Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 49

21. 3. 2009

První se pracně postavil na nohy. Ačkoliv okno nebylo příliš vysoko, nečekanost události mu přesto nedovolila dopadnout tak, aby si nezpřerážel několik kostí. Regenerační schopnost mu pomohla svými ochrannými křídly, a tak se zlomeniny rychle hojily a nepřekážely v normálním pohybu byť s bolestmi. Jeho pohled směřoval na mužskou postavu ležící bezvládně na zemi jako hadrová panenka, kterou někdo pohodil na zem. Nehýbal se, zdálo se, že ani hrudník se nezvedá, jak by měl. Nemohl říci, jestli je dotyčný naživu, ale určitě nebyl při vědomí, žádné z něj totiž necítil.

Nyní pokusy vzít si rukojmí ztratily veškerý smysl. Teď už zbývala jen jediná věc a tou bylo zlikvidovat oba dva Anděly, z nichž jeden se právě objevil ve dveřích s očima barvy havraních křídel a medailonem zářícím jako malé slunce.

Ruet neváhal. Věděl příliš dobře, že pokud je James ještě naživu, musí se zbavit Prvního dost rychle, aby mu mohli pomoci. Viděl jeho duši u těla, tak jasnou a stále doufající, že se bude moci vrátit.

 Sedmého počínání se téměř rovnalo sebevraždě. Zajinovy schopnosti mnohonásobně převyšovaly jeho vlastní. Nezbývalo, než volit mezi menším a větším zlem a jen doufat, že Slepý nebude nakonec nečině přihlížet, jak odhadovali, že se stane z jeho dosavadního chování. Cítil své srdce, jak se silou beranidla pokouší prorazit hrudník, jak se mu v krvi začíná hromadit adrenalin.

Vyšel první výstřel. Ze Zajinovy pistole vylétla kulka, které se dokázal Ruet vyhnout jen díky vzdálenosti, kterou od Prvního k němu musela urazit. Na prostranství před domem nebylo žádného objektu, za který by se mohl Sedmý schovat či se jinak ukrýt. Nezbývalo mu než odpovědět stejnou měrou. Z jeho koltu však nevyšla jen jediná rána, ale pro jistotu rovnou několik. Jedna z nich zasáhla Anděla do ramene, což ho ovšem ani nezpomalilo ve snaze dostat se k Ruetovi co nejblíže. Sedmý s hrůzou pozoroval, jak rychle se k němu Anděl blíží a že není schopen reagovat dostatečně včas. Dostal se do defenzivního postavení a nezbývalo mu nic jiného než se pouze pokoušet blokovat Zajinovu smršť útoků. Moc dobře věděl, že je zatím jen tlačen do stále méně nevýhodné pozice a že První jenom čeká na onu příležitost, kdy bude moci Ruetovi zasadit smrtící ránu. Byl si téměř jistý blízkostí tohoto okamžiku, znal až příliš dobře své vlastní schopnosti, síly a jejich omezení.

Sedmého záda narazila na stěnu domu. Již nebylo kam dál couvat. Posledním úhybem, kdy Zajinův bičík vykousl rýhu do omítky tak hlubokou, až se obnažily cihly, skončil Anděl v prachu na zemi, odkud již nemohl Prvního útokům odolávat ani z poloviny tak efektivně jako doposud.

Štěstí se však vrátilo na jeho stranu. Z domu vyběhl Slepý a povzbuzen předchozími zvuky střelby, neváhal, a dopřál Zajinovi další střet s rychle se pohybujícím kovem. Tentokrát proti Prvnímu byl vyslán celý zásobník, což ho konečně donutilo začít se starat o to, aby rány vykryl a schoval se před dalšími, které pro něj chystal Ruet z těch, co zbyly v jeho pistoli. Úkryt našel za rohem vily, kde nepobyl příliš dlouho, a jakmile se ozvalo dvojí cvaknutí ohlašující prázdné zásobníky, vyrazil opět kupředu. Načasoval si útok dokonale, protože svým rychlým výpadem nedovolil Ruetovi přebít.

Vzduch prořízla salva z děl v podobě drobných náloží bývalé Bhellielovy a nyní  Zajinovy nakumulované energie. Prostor kolem Andělů opět zahalil dým nutící oči k slzení a silou zátky se snažící ucpat vstup do plic. Kouř pohltil Ruetovo tělo. Mohl cítit, jak mu žár ostrým jazykem olizuje boltec ucha. Když se mu podařilo donutit oči k otevření i přes jejich bodavé pálení, mohl spatřit jen Prvního Anděla a dopadající onu poslední smrtelnou ránu. 

*** 

Tyamova tvář se obtiskovala do bahna vyšlapané cesty. Stočenou ruku mu tiskl nad hlavou Haji, jemuž nedělalo potíže svou silou udržet Dvanáctého znehybněného jen za pomocí několika prstů. Chvílemi se ozvalo lehké křupnutí v Tyamově rameni prozrazující povolující šlachy. Přesto ze sebe nevydal ani hlásku, která by prozradila bolest, kterou nepochybně pociťoval.

„Co budeme dělat?“ šeptal Laef tak, aby jej slyšel jen Sebastian a ArBet, kteří stáli vedle něj.

„ArBete, já vím, že jsi nikdy nechtěl použít svou sílu na cokoliv a určitě ne proti živé bytosti, ale můžeme menším zlem zastavit větší,“ promluvil Mistr k Osmému hlasem studenějším než ledovce Arktidy. „Když nic neuděláme, Tyam zemře. Zezačátku nás snad vylákali ven jen, aby získali informace o Třinácté, byli by ale hloupí, kdyby nevyužili příležitosti, když se jim naskytne. Tyama možná nepokládáte za dost silného, pravdou však je, že jeho síla není o nic menší než kohokoliv z vás. První je teď mnohem silnější, než kdybyste proti němu stáli najednou tři. Stejné to bude, když získají Dvanáctého sílu. Zapomeňte na základy matematiky! Jedna a jedna zde nejsou dvě!“ jeho hlas se trochu chvěl naléhavostí, ale nebylo v něm nic z rozkazů, kterými kdysi dávno rozhodně nešetřil. Téměř jako by si uvědomoval, že jeho role už je jen podporovat své studenty, ale že oni musí být ti, kteří budou mít poslední slovo a kteří se mají rozhodnout o svých osudech.

„Rozumím, jaký je plán?“ Osmý přikývl a zadíval se na Poutníčka, jenž seděl v tureckém sedu na zemi naprosto bez hnutí, a kromě pravidelného dýchání nejevil žádné další známky života.

Sebastian jim jen v několika slovech načrtl, co mají dělat. Doufal, že ArBet nezapomněl příliš z učení, kterým prošel, aby mohl ovládat vlastní sílu. Jak dobrým a pozorným žákem byl, mělo být každým okamžikem otestováno. Atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet jen velmi ostrým nožem. Teplota vzduchu poklesla o několik stupňů, v korunách stromů se prohnal poryv větru a mraky na obloze se rozeběhly pryč od místa nebezpečí. Nad hlavou jim zaskřehotal jakýsi pták varující všechny, aby se nevydávali směrem, kde stálo sedm postav.

„Tyame?!“ zakřičel Sebastian hlasitě. Čekal, až ho najdou Dvanáctého skelné oči a zavrtají se do jeho se zoufalou prosbou o pomoc. Pak se ale pohled změnil. Již v jeho očích nebyla bolest a medailon na jeho hrudi se rozzářil svitem malého slunce.

Pochopil! Sebastianovo srdce poskočilo radostí, že alespoň se svým nejmladším studentem se znají stále natolik dobře, aby stačil jediný pohled a oběma bylo jasné, co se má stát.

Běh času se zpomalil. Pod náporem síly Dvanáctého Anděla, jako by se stahoval ve víru do jediného bodu v centru medailonu, odkud se měnil v něco tak hustého, že ustrnul, přestal se pohybovat  vpřed. Čas se stával hmotným téměř hmatatelným na dotek. Haji, který Tyama stále svíral, přestal dýchat. Poutníček zvedl oči, velice líně, přesto mu bylo umožněno stále reagovat. Dvanáctý postupně jednoho po druhém chytal do pasti, kdy časoprostor vytvořil novou formu hmoty rozrůstající se každou vteřinou.

Na okraj nově vznikající dimenze se přiblížil Osmý s medailonem podobným supernově. Dlaň své ruky přitiskl na povrch hladké a dokonalé pevné energetické bariéry rudé, proměnlivé barvy, kterou jako štít udržoval Thearr kolem svých přátel. Jeho energie se setkala s Pátého.

Vše se zaseklo. Nikdo se nehýbal, nikdo z nich ani nemohl. Trvalo to pár vteřin stejně jako týdny, roky, či možná i celá staletí. To záleželo jen na tom, jestli se pohybujete vně, nebo uvnitř Dvanáctého působící síly.

Tyamův medailon pohasl a čas se znovu rozeběhl všemi směry, aby rychle vyplnil místa, která promeškal - kde měl být, ale nebyl díky kleci, do které jej lapil.

V tomtéž okamžiku byl všechen zvuk nasán do místa, kde se setkala Osmého a Pátého energie. Hromadění však nemohlo vydržet příliš dlouho a implozivní výbuch pohltil Thearrův štít, přesně tam, kde měl ArBet položenou svou ruku. Celý tento proces se následně stabilizoval lehkým zachvěním času i prostoru, jehož vlna se rozběhla všemi směry v podobě stále se zvětšujícího balónu.

Thearr s ArBetem od sebe odlétli několik metrů, odhozeni neviditelnou rukou řeckého mytického hrdiny Herakla. Haji padl na zem a v Tyamově rameni nebezpečně křuplo. Mladý Anděl zaječel bolestí a zůstal ležet na zemi, chvěje se po celém těle. V koutcích očí se mu objevila slaná voda. Stékala po jeho tvářích až ke rtům, kde se vsákávala do tenké kůže.

Mistr ani Šestý nezaváhali. Sebastian se vrhl na Poutníčka a celou svou vahou jej přitlačil k zemi. Devátého medailon pohasl a všichni Andělé pocítili, že jsou opět volní a svobodní ve svém pohybu. Laef mezitím zaměstnával Hajiho v naději, že se ArBet vzpamatuje dost rychle, aby se postaral o probírajícího se Thearra. Vyhýbal se Jedenáctého pokusům jej chytit. Byl si až příliš dobře vědom toho, jak by dopadl, kdyby se mu podařilo jej lapit. Drobnou demonstraci mohl vidět na Tyamově vykloubeném ramenu, které jen chabě viselo na zpřetrhaných šlachách.

Dýmem a prachem, který doslova ležel ve vzduchu jako mlha na blatech, začala prolétávat salva kulek a nadávky z různých míst. Právě nyní se ukázalo, jak rozdílné národy Sebastian vybíral, z kolika různých států Andělé pocházejí. Ani několikasetstránkový slovník sprostých slov by nejspíše neobsáhl stejnou variabilitu, která se za několik málo vteřin prohnala parkem Heath.

Poutníčkovi se podařilo Sebastiana ze sebe setřást a znovu obnovit stabilitu prostoru byť jen v nejbližším okruhu kolem nich. Tyam se pracně zvedl do pokleku a pravou rukou odjišťoval berettu, aby se i on mohl pokusit někoho popravit. Nejlepší obětí se zdál být Poutníček.

V prostoru se náhle objevila nová vlna dýmu, tentokrát rudé barvy a všem bylo jasné, že někdo měl u sebe dýmovnici, kterou hodlal ztížit orientaci pro střelbu. Dvanáctý věděl, že nikdo z jeho skupiny to nebyl, odkud se čoud vzal, ale přesně určit nemohl.

„Mert,“ ozvalo se odkudsi. Hlas nebyl k rozpoznání. Přesto se ozval výstřel a následně dopad těla na tvrdou zem. Kdo koho zasáhl, věděl jen střelec a jeho oběť.

 

Poutníčka zahalil rudý kouř. Odplížil se trochu stranou, kde tušil, že nebude přímo v centru hlavního boje a kde, jak si myslel, se nacházeli jeho druzi. Teď, když se mohl soustředit na menší plochu, se cítil mnohem lépe. Síly mu ubývaly pomaleji, což se v tuto chvíli mohlo stát rozhodujícím činitelem. Nemohl uvěřit, že se do boje aktivně zapojil i Sebastian, který mu vždycky vysvětloval, jak po výcviku již nesmí zasahovat mezi to, co se bude dít na Zemi.

Někdo velice blízko u něj použil zbraň. Rána byla tak hlasitá, až nadskočil úlekem. Přihrbil se do obranného postoje. Několik metrů od něj někdo padl k zemi, ale nevěděl, zda to byl Thearr, Haji, nebo někdo od Sebastiana. Srdce se mu rozbušilo. Nic nevědět bylo horší, než kdyby zasáhli jeho samotného. Jediný, kdo měl nyní určitě přehled o tom, kde se který Anděl nachází, musel být Šestý se svými senzibilními schopnostmi.

„Tady jsi!“ zaječel někdo příliš blízko vedle něj. Když se ohlédl, spatřil jen Laefa řítícího se na něj.

Šestý Poutníčka ve skoku povalil. Ve chvíli, kdy Poutníčkův medailon pohasl a prostor se opět stal svobodným, prořízla okolí další ohlušující rána a místo, kde se ještě před setinkou sekundy nacházeli oba dva Andělé, zelo jen prázdno, kam se bleskově vracel vzduch a vyrovnával náhlý podtlak. 

***

Rána nedopadla. Sedmý otevřel zarudlá víčka a spatřil před sebou Slepého pevně držícího Zajina za paže. Čtvrtého medailon zářil. Prvního oči byly rozšířené, zdálo se, že šokem. Pozorovaly dálku, kterou nikdo další vidět nemohl. Slepý sebou cukl, ale Zajina se pustit nedokázal.

Ruet se za pomoci svého bo postavil na nohy. Pomalu obešel lidské sousoší. Energie, která z nich vycházela, mu nedovolila se jich dotknout. Jeho prsty projela síla podobná statické elektřině a donutila jej reflexně stáhnout ruku zpět. 

*** 

První stál na pro něj neznámém místě. Nechápal, jak se tu mohl tak náhle ocitnout. Byl si jistý, že se nikdo nikam nepřenesl.

Někdo za jeho zády zoufale zakňoural: „Neee,“ a sesul se k zemi. Pozoroval Slepého, jak si rukama zakrývá tvář, houpe se zepředu dozadu. Cítil, jak mu vlastní srdce buší do prsou, snažíce se prorazit hrudní kost a vyskočit ven. Ve víru kolem něj létaly barvy v rozmazaných čmouhách jedna se přelévající přes druhou jako ve velkém mixérů naplněném temperami.

Pohyb se zpomaloval. Změť se pomalinku stávala spíše rychle puštěným filmem. Slepý po jeho boku začal zrychleně a těžce dýchat. On sám cítil stoupající nevolnost se závratí. Měl pocit, že se ocitl v rozbouřeném moři na vratkém voru, kterému každou chvíli hrozilo smetení do hlubin.

„Hej! Jsi v pořádku? Slyšíš mě?“ sehnul se k Andělovi a cloumal jím, dokud jej nedonutil se na něj podívat. Úlekem jej pustil. Místo dvou spálených důlků se na něj dívaly dvě modré oči tak čisté a jasné jako nebe za letního dne bez mraků.

„Zastav to!“ škemral Čtvrtý a v koutcích se mu objevily velké slzy naprostého zoufalství. „Hlavně se nedívej kolem! Nedívej se kolem sebe! Pak to nejde vrátit. Rozumíš?!“ zašeptal roztřeseně, postavil se na nohy a křečovitě zavřel oči.

Jak to mám JÁ asi zastavit, tohle není MOJE síla, nechápal Zajin. Zrak si však po vzoru Slepého nezakryl – čekal, až se film zpomalí natolik, aby mohl pozorovat jednotlivé scény a rozeznávat jednu od druhé. Byl si jistý, že to bude jeho budoucnost, kterou spatří.

 

Viděl se stát na náměstí menšího města, spíše větší vesnice. Thearr, Poutníček a Haji od něj utíkali pryč. Jeho druhé já se nehýbalo a hledělo na druhou stranu. Podíval se stejným směrem. Necelých padesát metrů od něj stálo několik členů zásahové jednotky v neprůstřelných vestách, s lehkými kulomety. V jejich čele stál Samech.

Pozoroval se, jak vyčkává v obklíčení a hlavně všech zbraní míří na něj. Samech se pohnul obrovskou rychlostí a najednou se objevil přímo u Zajina. Druhého ruka třímající revolver se natáhla a přiložila zbraň k jeho spánku.

 

Film se znovu zrychlil. Prvního srdce tlouklo stále zběsileji. Viděl snad vlastní smrt? Byl opravdu Druhý tak nebezpečný, že by ho dokázal v budoucnu zabít? A co ti lidé? Stálo jich tam tolik!

Čtvrtý Anděl u jeho nohou znovu zakňoural, medailon mu na hrudi zářil, ani nepoblikával. Bylo zřejmé, že svou energii absolutně nekontroluje díky panické hrůze, kterou z ní měl. Zajin jej začínal chápat. Znát budoucnost bylo prokletí.

„Potřebuji vědět, jestli je stále naživu,“ zašeptal si pro sebe. A snad právě jeho slova podvědomě zapůsobila na vyděšeného muže, který jen zvedl hlavu a zadíval se daleko před sebe. Pomněnkové oči, rozšířené hrůzou těkaly ze strany na stranu, jako by rychle četly řádky v knize.

Spatřil ji!

Obraz znovu nabral přirozeného časového spádu a bylo možné se znovu dívat na budoucnost, která se měnila v nevyhnutelný osud všech. Prvního čekalo další překvapení.

 

Stála v roztrhaných šatech nejasného původu na dvorku vily Kentish Town. Obnažené ostří katany Prvnímu z budoucnosti zarývala do jamky mezi klíčními kostmi, odkud mu stékal drobný pramínek krve. Uhnout nebylo kam. Zády se snažil porazit strom, který mu bránil v dalším ústupu. Viděl se, jak nedokáže odtrhnout své oči od Vlčích, ze kterých sálala ochromující nenávist.

Jen se pozoroval a přesto – i když nebyl ve stejné časové ose, i tak cítil strach, který její oči roznášely kolem sebe. Jako virus napadaly vše živé v dosahu. I Slepý, doposud se chvějící ze strachu před vlastní silou, nyní ztuhl, zcela paralyzován, nedobrovolně pozoruje scénu před sebou. Zdálo se, že strachy i přestal dýchat.

Zajin nyní věděl, co potřeboval. Netoužil spatřit nic dalšího.

„Zastav to!“ zaječel na Čtvrtého, když se opět film o budoucnosti rozeběhl směrem k další kapitole, u níž měl tušení, že ji nechce znát.

„Já nevím jak. Nefunguje to jako předtím. Něco je špatně,“ strach z Anděla opadl. Po odeznění vlivu Vlčích očí se cítili oba mnohem lépe a Slepý si vzpomněl, že by měl začít racionálně uvažovat, pokud chce zastavit neřízenou tvorbu osudu.

Blížila se další scéna. Oba s napětím civěli před sebe v očekávání toho, co bude. I Čtvrtý se díval, protože si uvědomil, že spatří budoucnost Prvního, vždyť se ho, v jejich časové linii, stále dotýkal.

 

Znovu se objevila Lakejja. Stála u dveří malého krámku se zbožím, které již nebylo možné identifikovat. Šaty měla potřísněnou šedorudou i rudou krví - barvy oblečení se v ní téměř ztrácely k nepoznání. Obchodem se nejspíš prohnala smršť, která všechno rozemlela na padrť. Třináctá se pokoušela zatarasit dveře zbytky vybavení. Během posouvání nábytkem z rukou nepouštěla berretu, u pasu se jí houpala jen prázdná pochva katany.

„Nech toho,“ promluvil někdo na druhém konci místnosti hlasem tak tichým, že připomínal šeptání někoho těsně před smrtí. „Pojď raději sem.“

„Ne!“ odpověděla vztekle a ani se neohlédla. Hlas se jí třásl jako lístečky osiky ve větru.

Zajin se odšoural od Slepého, aby se mohl podívat, kdo to mluvil zpoza zbytků prodejního pultu. Jak si myslel, spatřil sám sebe. Co však nečekal, byl fakt, že celé jeho oblečení bylo nasáklé vlhkou červenou krví. Nebylo pochyby o tom, že je jeho vlastní a že stále krvácí.

Co to mělo znamenat? Kdo mu tohle udělal? Třináctá? Proč ale potom se snažila zabarikádovat vstup? Kdo byl venku? Před kým se to tu schovávali?

„Pojď sem,“ díval se, jak se druhému Zajinovi pohybují rty a zvuk se z nich dere jen s těžkostí a velkými obtížemi. Z nějakého důvodu jej uposlechla a klekla si těsně vedle něj. Z pod halenky se jí vyhoupl medailon.

Bože můj! vydralo se mladšímu Prvnímu v mysli, pozorujíce scénu před sebou. To přece… to přece není možné! Zavrávoral pár kroků do zadu a div, že neupadl.

„Musíš to udělat…“ obraz začal zrychlovat a řeč Prvního Anděla z budoucnosti se stala naprosto nesrozumitelnou. Jediné, co ještě Zajin zaznamenal, bylo Lakejjino tasení katany.

 

„Cos viděl?“ ptal se Slepý, protože byl překvapen Andělovou vyděšenou reakcí. Takhle totiž Zajina nikdo neznal, ani představit si jej takto nedokázal.

„Nic,“ lhal. „Musíš to zastavit,“ dodal potichu a stoupl si znovu těsně vedle něj.

Slepý ho chytil tak pevně, až se Zajinovi na pažích začínaly dělat podlitiny, jež se nehojily. Čtvrtý ho k sobě nejdřív přitáhl a následně ho vší silou od sebe odstrčil.

Prostor kolem nich naplnilo oslňující světlo, které vyhnalo všechny barvy pryč někam do ztracena.

Zajin ucítil dopad na něco tvrdého a uvědomil si, že leží na zemi. Oči se postupně přizpůsobovaly oslnění a ze světla se pomaloučku objevovaly první známky přítomného okolí.

Jako první spatřil černý otvor zasazený v tmavém kovu, na jehož konci byla ruka, jež mířila k osobě, kterou dobře poznával.

Šestý, pomyslel si.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Hanka

(Lakejja, 8. 4. 2009 6:36)

Tý jo, červenám se až za ušima a to i takhle po ránu....fjuu...moc děkuji :)

Páááni!!!!!!!!!!

(Hanka, 6. 4. 2009 23:24)

páni...já vážně nemám slov...přečetla jsem to naráz za pár dní a v noci jsem skoro ani nespala, jak jsem se těšila na další díl...vážně nádherně napsaný, skvělý děj a pořádná dávka napínání, jen tak dál...držím palce do dalšího úspěšného psaní :-)

Re:Šíma

(Lakejja, 28. 3. 2009 14:01)

když je víkend tak je to dobré ne? Většina lidí nikam nespěchá, úřady jsou zavřené :-D
A že nepíšeš rozbory vůbec nevadí :-D jsem ráda za každé hezké slůvko :) A další díl bude opět v průběhu dubna , nejpozději 30.4. :)

To jsou nervy!

(šíma, 28. 3. 2009 0:07)

Tak, poslední díl, který jsem snad nečetl je za mnou. Omlouvám se, že nepíšu žádný jazykový rozbor, ale jisté je jedno: začetl jsem se. Těším se na pokračování! ;-)

Jejda, to už je po půlnoci a sobota na krku? Hihi, děkuju za hezké a napínavé počtení! ;-)