Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 50

27. 4. 2009

„Vstaň!“ zařval Laef na Zajina a levou rukou naopak donutil Poutníčka pokleknout. Ten byl ještě omámený náhlým přesunem, kdy se stal nedobrovolným spolucestujícím. Nemohl uvěřit, že je něco takového vůbec možné a ještě k tomu s takovou přesností s jakou to dokázal Šestý. Cítil souřadnice, na které se s ním chtěl Anděl přenést a musel uznat, že se trefil dokonale.

První rozpřáhl ruce v náznaku, že není ozbrojen a pomalu se postavil. Ruet se k němu opatrně přiblížil a následně Anděla bleskurychle prohledal. Při zabavování jeho Andělské zbraně si dával pozor, aby se jí nedotkl holou kůží a k jejímu odebrání použil kapesník.

Laef se díval Andělovi do očí a nenacházel v nich jen překvapení ale i malý náznak strachu. Nevěděl, zda se Anděl bojí o Poutníčka, který se tiskl k zemi a nehýbal se, nebo o svůj vlastní život.

„Zavolej svým Andělům, ať se okamžitě stáhnou!,“ přikázal Prvnímu a hlaveň deserta přitiskl Poutníčkovi k hlavě. Prst na kohoutku se mu chvěl touhou zmáčknout spoušť. Byl naštvaný - dokonce víc než to! Byl vzteklý, že si Zajin dovolil přijít až k nim domů, že ublížil Miriam a vážně zranil Jamese. Nehodlal mu odpustit a chtěl, aby za svou opovážlivost pykal.

Zajin velice pomalu vytáhl z kapsy u bundy mobilní telefon a volbou rychlého vytáčení vytočil číslo: „Haji?“ mluvil pomalu. V telefonu se ozývaly zvuky kroků na štěrku – Jedenáctý měl očividně hlavu někde u země. „Jděte odtamtud, akce skončila,“ ani nečekal na odpověď a spojení ukončil.

Čtvrtý se omámeně zvedl dosedu a rozhlédl se kolem sebe. Konečně se i on probral z výletu do budoucnosti. Prázdné důlky se zadívaly směrem k Šestému. Laef stále nechápal, jak se Slepý může chovat naprosto stejně, jako by oči měl a přitom nic nevidět, i on se podíval jeho směrem.

„Co chceš dělat?“ promluvil konečně Zajin, zjevně unaven ze situace, do které se dostal. Strach, který byl i dříve jen sotva patrný, nyní zmizel jako pára nad hrncem.

„Mám na tebe otázku,“ Šestého hlas se uklidnil a ztišil. Možná i obavami, že jej uslyší sousedé, kteří se nyní nejspíš stejně krčili někde uvnitř svých domů. „Co víš o Samechovi? A mluv pravdu, protože pokud budu mít dojem, že nám něco tajíš, tvůj kamarád přijde o půlku hlavy,“ aby dodal svým slovům důraz, zatlačil hlaveň druhého desert eagla k Poutníčkově spánku. Ten zakňoural, když musel zarýt svou hlavu hlouběji do prachu příjezdové cesty.

„Co je mi do Druhého. Kam jste zašili Třináctou?! Ten hmyz támhle,“ ukázal na Jamese stále ležícího pod oknem, „si myslí, že je mrtvá!“

„Do Samecha by ti mělo být hodně. To on ji zabil. Jestli mi nevěříš, sežeň si záběry z kamer od Highgate. Druhý je víc nebezpečný, než si vůbec myslíš. Má na své straně dost lidí na to, aby nás zlikvidoval všechny. Víc než bojovat mezi sebou, bychom se měli předně postarat o něj!“ Zatímco čekal, až jeho slova doputují až k Zajinovi, aby si je dostatečně promyslel, obrátil se na Rueta sedícího vedle Jamese a kontrolujícího jeho puls.

„Není na tom nejlíp, ale v přímém ohrožení života není, myslím,“ odpověděl Ruet na Šestého otázku, který ji vyřkl pouhým svým pohledem.

„Zavolej ostatním a zkontroluj, jak jsou na tom,“ Slepý šmátral ve svých kapsách, kde potřebné příslušenství neměl.

„Haló? Sebastiane? Jak to tam vypadá? Dobře, díky,“ Sedmého mobil znovu zmizel v kapse u džínsů. „Mistr říkal, že se ostatní Andělé stáhli pryč, a oni jedou prý domů.“

„Dobrá,“ Laef donutil Poutníčka vstát. Mladý Anděl však vypadal, že by raději ležel v prachu na zemi, než aby musel čelit Zajinovu pohledu, který zrcadlil něco o neschopnosti. Šestý stiskl Poutníčkův krk a prudce s ním mrštil před sebe. Devátý dopadl Prvnímu k nohám, kde zůstal vyděšeně a překvapeně ležet, raději se vůbec nehýbal.

            „Vypadněte odsud,“ mířil na ně stále Laef oběma deserty.

„Proč to děláš?“ První nechápal Andělovo chování, když mu u nohou přistála i jeho vlastní zbraň. Pomohl Poutníčkovi vstát, a když chtěl Devátý znovu aktivovat svou sílu, zarazil jej pouhým pohybem své ruky. „Děláš to kvůli ní, že? Doufám jenom, že se nemýlíš,“ jen, co to dořekl, poklepal Poutníčka po rameni a oba dva zmizeli za doprovodu lehkého zachvění vzduchu.  

***  

Na náměstí s věžními hodinami se třinácti číslicemi na ciferníku postávali dva koně s jedním jednorožcem. Hřebci nervózně pofrkávali a já je zpoza Neridiashova hřbetu pokradmu pozorovala.

„I ty koně to cítí,“ zašeptala jsem rozhlížeje se kolem sebe. Na velkých hodinách se chystala odbít čtvrtá hodina ranní. Slunce ještě bylo schované za obzorem, ale první nesmělé paprsky už zakryly svit nočních hvězd. „Nechci, abys chodil s námi,“ dokončila jsem po krátké odmlce větu.

„Ty bys nechala některého z Andělů jen tak odejít, když bys věděla, co jim hrozí?“

Vztekle jsem zavrčela, ale kloudnou odpověď jsem najít nemohla. Věděl to příliš dobře. Znovu jsem nervózně zkontrolovala obřišník, který k jednorožcově hřbetu poutal deku s madly. Zvony čtyřikrát mocně zazvonily. Z jedné z ulic se konečně vynořila Rebeka se stráží. Mezi sebou vedli dva muže se zavázanýma očima.

„Konečně!“ utrousila jsem, ale tak, aby to zaslechl jen vedle stojící Neridiash. „Jste připraveni?“ křikla jsem na přicházející skupinu.

Strážci rozvázali mužům oči a téměř okamžitě se někam vypařili. Já si však všimla kradmého pokynu Rebečiny ruky, kterým odeslala své bodyguardy do ústraní.

„Dala jsem jim kompletně nové oblečení, staré máš v těch dvou taškách přesně, jak jsi mě žádala,“ promluvila na mne šeptem. V její tváři se zračily pochyby a možná i trochu strachu. Přemýšlela jsem nad tím, že ona opravdu neodpovídala představě pevného přesvědčeného učitele lidí s nadpřirozenou silou. Sebastian byl pro tento účel vhodnější. Setkání se smrtí tváří v tvář ji změnilo, setkání s Vlky a jejich krví ještě víc. Bylo zajímavé pozorovat, že na každou z nás měla Vlčí krev naprosto opačný vliv. Ona se stala citlivější a naučila se to více dávat najevo, mně se stal opak, buď jsem se dokázala ovládat moc, nebo příliš málo - žádný střed. „V brašnách máte vodu a jídlo na tři dny,“ dodala po chvilce ticha, kdy čekala na mou odpověď.

„Díky, myslím, že to zvládneme,“ zadívala jsem se na Phillipa s Luem, jak se každý staví ke svému koni a prohlíží si svou výbavu. Oběma jsem nechala dát po krátkém meči, měly jim sloužit spíše jako psychická podpora než k obraně. Vlkům jsem se dokázala jen tak tak bránit já se svou katanou se speciálním ostřím. Lidé jako oni dva, by neměli žádnou šanci snad ani s pozemským kulometem.

„Máš tedy nějaký plán, že ano?“ přistoupil ke mně Phillip, zajímajíce se o svůj nejbližší osud.

Sundala jsem katanu ze závěsu na zádech a připevnila ji k pásovému popruhu na svůj levý bok. Její místo nahradil vak s jídlem a dalšími potřebami, které nám měly umožnit přežít dost dlouho na to, než se dostaneme zpátky do naší dimenze: „Nevím, jak se dostal Morris odtud živý. Asi ho Vlci pustili. Musíme to zkusit jinak. Vysvětlím vám to všechno, až budeme na cestě a sami, tady je moc lidí, necítím se tu dobře,“ tím jsem ukončila veškerou debatu.

Na zástavu města vlající vysoko na strážní věži vnějších hradeb se snesly první zlatavé paprsky. Velká brána se pohnula. Škvírou mezi jejími křídly jsem zahlédla pole a na jejich konci první známky lesa. Ohlédla jsem se na muže za sebou. Nervózně se krčili, držíce se hrušek sedel, aby náhodou z hřebců nespadli.

Kamenitá zem se pohnula pod tvrdými kopyty a my vyšli vstříc osudu. Bylo ještě příliš brzy, a tak kolem ještě nebyla ani noha. Již za hodinu se ale hlavní tah do města zaplní stovkami lidí proudícími z a do metropole.

K večeru jsme se utábořili na velké křižovatce, koně přivázali k velkému rozcestníku. Dřevo, které jsme si nasbírali ještě před setměním, nyní plápolalo v malém ohýnku. Nedaleko od nás se k sobě choulilo několik dalších lidí. Byli v zuboženém stavu. Jediným pohledem jsem poznala, že dva z nich se nedožijí rána. Museli již být na cestách několik dnů. Bylo s podivem, že je ještě neroztrhali Vlci. Podél cest neexistovaly žádné prameny, ze kterých by se dalo pít, a tak jedinou možností, jak získat vodu mimo města bylo dojít hluboko do lesa k zřídlům a pramenům.

„Co jsou zač?“ zeptal se Lu, naklepal si vak a lehl si na něj.

„Odsouzení. Tady nejsou vězení. Nejčastějším trestem je vykázání z města. Rovná se to smrti,“ přihodila jsem na oheň: „Není se čeho bát, nemají dost sil, aby nám ublížili. Nedožijí se ani rána.“

Oba dva se na skupinku ohlédli. V jejich očích se zračila lítost. Čekala bych od nich spíš pohrdání, ale byla jsem ráda, byla to známka toho, že jsme možná lepší než zdejší lidé.

„Nepomůžeme jim?“ promluvil najednou Phillip a začal se hrabat ve svém batohu, až vytáhl část ze zásob jídla, které jsme měli s sebou. „Můžeme jim trochu dát, zvládneme to.“

„Nic jim nedávejte!“ vztekle jsem zavrčela, když se zvednul ze země. „jenom prodloužíš jejich utrpení a ohrozíš naše životy. Mají na těle vypálený cejch, do žádného z měst je nepustí, buď zemřou hladem na cestě, nebo je Vlci roztrhají. Nemají šanci tak jako tak.“

„Tos říkala i o nás!“ Bránil se Rakušan vztekle

Zbídačená skupinka se na nás ohlédla. V jejich očích bylo zděšení. Nerozuměli našemu jazyku a moc dobře věděli, že jsme cizinci. Možná i tušili, že jeden z nás nebo možná všichni jsme Andělé. Zprávy o tom, že jsme se tu kdysi pohybovali, se šířily rychle, věděl to prakticky celý zdejší svět.

„Abyste vůbec měli nějakou šanci to přežít, musíte mít dost sil. Když jim dáte své jídlo, je to nezachrání a vy poslední den nebudete mít dost sil, abyste se dostali k Bráně,“ dívala jsem se mu do očí. Phillip se znovu usadil vedle svého batohu. Souhlasně jsem přikývla a přihodila kus velké větve do ohně: „Budeme hlídat během noci. Vy začnete. Chci, abyste se každý díval jiným směrem,“ ukázala jsem doleva a doprava od cesty. „Pokuste se za tu dobu moc nemluvit. Já vás za čtyři hodiny vystřídám,“ sedla jsem si do tureckého sedu. Muži se posadili jeden k druhému zády a dívali se před sebe. Lu si zkontroloval hodinky a já konečně zavřela oči. Trvalo jen pár chvil a upadla jsem do autohypnotické hluboké meditace. 

*** 

Muži si nedovolovali ani pípnout. Oba vzpomínali na Vlky, které viděli u brány. Civěli do prázdnoty před sebou, hypnotizováni její stále více černou temnotou. Asi metr a půl vysoká „bílá paní“ se mihla mezi mohutnými kmeny stromů. Lu s sebou trhnul. I Phillip se povídal jeho směrem, aby zjistil, že to nebyl přízrak, ale sněhově bílá srst obrovského zvířete. Nebyl jeden, ale kolem nich se jich plížilo hnedka několik.

Odsouzenci se rozprostřeli do délky, seděli přitisknutí jeden k druhému jako slepice na hřadě co nejblíže středu cesty. Jedné ženě poklesla hlava. Druhá, která o ni byla lehce opřená, začala vzlykat. Ruce se jí klepaly, když odstrkovala svou mrtvou přítelkyni dál od sebe. Najednou, jako by se jejího těla štítila. Rukama ji odstrkovala co nejdál, ale celé své tělo zároveň nakláněla na druhou stranu, aby nehrozilo, že se mrtvoly dotkne víc, než jí bylo příjemné. Lu s Phillipem pozorovali, že mezi zemřelou dívkou a stále ještě žijící ženou není zase takový rozdíl. V jeden okamžik nebyly téměř k rozeznání.

Muži ze skupiny tělo vzali a hodili jej přes hranici cesty. Z temnoty se vynořila bílá tlama, plná ostrých zubů a bleskurychle tělo zatáhla o něco dál od cesty. Tam jej ale Vlk nechal ležet, pozorujíce svého o mnoho většího druha. Nechali mrtvolu mrtvolou a dál se věnovali kroužení podél cesty.

Uplynuly čtyři hodiny. Luovy hodinky potichu zapípaly. Číňan je rychle utišil.

Koně se ohlédli za zdrojem hluku. Vlci kolem je neznepokojovali tolik jako pípavý mechanický zvuk. 

*** 

Otevřela jsem oči. Pozemšťané se přede mnou klepali hrůzou. Stočila jsem svůj zrak do lesního porostu. Mým jediným pohybem bylo zkontrolování katany její blízkosti, která mne vždycky uklidnila. Zahlédla jsem pod nedalekým podrostem kostnatou nohu. Rychlým pohledem jsem přepočítala skupinku nedaleko nás, abych si udělala přehled, co se stalo. Nebyla jsem překvapená, druhé z žen ostatně také docházely síly vlivem stresu mnohem rychleji.

„Přišli se na nás podívat. Tihle se krmit odsouzenými nechodí,“ promluvila jsem šeptem do děsivého ticha.

„Jak…jak to víš?“ vykoktal Phillip chraplavě.

„Ten velký, co je s nimi. To je jeden z jejich generálů. Něco jako lidská šlechta. Ostatní budou jeho svěřenci, vypadají mladě,“ vstala jsem a došla ke kraji lesa.

„Kam chceš jít?“ kňoural Phillip. Začínal se hodně bát. Jeho hlas se chvěl. V jeho očích jsem však zahlédla i něco víc. Jeho vlastní téměř panická hrůza ho mátla. Lu na tom nebyl o moc lépe.

Mají na nj takový vliv i bez přímého očního kontaktu? přemýšlela jsem, jak silnou auru mají i tato Vlčí mláďata kolem sebe, když strach prosakuje do obou mužů i na tak velkou vzdálenost.

Levou rukou jsem chytla pochvu katany, palec jemně položila na okraj tsuby a jediným krokem se dostala mimo cestu. Nedaleký porost se zachvěl a necelých deset metrů ode mne se v plné kráse objevil nezvykle vysoký Vlk. Na prsou měl chlupy tmavší, přecházející v kovově černý pruh táhnoucí se mu od brady po hřbetu až k ocasu. Nezaútočil, tenhle tu byl, aby mohl poslouchat. Jeho letmé pozůstatky vznešenější krve, jež značil právě onen tmavý znak, byly důkazem, že tento Vlk rozumí i naší pozemské řeči.

Vrátila jsem se zpátky na cestu. Čtvery oči se na mne upřely v napjatém očekávání. Nemohla jsem je zklamat: „Hlídají nás.“

„Proč na tebe nezaútočili?“ Luova otázka se snesla na zem silou několikatunového balvanu.

„Mě nechtějí. Mě potřebují.“

Phillip si nervózně poposedl:„K čemu?“

„Před deseti tisíci lety se zde narodil člověk s Vlčí krví,“ začala jsem své vyprávění o místní historii, „ne jako já. On se s ní doopravdy narodil. Když dospěl do věku, kdy se mniši učí číst a psát, sepsal svitek, na kterém prorokoval zkázu tohoto světa. Poté zemřel, protože jeho úděl života skončil. Na svitku však bylo skryto i to, jak se dá této katastrofě předejít. Část však byla napsána v jazyce, který místní lid neznal. Svitek byl svěřen Vlkům. Bylo to logické řešení, protože Vlci jsou v tomto světě nejvyspělejší rasou. Nemyslím tím techniku. Zde se vyspělost měří duchovní silou. Svitek obsahoval i znaky, které jsou na branách, jež jsou v tomto světě rozesety stejně, jako na naší Zemi. Tím vznikla nutnost spojit tuto s naší dimenzí. Jenže naše Země v té době ještě neměla vyvinut jazyk, kterým byl svitek zapsán. Tady se ale čas počítá trochu jinak. Dívají se do budoucnosti mnohem dál než my, a tak hledali, jak katastrově předejít. Jsou nesmrtelní. Je, na rozdíl od nás, zajímá, co bude za deset tisíc let. Oni v té době stále vidí svou individuální budoucnost. Vytvořili dar, dar nesmírné síly, aby zjistili, že jej ani oni, ani žádná jiná bytost této planety nemůže použít. Jsou svázáni osudem mnohem více než my. Nás jen vede, ale je řídí, nemohou se z něj vyprostit. Ne všichni lidé naší Země by ale dokázali nést alespoň část z té síly. Hodně lidí by ani nezvládlo projít bránou sem. Je skoro záhadou, že vás průchod nezabil. Zbytek si asi domyslíte,“ promnula jsem v rukách medailon s černým kamenem. „Měli byste jít spát. Zítra vyrážíme brzy.“

Oba si nastlali pod hlavy své brašny, ale ještě dlouho potom, co zavřely oči, se neozývalo pravidelné oddychování. Opírala jsem si katanu o rameno a prsty jsem přejížděla po hladkém povrchu pochvy.

Několik hodin před rozedněním se Vlci vytratili z dohledu. Koně přivázaní k rozcestníku nedaleko od nás už zase nervózně pofrkávali.

 

Dívala jsem se do lesa pomalu se probouzejícího pohlazením ranních paprsků. Sluneční provázky poskakovaly z listu na list a jejich prosvícením dávaly všemu svěže zelený nádech pohádkového lesa. Chybělo už jen třepotání motýlích křídel malých víl a maličcí trpaslíci, kteří by si hráli mezi kapradinami.

Někdo vedle nás vzlykal. Byl to muž a hlavu schovával v záhybech tuniky jednoho ze svých přátel. Ze skupiny vyhnanců přežilo mnohem míň lidí, než jsem odhadovala. Tento svět nebyl o nic více či méně milosrdný než ten náš. Každý byl ponechán napospas svému osudu heslem: „Postarej se sám.“ Když jsem si vzpomněla na naší Zemi a její „sociální státy“, nemohla jsem se ubránit představě, že to, co zde vidím, je pouhým zrcadlem toho, co známe všichni tak dobře.

Lu s Phillipem ještě pospávali. Pomalu jsem se zvedla a došla k mrtvolám, abych je zkontrolovala. Mladý muž přede mnou vystrašeně ucukl, když však poznal, že se mu nechystám ublížit, zadíval se mi do očí, jako by v nich něco hledal. Co to bylo, jsem neměla nejmenší ponětí.

U žádného z ležících těl jsem nenahmatala ani nejmenší známky života. Srdce se zastavila.

„Za co vás vyhnali?“ promluvila jsem na muže. Svůj zrak jsem ale na něj neupřela.

„Neměli jsme po zimě co jíst,“ skoro nemluvil přes vyprahlé hrdlo. Jeho slova zněla spíše omluvně.

„Sakra,“ zaklela jsem. Muž se na mě překvapeně podíval, protože mi nemohl rozumět. Soucítila jsem s Phillipem. Kdybych tu byla před dvanácti lety, asi bych tomu chudákovi taky dala jídlo, které bych měla u sebe, ale teď na mně záležel víc než jeden život zloděje. Nebylo by však ani správné a rozhodně ne morální ho jen tak ponechat osudu. Utrhla jsem jedné z mrtvol kus ze zbytků roucha a odnesla si jej k ohni, odkud jsem vytáhla malý špičatý uhlík a s jeho pomocí načmárala: Je špatné snažit se přežít? Text jsem napsala ve svém rodném jazyce, aby Rebeka nemohla pochybovat o autorovi těch slov.

Po mě chtějí zachránit kůži a sami si života neváží. Snad to po mě přečte, smotala jsem látku do ruličky a donesla ji poslednímu přeživšímu.

„Na,“ podala jsem smotek mladíkovi. „Půl dne chůze po této cestě je odsud město. Ptej se po ženě jménem Rebeka, že jí neseš vzkaz od… prostě jí jen dej ten cár. Jdi co nejrychleji. Když vyjdeš hned, než večer zavřou brány, budeš u hradeb.“

„S tímhle mě pustí dovnitř?“ zajímal se.

„Věřím, že ano. Doufám v to,“ usmála jsem se a odešla zpět k ohni. Neridiash už postával v nedaleké houštině, odkud z mladých stromků okusoval listí a kůru.

Než se moji společníci probrali, byl již vyhnanec pryč na cestě za svou nadějí. Neridiash moje počínání nijak nekomentoval.  Zrovna od něj jsem čekala první jízlivou poznámku: Něco o mém zchřadnutí a lítostivosti. Jenže všechny své myšlenky nejspíše spolkl ještě dřív, než se mu vůbec mohly dostat na jazyk.

„To ještě spí?“ prohodil Lu u snídaně a kusem masa ukázal směrem k hromádce těl.

„Ne, nespí,“ odpověděla jsem mu a jeho povzdych byl výřečnější než tisíce jiných slov. „Nikdo nepřežil a my na tom nebudeme o nic líp, když okamžitě nevyrazíme. Je načase vás seznámit s plánem,“ načrtla jsem do prachu cesty mapku, v jehož středu byl oblouk znázorňující bránu a k ní se mírně stáčející cestu. „My jsme tady,“ ukázala jsem na nejvzdálenější část od oblouku. „Můžeme jít k bráně dvěma cestami. Buď nejrychlejší cestou, která vede přímo přes les a ušetří nám den cesty, nebo můžeme jít dál po cestě až sem nahoru nad bránu a odtud k bráně sejít. Je to blíž, ale ta část bývá víc hlídaná.“

„Nebudou hlídat obě cesty?“ byl to Phillipův naprosto logický závěr, který se dal snadno předpokládat.

„Vtip je v tom, že oni vědí, že vás tak snadno nevydám a bude jich potřeba hodně, aby se k nám dostali. Zase tolik jich taky není. Odlákám je a budeme doufat, že tento krok nebudou předpokládat. Tady se rozdělíme,“ zapíchla jsem klacík na místo, kde se cesta znovu dělila a obloukem se jakoby vzdalovala od brány, vracela se k ní až po určité vzdálenosti. „Půjdete lesem. Tahle část nebývá tak hlídaná, já budu pokračovat po cestě o něco rychleji. Sejdeme se u brány. Bez vás budu moci jít dýl a rychleji a tak dojdu k Bráně i horní cestou stejně rychle, jako vy.“

„To je přece šílenství! Zabijí nás, jen co vstoupíme do lesa!“ zaječel Lu vyděšeně a rukou smazal hrubě načmáranou mapku.

„Doufám, že si oni myslí totéž. Že bych vás jít nenechala. Pochopte, nahoře nemáme šanci. To je jistá smrt.“

„Takže ty věříš, že tohle je nejlepší šance, jak se dostat domů?“ Phillip se mi zadíval do očí, jako by v nich hledal nějakou jinou odpověď.

„Jediná,“ zašeptala jsem a vyhladila poslední stopy po tom, že tu do prachu cesty někdy někdo něco vyryl. 

*** 

Hodil boty s vysokou podrážkou na stůl. Když už nic jiného na základně měl alespoň pohodlí a prakticky cokoliv, na co pomyslel. Ať už se to týkalo jídla nebo společnic.

Přes odraz na širokoúhlé obrazovce televize si prohlížel brunetku, která se líně povalovala v jeho posteli. Pozoroval její tvarovaná nahá stehna, jak se od sebe oddalují a zase se přibližují. Posadila se do sedu a nechala deku, aby jí sjela až do klína, a tak si znovu mohl prohlídnout její krásně plná ňadra. Snad jediné zklamání pro něj bylo, že nebyla pravá, ale to mu nebránilo, aby si s nimi pohrál, jak se mu jen zachtělo. Vstala z postele a líným pohybem se k němu přiblížila, aby ho objala kolem krku. Svými drobnými prsty sjela po jeho hrudníku a nezastavily ji ani kalhoty, do kterých její štíhlá ruka snadno pronikla.

„Jsou všichni jako ty?“ zašeptala mu do ucha a jemně ho masírovala s rostoucí intenzitou.

Odložil doutník na stůl a přes opěradlo židle si ji přetáhl na svůj klín, čímž ji i donutil, aby vyndala ruku z jeho kalhot. „Tobě to předtím nestačilo? Ječelas tak, že tě určitě slyšeli i na povrchu.“

„Vypadáš zamyšleně,“ trochu zamračila namísto odpovědi a tentokrát povolila zip na Druhého džínsech, aby se pod ně pohodlně dostala oběma rukama. Anděl přimhouřil oči a jemně ji kousl do ušního lalůčku. „Proč jsi jim zamítl, aby srovnali naše bývalé sídlo se zemí?“

Chytil ji za vlasy a hrubě ji zvrátil hlavu dozadu: „Co ty o tom víš, ty malá couro.“

Na oplátku pevně sevřela jeho rozkrok, až Samech trochu zpozorněl. Její nehty byly delší, než si ona sama myslela a on cítil, jak ho štípe na citlivé kůži: „Nejsem děvka. Mám se o tebe starat se vším, co budeš potřebovat.“

Musel uznat, že velitelé Mortalis měli dobré způsoby jak zajistit spokojenost svých spolupracovníků. „Když bychom je zlikvidovali teď, ona se nebude mít kam vrátit a já chci první dostat ji. Ona se k nim vrátí, ať je kdekoliv, a vrátí se právě tam.“

Brunetka se trochu zakřenila, ale nepřestala s dráždivou masáží a pohupováním svými vnady na Andělově klíně. „Já bych ti nestačila?“

„Ty?“ zasmál se a zajel svými prsty do jejího klína. Ucítil vlhko a jeho prsty se rychle schovaly v teplé prohlubni mezi jejími stehny. Pozoroval, jak se její výraz změnil, jak slastně přivřela oči. Její dech se znovu zrychlil a houpání se zintenzivnilo. Jednu ruku prudce uvolnila ze sevření jeho kalhot a chytila se ho za svalnaté rameno. Začala se mu na klíně jemně svíjet. Nakonec se k němu otočila čelem a nohy obkročmo prostrčila kolem něj. Chytila Samechovu ruku a sama si jeho prsty zatlačila hlouběji do těla.

Její steny usmrtil ještě o něco dřív, než se mohly vydrat z jejích měkkých rtů. Tentokrát se už nevzpírala jeho jazyku, aby si pohrával s jejím. Nastavila mu celé své tělo, aby si s ním hrál, jak sám chtěl. A ona toužila po tom, aby ji zneužíval znovu a znovu dle libosti. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:Šíma

(Lakejja, 29. 4. 2009 6:30)

Hmm, možná to nebyl úplně šťastný obrat, ale budu se ohánět fyzikou, že pohyb je relativní :D

Mockrát ti děkuji za tvou přízeň :) Moc mě těší a hřeje u srdce :)

Byl jsem zase tady!

(šíma, 28. 4. 2009 22:52)

Ahoj, dík za další část textu. Měj se hezky, drž se a ať se nad Tebou múzy (a múzáci) slitují a ty sem dáš další část... ;-)

P.S. Jak se může pod něčím pohnut zem, pokud se nepropadne, nebo nesesype? Brána se pohnula, to chápu a skoro jsem ji viděl před očima, jo, zajímavý východ slunce! Ti vlci se mi líbí, stejně tak vyprávění ve dvou liniích! ;-)

Re: Kája

(Lakejja, 27. 4. 2009 16:51)

děkuju :-D a hlavně, žes mi tam našla ty chybky, co se tam nějakou záhadou vetřely %o)
Nu a další díl bude zase někdy v druhé polovině května :) Bude to krušné psát o zkouškovém, ale...odpočívat od šprtání je taky potřeba :oP :D

:o)

(Kájula, 27. 4. 2009 11:05)

Awwww, už mi Andílci chyběli. :o)
Drsoň Laef je perfektní! Nedivím se, že je naštvaný, taky bych byla. Doufám, že i když pustil Prvního s Poutníčkem, tak že mu ti dva nebudou dělat neplechu. :o(
Bylo mi trošičku líto Poutníčka, přišlo mi, že je jako hadr- letím sem a letím zas tam, jedno, jak dopadnu. :oops:

Líbí se mi, jak propojuješ dvě linie: tu u nás na Zemi a tu u Vlků. :o)
Ten strach, co cítila ti dva, co dělají Lakejje společnost, jsem cítila na vlastní kůži. :o)
Husté! :o)

Těším se na další díl! :o)