Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 44

17. 2. 2008

Slepené oči se odmítaly otevřít. Nebylo mi hned jasné proč, ale ostré světlo, které se mi do nich okamžitě zabodlo, mi vysvětlilo situaci dostatečně zřetelně.

Zamžikala jsem do ostrého světla a prohlížela si modré nebe probleskující v košatých korunách. Do výhledu se mi dostala jednorožčí hlava a hodila na mne svůj stín.

„Zbláznila ses! Jak jsi mohla chtít něco tak stupidního!“ ječel na mě Neridiash bez čekání. „Mohlo tě to zabít! Přišla jsi snad o rozum?! Podívej se, jak vypadáš!“

Nemusela jsem se ani koukat. Cítila jsem se dost vyčerpaně na to, aby mi bylo jasné, že můj zjev asi nebude o nic lepší. Neubránila jsem se a propukla v smích. Únava byla jen vnitřní, mé tělo bylo jinak naprosto v pořádku.

„Přijde ti to snad vtipný?“ ztišil hlas, ale výčitky z něj nezmizely.

„Promiň,“ omluvila jsem se a posadila. Ve vlasech jsem měla listí s kousky staré kůry. Kůže mi voněla suchým dřevem, šlachy byly trochu ztuhlé, ale jak mi cévami proudila krev, vracel se mi do rukou a nohou rychle cit a teplo. Byl to skvělý pocit, ale rychle se vytrácel neznámo kam.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptala jsem se, když pocit sounáležitosti se staletými velikány zmizel úplně.

„Byli tak hodní, že tě přesunuli na mýtinu za Příkop.“

„Cože?!“ divila jsem se. Příkop se říkalo jezeru, jehož střed tvořila velká proláklina. Nikdo netušil, jaká je tam hloubka a ani se to nikdo nepokoušel zjistit, alespoň ne od doby, co se tradovalo, že tam žije vodní had. Zvíře, nejvíce podobné anakondě, mi už jednou udělalo tu čest a ukázalo mi, jakou dokáže mít sílu.

„Nechceš se jít koupat, že ne?“ zlehčil Neridiash náladu, která se pomalinku vkrádala na mou mysl.

„Radši ne, ale cestu zpátky do města máme dalekou,“ posteskla jsem si. „Přes Hradiště jít nemůžeme, Vlci nás tam tudy nepustí ani přes den. Obcházení nám zabere skoro tři dny.“

„Spěcháš snad někam?“ když jsem mu neodpověděla, došlo mu, na co tak zoufale myslím. „Lak, ty dva stejně domů nedovedeš. Zapomeň už na ně.“

„Nemůžu. Že jsou tady, je moje vina,“ odporovala jsem.

Jen zakroutil hlavou, ale nechal mne v klidu odpočívat. Dívala jsem se před sebe, pozorovala vlnící se kapradí a sem tam nějakého toho zajíce hopkajícího směrem k nám. Když nás však spatřil, znovu se skryl ve stínech lesa.

„Půjdeme,“ zašeptala jsem a zvedla svoje rozlámané kosti do vzpřímené polohy. Pohybem ruky jsem odmítla Neridiashovu nabídku na svezení, a tak jsme šli volnou chůzí bok po boku.

 

Brzy padla tma. Bylo to tak náhlé, že jsme si to ani jeden pořádně nestihli uvědomit a sotva jsme viděli na krok před sebe. Našli jsme si malou mýtinu krytou hustým ostružiním. Na kraji zvěří vyšlapané cesty rostly divoké jahody. Byly sladké jako med a s ostružinami zahnaly můj největší hlad.

Natáhla jsem se na zem a zády se opřela o jednorožcův bok. Cítila jsem, jak mě do páteře lehce tlačí jeho vystouplá žebra.

„Budeš spát?“zeptal se, když viděl, jak se dívám na hvězdy.

„Asi ne. Cítím, že by to nedělalo dobrotu.“

„Jasně, chápu,“ zabručel a položil hlavu na zem.

„Jsou tu krásné hvězdy. U mě doma nikdy nic tak krásného neuvidíš,“ povzdychla jsem si smutně a dál pozorovala nádhernou scenerii. Velký vůz se prakticky ztrácel v záplavě tisíců zářících světelných bodů.

„Proč?“

„Lidé se tam naučili osvětlit téměř každý dostupný kout. Dokázali vyvinout světelné znečištění.“

„Co je to za hloupost?“ divil se dívaje se stejným směrem jako já.

„Jako kouř může zamořit vzduch, že se nedá dýchat, tak světla může být v noci tolik, že je vidět asi stejně jako za soumraku a většina hvězd tak ani není vidět. Nakonec tím trpí všichni. Lidé i zvířata.“

„Proč to dělají?“

„Já vlastně nevím. Když se tak nad tím zamyslím,“ zívla jsem a líně se protáhla. „ani se nedivím, že nás čeká takový osud, kterého se Vlci bojí.“

„Ty opravdu věříš tomu, co tvrdí?“ zdálo se, že ho toto téma zajímá. Znovu napřímil hlavu a zadíval se mi do tváře. Chvilku jsem váhala, než jsem mu pohled opětovala.

„Jo. Začínám opravdu věřit, že nás Soudný den čeká už hodně brzy. Jen nechápu, jakou roli v tom všem hraju já.“

„Oni si myslí… Abych byl upřímný, tak my všichni věříme, že jste schopni to zastavit.“

„To je přece naprostá pitomost,“ odporovala jsem. „Vždyť se na to podívej. Jestli je Bůh skutečný, nebo cokoliv, co má být tam někde nahoře, jste mu mnohem blíž než my.“

„A to je přesně ten problém. Náš osud je jasně nalinkovaný. Váš ne. Máte mnohem větší svobodu. A právě v tu všichni doufají. Že ve své volnosti rozhodování najdete způsob, jak se tomu všemu vyhnout.“

Přes hvězdy se přehnal černý mrak, který o pár vteřin na to zakryl i měsíc, jediný zdroj světla. Ani moje oči už nebyly schopny temnotou kolem proniknout, a tak jsem jen slepě civěla před sebe čekajíc, až měsíční svit znovu osvětlí malou mýtinu. Pohrávala jsem si v prstech se svým medailonem. Když jsem o tom všem tak zpětně přemýšlela, vlastně jsem se nedozvěděla nic, co bych už předtím netušila. Základ veškeré Andělské síly jako vždy tvořila znalost vlastního těla a všech jeho složek včetně čtyř elementů. Bylo mi ukázáno jen jediné. Kde sídlí v těle každý ze čtyř živlů. Pomůckou mi tak mohlo být jen soustředit se při využívání síly vždy na správnou část těla. To byl sice hezký klíč, ale v tuhle chvíli mi přišel naprosto nepoužitelný.

Zapraskání větví nedaleko od nás, mě donutilo otevřít oči. Osvětlení se ani k půlnoci o moc nezlepšilo, a tak jsem donutila zornice se ještě o něco více roztáhnout. Bělmo se tak skoro vytratilo takřka úplně, ale já konečně mohla dohlédnout až na kraj mýtiny.

„Co je to?“ zašeptala jsem Neridiashovi, který již byl vzhůru a napjatě poslouchal vetřelcovo šramocení v křovinách. Z lesa se blížilo cosi, co svým zjevem připomínalo křížence mezi zvířetem a člověkem. Jako člověk měl dvě nohy, ruce mu plandaly podél těla. Vzezření mělo na hlavě přilbu z paroží, listí a hlíny. Otrhané hadry mu vlály podél těla. Skoro to vypadalo, že v roštinách na mýtině něco hledá.

„Hmm,“ zamyslel se můj stejně překvapený společník. „To vypadá skoro jako duch.“

„To snad ne. Duch?“

„Říká se, že lidé co se ztratí v lese, se stávají pak věčně bloudícími dušemi.“

„Pokud by to byla pravda, tak by tu nebylo k hnutí,“ dovolila jsem špetku humoru, který se ovšem minul účinkem. Neridiash se tvářil značně vyděšeně.

„Ne, pokud je předtím nezabijí Vlci. Ono přeživších zbloudilců zase tolik není.“

To, jak vyslovil slovo přeživší, mě donutilo si onoho ducha lépe prohlédnout. V pravé ruce svíral cosi jako nůž mizerně vyrobený z kusu kamene.

„Může nám být nebezpečný?“ začala jsem se zajímat o praktičtější stránku věci.

„Ne, pokud si ho nebudeme všímat. Prostě ho necháme být.“

Přesto jsme oba narušitele poočku pozorovali. K našemu znepokojení se k odchodu neměl. Rozhodl se propátrat snad každé křovíčko, každý trs mechu na mýtině. Když procházel v naší těsné blízkosti, měla jsem co dělat, abych netasila.

Po dvou až nechutně dlouhých hodinách to konečně vypadalo, že se duch rozhodl nechat nás v klidu dočkat se rána.

Ozval se další šramot, tentokrát ne tak kradmý jako předtím. Zpoza stromu se na nás vyřítil mladší Vlk. Když nás spatřil, zalekl se a vyděšeně ustrnul. Všichni jsme zůstali zmraženi stát na svých místech. My jsme zde rozhodně neočekávali přítomnost některého z Vlků, ti se mýtinám a jiným otevřenějším prostranstvím většinou obloukem vyhýbali. Štěně vypadalo podobně vyvedeno z míry, že nás tu potkalo.

K naší smůle se probralo z šoku jako první. Nenapadlo ho ale nic lepšího, než na nás zaútočit. Díky svým reflexům jsem dokázala tasit katanu dostatečně rychle. Nebohé zvíře bylo rozpáráno od krku až po ocas a mrtvé dřív, než dopadlo na zem. Na tvář, hruď a ruce mi dopadly cákance šedé krve.

Mrtvý poutník se na nás bleskově otočil. Najednou nebyl pasivní a jeho oči nebyly skelné, bez života. Teď v nich bylo něco víc, něco, co značilo, že bychom se měli hodně rychle vytratit někam hodně daleko.

„Neridiashi, uteč!“ zakřičela jsem a pokoušela se zmizet přes mýtinu pryč.

Úprk však netrval tak dlouho, jak by se dalo očekávat. Za hranicí mýtiny na nás čekala odpověď, co Vlka natolik vyděsilo, že si troufl na nás zaútočit. Onen duch tu totiž nebyl sám. Kam až se mi podařilo dohlédnout, se táhly zástupy poloprůhledných postav.

„Naskoč si!“ zašeptal mi přítel do ucha a já ho bez rozmyslu uposlechla. Pokoušel se nás dostat z jejich dosahu. Měla jsem dojem, že spíše letíme. Jednorožec ukrajoval vzdálenost před námi dlouhými skoky. Ani on se však nemohl měřit s tím, co nás pronásledovalo. Blížili se k nám každou vteřinou a já nepochybovala o tom, jaký je jejich záměr. Bylo jim to vidět na krvežíznivých očích posedlých mstou všemu živému.

Tak jak mě můj mistr učíval, vyhodnotila jsem situaci a došla k názoru, že oba rozhodně neutečeme.

Zvedla jsem se na Neridiashově hřbetě do podřepu.

„Lak, co blbneš?!“

„Běž, já je trochu zdržím!“ saltem jsem se dostala na zem a v otočce tasila meč.

Tak pojďte, trochu se pobavíme! blesklo mi vztekle hlavou. Katana se zaleskla v měsíčním svitu, který se prodral třepotajícími se korunami stromů. Ostří projelo nehmotným tělem jako máslem, ale nijak mu neublížilo.

Aj, došlo mi trochu pozdě a já utržila první sečnou ránu, studenou jako led, než mi došlo, že sice já je zranit nedokážu, ale oni mě zabít mohou poměrně lehce. Soustředila jsem se na vyhýbání se jejich zbraním. Nebylo to lehké, ale rozhodně ne nemožné.

Nějak přece musí jít zranit, zpomalit…mysli, tak mysli, popoháněla jsem se zoufale. K mé, už tak špatné situaci, se přidal i Neridiash, kterého napadla ta nejhorší věc, která jen mohla. Naběhl mezi nás v mylném domnění, že to něčemu pomůže. Samozřejmě se mu nepodařilo jediného z nich zranit, za to ale na sebe část z nich přetáhl.

Jsou chladní, studení jako led. Skoro jako by byli tvořeni zmrzlou párou.

„Neridiashi vypadni!“

„Ne!“

„Přestaň si hrát na solidárního, už dávno nejsem jako ty! Padej odtud!“ proběhla jsem kolem něj a i zbytek podivné armády se soustředil na mne.

Bhelliel uměl použít svou vlastní nakumulovanou energii jako výbušninu. Kdyby se mi podařilo něco podobného..., sebrala jsem ze země malý kámen. Uvedla jsem svou energii do chodu jediným zoufalým způsobem, který jsem prozatím ovládala. Obrovský nával síly mi okamžitě vyléčil všechna sečná i bodná zranění, která jsem do té doby utržila. Cítila jsem však, že ze mě neovládnutá síla rychle vyprchává.

Prudce jsem zastavila a otočila se k útočníkům čelem. Zavřela jsem pevně oči a soustředila se na vyzařování své síly, pokoušeje se k němu přidat něco ze zemského a ohnivého elementu.

Kolem mne se začal tvořit černo - fialový opar. Když byli duchové v mojí děsné blízkosti, udeřila jsem kamenem o ostří katany. Vyskočila jiskra, která se však okamžitě ztratila v oslňující záři mohutné exploze. Zaslechla jsem jen zasyčení, pak vše pohltila dokonalá tma. 

***  

Londýn, měsíc po incidentu v mrazicím boxu:

Stál opřený o jeden ze sloupů, do jehož velkých pantů byla zavěšena brána Londýnského špitálu. Laef se líně protáhl a znovu překontrolovat čas na svých hodinkách.

Kde se courá?

A konečně. Ze vchodu se vyřítil James, na kterého tu čekal, aby ho odvezl domů a následně na fakultu. Vypadal teď o mnoho lépe, než před měsícem, když ho našli na záchytce.

„Nazdar. Čekáš tu dlouho?“ pozdravil Morris Anděla a stiskl mu pravici.

„Jen asi hodinu, pojď už. Budeš mít zase průser ve škole. Přišel ti dopis, chtějí tě vyhodit. Pojedeme rovnou, nebo bys to nestihl.“

„Pro změnu,“ zasmál se James nevážně. Už si byl prakticky jistý tím, že ho dostudovat nenechají.

„Tebe to moc nevzrušuje, co?“ Laef odemkl tlačítkem na klíčích svého BMW. Centrální zamykání jemně cvaklo a auto jim dovolilo nastoupit.

„Není to už jedno?“

Laef poznal, že na Jamese ještě mají vliv prášky. „Ona je naživu,“ oznámil Jamesovi rezolutně. „Měl bys konečně dostudovat. Gadhock tu taky nebude věčně.“

„Mohl bys už toho konečně nechat? Tohle není sranda. Opakuješ to už několik týdnů, pořád dokola. Nemohla to přežít, už s tím dej konečně pokoj!“

 

Za ticha dojeli až k lékařské fakultě. Laef zaparkoval na jediném volném místě. Kolem nich se hrnuly desítky studentů. Na některých bylo snadno poznat, že jdou taky pozdě na přednášku.

„Laefe?“ oslovil James Anděla hlasitěji, když na jeho rozloučení absolutně nereagoval.

„Víš, jak Sebastian říkal, že lidé, kteří vstoupí do Lesa, mají možnost se na něco zeptat, mohou mít otázku, na kterou jim nejvyšší bytosti odpoví?“

„Hmm.“

„Díky tomu vím, že je naživu.“

Laef zabořil své oříškové oči do Jamesových. „Ona nás přežije všechny.“

„Chceš říct, že ona bude poslední Anděl?“

„Jo, přesně to chci říct.“

„Proč… Proč jsi to nikomu neřekl dřív?“ nechápal James. Jeho oči se rozzářily nadšením.

„Neříkej to nikomu dalšímu. Sebastian tvrdí, že svou znalost budoucnosti nesmíme nikomu dalšímu prozradit. Tvrdí, že už tím, že budoucnost známe, jí měníme v nezvratný Osud.“

„Nechápu.“

„Chci tím říci, že kdybych třeba onu budoucnost neznal, bylo by možné, že by skutečně byla mrtvá a že by posledním Andělem, vládnoucím Andělem, mohl být kdokoliv z nás ostatních. Proto Čtvrtý své schopnosti neovládá. Sebastian ho to prostě odmítl naučit. Tvrdí, že budoucnost si máme vytvářet sami, že lidé zatím nejsou dost silní na to, aby se dokázali odtrhnout od své znalosti nevyhnutelnosti, a tak Osud vědomě přepsali.“

„Tak proč se ale nevrátí? Proč se k nám nepřenesla?“

„Já nevím. Možná nemůže, z nějakého důvodu.“

„Hele. Chápu, že se mi snažíš vrátit smysl života, jak by řekl Sebastian, ale to fakt nemusíš,“ poplácal Anděla po zádech a vystoupil z auta. Během chvíle se ztratil v davu studentů.

 

Idiot, pomyslel si Laef a ještě chvíli se díval směrem, kterým James odešel. Znovu nastartoval a vydal se zpět k domovu.

Ve vile vládl nebývalý ruch. Miriam zahlédl jen matně, když se kolem něj prohnala se smetákem v ruce směrem k podzemním místnostem.

Co se to tu, proboha, děje? rozhlížel se kolem sebe. Záclony z garnýží zmizely pryč, okna otevřená dokořán. V hale bylo několik desítek krabic, na zemi se povalovala kabeláž. Neměl ani kam pověsit kabát, protože věšák zmizel, kdo ví kam.

„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu děje?“ zakřičel do prostoru. Ani ho nepřekvapilo to, že mu vůbec nikdo neodpověděl.

Přehodil kabát před zábradlí schodiště a propletl se do společenské místnosti. I tudy vedly kabely kamsi do podzemí. Ze spodu se ozývaly zvuky řemeslné práce.

Výtah nejel. Naklonil se do šachty, aby zjistil, že strop výtahu byl odmontován.

Jako kočka měkce dopadl na podlahu kabiny. V tom, co pasovali na tělocvičnu, to nyní vypadalo trochu jako po výbuchu atomové bomby. Přes burácení příklepové vrtačky neslyšel vlastní kroky.

„BOŽE, TYAME, CO SE TO TU DĚJE?“ snažil se překřičet hluk a něco se od mladého Anděla dozvědět.

„COŽE?“

„VYPNI TO!“

„POCKEJ, VYPNU TO!“ ječel na něj Tyam. Šestý jen obrátil oči v sloup. „Cos říkal?“

„Co se to tu děje?“ zopakoval svůj dotaz Laef  mnohem tišeji, když vrtačka konečně zmlkla.

„Sebastian nám sehnal ten zabezpečovací systém. Chce ho nainstalovat co nejdřív, když teď První ví, kde máme sídlo.“

„Tak s tímhle nechci nic mít,“ rozhodil ruce od sebe v gestu, že veškeré námitky, či pokusy ho zastavit, budou předem odsouzeny k nezdaru.

Ve společenské místnosti si sedl na jednu z židlí naproti počítači. Obrazovka byla vysunutá a žádné světlo na ní nesvítilo. Po hmatu našel kabel s přívodem elektrické energie. Jak si myslel, monitor i case byl vypojen ze zásuvky a v jeho místě byl napojen jiný kabel mířící do tělocvičny.

Chvilku to tam dole vydrží, než si zkontroluju poštu, pomyslel si škodolibě a přívod energie odpojil. Zvuky vrtačky a další práce v podzemí, jako by po mávnutí kouzelného proutku, ustaly.

„Heeej! Kterej blb to vypnul! Koukejte to zase zapnout!“ slyšel tlumený Ruetův hlas, ale ignoroval jej.

Sebral zástrčku a pomalu ji přiblížil k zásuvce. Když se však již téměř dotkl otvoru ve zdi, ze zásuvky vyšlo zajiskření a celý dům se s velkým plof ponořil v dokonalou tmu. Jediné světlo, které mu umožňovalo orientovat se kolem sebe, byl denní svit přicházející do místnosti otevřenými dvoukřídlými dveřmi.

„Hups,“ zašeptal si pro sebe.

„Šestý! Dohajzlu! Já tě zabiju, doopravdy tě přerazím, až tě v tý tmě najdu!“ ulevoval si zespodu Tyam tak hlasitě, že ho musela slyšet i Miriam v kuchyni. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

xxx

(Lakejja, 25. 2. 2009 21:52)

Tentokrát se pokusím opravdu dodržet předsevzetí publikovat pravidělně. sice další díl (48) stihnout vydat bude asi záhul (mám napsány jen dvě stránky) ale nějak to zmáknu během zítřka, v sobotu opravím a večer vydám :D si věřím.

Další nový díl...

(šíma, 4. 6. 2008 21:19)

Líbilo, no, zdá se, že se Laky trochu přepočítala, snad to rozchodí! ;-)

...

(amazonit, 21. 3. 2008 20:28)

pokračuje to dobře, tak další pokračování, prosím

Odpověď

(Lakejja, 19. 2. 2008 8:12)

No hlavně to, že tím trpí , především, zvířata je pravda. Poměrně hodně to rozhazuje přirozený biorytmus.

O_o

(Kájula, 18. 2. 2008 23:09)

Wooow! Další bájo díl.
Bylo mi trochu líto zbrklého štěněte.
Hrozně se mi líbilo ono světelné znečištění, protože občas s ním opravdu souhlasím, protože noční obloha je nádherná. :oops:
(A opět jsem se orientovala. ;) )

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA