Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 42

24. 12. 2007

„Lakejjo!“

Sklenička se mi roztříštila v ruce. Ostré střepy pořezaly mou dlaň jako nejostřejší žiletky. Sundala jsem z věšáku největší porcovací nůž, který jsem v kuchyni našla.

„Nemůžeš...“ koktal Rodrigo, ale do cesty se mi nepostavil.

„CO?! MLUV! CO NEMŮŽU A ONI MOHLI?! JEDNAJÍ SE MNOU JAKO S HRAČKOU! ALE TOMU UDĚLÁM PŘÍTRŽ! ZNIČILI VŠECHNO, CO JSEM MĚLA!“

Rozrazila jsem dveře.

Na náměstí vládla temná noc. Petrolejové lampy nikdy dostatečně neosvětlily tohle město po setmění. Jediné, co tu svítilo jako maják naděje snad přes celé prostranství, byly hodiny na věži se svými třinácti číslicemi. Studený vzduchu zchladil mou rozbouřenou krev.

Dosedla jsem na schody k fontáně.

Na dláždění zaklapala nekovaná kopyta.

Lichokopytník s lehkou kostrou, uprostřed města? Není možná...

Nikdy mě nepřestávali fascinovat. Průsvitné, nikoli však průhledné tělo stvořeno snad z mlhy, přesto dokonale hmotné, se zastavilo dobrých třicet metrů ode mě. Promnula jsem si prsty. Vzpomněla jsem si, kdy jsem se poprvé dotkla srsti zvířat, kteří zde byli vyvažováni zlatem. Tak hebká, tak překrásně jemná, jako nic na Zemi.

„Ahoj Neridiashi,“ pozdravila jsem svého přítele a nechala sekáček u fontány. Jednorožec se pohnul směrem ode mě.

„Zlobíš se,“ odvětil stroze a ještě o dobrý krok ustoupil. Sklonil svou hubenou, protáhlou tlamu k zemi a dlouze začichal. Jeho zahnutý roh, spíše hyzdící jeho hlavu, se na mě otočil svým ostrým hrotem.

„Záleží na tom? Jak to, že už nejsi v ohradě?“

„Dost se změnilo, Paní Rebeka...“

„Tak paní, jo? Odkdy ty sloužíš lidem? Kort, když nejsou zdejší, co?“

„Od doby, co se ke mně dokážou chovat slušně,“ jeho velké modré oči se zabodly do mých.

„Vděčím ti za život. Zase...“ konstatovala jsem.

„Nemáš zač. Chceš dovést za svým mistrem?“

„Není můj mistr,“ odsekla jsem vztekle, ale jeho nabídku na svezení jsem přijala s povděkem.

Naridiash poklekl, abych nesnáz dostala na jeho hřbet do výšky dvou metrů. Když si byl jistý, že jsem bezpečně usazená, pomalým krokem vyrazil dál do města. „Sebastian je stále naživu?“

„Doufám,“ ztišila jsem hlas. Cítila jsem pohledy lidí pozorujících nás zpoza oken domů.

„Mají z tebe strach,“ reagoval na mou změnu nálady.

„Já vím. Je to jiné než předtím.“

Potřepal lehce hlavou: „Teď už jsi víc Vlk.“

„Moje tělo je stále stejné, kromě toho, že je zase o kus bledší.“ Prohlížela jsem si svou horní končetinu. Prsty se ohýbaly jako kdykoliv jindy. Věděla jsem, že jestli tu bude nějaký rozdíl, nerozpoznám jej tak rychle.

„Jsme tu,“ oznámil mi tichý Neridiashův hlas.

„Tohle je dům pána města, nechceš mi snad... “ nevěřila jsem vlastním očím. Tohle bylo horší než noční můra. „Pěkně si to zařídila, jen co je pravda.“

„Víš, kde mě najdeš, kdybys mě potřebovala,“ rozloučil se.

„Díky.“

 

Vystoupat do vysokých schodů byl dosti problém. Do dveří jsem spíš vpadla, když se do nich opřela váha mého těla. Hned za nejbližším sloupem stál strážný, který si mne bez nejmenšího zaváhání přeměřil pohrdavým pohledem.

Opírajíce se jednou rukou o zeď, jsem se plahočila chodbami po paměti. Rozčílený křik zpoza jedněch hlídaných dveří upoutal mou pozornost a donutil mě zastavit. Pokusila jsem se udržet si alespoň něco ze své vážnosti a narovnat svou páteř do vzpřímené polohy.

„Jsou tam...?“ ukázala jsem rukou na dveře, které se chvěly pod náporem těl, jak se je někdo pokoušel vyrazit.

Muž s kopím mi jen přikývl a ustoupil, abych mohla vstoupit, pokud budu chtít. Bylo mi jasné, že jsem měla pohyb po budově povolen, nepovolaný vstup by znamenal válet se tu během chvilky na zemi ve vlastní krvi.

V tomhle stavu by mě asi vidět moc neměli, pomyslela jsem si a pro jistotu jsem ode dveří ustoupila. Z pantů se sypal prach.

„Necháte je pokoušet se utéct?“

„Paní Rebeka nařídila, že jim nikdo nesmí ublížit. O tom, že se nesmí zmrzačit sami, nic neříkala,“ prohlásil voják s úšklebkem.

„Aha, jasně. Dobře.“

„Au! Doprdele! Z čeho ty zkurvený dveře jsou?“ ozvalo se zpoza dveří a strážní po obou stranách se rozesmáli. I když řeči, kterou Lu nadával, rozumět nemohli, význam jeho řevu, jim byl naprosto jasný.

 

Radní sál se za těch několik desítek let nezměnil. Bez zeptání jsem si sedla na jednu z židlí. Za jiných okolností by se jednalo o urážku zdejších radní, ale to mi v této chvíli bylo ukradené. Nohy mě nesnesitelně bolely a stěny se měly tendenci přibližovat tak, že se mi zvedal žaludek. Jediné štěstí bylo, že jsem v něm neměla vůbec nic, co by ho mohlo opustit. 

*** 

„Lakejjo,vstávej.“

„Kdo?“ zvedla jsem svou zmatenou hlavu z desky stolu, kam jsem ji, nevím jak, musela položit.

„Vyspala ses?“ Rebeka vůbec nevypadala povýšeně jako obvykle. V její tváři bylo něco, co mě děsilo víc, než pohled do Vlčích očí.

„Cože?“

„Jsou dvě odpoledne. Myslela jsem, že by ti spánek mohl prospět. Dala jsem rozkaz, aby tě nikdo nerušil.“

„Spala jsem?“

„Jsi zmatená,“ dívala se mi z blízka do očí a nedovolovala mi, abych se odtáhla, abych na ni mohla lépe zaostřit.

Narovnala jsem záda, abych se mohla své společnici podívat do očí. Uniklo mi zasyčení. Páteř nehorázně bolela, jako by jednotlivé obratle přirostly k sobě navzájem a já je nyní násilím od sebe odtrhávala. Měla pravdu, tohle byl důkaz celonočního demolování hlavní opory těla lidského organismu.

„Jak se cítíš?“ zeptala se mě opatrně, když zpozorovala, že se mé oči konečně zaostřily do jejích.

„Nechtěj to vědět.“

Přisedla si ještě o něco blíž, takže mi narušila osobní prostor. Nelíbilo se mi to, ale byla jsem až příliš rozbolavělá, než abych se pokoušela dostat se do příjemnějšího postavení. Dotkla se mého čela: „Horečku nemáš,“ konstatovala a poklekla, aby se na mě nedívala z vrchu. „Je mi to líto. Nevěděla jsem, jak jinak tě zachránit.“

„Stejně jako tvůj bratr,“ vyčetla jsem jí, její nenávist k Sebastianovi.

„To není pravda! On... on to měl naplánované! Chtěl to tak!“

„Jen on? Rebeko, já už vím, jak to bylo a co mělo být. Všichni jsme udělali pár chyb. Nemá cenu se k nim vracet.“

„Nemůžeš to přece jen tak přejít...“ nechápala mou ležérnost vůči věcem, které ona sama pokládala za důležité.

„A CO MI ASI TAK ZBÝVÁ?!“ zaječela jsem vztekle. Nohy se mi napřímily a moje tělo se nad jejím vztyčilo jako varovný maják věštící hroty ostrých skal. Levou rukou jsem praštila do desky stolu. Podlitiny, které jsem získala při pobytu v bráně, se ozvaly o své slovo. Snad jen díky opěradlu židle, se mi podařilo nespadnout na podlahu. „Omlouvám se,“ znovu jsem se posadila. Pravou rukou jsem si jemně přejížděla po bílých obvazech své levačky. „Oba dva jste jen chtěli pomoc. Ty sis uvědomila včas, že se nás chystají jen zneužít. Tvůj bratr ne, ale chtěl to pak napravit. Nedostal šanci. Pokusili se ho zabít. A pak udělali vše proto, aby se stalo dle jejich vůle. Neměl tak moc na výběr. Aspoň to byl život za život.“

„Život za život?“

„Vlk, od kterého mám svou krev, nežije. Sebastian ho zabil, alespoň to mi tvrdil.“

„Aspoň, že tak,“ usmála se. Najednou mi byla mnohem sympatičtější.

„Smím se tě na něco zeptat, Rebeko?“

„Ano.“

„Tvrdila si, že jsi smrtelně nemocná, ale tady už, dle všeho, nějaký čas žiješ....“

„Na Zemi lék na rakovinu není.“

„To není ani tady.“

„Ne tak docela,“ vytáhla vlastní dýku a rozřízla si s ní dlaň.

„To snad ne!“ vyjekla jsem údivem.

Podívala se mi do očí: „Mně jejich krev nevadí.“

„Není divu, že tě Neridiash respektuje,“ vydechla jsem.

„Proč? Má rád polokrevnost?“

„On tvrdí, že mi tehdy pomohl, protože jsem ho prostě požádala. Myslím si, že pravda je jinde. On má taky kombinovanou krev. Stejně jako já a teď i ty. Kde jsi vlastně vzala jejich krev? Tvrdí se, že dají-li ji nedobrovolně, je toxická.“

„Co bys tvrdila těm, kterým nechceš něco dát, a oni to moc chtějí získat?“

„Lháři. Dělají oni něco jinýho?“

„Tak!“ znovu jsem musela pozvednout svůj zrak, abych se jí mohla stále dívat do očí, protože se rozhodla využít toho, že sotva sedím. Vztyčila se nade mnou a já si připadala jako dítě, které dostává rozkaz zabalený do zlatého pozlátka jednoduché otázky: „Nechceš něco k jídlu, milý Anděle?“

„Ráda.“

 

 

„Celou dobu čekám, kdy se mě konečně zeptáš,“ pobídla jsem svou společnici s plnými ústy pečeného čehosi, co by se dalo přirovnat ke kuřeti.

„Jak to víš?“

„Že se mě chceš na něco ptát? Koho by nezajímalo, co tu dělám a navíc s dvěma lidmi v závěsu. Nejsem tu vítaný host,“ zahuhlala jsem s úsměvem.

„Jak kým, ale spíš máš pravdu. Takže?“

„Co víš o Jejich moci ovlivňovat život na Zemi?“

„Ty mi neodpovíš, že ne?“ vyčetla mi Rebeka můj úskok.

„Ne. Ale třeba si to rozmyslím, když mi ty odpovíš, na co se tě budu ptát.“

„Dobrá… Asi tě to zajímá kvůli tvé ruce, těm podlitinám, že? Vděčíš jim za záchranu života… A to tě štve…“

„Zabili Laefa. Zajímá mne, jakým právem…“

„Jakým? Jednoduchým. Patříš z části k nim a pro ně není dovoleno si dělat, co se jim zlíbí, takže ani tobě.“

„Ale na Zemi lidé přece nejsou ovládáni…“ umlkla jsem.

„Došlo?“ zeptala se trochu škodolibě.

„Když nemůžu změnit osud, k čemu jim potom jsem?“

„Jako spojení dvou vrstev, naší a té jejich.“

„Nic víc? Co mám dělat?“

„Možná nic. Jim stačí, že jsi.“

„A ostatní Andělé?“ nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Bylo to tak jednoduché? Prostě se jen udržet na živu, než přijde soudný den a bude se rozhodovat o naší další budoucnosti? Proč ale měli takovou jistotu, že zrovna lidé ve své zkoušce uspějí? Chtěli se jen svést a doufali v to, že ten někdo nad námi má lidské bytosti natolik rád, že Vlkům  jejich zrůdné chování odpustí?

„Na to se mě neptej. Ti do jejich plánu nezapadají. Oni jsou výplod mého bratra. Každopádně se jich chtějí zbavit. Byla jim dána velká moc a oni se nejspíš bojí, že naruší jejich plány.“

„Asi je na čase, abych si vyzvedla svou odpověď.“

„Tys nedostala odpověď od Boha?! Na co ses ptala prvně, že ti nedokázali odpovědět?“ vyzvídala skoro až netrpělivě.

„Kdo jsem…“ 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Šíma

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:32)

To jsou myslím jedny z mála otázek, na které lidstvo nikdy nenajde odpověď. Já v to aspoň doufám, jinak by tu asi byla děsná nuda :-D

Děkuji tobě i Amazonit za věrnost ve čtení. Téměř neuvěřitelně mě to hřeje u srdce :)

Otázky bez odpovědí?

(šíma, 4. 6. 2008 21:32)

Každý se občas ptá kým vůbec je, odkud vyšel a kam kráčí a jaký smysl má jeho život... ;-) Držím Laky palec!

...

(amazonit, 21. 3. 2008 20:14)

tak čtu a čtu až se dočtu ke konci:o)

Re.: Kaaaaja

(Lakejja, 30. 1. 2008 0:31)

To je hezký....a ty se divíš, když je pulnoc? ::D

:-)

(Kaaaja, 30. 1. 2008 0:02)

Velmi zajímavý díl. :-)
Bohužel nejsem moc schopná vnímat obsah, tak jsem se nechávala unášet na vlně tvého báječného stylu! :-)