Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 45

24. 5. 2008

Ve stejnou dobu ve Skotsku mezi kopci plných vřesu v malém zdánlivě opuštěném domě:

Pátý stál u pootevřených dveří, jež sotva visely v rzí prožraných pantech. V prstech si pohrával s nezapálenou cigaretou a pozoroval muže klidně sedícího na zemi v pokoji. Okna byla zatemněná a mihotání plaménků svíček prozrazovalo, že v rámech oken chybí skleněné tabule. Znovu se zahleděl do tváře Prvního Anděla. Oči křečovitě zavřené napovídaly o jeho pevném soustředění. Kdyby nyní chtěl, mohl by ho Pátý připravit o život a vzít si jeho sílu pro sebe. Moc nesmrtelnosti a moc rychlého uzdravení mohla být v mžiku oka jeho. Jenže ani s ní by proti Druhému neobstál. Pátý chápal pozici, do které se dostali, až příliš jasně. Jako mezi dvěma mlýnskými kameny se nyní ocitli úplně všichni. Na jedné straně Samech se svou lidskou armádou. Žádný člověk nikdy nemohl konkurovat síle Anděla, problém byl však v tom, že lidé jsou jako mravenci: Bylo jich mnoho a udolali by svou kořist početní přesilou. A na opačné straně Lakejja a její zoufalá banda. A právě zde byl největší háček. Nejenže byla dvanáctkrát silnější než kdokoliv z nich, ale její sílu násobila moc Vlčí krve. Jedinou nadějí by bylo ji zabít dříve, než svou sílu probudí k životu a naučí se ji používat.

Nedokázal však pochopit Zajinovo chování. Proč se ji Zajin právě teď pokoušel najít? Proč ji nezabil? Měl přece k tomu už dvě příležitosti a to je pro tak silného Anděla až moc. Nic z toho co on, Pátý, zatím mohl vidět, nechápal. Svitky byly spáleny a jediný, kdo nejspíš věděl, co je na nich napsáno, byl Zajin. Dobře si pojistil to, aby ho za pomoci dalších třech Andělů, kteří s nimi byli, nezabil.

„Nechceš toho už nechat?“ zavrčel Pátý do hrobového ticha.

Zajin pomalu otevřel oči: „Musí tu být. Už jednou jsem její barieru prolomil, musí to jít zas,“ odpověděl potichu. Jedna ze svící pohasla, když se její plamen utopil ve zbytcích rozteklého vosku.

Pátý se zadíval na děravý strop: „Je mrtvá. Není, co bys měl cítit.“

„Pak bych měl najít alespoň její sílu, Thearre. Něco tak obrovského nemůže jen tak najednou přestat existovat. Někde je, musí být a já ji najdu, ať to stojí cokoliv. Druhý ji nesmí najít před námi!“

To byla pravda. Ani Pátý si nedokázal pořádně představit, co by se mohlo stát, kdyby Samech získal sílu Třinácté. Jak by vypadala Andělova moc, kdyby byť jen jedna její složka byla kompletní a celistvá? Občas nemohl uvěřit vlastním očím, co onen zlomek celého božího daru dokáže nadělat na Zemi škod.

V chodbě na dřevěných parketách zavrzaly kroky dalšího muže. Přiblížil se líně a zdánlivě ho nezajímalo, co se děje v zatemněném pokoji. Zlatý medailon se mu houpal na hrudi mezi klíčními kostmi. Na to, že i uvnitř domu téměř zamrzala voda v trubkách, byl Anděl oblečen jen do hadrových kalhot a slabého upnutého trička.

„Haji?“ oslovil příchozího Thearr nechaje ho vstoupit za Zajinem do místnosti. Anděl, aniž by jakkoliv reagoval na oslovení, pouhou silou své mysli strhal závěsy z oken. Všechny oslnilo pronikavé sluneční světlo, jež se dychtivě nahrnulo do domu, aby zaplašilo tmu.

„Je mnoho vysvětlení proto, proč ji nemůžeme najít,“ promluvil konečně Anděl do hrobového ticha: „ ale je jen jedno místo, kde se nám dostane spolehlivé odpovědi,“Haji zvedl z podlahy dohořelou svíčku a pohrával si s ní mezi prsty. Ve výrazu jeho tváře se zračilo zaujetí tvary ztvrdlého vosku, avšak bedlivější pozorovatel by spatřil, že jeho myšlenky se toulají někde úplně jinde.

„Vila v Kentish Town,“ odtušil Thearr. Jeho čelo se svraštilo, ruce si založil na prsou. „ Háček však je jeden člověk, který se tam má tendenci zdržovat,“ dokončil myšlenku, proč by dal mnohem raději přednost Prvního přístupu k hledání.

„Sebastian je proti nám nic, nemá už žádnou moc,“ Zajin se postavil na nohy. Několika poklepáními ze sebe smetl těch pár smítek prachu, která si dovolila usadit se na jeho kalhotách.

Pátý si hlasitě odfrkl: „Přesto ví o nás víc, než kdokoliv jiný, naše slabá místa. Ačkoliv nikdo z nich, kteří se zdržují v té vile, není dost silný, toto by jim mohlo dát velkou výhodu. Co navrhujeě, Haji?“

Anděl místo odpovědi jen pokrčil rameny. Žádný ani ironický úsměv se mu však na tváři neobjevil. Jen jemně luskl prsty a zbylé svíce v okamžiku pohasly: „Došel bych se jen zeptat a využil JEJICH slabého místa, o kterém moc dobře víme. Jsou s nimi lidé. Při pokusu je bránit nebudou moci dávat tolik pozor. Naší výhodou bude i moment překvapení. Myslím, že je na čase začít obchodovat. Navíc je s nimi i Čtvrtý, on by nám mohl dát odpověď jako nikdo jiný.“

„Čtvrtému ruplo v bedně, ten už nevidí, ani kolik je hodin, natož aby spatřil budoucnost,“ ke skupince přitančil další Anděl. Jeho nálada byla až nakažlivě rozverná. Hajiho podivné chování ho nijak nevyvádělo z míry, ba naopak to vypadalo, že se jím náramně baví.

„V tom případě není důvod, aby nadále zůstával naživu,“ První vstal ze země. Chytil Thearra a Hajiho, každého za jedno rameno: „Trochu se pobavíme, pánové!“ Se zlým úsměvem se otočil na mladého Anděla, jehož chování se podobalo spíše neposednému čertovi, „a Poutníček nám pomůže, aby nikdo nemohl utéct. Zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou!“

***

„Ty vážně nepřemýšlíš nad tím, co děláš,“ posteskl si kdosi nade mnou. Zašmátrala jsem rukou kolem sebe a nahmatala teplou jemnou srst. Víčka přiškvařená k sobě, se mi nedařilo otevřít.

„Ale zabralo to, nebo ne?“ usmála jsem se a zjistila, že mé rty jsou spálené na škvarek. Kůže pálila a místy nesnesitelně svědila hojivými procesy mého těla.

„Hmm,“ zavrčel vztekle Neridiash a sklonil se, abych mohla nasednout do sedla. „Příště zkus něco méně sebedestruktivního, až nás budeš zachraňovat.“

„Žádné příště už snad nebude,“ zamžourala jsem kolem sebe, abych spatřila kráter, který se mi uprostřed lesa podařilo vykouzlit. V okruhu deseti metrů nebylo nic a až za pomyslnou hranicí zůstávaly oharky stromů. Nad hlavou se nám honily bílé mraky.

 

Zastavily jsme se až u potoka vytékajícího z Příkopu. Kůže na mém těle byla již téměř zbavena všech příškvarků, přesto dostat ze sebe i zápach spálených vlasů byl mnohem větší problém, než jak by se mohlo na první pohled zdát.  Nutno uznat, že mi jich moc nezbylo, ale dorůstaly značnou rychlostí, takže je brzy bylo možné odříznout a spálených konců se tak pohodlně zbavit.

V rozmazaném odraze říční vody jsem se podívala do svých Vlčích očí. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou. Netrvalo ani hodinu a už nebylo poznat, že jsem se stala epicentrem výbuchu.

Slunce se plynule přesunulo na jižní stranu oblohy. Děkovala jsem hustým korunám stoletých listnáčů, že nás ušetří spalujících paprsků. Teplota se mohla blížit čtyřiceti stupňům ve stínu. Pot se ze mne jenom řinul. Ve vlhkém prostředí lesa se však dýchalo poměrně snadno.

Neridiash prodloužil svůj krok a já tak musela vedle jeho dlouhých nohou popobíhat, abych mu stačila. Neměla jsem v úmyslu na jeho hřbet znovu nasednout a on si byl mého rozhodnutí docela dobře vědom.

„Musíme sebou trochu hodit,“ omlouval se mi za zrychlení svého kroku, „tentokrát by bylo lepší spát na některé z cest.“

„Bojíš se Vlků?“ zeptala jsem se zvědavě. Neridiash zrovna nepatřil k těm, co by je tohle trápilo.

„Není dobré je zbytečně provokovat.“

„Můžeme dojít až na Východní stezku, odtamtud můžeme jít už jen po cestách,“ navrhla jsem.

„To je moc daleko,“ oponoval a dál mířil jihovýchodním směrem.

„Není, pokud poběžíme!“ prsty jsem ho pleska přes plece a lehký krokem jsem ho předběhla.

Nedělalo mi nejmenší problém s jeho cvalem udržet rychlost. Zatímco já jsem mohla prakticky bez omezení měnit směr běhu a proplétat se i mezi nízkými stromy, on se jim se svou vysokou postavou musel o něco pracněji vyhýbat.

Lehký běh se rychle změnil ve sprint. Letěla jsem lesem a zcela jsem zapomněla, že se vracíme do Kamenného města. Velkou Johannovu košili jsem měla promočenou potem. Katana se mi v závěsu na zádech houpala v rytmu skoků, které rychle ukrajovaly vzdálenost do bezpečí hradeb. Nízké větve šlehaly jako biče do holých paží. Dusot kopyt po mé levici zněl nepravidelně, a co chvíli byl blíž, co chvílí dál.

Tušila jsem, že nesmím zastavit, že nesmím zpomalit. Po očku jsem sledovala, jak se mnou zvládá v lesním terénu držet Neridiash krok.

„Lakejjo! Zpomal!“ ztrácel se jednorožcův hlas v lesním šepotu listí.

Dělala jsem, že jej neslyším a dál se řítila lesem, co mi jen síly stačily. Sem tam jsem prověřila naše okolí, ale nezdálo se, že by se Vlci rozhodli vydat mimo Hradiště před západem slunce.

 

Díky nasazenému tempu jsme Východní stezky dosáhli ještě dlouho před setměním. Vstoupila jsem na cestu, která jako by do lesního prostředí vůbec nepatřila. Jako vyasfaltovaná silnice v lidském světě uprostřed deštných pralesů i tato, byť jemným pískem sypaná cesta, zde vypadala značně nepatřičně. Svůj zběsilý běh jsem zastavila, až když se mé nohy dotkly jemného žlutavého písku. Vzduch mi do plic sípal přes vysušené hrdlo.

„Můžeš…mů…žeš mi laskavě… říct… co to mělo…znamenat?!“ vydral ze sebe mezi prudkým popadáním dechu jednorožec.

Zadívala jsem se do hlubin lesa a zaujatě si prohlížela jeho nekonečno. Po Vlcích ani stopy, ale já si byla jistá, že tam někde jsou a čekají.

„K čertu,“ zaklela jsem nahlas a rozešla se cestou domů. Nejspíše mé ruce zaťaté v pěst Neridiashovi prozradily, že má být chvíli zticha a nevyrušovat. Tady na lesní cestě jsem si již mohla dovolit přemýšlet a příliš nevnímat, co se děje kolem. V lese by mne takový akt stál během několika chvil život. Tady mohli být maximálně lidé a ti si málokdy troufali napadnout někoho ozbrojeného. Nějak se mezi nimi rychle rozneslo, že žena s katanou je málokdy v náladě proti individuím hledajícím snadné a rychlé přivydělání a povyražení.

Nemůžu po něm chtít, aby mi pořád jen pomáhal, přemítala jsem potichu a na jednorožce jsem ani nepohlédla. Tiše kráčel po mém boku, cítila jsem jeho pohled, jak na mě přímo visí. Určitě se chtěl zeptat na spoustu věcí, věděl však, že by nyní odpověď stejně nedostal.

Jak dostanu ty dva zpátky k nám na Zem? Jak? Ksakru! musela jsem si chtě, nechtě přiznat, že jsem na nic kloudného nedokázala přijít. Doufala jsem, že bychom mohli prostě utéct. Nebyla jsem si však úplně jistá, jestli bych dokázala běžet celou cestu až k Bráně na Zem a potom, ty dva by tempo rozhodně nevydržely a Neridiash měl mezi stromy problémy i bez další zátěže na zádech. Dostala jsem se do slepé uličky. Najednou mi přišlo zavalení v horách jako docela dobrý způsob smrti.

„Laky, mohl bych ti nějak pomoci?“ ozvalo se vedle mne potichu a spíše omluvně.

„Nejspíš ne,“ odpověděla jsem po chvilce zaváhání. „Omlouvám se, že jsem tě tak hnala.“

„Myslelas, že bys Vlkům mohla utéct?“

„Tak trochu.“

„I kdybys ty dva vedla po cestě, zbývalo by ti pořád k Bráně deset kilometrů lesem. Nepochybuji, že na Zemi máte mnoho lidí, kteří by to dokázali uběhnout, ale ne tak velkou rychlostí. Tak jako tak… myslíš, že tohle Vlci neočekávají? Budou předpokládat, že se pokusíš dovést k Bráně co nejblíže po cestách, kde na vás nemohou.“

„Hmm,“ zavrčela jsem dlouze, „máš pravdu. Musím něco vymyslet. Nějak se odsud dostat přece musí dát!“

„Proč myslíš?“

„Potkala jsem na zemi jednoho muže, jehož otec tu byl,“ prozradila jsem Neridiashovi kus z historie lidstva.

„To přece není možné!“ protestoval nahlas.

„Je, dokonce si jednoho Vlka přitáhl s sebou domů. Nějak se mu to muselo povést! Byl tu sám a nemohl být připraven na to, co tu uvidí. Lu s Phillipem mají výhodnější postavení.“

„A jak chceš zjistit, jak se mu povedlo dostat se pryč?“

„Něco by mohlo být v městských záznamech, nebo možná i v žalářních navštívenkách,“

„Žalářních?“ nechápal.

„Byl nějakou dobu uvězněn. U všech vězňů se vedou poměrně podrobné záznamy. “

„Jo, Vlci vždycky rádi vědí, koho jim pošlou k večeři,“ zasmál se můj společník trochu strojeně.

 Věděla jsem moc dobře, že jeho žert v sobě nese víc pravdy, než by se mohlo zdát.  Pojem šibenice ani popraviště v tomto světě nebyl prakticky vůbec znám, přesto trest smrti byl nejčastějším trestem za jakýkoliv zločin. Vlci vždycky dávali svému „dobytku“ větší volnost, když věděli, že se lidé skrmu nebrání. V noci se tak za hradby vždycky posílali odsouzenci a lidé si mohli být jisti, že žádný Vlk si  z města „ovci“ na porážku neodvede.

„Jak dlouho se tu vlastně zdržíš?“

„Ne dýl, než bude nezbytně nutné. Neridiashi, je to vážně průser…“ posteskla jsem si a byla nesmírně ráda, že právě s ním si o tom mohu promluvit.

„O co jde?“ zeptal se zúčastněně.

„Já vůbec netuším, co se to na Zemi děje. Nějak se nám to tam vůbec nedaří.“¨

„Nám?“ nechápal a ani nemohl.

„Dala jsem se dohromady s pár dalšími Anděly. I Sebastian je s námi. Podařilo se mi dosáhnout aspoň toho, že ne všichni se teďka touží povraždit se navzájem. I když kdo ví, co se tam děje právě teď. Bojím se vrátit, toho, co spatřím, až je najdu.“

„Co se vlastně stalo, že jsi skončila zase tady?“

„Já ti ani nevím. Když jsem se vrátila na Zem po tréninku, vypadalo to všechno dobře. Objevila jsem se ve Velké Británii…“

„Británie je ten větší ostrov, od… jak se to jmenovalo ten kus země… Evropy?“¨

„Jo, skončila jsem v nemocnici, což nakonec není moc s podivem. Moje tělo se vrátilo jaksi trochu dřív než já, díky tomu, že se mi tady podařilo na nějaký okamžik zemřít.“

„Když tě napadli Vlci… tvé tělo to vrátilo na Zem?“ skákal mi do řeči, aby si otázkami ověřil, zda mne dobře pochopil.

„Přesně tak. Měla jsem docela štěstí. Padla jsem tam do oka Jamesovi Morrisovi. Ten v té nemocnici, kde jsem byla, pracoval. Hodně mi pak pomohl. Podařilo se mi najít Sebastiana, kterého průchod branou ode mne oddělil. Samozřejmě, že bránu si Andělé hlídali. Trochu nepočítali s tím, že já při cestě zpátky u Stonehenge neskončím. Problém byl v tom, že v bráně zůstala uvězněná katana, takže jsem si pro ni musela dojít. A oni to věděli! Samo-sebou, že netrvalo moc dlouho a našli mě. Mám ale víc štěstí než rozumu,“ zasmála jsem se nahlas. „Podařilo se mi to přežít. Znáš Šestého, že? Laefa?“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:Anula

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:35)

Omlouvám se. Z písmáka jsem odešla jako jeden z prvních a posléze i ze saspi. Snad jednou až bude víc času se tam zase vrátím, abych mohla psát komentíky k dílům, ale přestávala jsem tou dobou i psát, natož číst :)

jejda :D

(anula16, 9. 6. 2008 16:07)

sakriš, a já na tyhle díly čekám na písmakovi... :D bylo mi divný, že se tam furt nic neobjevovalo... no nic, pustím se do toho tady a pak napíšu doopravdovej komentář :-P

Ty jo!

(šíma, 4. 6. 2008 21:14)

Hezkýýýý! ;-) Myslím, že to stačííí! ;-)

:o)

(Kájula, 26. 5. 2008 8:02)

Wooow, po dlouhatánské době zase díleček, supa!!! *skáče radostí*
Jsem hrozně ráda, že jsme zase mohli nakouknout do vily (hmm, proč asi *červená se*)! Jen se pomalu ztrácím mezi všemi Anděly. Ohoho, objevila se nová postava! Skvěle!
Perfektní díl! Díky mocka za něj a těším se na další! Jinak se v ději celkem orientuju, ale u mě je ten problém, že jak to čtu anstokrát, mám tendenci zapomínat souvislosti a detaily z dílů předchozích. :oops: :oops: :oops:

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA