Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 43

17. 2. 2008

Na náměstí bylo jako vždycky rušno. Jen, co jsem se objevila na prahu hospody a vkročila na dlážděné prostranství, ruch jako na povel ustal. Skoro se zdálo, že se čas lehce zasekl ve zděšení, které vzápětí vystřídaly stovky opovrhujících pohledů namířených na mou osobu. Vymotala jsem se co nejrychleji z masy těl a ztratila se v zapadlých uličkách města, jež pro mě dávno nebyly tak děsuplné jako kdysi. Před dubovou branou na mě čekal Neridiash přesně, jak jsme se dohodli. Nedaleko od něj si na zemi pohrávalo několik dětí, mezi nimi jsem okamžitě poznala i Rebečinu dceru.

„Dovedu tě až na hranice, ale dál půjdeš po svých,“ upozornil mne jednorožec namísto pozdravu. Jeho hlas byl podrážděnější než obvykle. Nemusela jsem se ani moc namáhat, důvod byl naprosto zjevný. Někdo jej osedlal a nasadil mu ohlávku.

„Já vím. Kdo ti to provedl?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Budeš mít potom co dělat, aby ses mi vyškrábala zpátky na hřbet, budeš ráda, že máš za co zapřít nohy.“

„Díky, Neridiashi,“ dotkla jsem se jeho šíje. Jen tak jemně v přátelském gestu, věděla jsem, že si na ochmatání, na rozdíl od domácích zvířat, moc nepotrpí. Upřímně mě překvapilo, že se kvůli mně nechal takhle omezovat. Ještě k tomu sedlem, které očividně nebylo určeno pro jeho kostnatý hřbet.

„Opravdu tam chceš jet? Terr je mrtev už přes deset let, jeho mladý nástupce nemusí zavedený řád respektovat,“ upozornil mne, když jsem si kontrolovala obsah sedlových brašen. „Je možné, že tě k Věštci nepustí.“

„Nemám na vybranou. Musím vědět, co je na tom svitku. Tady není a na Zemi…“

„Co?“

„Musíme vyrazit, jinak se do setmění nedostaneme ani na Velké rozcestí,“ zamluvila jsem to, co jsem omylem sama nakousla. Nechtěla jsem, aby někdo odsud věděl, že máme na Zemi problémy.

 

„Proč vstupujeme znovu do stejné řeky?“ otočila se na mne malá Angela, když jsme ji a její kamarády pomalu míjeli. Dětské oči, v nichž se třpytily paprsky slunce jako hvězdy na temném nebi, se mi zaryly do tváře. Měla jsem dojem, že se mne pokoušejí rozebrat na malé kousíčky, prozkoumat a zase složit v nějakém jiném, snad pochopitelnějším uspořádání.

„O čem to mluvíš?“ poklekla jsem vedle ní a chytila ji za drobná ramena.

„Nechceme, aby se to stalo zase…“

Nepřítomný pohled mi prozradil, že to rozhodně nemluví Rebečino dítě.

My? Zase?!

„Jak zase?! Kdy se něco takového stalo a co se vlastně mělo tehdy stát?“ prudce jsem s ní zatřásla, když mi odmítla odpovědět. To jsem ovšem neměla dělat. Hrubě jsem ji probrala z transu, ve kterém se tak náhle ocitla. V očích se jí objevily slzy. S ječením se vymanila z mého sevření a utekla pryč. Několik přihlížejících mi naznačilo, že bych měla odejít, jinak si dojdou pro lepší náčiní, než jsou hole a klacky.

„Lak?“ vyrušilo mne z chvilkového přemýšlení drcnutí tvrdého čenichu.

„Vím naprosto přesně, na co se jich zeptám. Pojď,“ vyskočila jsem mu do sedla. Z jeho hřbetu byl na okolní svět pohled vpravdě unikátní, už jen tím, že měl v kohoutku něco ke dvěma metrům.

 

„Barboro!“ ozvalo se znenadání z náměstí, které jsme již měli za zády. Já i Neridiash jsme se za hlasem otočili. On z povinnosti k nadřízenému, já s pocitem, že mi někdo chce vynadat za to, jak se chovám k malým dětem.

„Vezmi si svůj meč s sebou.“

„Rebeko, nemyslím si, že by byl potřeba. Akorát je tím popudím… Potřebuju jejich odpověď.“

„Až budeš mít to, co hledáš, možná už nebudou mít důvod chtít, abys zůstala na živu,“ vrazila mi katanu do rukou a naznačila, že máme opustit město.

Hodně se tu změnilo od doby, kdy jsem toto místo opustila a nejspíš i od doby, co se tu usadil můj pravý Mistr, Rebeka.

„Platí staré zákony?“ zakřičela jsem na ženu od brány.

„Ještě ano!“

To byla odpověď, v kterou jsem v hloubi své malé duše doufala. Nyní mi k ničemu nebyla, ale pokud jsem se chtěla dostat ze Shambaly živá ven i se svými dvěma přáteli, musela jsem vědět, jaké mám šance. Zda bude stát za to bojovat.

 

Cesta ubíhala v tichosti, jen les šuměl svou smrtonosnou věštbu o tom, co se stane těm, jež vkročí do jeho nitra. Opustili jsme hlavní cestu do Centrálního města a vydali se napříč k roklině, na kterou jsem měla nejednu děsivou vzpomínku. Tam vedli mé kroky, když jsem poprvé vkročila do lesa, vyděšená na smrt. 

*** 

Stejně jako dnes i tehdy jsem seděla na Neridiashově hřbetě. Smrákalo se a to znamenalo, že Vlci brzy dostanou právo zabít každého člověka pohybujícího se mimo vyznačené cesty. Dobytek, obyčejné maso, to byl status lidí v téhle zemi a chovná zvěř v lese po setmění, byla škodnou hodnou k porážce. Šelest listí se v mých uších proměnil v řinkot ostrých čepelí, špičatých zubů a drápů. Bylo mi to jedno. Jediný člověk, který mi rozuměl, který mi mohl pomoct se odtud dostat, právě umíral někde za roklinou, kde ho ti bastardi, městští lovci, nechali napospas osudu - JIM! Proč na něj ale zaútočili, když do té doby jej měli v úctě? Nechápala jsem nic jen to, že ho musím zachránit, pomoct mu. Nějak.

„Támhle je!“ zazněl mi v hlavě Neridiashův hlas. „Přes rokli musíš sama. Kláda je na mě moc úzká!“

Tenký strom padlý přes propast hlubokou několik desítek metrů, plnou ostrých výstupků s rozpěněnou řekou na konci, vypadal, že se každou chvíli rozlomí vedví. Pád by znamenal smrt. Zastavila jsem se před jediným blízkým přechodem. Jednorožec mezitím někam zmizel. Byl pryč, nechal mě tu, abych si poradila sama. V lese, který neznám.

Zahlédla jsem ho. Sebastian stál necelých sto metrů ode mě, obklopený Vlky. Sotva se držel na nohách, pomalu ustupoval vzad. Bestie zatím váhaly, ale to já také.

Podívala jsem se do hloubky pod sebou. Z pohledu, který se mi naskytl, se mi zvedl žaludek, slabost v nohách mě donutila pokleknout, abych nepřepadla dolů.

Musím se vrátit, tohle nedokážu, napadalo mě, ale strach mi nedovoloval vstát. Za mými zády se ozvalo zavytí tak strašlivé, až mi proniklo do morku kostí a zmrazilo krev proudící žilami. Hlad…byli hladový po mase. Po mém mase! Byli už i na mé straně rokle a rychle se blížili.

Sebastian zakřičel, když ho jeden z Vlků porazil na zem.

Strach vystřídal vztek. Vyskočila jsem na nohy a bez rozmyslu přeběhla strž, jako by neexistovala, jako by padlý suchý strom přes ni, byl nejsilnějším mostem, jaký si jen lze představit.

Tasila jsem katanu a přitom se řízla do ruky. Zabodla jsem ostří hluboko do Vlčího těla. Oba jsme dopadli na zem vedle Sebastiana.

Vlk se nehýbal. Z rány mi do obličeje vystříkla Vlčí krev a několik málo vteřin pulzovala z rány ven, než obrovské zvíře zemřelo. S děsivým zasyčením jsem vytáhla katanu z mrtvého těla ven a postavila se mezi svého Mistra a zbylou smečku Vlků.

Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Byli obrovští. Nemuseli se ani stavět na zadní, aby byli vyšší než já. Nedívala jsem se jim do očí. Z mnoha svitků a Sebastianova poučování jsem věděla, že nesmím. Strach by mě přikoval k zemi a osud můj i Sebastianův by byl zpečetěn. Cítila jsem jejich pohled. Srdce mi tlouklo až moc rychle, ruce se chvěly, možná nedočkavostí, možná obavami. S vrčením začaly ty zrůdy kruh kolem nás stahovat.

Stála jsem nad tělem, jež mohutně krvácelo, a já cítila, že nemám již mnoho času, abych Sebastiana zachránila.

Zaútočili. Jedním obrovským skokem překonali několika metrovou vzdálenost, kterou jsem se zoufale mezi námi snažila udržet. Zaječela jsem zděšením a s křečovitě zavřenýma očima jsem sekla příčně před sebou. Nic mou zbraň ale nezastavilo, až kámen, do kterého se čepel zaryla jako do másla a odmítla se uvolnit. Otevřela jsem oči.

Neridiash se pokoušel ušlapat jednoho z nich, zatímco zbytek se stáhl zpět do bezpečné vzdálenosti.

Na třetí pokus se mi podařilo katanu dostat z kamenného sevření. Zadívala jsem se Vlkům před sebou do jejich očí a odmítla ustoupit.

Teď, anebo nikdy, napadlo mě a s ječením se vrhla proti nim. Udělali to nejneočekávanější, co jen mohli. Otočili se a utekli pryč.

„Vyděsila jsem je?“ zapřemýšlela jsem nahlas.

„Musíme pryč! Honem! Kilometr proti proudu je most! Počkám na tebe na protější straně, ty to přejdi znovu po kládě, bude to nejrychlejší!“

„Počkej, já…“ než jsem stihla cokoliv namítnout, stromy mi jej zakryly. Jednorožec ani nepočkal, až něco namítnu a odběhl pryč. „… neunesu ho, abych jej dokázala přenést,“ posteskla jsem si zoufale a konečně se mi do očí vrhnuly slzy naprostého zoufalství, když jsem si pořádně prohlédla Mistrova četná krvácející zranění. Roztrhala jsem kus jeho i svého oděvu a nejhorší krvácení se pokusila zastavit. Zaškrtila jsem místa nad potrhanými končetinami, rány na břiše a zádech jen převázala. Jeho tělo mi klouzalo ze sevření, když jsem se jej pokoušela zvednout. Rudá krev se mísila s Vlčí a já nedokázala pod váhou jeho těla vstát. Byla jsem příliš slabá a konečně jsem pochopila, proč mě při tréninku vždy dřel až do úmoru. Ani zdaleka to teď nestačilo.

„Odpusť mi, měla jsem tě poslechnout. Já to…nedokážu,“ brečela jsem a znovu a znovu jsem se ho pokoušela zvednout.

Skryla jsem obličej v dlaních ve snaze zastavit tekoucí vodopád slané vody.

Někdo do mě zezadu drcnul s lehkou ironií v hlase: „Takhle mu nepomůžeš.“

„Vrátil ses!“ vykřikla jsem skoro nadšeně.

Nemusela jsem nic víc říkat. Poklekl, abych sebe i Sebastiana mohla dostat na jeho hřbet.

„Udržíš ho tam?“ zeptal se, než vstal.

„Ano! Běž…běž rychle!“ zaječela jsem zoufale a držela bezvládné tělo před sebou. 

*** 

„Lakejjo, prober se! Jsme na místě!“

„Co?“ rozhlédla jsem se udiveně kolem sebe, abych zjistila, že se prakticky stmívá a já se dívám do části lesa, kterou sotva poznávám.

„Jsme na hranicích. Většinu cesty jsi jaksi prospala s otevřenýma očima,“ napomenul mě Neridiash a nechal mě seskočit na zem.

„Na něco jsem vzpomínala,“ omluvila jsem se prohlížeje si místo před sebou.

„Když poběžíš, stihneš to na místo ještě před setměním. Není to už moc daleko. Počkám tu na tebe…“

„Nemusíš mi už pomáhat,“ přiblížila jsem se k okraji zakázané hranice.

„Já vím. Jen jdi. Sejdeme se zítra večer.“

„Dobrá, děkuji.“

 

Vešla jsem do lesa. Pomyslná hranice, dělící království Vlčí smečky od relativně bezpečné části lidské říše, se lehce zachvěla. Vše kolem mě okamžitě potemnělo jakoby překryto temným závojem z chladu a strachu.

Ohlédla jsem se.

Jak jsem si myslela, Neridiashe jsem nedokázala už ani zahlédnout. Věděla jsem, že tam stále je, ale bludné kořeny ho skryly za iluzi prázdného prostoru. Mezi námi byly najednou míle kapradinového podrostu a staletých, děsivě zkřivených, stromů.

Svižným krokem jsem vykročila do srdce lesa. Běžet nemělo smysl. Mladí vlci nebyli dost silní, aby mi ublížili a dospělí, na rozdíl od nich věděli, že jsem pro ně až příliš důležitá, než aby riskovali mou smrt.

Ucítila jsem jejich přítomnost, jak se kradou podrostem, přikrčeni v zoufalé snaze nebýt viděni. Drželi se mnou krok, jako by mě hlídali. Na mém těle vyselo několik hladových očí, ale žádné z nich se nepřiblížily na vzdálenost, na kterou bych je mohla zahlédnout.

Po tvářích mi stekly krvavé slzy. Utřela jsem je do cípu rukávu volné košile. S roztaženými zornicemi jsem mohla vidět o něco lépe, než jak by zde viděl normální člověk. Přesto mne sem tam švihla do tváře větev, která se odnikud vynořila přímo přede mnou.

Čím víc jsem se přibližovala do nitra lesa, tím blíže mě si troufli být. Začínala jsem pomalu nervóznět. Ovládal mne pocit, který pocházel z pouhého pomyšlení, že jsou kolem mě, dívají se svýma hladovýma očima a jen čekají na svolení k útoku. Jejich největší silou vždy bylo udolat svou oběť strachem, obavami, panikou. S úzkostí jsem si musela přiznat, že se jim to docela daří i v mém případě.

Jak dovedu ty dva zpátky domů? Je to moje chyba. Neměla jsem je sem brát. Až se budeme vracet k bráně, pokusí se nás zabít. Ne nás, ale je, oba.

Nebezpečně blízké zašustění mne vyrušilo z přemýšlení. Už se neschovávali a vystavovali mi svá sněhově bílá obrovská těla na odiv. Už zde nebyla jen štěňata, ale i dospělí samci, kteří v kohoutku přesahovali hravě mou vlastní výšku.

Znatelně se mi ulevilo, když jsem došla až k chrámu z lidských kostí, aniž by na mě kdokoliv zaútočil. Spočívalo na mě již několik stovek párů očí. Otřela jsem si pot z čela a vstoupila do Chrámu. Přirozeně byl prázdný až na Vlka klidně ležícího v nejtemnějším koutě. Jeho oči žhnuly a skoro se zdálo, že osvětlují šedavý chrám. Kromě těch dvou děsivých plaménků jsem už nebyla schopná spatřit cokoliv jiného. Byla-li venku tma, pak tady se usadila sama královna všech temnot.

Dotápala jsem až k oltáři, jenž jsem již jednou, kdysi dávno, spatřila. Dávala jsem si však velmi dobrý pozor, abych se ani v nejmenším nepřiblížila k velkému Vlkovi, který ze mne nespouštěl svůj zrak.

„Jdu si pro svou odpověď,“ sdělila jsem šeptem, když se konečky prstů konečně dotkly chladného kamene tvořícího oltář.

„Dovolili ti přijít podruhé?“ Vlk vyčkal, až přikývnu a pokračoval: „Pak se ptej rychle. A nezapomeň, odejít smíš jen zadními dveřmi!“ dokončil vrčivě.

O zadním východu z chrámu jsem věděla jen to, že ohýbá prostor. Mohla jsem se tak po průchodu dostat prakticky kamkoliv. Jindy bych tuto možnost uvítala, ale dnes mi nebyla příliš vhod. On věděl, že myslím na to vrátit se stejnou cestou, kterou jsem přišla. Ani já jsem mu nedokázala vzdorovat, aby si tuto informaci nenašel ve změti myšlenek, jež se mi honily hlavou.

Dotkla jsem se stříbřitě modré tekutiny v mělké prohlubni uprostřed oltářní desky. Svět se zatočil. Prudce jsem se otočila, protože tohle jsem si už nepamatovala. Zatočila se mi hlava a musela jsem zavřít oči, abych se lépe soustředila a neztratila rovnováhu. Můj pokus se však netýkal pevné půdy pod nohama a kamenná podlaha se vytratila pryč.

Ocitla jsem se ve sluncem prozářeném dubovém háji. Mladé svěže zelené lístky prosvětlovaly zlatavé paprsky a vše bylo jako zelené zlato zaplavující všechno živé i neživé.

Vau! nedokázala jsem zastavit příval emocí. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Napadlo mne, že jsem možná mrtvá a ocitla jsem se v ráji. Můj pohled opoutal jeden z dubů. Byl o poznání větší než všechny okolní. Tyčil se majestátně do výše a svou velikostí by se neztratil ani mezi vzrostlými sekvojemi.

„Konečně jsi tady,“ ozvalo se odkudsi syčivě hrubým hlasem.

Tasila jsem vyděšeně katanu, ale nikdo nebyl na dohled.

„Za tebou,“ ozvalo se znovu a já v tom hlase poznala šustění listí a zvonivý smích.

„Ty?“ otočila jsem na obrovský listnáč.

„Čekala jsi snad někoho jiného?“ znovu ten hlas se zvonivým smíchem, ale už jsem byla klidnější, když jsem věděla, odkud přichází. Katana se vrátila na své místo do pochvy zavěšené v koženém popruhu na mých zádech.

„Nejspíš,“ odtušila jsem šeptem.

„Fauni provázejí Vaše duše, ať jdou kamkoliv. Jsme ve všech sférách. Jsme jediní s touto výsadou.“

Faun, tak se říkává i na Zemi duším stromů, vzpomněla jsem si na knihu, kterou jsem kdysi dávno četla a odložila ji s pocitem, že větší nesmysly jsem do té doby neviděla.

„Proč jsem se nedostala k tobě, už když jsem tu byla poprvé?“ nemohla jsem si odpustit zvědavou otázku. „Pokud neznáš odpovědi ty, je pak jasné, že mi Vlci odpověď dát nikdy nemohli.“

„Platí, co ti tehdy řekli. Sama musíš zjistit, kdo jsi. Nikdo ti nikdy nebude schopen odpovědět. Ale to není otázka, kterou mi chceš dát dnes. Vol dobře způsob, jakým se zeptáš.“

Zůstala jsem potichu stát a pozorovala klidnou korunu nad svou hlavou.

„Tak mluv!“ pobídl mne.

„Nedokážu to říci slovy,“ konstatovala jsem po chvíli ticha. „Ale mohu ti to ukázat,“ dokončila jsem zamyšleně a přistoupila k objemnému kmenu na dosah ruky a položila svou dlaň na teplou borku. Věděla jsem, že myšlenka mnohem přesněji vyjádří mé přání než pouhá slova, která jsou příliš omezená ve svém sdělení.

„Pak pojď blíž,“ vybídl mne. Uvolnila jsem svou mysl a cítila, jak se mé vědomí pozvolna rozpouští ve Faunově duši. Celé moje tělo jakoby přirostlo k zemi a ke kůře stromu. Nemohla jsem se pohnout, přestala jsem dýchat. Než jsem se však mohla začít dusit, Faun si mne přitáhl zcela k sobě. Prostor zmizel a já se znovu ocitla v nicotě, ale tahle nebyla děsivá ani chladná jako prázdnota mezi branami. Cítila jsem přítomnost čehosi, jakoby znásobené vědomí, ale nedokázala jsem určit, odkud přichází. Stala jsem se součástí faunů lesa a rozhodně to nebyl nepříjemný pocit.

Začala jsem úporně myslet na to, proč jsem sem vlastně přišla. Každá má myšlenka se okamžitě rozpustila a odplula někam do neznáma. Slyšela jsem ji jako tichou ozvěnu v tisíci barvách.

„Chceš znát své schopnosti?“ zaduněl hlas a já si najednou připadala tak maličká a křehká. Konečně jsem pochopila, jaký je rozdíl mezi lidskou duší a faunem.

„Ano.“

„Všechny?“

„Ano,“ zašeptala jsem s obavami.

„Mohu ti jen dát klíč. Naučit se je použít, musíš sama.“

„Dobře,“ souhlasila jsem, protože nic jiného ani nezbývalo. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Amazonit

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:33)

Mnohokrát děkuji, že mi stále píšeš, kde mám chyby. na stránkách je povětšinou nechávám, aby bylo vidět na co komenty reagují a opravuji si je jen u sebe v souboru. Moc mi to pomáhá, děkuji ti.

Kouzla a čáry...

(šíma, 4. 6. 2008 21:27)

Hezké! Omlouvám se, že posílám své komentíky pozpátku! ;-)))

...

(amazonit, 21. 3. 2008 20:24)

tohle se hodně povedlo, je to takové živé a ,,skutečné"

Bestie zatím váhali Y
k oltáři, jenž
„Dobře,“ souhlasila jsem, i když mi vlastně nic jiného nezbývalo - spíš protože mi nic nezbývalo

Odpověď

(Lakejja, 19. 2. 2008 8:11)

O to tak nějak i šlo, že má ty nervy trochu rozházené :) Je někde, kde nechtěla být. Myslí si, že má na svědomí smrt někoho blízkého, další dva lidi ohrozila na životě. :)
Děkuji, že jsi tak věrná čtenářka, Ty mě vždycky tak hezky potěšíš :)

:)

(Kájula, 18. 2. 2008 22:50)

Fjuuu, bájo díl. :)
Tak tedy....
Abych ti odpověděla. Tenhle díl se mi zdál přehlednější než minulý, rozhodně jsem se chytala. ;)
A docela mnou šoklo, jak hlavní hrdinka třásla s Angelou. :oops: Tak trošku.. mhm, mi to nesedlo, jako ta představa, ale do děje to prostě pasovalo. Musí mít nervy na pochodu. :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA