Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 47

29. 1. 2009

Převlékla jsem ze zbytků starých Johannových šatů do těch, které jsem nosívala, ještě když jsem tu byla na tréninku. Nijak mne nepřekvapilo, že mi všechno stále padlo úplně stejně jako kdysi.

Za těch několik málo hodin ruch na náměstí ustal. Padla noc a trh se vyprázdnil, z dřevěných stánků zmizeli prodejci i se svými krámy. Vydala jsem se známou cestou k Rebečinu domu. Až nyní, když jsem byla plně při smyslech, jsem si mohla všimnout, jak mnoho se to tu vše změnilo. Nejvíc mne zaujala nasvětlená socha lidské postavy s mohutnými křídly před palácem pána města, tedy Rebečiným domovem, kterou jsem předtím musela nějakým záhadným způsobem přehlédnout. Zůstala jsem na sochu potichu zírat, pomalu ji obcházeje kolem dokola.

„Je zajímavé, že andělé vypadají na této Zemi stejně jako na naší, že?“ ozval se za mnou známý ženský hlas.

„To jsme my?“ divila jsem nahlas a otočila se směrem na Rebeku. Odpověď jsem nepotřebovala, byla zřejmá.

„I lidé tady už chápou, že jste pro další existenci světa důležití. Ještě by bylo dobré, kdyby to pochopili i naši lidé u nás.“

„Věří místní lidé, že existuje Bůh?“

„Jestli myslíš křesťanského Boha, tak ne. Nejsou zde žádné kostely. Bohy tu jsou Vlci, kteří určují prakticky vše. Vždycky tu byla rovnováha. Lidé se množí a Vlkům už není tolerováno jejich počet regulovat, proto přijde válka, která bude znamenat mnoho mrtvých.“

„Nevypadá to, že by se mělo něco takového stát. Proč by Vlci teď znovu podnikali útok? Nepoučili se z minula? Lidé si to už nenechají líbit, když vědí, že se lze bránit.“

„Ano, a to je ten problém, Lak. Vnesli jsme sem chaos. Ačkoliv lidé nemohli chápat rovnováhu, vnitřně ji akceptovali. To, co naše Země nepoznala…“

„Mám to chápat, že trénink zde měla být snaha ukázat nám, co bychom měli navodit na Zemi? “

„Je to možné,“ pohodila ladně rukou, aby mi naznačila, že je čas jít dovnitř. Poslušně jsem ji následovala do útrob paláce, kolem bdící stráže.

„Netuším jak,“ povzdechla jsem si a zastavila se před dveřmi, kde byli uvězněni Phillip s Luem.

„Myslím, že na způsobu nesejde,“ podívala se stejným směrem jako já: „Měla by sis s nimi promluvit.“

„Já vím,“ dotkla jsem se mosazné kliky: „Mohla bys mi obstarat záznamy z tamní věznice? Z doby, kdy zde měl být první člověk ze Země?“

„Doufáš, že pro ně najdeš cestu ven?“

Neodpověděla jsem, jen jsem pokývala hlavou.

„Zítra ti je přinesu.“

Rozloučily jsme se jen tím, že jsme se jedna k druhé otočily zády. Na mě čekal nepříjemný rozhovor a hromada vysvětlování. Naštěstí oba lidé v místnosti spali a já se rozhodla to tak nechat a počkat do rána. Sedla jsem si do nejtemnějšího kouta sálu, kam nedopadalo ani světlo pochodní, katanu si opřela o rameno. Věděla jsem, že pro odpočinek mi bude stačit jen několik hodin meditace a že spánek si dovolit nemohu. Byla jsem v plné síle a muselo to tak zůstat i pro následující dny.

V čemsi, co by se dalo spíše než polospánkem nazvat vegetativním stavem, jsem automaticky ovládala vyzařování své energie, zatímco můj mozek se snažil zrychleně dokončit to, co u normálních lidí provádí během noci ve spánku. Třídil vzpomínky a veškeré poznatky minulých dnů a chaotickou spleť, která se jindy odrážela ve snech, odsouval do kouta s nápisem: „Pro pozdější utřídění.“ Všechno to, na co jsem nechtěla myslet přes den a už vůbec ne v noci, se hromadilo na zvětšující se kupě pod povrchem vědomí.

 

Probrala jsem se dlouho před oběma muži. Od stráží před jediným vchodem do místnosti jsem si nechala donést něco k jídlu. Snídaně to byla vskutku královská, ale já neměla ani chuť k jídlu. Společně s občerstvením mi donesli i štos záznamů z místní věznice. Strohé spisky, některé značně poničené, se daly sotva číst, nebylo však na výběr, pokud jsem chtěla najít alespoň stopu po bezpečné cestě domů.

Postupovala jsem systematicky od nejnovějších záznamů po nejstarší.

Nedaleko ode mě se cosi pohnulo a vydalo zvuky, které se ozývají, když se probírá medvěd ze zimního spánku.

„Konečně něco pořádnýho k jídlu,“ zavrčel Phillip a vůbec se nezajímal, proč nastala změna v jídelníčku.

„Dobré ráno,“ utrousila jsem mezi několika větami o popravě dalšího obyčejného občana města.

„TY!!“

Podívala jsem se Phillipovým směrem. Dokonale jej přešla chuť k jídlu a příborovým nožem máchal mým směrem, jako by se pokoušel odehnat od sebe hejno much. Nastalý rozruch probral i Číňana, který však došel k názoru, že se nemá cenu zbytečně rozčilovat a bez řečí se pustil do jídla.

„Mysleli jsme si, že jsi mrtvá,“ prohodil Lu konečně mezi sousty. „Ta žena, co tě napadla, nám řekla, že na tebe máme počkat, že nám vše vysvětlíš.“

„Mě není tak snadné zabít. Ale nebudu vám nic nalhávat. Nejspíš se odsud nedostanete živí. Dám vám ale na výběr,“ položila jsem před sebe na stůl svou katanu, „Buď se odsud pokusíme dostat stejnou cestou, kterou jsme se dostali sem, a hrozí, že narazíme na ta stvoření, která jste již viděli, nebo vás zabiju hnedka a mohu vám zaručit, že to bude rychlé a  a ne příliš bolestivé.“

„Ty si neděláš srandu, že?“ Phillipa přešla všechna zlost. „Dopadneme jako můj bratr.“ Nebyla to otázka, jen zoufalé konstatování.

Lu se z ničeho nic zvedl a beze slova přešel až ke mně, kde se mi podíval do očí. Nechápala jsem, co dělá, ale svým pohledem jsem jeho pronikavým tmavohnědým očím neuhnula. „Ty jsi jedna z nich, že? Předtím tvoje oči byly stejné jako těch stvoření v lese. Teď jsou normální.“

„Co chcete slyšet za odpověď? Narodila jsem se na Zemi, tohle jsem si nevybrala, stejně jako vy. Pokusím se vymyslet plán, jak vás odsud dostat živé. Musím si ale něco pojistit. Až se vrátíme, necháte mě, vymazat vám paměť. Nebude to bolet, jen si nebudete pamatovat, co se stalo, že jste mě kdy potkali. Je to i pro vaše vlastní dobro.“ Byla to sprostá lež. Vůbec jsem si nebyla jistá tím, jestli dokážu to, co Sebastian. Jestli dokážu vymazat paměť, aniž bych jim přitom nepoškodila mozek.

Phillipp se na chvíli zamyslel: „Nejsme jediní, kdo o tobě ví, že?“

Zdálo se, že Lu svou jedinou otázkou vyčerpal denní zásobu zvukových projevů.

„Jo, už kvůli nám zemřelo dost lidí.“

„Nám?“

Přemýšlela jsem, jestli má vůbec cenu mu odpovídat. Pak jsem došla k názoru, že mrtvým to může být stejně jedno a když už nic jiného, budou umírat aspoň s tím, že budou tušit proč. „Je nás třináct. A hodně z nich je mnohem nebezpečnějších než já, ale ne všichni,“ vstala jsem od stolu a sklepala dokumenty k sobě: „Vrátím se brzy. Vyrazíme odsud, jak jen to bude možné. Pošlu sem někoho, aby vás připravil.“ 

*** 

ArBet se probudil do nového chladného dne. V domě bylo nezvykle ticho. Vylezl z ložnice a první na co jeho oči narazily, byla velká tabule na protějších dveřích oznamující jméno majitele pokoje. Nemusel ani moc namáhat svoje mozkové závity, aby si domyslel, čí to je práce. Napadlo ho, že je to zároveň výzva, aby nikdo nevstupoval.

LAKEJJA

Kam ses poděla? zamyslel se pro sebe a sešel prozkoumat, zda se v kuchyni nenachází něco teplého do žaludku. Hlodaly ho výčitky, že jí měl poděkovat za záchranu svého života. A taky se omluvit za to, že jí z počátku nevěřil. Když však viděl, že se s Laefem byli schopní jeden pro druhého obětovat bez zaváhání, musel uznat, že se mýlil.

V obývacím pokoji našel sedět na pohovce Jamese. Byl nucen zůstat stát na prahu, protože podlaha byla dokonale pokryta knihami. Mezi tím vším se James prodíral jako ledoborec a sem tam něco zapsal do notebooku stojícím na sloupu z knížek.

„To skoro vypadá, jako když se učíš,“ díval se na Jamese nevěřícně. Ten zvedl oči od obrazovky počítače a chvilku se díval před sebe.“

„Sebastian měl pravdu, ona by chtěla, abych vám dál pomáhal. Budete potřebovat doktora. Přemýšlel jsem také, že by bylo dobrý se někam přestěhovat, bude nebezpečné, tu zůstávat.“

„Je to nejbezpečnější místo, kde nyní můžeme být.“

„Právě. Ale to je teďka jedno. Kam se dneska chystáš?“ změnil James téma hovoru a začal srovnávat zával studijního materiálu, aby si mohl Osmý sednout alespoň na zem.

„Půjdu asi dolů trénovat,“ poslední slovo zahuhlal a snažil se, nenápadně vytratit v přítmí vstupní haly.

„Trénovat?! Ty jdeš trénovat svoje schopnosti? Myslel jsem, že je odmítáš použít!“ Vyřítil se James z obýváku, přičemž zakopl o jednu hromádku knih, která se hlasitě zřítila k zemi. „Můžu se jít dívat?“ zeptal se, jen co se postavil znovu na nohy.

„Jak chceš.“

Oba muži se odebrali přes temnotu společenské místnosti až do podzemí. Už když sjížděli o patro níž, zaslechli zvuky boje.

Než se dveře výtahu otevřely, něco do nich zprudka narazilo a po chvíli ticha, podobajícího se tichu před bouří, vydalo salvu nadávek. Po otevření obou křídel klece jim pod nohy spadl Tyam.

„Hele ArBet, co tady dole děláš?“ přivítal je rozesmátý Ruet, který byl očividně potěšen ze svého dalšího vítězství. Dlouhé bo si přehodil přes rameno a pomohl Tyamovi vstát.

„Vlastně nic,“ zabručel Osmý a už mačkal tlačítko pro návrat k zemskému povrchu. To se mu však nepovedlo, protože James špičkou boty dveřím nedovolil, aby se dovřely.

„Přišli jsme sem trénovat, “ chytil Morris Anděla za košili a vytáhl ho z výtahu ven. Osmý se nechal vléct až doprostřed celé plochy haly, nyní vybavenou nejrůznějšími druhy zbraní a jejich cvičebních replik. James z jedné stěny sundal ze stojanu dva bokeny a jeden hodil po ArBetovi, ten jej s ladností andělovi vlastní chytil.

Ruet s Tyamem se postavili ke straně a přenechali tak celou plochu svým přátelům.

Dřevěné meče se do sebe zaklesly v útoku a jeho vykrytí. Nezdálo se, že by bojoval Anděl s člověkem.

„Tak už taky zaútoč! Nemůžeš se pořád jenom bránit!“ rozčiloval se James, když přes Osmého naprosto neaktivitu na něj byl zase donucen zaútočit, jinak by se téměř nic nedělo. Jeho pohyby však byly na Anděla příliš pomalé.

„Třeba to ani neumí,“ rozesmál se  Ruet a z rohu místnosti se jakoby odnikud objevil přímo za Osmým a mohutným nápřahem se ho chystal poslat k zemi. Jamesovi se ve stejný okamžik zabodla špička bokenu do břicha, a tak jej donutila pokleknout. Osmý se otočil a ještě než stačila drtivá rána dopadnout, proti bo napřáhl ruku. Možná si ani neuvědomoval, co dělá a že proti němu nestojí nepřítel. Jeho jediný drahokam na medailonu se rozzářil modravou září a jen co se jeho prsty dotkly tvrdého dřeva se bo rozlétlo v třísky všude kolem. Omráčený Ruet dopadl na podlahu, i jeho medailon zářil, po tvářích mu tekly krvavé slzy, když otevřel oči, celé se utápěly v naprosté tmě, ani bělmo nebylo vidět přes čerň, která se rozprostřela po jeho očích.

Kolem něj stálo navíc dalších pět postav. Tři z nich zahaleny v černé, dvě v bílé kápi. Nebylo jim vidět do tváří a i jejich postavy se spíše vlnily, než aby tvořily jasnou lidskou siluetu. Nikdo další, kromě něj, je vidět nemohl. Svým upřeným pohledem přilákal jejich pozornost a oni natáhli pahýly rukou jeho směrem.

Křečovitě zavřel oči a švihl před sebou rukou, ve které třímal zbytky dřevěného bo: „Jděte ode mě!“ zaječel. Někdo, nebo něco ho chytlo zezadu za ramena.

„To je v pořádku, uklidni se, klid,“ mluvil na Rueta pomalu Tyam. „Kolik jich tu je?“ šeptal a pomáhal Andělovi se odsunout směrem, kterým se Sedmý snažil dostat dál od neviditelného nebezpečí.

„Pět,“ vydechl potichu. Jeho medailon pohasl a on si dovolil otevřít oči. Bělmo mělo krvavou barvu od popraskaných vlásečnic, zornice měl ještě roztažené úlekem. „Tři byli v černém,“ dodal a schoval si obličej do dlaní. Cítil svůj studený pot, jak mu stéká mezi prsty a po tvářích.

„Co to znamená?“ nechápal James a zvedl se na nohy mnoucí si modřinu na břiše.

„Od doby, kdy Ruet prodělal klinickou smrt v tom obchoďáku, se ho ty postavy snaží dotknout, kdykoliv zpozorují, že je vidí. Myslíme si, že se ho snaží vzít zpátky mezi sebe,“ vysvětloval Tyam.

„To jsou mrtví?“ ujišťoval se Osmý.

Ruet jen slabě přikývl a nechal si pomoci od Dvanáctého vstát.

„Mluvili jste o tom se Sebastianem?“ James došel uklidit oba bokeny zpět na stojany na zdi.

„Mistr si myslí, že nejspíš reagují na to, že jsou pozorování a že má síla jen prochází dalším vývojem. Jenže jako dodatek řekl, že to neznamená, abych je nechal na sebe chmatat. Nevíme, co dokážou,“ Anděl se zadíval na své tři společníky: „Bych to viděl, že pro dnešek to asi utneme,“ a jako na povel se všem rozblikaly a rozpípaly hodinky na rukách. Na jejich displeji okamžitě zmizel měřič času a místo něj se objevil seznam číslic. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:Šíma

(Lakejja, 28. 3. 2009 14:03)

webík si přidávám mezi oblíbené odkazy :) rozhodla jsem se, že když nejsem na saspi. budu číst webíky kamarádů a komentíkovat tam :D dělám to popořadě - webík Phoebe, Kájuly, pak jsem slíbila že číhnu na Nethyho a Tebe se též chystám (čtu po dvojcích, takže s Netharem budete dohromady :-D )

Tak jsem zase tady...

(šíma, 27. 3. 2009 23:47)

A líbilo a hned jdu taky na další část, ať tu zbytečně nelelkuju... ;-)

P.S. Mám taky jeden "webík", adresa:
http://www.volny.cz/psimik/
(mělo by to fungovat, jinak mám odkaz i na SASPI na svém profilu)

Děkuji

(Lakejja, 30. 1. 2009 15:43)

Ty vždycky potěšíš, jako málokdo. Prostě pro takové lidi jako jsi ty, stojí za to tvořit :-D

Aplaus!

(Kájula, 30. 1. 2009 11:26)

Wa wa wa!!! *vrní jako kotě, když je někdo dlachtí po břiše*
Úžasný díl, děkuji! Vždy se vyplatí na díly čekat nějaký ten měsíc, fakt skvělé! *tleská*
V první části mě zaujaly ty hodiny s třinácti čísly. :oops: A také Rodrigo, asi bych se ho při setkání face to face bála. :o)
A druhá část? ArBeeeeet! Jííííííík! Nevím, proč, ale jsem schopná si zapamatovat jen dva Anděly, Laefa a ArBeta. *červená se*
A dneska jsem si přála číst o ArBetovi a splnilo se! Děkujíííí! Skvělá část, užívala jsem si popis "tělocvičny" a vůbec toho, jak se James pokoušel ArBeta vyprovokovat! :o)
Fíííha, *představila si ArBeta, jak dal Ruetovi šlehu* Awwwww, awwww, awwww... :o)
Díky mocka, těším se na další díl!
Tvá věrná třinecká čtenářka, co je tak trochu na TA závislá. :o)))

Btw. příměr s medvědem mě rozesmál! *in love*