. Údolím hřměla lavina padající přímo na nás.

Zavřela jsem oči a mé nohy se odhodlaly udělat ten osudový pohyb do neznáma, které mi bylo dvanáct let peklem a zároveň se stalo mým domovem, se kterým jsem měla společného víc než s tím na Zemi, kde jsem se narodila a žila půlku svého života.

Zalil mě stejný pocit jako tehdy na počátku všeho, mé cesty za nadějí, že se vracím do místa, kam náležím. Vše se teď rozplynulo v mlze a nicotě, dokonalém nekonečném nic, které bylo pro Bránu a její meziprostor tak charakteristické. 

*** 

Spatřil Je, jen jako záblesk, ale byly tu! Dnes mu však hrůzu nenaháněli... ne.. tentokrát to bylo docela jiné.

„Lakejjo!“ křičel - tak moc chtěl. Proč však jeho hrdlo odmítlo uposlechnout?

Bolest lámaných žeber při dopadu na tvrdou dlážděnou cestu ho probrala do úplného vědomí.

Oči se mu nechtěly otevřít. Ruce křečovitě zaťaté svíraly kus jakési látky, oblečení.

Lak....

Prudké svalové stahy projíždějící znaveným tělem drásaly nervový systém na kousky.

Něco ho zvedlo do vzduchu. Jen tak trochu ho nadzdvihlo. Chtěl se bránit, musel.

Další tvrdý dopad. Jeho hrdlo konečně vydalo nějaký zvuk, zasténalo. Kolébající se svět se rozbouřil v tři kotrmelce, během nichž se mu podařilo zaznamenat další části svého těla.

Žaludek...

Česlo...

Jícen...

Hltan...

Ústy vyšlo ven cosi pálivého. Žáha volala na poplach drásána kyselostí tekutin běžně ničích mikroorganismy, které nemají v těle co pohledávat. Měl pocit, jako když nyní spalují jeho samotného... zevnitř.

Zklamal jsem. Zabil...

„Ne!“

Další elektrický šok vyvolaný akčním potenciálem nervového systému vyslaného z mozku do svalů. Vše protestovalo, nic neposlouchalo. Svaly se zatnuly, ale to bylo vše.

Sny, halucinace.

Zemřeš!

"Ne!"

Ten jekot, možná hlas. Patřil jemu?

Deformované zvuky se přelévaly - snad ve slova, ale zraňovala. Trhala ušní bubínek, tu tenkou blanku na cáry, jako by ho někdo bodal nožem. Něčím tenčím, ostřejším... zase slyšel křik vlastního hlasu.

Bodavá bolest... pálení a tlak.

 

Tma... Konečně. 

*** 

„Laefe? Šestý, slyšíš mě?“

Slova nabrala tvar. Vidí? Ne... zvuky... takže slyší.

„Kde to jsem?“ malé svaly v jeho hrtanu ho konečně uposlechly bez větších námitek.

„Doma,“ odpověděl mu Mistr.

Tak smutný hlas. Ale proč? Vzpomínal...

Znovu ta křeč. V hrudníku ho bodlo tak prudce, až se jeho pravá ruka vymrštila, aby se pokusila zastavit neexistující ostrý nůž bodající ho do prsou.

„Mistře, jsi to ty?“

Víčka se od sebe konečně odlepila, ale jen nepatrně. Studený kapesník na jeho čele mu nedovolil víc než jen mžourat po zšeřelé místnosti, ve které rozpoznal obývací pokoj.

„Ano, jsem tady.“

Sebastianova ruka byla nezvykle teplá. Držela ho za holé rameno. Oči, nepřirozeně soucitné pro toho muže, v něm vyvolaly další potřebu vzpomínat na to, co se stalo.

Strach.

Znovu ta bodavá bolest.

„Kde je...“

Ani nedopověděl. Sebastian jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Jeho zrak zamířil k zemi.

„Ale vždyť...!“ protestoval, i když sám věděl, že marně.

„Nevrátila se s tebou. Objevil ses tu jen ty.“

Místnost se rozmazala. Oči zoufale otevřené dokořán pálily solí. Plíce mu trhaly záškuby snahy nasát do sebe vzduch. Skoro se dusil.

„Dáme mu něco na uklidnění?“ zeptal se Sebastian právě příchozího doktora přivolaného rozhovorem.

„Už jsem mu dal dávku ráno. Další antidepresiva mu mohu dát zase až zítra. Vy byste si měl také odpočinout...“

„Kde je James?“

„Posloucháte vůbec, co vám lidé říkají?“ rozčílil se Gadhock, když mu došlo, že ho Sebastian zčásti ignoruje.

„Kde... je... James!“

„Ještě jsme ho nenašli. Mobil má vypnutý. ArBet s Tyamem se ho pokouší najít.“ 

*** 

Seděl na zemi a už po sté odbyl sestru, která se ho pokoušela donutit, aby buď odešel, nebo si aspoň sednul na lavičku vzdálenou necelých pět metrů od něj.

„Táhněte k čertu!“ odstrčil ji tak prudce, až žena narazila ramenem na protější stěnu a svezla se k zemi. Jeho oči pozorovaly bezvládné tělo, krev vytékající jí z úst.

Pohnula se. Trochu se mu ulevilo, že jí nezlomil vaz. Jen malá útěcha. Hned na to ho to trochu zamrzelo. Kdyby si ho srazila, třeba by mu teď bylo o něco líp.

Znovu a znovu mačkal to kouzelné tlačítko na svých hodinkách a pozoroval, jak se ty Lakejjiny rozvibrovávají a poskakují po podlaze. Nikdo nepřišel. Na jeho volání už dávno nikdo nereagoval. Ticho plnilo zpustlou chodbu, ze které odešla i sestra se slovy, že tím tomu alkoholikovi za jeho zády stejně nepomůže. Cítil, že má pravdu a o to víc ho plnila zloba, sžíravé nutkání někoho prohodit nejbližším oknem, něco rozbít, zničit nebo zabít.

 

„Bylo to jen tak tak,“ konstatoval doktor Gadhock a odložil injekci, ve které ještě před chvílí bylo uklidňující sérum.

„Kde jste ho našli?“ Sebastian se sehnul nad Morrisovým bezvládným tělem připoutaným k lůžku.

„Až v Mordenu. Byl zašitý na záchodě v jedné malé putyce. Barman volal na policii, že mu tam někdo demoluje podnik,“ Osmý se posadil na malou stoličku a mnul si naražený bok. „Odvezli ho na záchytku. Málem jsme ho odtamtud s Tyamem nedostali. Dost se bránil.“

Sebastian došel až k Tyamovi a naklonil se k němu co nejblíže: „A ona?“ zašeptal potichu.

Dvanáctý jen zakroutil hlavou a podíval se na muže ležícího v bezvědomí na lůžku: „Je mrtvá, není možné, aby to přežila. Sám jsi říkal, že...“

„Ji necítím? Naděje ale umírá poslední....“

„Po třech týdnech hledání už je i ta mrtvá, řekl bych,“ Osmý otevřel odhlučněné dveře. Když vycházel na chodbu, málem se přerazil o tělo schoulené na podlaze hnedka za dveřmi. 

*** 

O tři týdny dříve ve vile v Kentish Town:

Jak mu mohli dovolit to udělat? Snadno, odpověděl si sám a zabouchl za Laefem velké železné dveře a řádně je utěsnil. Bylo to poslední sbohem. James měl nakonec toho muže docela rád, ale ona mu byla dražší. Pocit viny ho sžíral až do morku kostí. Byl vděčný, rád, že to skončí takto, ale jak si mohl přát smrt někoho, s kým žil posledních pár měsíců, kdo se pomalu stával rodinou, které se kdysi zřekl? Ne, zřekl, ale která ho od sebe odehnala!

Těsnění tiše cvaklo, ventilace a chladící jednotka ve stěně se rozhučela. Digitální teploměr oznamoval klesání teplot a jistící zařízení se rudě rozblikalo v poznání, že jsou uvnitř živí lidé.

Zoufale se na něj podívala. Něco křičela, ale nic neslyšel.

Odpojil pojistné zařízení a teplota klesala dál k těm, které se vyskytují za polárním kruhem v době zimy, někdy kolem rána.

Dostal smluvené znamení, které uposlechl... signál, který Anděla pošle na jistou smrt, a on se stane jeho popravčím.

Sebastian vedle něj nespouštěl oči ze své nejmladší svěřenkyně, aby nezaváhali ani sekundu a ona tak měla větší šanci na přežití, aby jeho smrt nebyla jen zbytečným výkřikem do tmy.

„Ne!“ Sebastian stojící vedle něj zaječel tak hlasitě, až se on sám lekl, že nadskočil hezkých pár čísel nad zem.

Železné dveře lehce zavrzaly v podtlaku, který se je pokoušel nasát dovnitř mrazicího boxu.

Jsou pryč!... Zahrada! Blesklo Jamesovi okamžitě hlavou a hnal se po schodech nahoru k místům, kam vydláždily nevelký kruh, zdánlivě neúčelný.

Jeho nohy se rozeběhly ven. Byl ještě uvnitř domu, ale jeho mysl už byla venku.

 Zabila se... to snad ne!... Proč musí být tak paličatá?!

Na příjezdové cestě před domem... v kruhu vysypaném pískem, aby věděli, kam umístili souřadnice pro návrat, se nikdo neobjevil.

Čekali.... minutu... dvě... čtvrt hodiny.

Srdce zběsile tloukla a každý mohl slyšet strach toho druhého v podobě dunivého rytmu bubnů.

Musel podepřít mladou dívku, roztřesenou, která vyšla ven. Oči zaplavené tekutou solí, ani nevěděla, kudy kráčí. James sevřel Miriam v náručí a nechal ji plakat. Oba byli pryč, ale nikdo to nechtěl stvrdit tím, že by se pohnul. Ani slovy, ani pohybem nechtěli zpečetit to, co už bylo zřejmé.

Dva Andělé uvízli v bráně mezi tímto a tisíci jinými světy. V prázdnotě, odkud se nedá uniknout vlastními silami. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Amazonit

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:28)

Tak hlavní je, že se to dalo zmáknout, někdy mám totiž pocit, že sama nezvládám, což asi není zrovna to nejlepší :-D

juj

(amazonit, 20. 3. 2008 12:12)

juj, tak to je teda ,,chaos", mnoho zvratů, mnoho takového nevysvětleného, nevysvětlitelného, jakožto jedinec, co si velmi špatně pamatuje jména se stále musím udržovat v plném soustředění:o)to mám ale skoro u všech dílů, tady byly skoky i mezi jednotlivými ději posuny v čase... přesto se to dalo zvládnout:o)

Re:Šíma

(Lakejja, 29. 10. 2007 6:14)

Děkuju ti Šímo...jak se píší další díly, jestli vůbec atd, většinou píšu do novinek. :)

Oprava!

(šíma, 28. 10. 2007 22:40)

Ostatní zažili pěkné zmatky (po zmizení Laky)! Ono je těžké honem napsat své myšlenky, když letí jako vítr a prsty nejsou dostatečně hbité! ;-) Drž se!

Pohled z druhé strany! ;-)

(šíma, 28. 10. 2007 22:38)

Hezký, takže se čtenář může přesvědčit, co se stalo v domě, kdy se Laky přemístila kamsi do nicoty, aby se po třech měsících teleportovala (bez vlastního přičinění do Číny). Ostatní žalili také pěkné zmatky! Bylo to trochu chaotické, ale dalo se to čekat! Čeká mě (zatím) poslední díl (doufám), protože je to čím dál zajímavější (mohu posoudit, četl jsem zatím všechny díly)! Držím Ti palce, Laky, ať se Ti podaří dopsat celý příběh... :-D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA