Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 40

28. 9. 2007

„Vysadil jsem mu léky,“ oznámil vedle stojícímu muži doktor.

Sebastian s obavami poklekl vedle kanape:„Za jak dlouho se asi tak probere?“

„Měl by přijít k sobě každou chvílí. Ale...“

„Ano?“

„Nerozrušujte ho. Měl by odpočívat.“

„Je to Anděl. Ne žádný...“

„Především je to člověk, který si prožil něco, co málokdo jeho věku. Berte na to ohledy.“

„Samozřejmě,“ pomohl doktorovi sbalit si své náčiní, aby se mohl vrátit na kliniku, kde mu co nevidět začínala noční.

 „Pokud si nevzpomene, co se stalo. Neříkejte mu zatím, že je mrtvá.“

„Dobře,“ souhlasil Sebastian potichu. I on chtěl pro svého žáka to nejlepší. Díval se na doktorova záda a sledoval ho, jak odchází.

Sáhl svému Andělu na čelo. Bylo horké, přímo vařící.

Z haly se ozval křik. Něco těžkého propadlo dveřmi do domu. Sebastian jen bolestně přivřel oči, protože už tušil, kdo se vrátil ze zahánění smutku.

„Kde... je!“ řval James přerývaně.

„Co se...?“ Sebastian vyšel z obývacího pokoje, aby se podíval, zda jeho domněnky byly správné. O stěnu vedle něj se roztříštila láhev. Lepkavá medově žlutá tekutina mu pokropila obličej a do té doby sněhově bílou košili.

„Mistře, já...“ sbíral se Osmý na nohy. Viditelně kulhal a držel si svá naražená žebra.

„KDE JE?! TEN BASTARD!“

„Uklidni se! Jsi opilý,“ pozoroval Morrise, jak se potácí ke schodům. Na těch pár metrech dokázal dvakrát zakopnout. Napotřetí dopadl na hranu schodu a prokousl si ret. Vyplivl krev smísenou se slinami, která naplnila jeho ústa.

„Opilý?! Je jak doga! Myslel si, že jsem policajt, co ho chce odvést na záchytku! Nechtěl jsem mu ublížit...“ omlouval se ArBet.

„Gadhock ho neviděl?“ naznačil Andělovi, aby muže nechal vyklopýtat do patra, které v tu chvíli bylo liduprázdné.

„Viděl, ale stihl jsem mu naznačit, aby se radši vzdálil.“

Sebastian souhlasně přikývl: „Dobře jsi udělal.“

Osmý se prosmekl kolem Mistra a nahlédl do obýváku:„Neměli bychom Šestého někam schovat?“

„V jeho stavu? Těžko. Necháme Jamese projít horní patro. To ho na chvilku zabaví...“ 

*** 

Přes houpání a mléčnou mlhu téměř nic neviděl. Horká krev se Jamesovi valila řečištěm, tepala ve spáncích. Mokré ruce mu podkluzovaly, kdykoliv se snažil něčeho přidržet, aby se nezřítil k zemi. Jeho mysl nebyla schopna vyprodukovat jedinou souvislou myšlenku, přesto byl hnán kupředu jediným cílem.

Za to zaplatí!

Teď konečně prohlédl a pochopil všechno! Hrál to! Celou dobu! Ti Sebastianovi bastardi... On! Od začátku si to myslel... ta náhlá změna názoru! To prostě nemohlo být samo-sebou.... ne! Teď si tím byl naprosto jist!

Ty zkurvený dveře! Mlátil do nich, protože se mu odmítaly otevřít. Jakmile však - spíše náhodou - zavadil o kliku, dveře se rozlétly do kořán a on, převážen tíhou vlastní hlavy, vpadl do Šestého pokoje.

Jedna noha se narovnala a za ní v těsném závěsu druhá. Rukama mával kolem sebe, aby kinetický aparát lépe vyrovnal houpání vyvolané nadbytkem alkoholu v hlavě.

Zbraň s nasazeným tlumičem opustila pouzdro pod levým ramenem. Dvojnásobné plof doprovodilo zazmítání ložního prádla.

Žádná krev, žádný zvuk.

Prsty sevřel peřinu s polštářem a odhodil je až na chodbu.

Postel zela prázdnotou.

Ksakru!

V rychlosti danou opojením, prohledal zbytek pokoje. Nahlédl i tam, kam by se nedokázal schovat ani lilipután natož dospělý člověk.

Vypotácel se na chodbu, přitom ze zdi smetl několik obrázků a fotek.

Zaváhal. Na nepatrný okamžik ustalo houpání podlahy, snad i mlha trochu ustoupila do pozadí. Stál před Jejím pokojem. Připlácl ucho na dřevo. Cítil, jak mu po spánku stéká krev z ranky na hlavě. Vlasy se mu lepily k sobě, šimraly ho na tváři.

Nic... jen ticho.

Vtrhl do vedlejších dveří. Opět bez použití toho důmyslného zařízení s železnou pákou a zámkem. 

***

Teplo.

První pocit, který si Laef po probuzení uvědomil. Ruka šmátrala po polstrovaném povrchu kanape.

Nic neslyšel. Dokonalé ticho lahodící uchu a uklidňující rozbouřenou mysl. Jen matně si uvědomoval utrpení několika posledních dnů.

Klid narušilo bouchání, když něco o patro výš dopadlo na podlahu. Závěsný lustr se zachvěl.

Opatrně otevřel oči a zamžoural do světla přicházejícího oknem dovnitř.

Jak dlouho jsem spal?

Odrhnul tenkou deku, kterou byl přikrytý. Někdo ho z neoprenu převlékl do bavlněných kalhot a vytahaného trička. Prsty se poškrábal na tváři.

Dlouhé, týden neholené vousy ho dřely do bříšek prstů.

Někdo klopýtal ze schodů. Naslouchal těžkým nepravidelným krokům.

„Kde je! Koukejte to říct! Kam jste toho hajzla schovali!“

Jasně poznával Jamesův hlas. Opilostí si šlapal na jazyk. Něco mu napovídalo, že hledá právě jeho.

Lak... nechtěl jsem... promnul si oči a potácivě se postavil. Zem se prohnula, zahoupala, nakonec se však rozhodla vrátit se do své běžné, vodorovné polohy. Za hřbet ruky ho zatahala kanyla, jejíž hadičku měl omotanou kolem zápěstí.

Dveře do haly se rozletěly dokořán.

Jamesovy oči byly podlité krví. To jediné si stihl uvědomit, než se podíval do černé hlavně s tlumičem.

„Jamesi?“ couval před mužem na druhý konec pokoje.

„Ty hnusný bastarde! Zabils ji!“

Uvědomil si, že ten člověk před ním sotva stojí na nohách. Jeho energie byla natolik rozkolísaná, že se divil, jak to, že je Morris ještě při vědomí.

„Tak přestaň už blbnout!“ ozval se ArBet ode dveří. James se na něj zprudka otočil. Zavrávoral.

Laef zpozoroval možná jedinou příležitost, kdy mohl Jamese zastavit v jeho řádění, ale otupělost četnými uklidňujícími prostředky mu nedovolila jednat dost rychle a přesně. Pokusil se Jamesovi zbraň vytrhnout. Místo toho však vyšla rána, která vykousla díru ve zdi těsně vedle ArBetovy hlavy.

"Dost!" ohnal se Morris po Šestém a odhodil ho stranou. Oba Anděly jeho síla překvapila.

Stiskl spoušť.

Laef udělal první chybu ve svém životě. Zavřel křečovitě oči v očekávání poslední rány.

Nic, jen tiché cvaknutí oznamující, že komora i zásobník jsou bez nábojů.

James už nepřemýšlel, co dělat dál, a strachem paralyzovaného Anděla chytil pod krkem.

„Ne... nemůžu... dý... chat.“

„Zabiju tě! Jaks jí mohl ublížit?!“ ječel Morris nepříčetně.

Ta zlost, nenávist v očích. Nikdo nedokázal uvěřit, že by byl James něčeho takového schopný.

„Měl... měl... jsem... ji... rád,“ vydral ze sebe Šestý v posledních zbytkách vzduchu, který měl ještě v plicích. Muž ho s překvapením pustil.

„Mám ji rád,“ dokončil Laef a za pomoci křesla se znovu postavil na nohy.

„Tak proč?“ zlost vystřídalo zoufalství. James si utřel hřbetem ruky slzy z očí.

Miluje ji. Musí... trpět, přemítal Anděl a bylo mu muže líto.

„Jimme, věřím, že...“

„Laefe!“ okřikl ho Sebastian z haly.

„Chtěl jsem jen...“

„I kdyby to přežila... Ten vir... dá jí sotva pár hodin času,“ upozornil ho ArBet potichu.

V místnosti zavládlo dokonalé ticho. Zbraň cvakla, když dosedla v poklidu na skleněnou desku stolu.

„Nechtěl jsem jí ublížit. Myslel jsem, že jí tím zachráním život. Proč musí být vždycky tak paličatá?“ povzdechl si Šestý a dosedl zpátky na kanape.

„Co se vlastně stalo... v boxu?“ ArBet se přesunul vedle Laefa. Dával si však dobrý pozor na Jamesovy pohyby.

„Mysleli jsme, že chladem bychom mohli zneškodnit vir, který ji zabíjel. Jenže...“ promluvil konečně James a zdálo se, že alkoholové opojení z něj konečně vyprchává. Těžce se posadil na zem místo do křesla a promnul si unavené, krví podlité oči

„Pokusila se nás oba přesunout. Neměla už dost sil a něco se pokazilo...“ pokračoval Šestý. Ruce se mu třásly a zrak se mu nepříjemně mlžil, ačkoliv se tomu snažil zabránit.

„Víš, jak dlouho jsi byl mimo?“ ArBet si poposedl blíž ke zbrani a opatrně ji schoval pod svetr, aby nikoho nenapadlo ji znovu nabít.

„Mimo?“

Osmý se líně protáhl: „Jo. Objevil ses tu totiž až o tři týdny po tom, co jste zmizeli z mrazicího boxu.“

„Uvízl jsi nejspíš mezi branami. Pamatuješ si z toho něco?“ zeptal se Sebastian opatrně.

„Viděl... viděl jsem JE.“

„Koho?“ nechápal Osmý.

„Vlky.“ 

*** 

Za Bránou, tři měsíce od zmizení:

Sluneční paprsky se probojovávaly přes zavřená víčka a nepříjemně mě vyrušily ze spánku. Přetočila jsem na bok, nastavivše světlu záda. Tento poměrně jednoduchý pohyb mne přivedl k plnému vědomí. Řezavá bolest na zápěstí a kotnících mi napověděla, že něco rozhodně není v pořádku.

Stejně rychle jako se mé vědomí dostávalo do popředí, se i má mysl snažila donutit mě, abych začala vzpomínat. Musela jsem se začít zorientovávat nejen v prostoru – jež pro mě tvořila zatím jen tvrdá postel – tak i v čase, o kterém jsem neměla ani ponětí. 

*** 

Těsně po průchodu Branou:

Ani jsem nedoufala, že by se ti dva přeživší dokázali přes Bránu dostat celí. I já jsem měla značný problém, aby se má mysl nerozptýlila po nicotě, ve které jsem už jednou na několik měsíců, kdo ví proč, uvízla.

Setrvačnost, se kterou jsem do brány vstoupila, mě doslova vyhodila na druhé straně. Ihned jsem do něčeho narazila. Kousek od brány se těsnil Lu s Phillipem.

„Co to kurva… ahh…“ zanadávala jsem jejich směrem. Vzápětí mi však došlo, proč se chvějí ve zdánlivé zimnici a proč se tisknou k sobě.

Povysunula jsem katanu z pochvy a loktem je oba zatlačila za sebe.

Ty slintající bestie rozhodně nevypadaly na nejvyspělejší tvory této sféry. Spíše se tvářily, že už několik dnů nežraly. Jak mnoho se teď podobaly nám lidem v područí vlastních pudů.

Toto vědomí mi ovšem bylo naprosto k ničemu. Sotva bych se v tomto stavu ubránila jednomu. Tady jich bylo hezkých pár desítek. V uctivé vzdálenosti je snad držela jen vzpomínka na můj odchod z jejich říše domů. Silně jsem pochybovala, že bych dokázala to, co tehdy.

Snad, kdybych měla víc sil. Jenže… jediným rychlým zdrojem energie byli momentálně oni. Jejich maso a dokonalá krev. Z pomyšlení na částečný kanibalismus se mi vůbec nedělalo zle. Naopak. Vzpomínka na tu chuť byla stále čerstvá… Ten pocit! Jejich maso vyvolávající okamžitou závislost, takovou, že to nedokáže žádná z tvrdých drog na Zemi. Čím víc se ho sní, tím větší tato závislost je a stoupá geometrickou řadou. Nakonec postižený umírá vyčerpáním, protože jejich maso a krev zrychleně odbourá veškerou energii těla. Spálením veškerých tukových zásob to zdaleka nekončí… Tělo, zbaveno sil, přestává podporovat svalstvo, nastává ochrnutí a postupné selhávání orgánů. Ironií zůstává, že jako poslední je vyřazeno centrum v mozku, udržující jedince při vědomí. Člověk si vychutná smrt až do posledního hořkého vydechnutí.

Pokusy o zbavení se závislosti a abstinenční příznaky přežili všehovšudy jen dva lidé – já a Druhý. Ale stejně jako se zvyšující se závislostí roste jistota smrti, tak s počtem abstinencí klesá šance na přežití bolestí spojených s náhlým odepřením drogy tělu.

Stálo mi za to riskovat svůj vlastní život pro ty dva ustrašence za svými zády?

Času potřebného k rozhodnutí se nedostávalo.

Vlčí mysl hnaná touhou po přežití, přetrvávajícím hladem, pudem sebezáchovy, nedbala nebezpečí. Jeden z mladších příslušníků Jejich rasy se rozhodl zaútočit. Byl však sám. Ostatní nestihli zareagovat a já tak dostala příležitost, jež se opakuje jen párkrát za život.

Rychlost jeho smrti se rovnala rychlosti tasení katany. Švih vedený šikmo od pravé přední tlapy k levému uchu ho dokonale rozpáral. Nešlo minout. Ostří se zahryzlo několik centimetrů hluboko do šedobílého těla. Krev z tepen pulzovala, z žil se valila proudem. Ucítila jsem vůni syrového masa a teplé krve. Aroma, které jsem kdysi zamknula do Pandořiny skříňky v naději, že již nikdy nespatří světlo světa, nenajde si ke mně znovu cestu.

Kus plece se objevilo v mé dlani. Hřejivý, vlhký, trochu slizký flák masa.

To nemůžeš, zaslechla jsem jejich myšlenky, které ke mně poslali. Ve stejný okamžik couvli trochu dál, ale neutekli. Jejich chyba a má smůla.

„Utečte,“ zašeptala jsem na muže, které jsem se snažila ochránit

„Cože?!“

Nemohou pochopit, prohnalo se mi myslí. Čistě stříbrné maso si našlo cestu do mých úst.

„Utečte pryč!“ vydrala jsem přes sousto. Cítila jsem, jak jej jícen posouvá až do žaludku a zde při prvním kontaktu a prvních metabolických dějích bylo zpečetěno mé jednání.

… 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(amazonit, 21. 3. 2008 20:01)

tohle byl opravdu super díl - na jeden dech:o)
jen takové rýpalské maličkosti:

Laef zpozoroval možná jedinou příležitost, ale otupělost četnými uklidňujícími prostředky mu nedovolila jednat dost rychle a přesně
--asi by mělo být přidáno - příležitost k čemu

„Utečte pryč!“ vydrala jsem přes sousto.
to vydrala jsem přes sousto zní dost divně, spíš vydralo se mi z krku...

Re: Šíma

(Lakejja, 29. 10. 2007 6:17)

No Andělé...to je dost sporné...James není Anděl že.... :)
Heee....šíma s tím popisem něco tuší...hmmm %)

Dobrý to bylo a co dál?

(šíma, 28. 10. 2007 22:51)

Tato část byla doslova nabitá energií! Na Zemské straně se pohádali Andělé a na druhé straně se do našich hrdinů takřka pustili oni vlci! Že bys naschvál nepopsala, jak to tam vypadá? Opravdu jsou tam nekonečné lesy a vlkodlaci? Nedokážu si to nijak představit! A kam se Laky nakonec dostala a co se stalo s jejími přáteli? Snad mi na tyto otázky odpoví další díl! Tuž se, Laky! Zase se zastavím (časem), abych se přesvědčil, jak pokračují dobrodružství naší Laky! :-D

RE:uch

(Lakejja, 28. 10. 2007 19:53)

jj...mělo by to být trochu...s emocemi, ale zároveň by to nemělo být drastické...tak snad se to splnilo :) A je fajn že ses neudusila :D

A na ten osobní tip jsem zvědavá :)

Uch...

(Kájula, 28. 10. 2007 18:03)

Juch, další díl báječného dílka mi dokonale vzal dech... :oops: Tedy, podle toho, co jsem napsala, asi jsem udušená. :D

Fíha, mrazilo mě už jen při Jamesově opilecké eskapádě. Vcelku ho chápu.. I když.. Jujdanane, když vytáhl zbraň, myslela jsem, že pod tím stolem opravdu skončím a ne smíchy. :oops:

Hrozně mě rozesmála větička o Osmém, co prohodil otázku a přitom se nenápadně přisunul ke zbrani a schoval ji. :-) Nevím, proč, ale přišlo mi to hrozně roztomilé. :oops:

Fíha, závislost? :shock:
Zajímalo by mě, kdo a jak jí zachránil.. Hm, jak tě znám, tak se to brzo dozvíme.. :-)
(Mám takový osobní tip.. ale bude určitě špatný. :D)

Nu, hrozně se mi to líbilo, těším se na další díl a doufám, že James s tím pití bude něco dělat. :oops:



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA