Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 51

23. 6. 2009

Šli jsme dál po cestě: Já, Neridiash a dva koně s přivázanými vycpanými pytli listím v sedlech a navlečené do Luova a Phillipova oblečení.  Kolem nás proudily davy lidí, cesty v denních hodinách ožívaly kupci, kteří se přemisťovali i se svým zbožím z města do města, mezi nimi vyčnívali lidé bez domova a pevného přístřeší nad hlavou. Každý z nich na nás vrhl zvědavý pohled, který ihned schoval pod kápi svého oděvu.

„Chtěl bych s tebou o něčem mluvit,“ promluvil Neridiash, když houf lidí kolem prořídl na únosnou mez, kdy konečně nebylo nikde nikoho vidět, jen sotva slyšet. Koně unaveně funěli od neustávajícího klusu, kterým jsme se snažili zkrátit vzdálenost mezi námi a cílem naší pouti.

„Mít jinou příležitost už asi ani nebudeme,“ zamyslela jsem se nahlas a zhluboka se nadechla. „Jestli je to o mém rozhodnutí poslat je lesem… nemyslím, že jsem měla na výběr.“

„To jsem nechtěl. Souhlasím s tebou. Přemýšlel jsem jen… mluvil s tebou Sebastian někdy, čí máš svou šedou krev?“

„Od toho incidentu, kdy jsem ji získala, vlastně ne,“ nevšímala jsem si tónu jeho hlasu, „nechce se mi na to moc myslet. Co se tehdy stalo… nelituji toho, jen… proč zrovna od nich, nebyla tu jiná cesta, jak se s nimi dohodnout?“

„Jaký je tvůj vztah s Mistrem?“

Zaryla jsem mu paty do slabin, prsty svých rukou jsem mu sevřela hustou hřívu na šíji. „Proč se mě na to ptáš?“ jeho otázky se mi přestávaly líbit. Co si myslel? Že snad já a Sebastian… ?!

„Hádáte se? Nenávidíš ho za to, co ti udělal?“ jeho otázky se stávaly čím dál dotěrnějšími. Ale v jeho hlase jsem cítila obavy, které se v jeho jinak cynicky bezstarostném tónu neobjevovaly.

„Hele, co ode mě chceš slyšet? Že jsem ho tu měla nechat jako ostatní? Jo, taky mě to napadlo. Potřebovala jsem ho, tam venku bylo dvanáct lidí, co mi šli po krku a jediný, kdo je znal, byl on. A taky… chtěla jsem znát pravdu. O mě, o nás.“

„Už ji znáš?“

„Jo, doslova jsem ho z ní seškrábla,“ vzpomínala jsem na chvíli, kdy jsem Sebastianovi odřezávala kus kůže ze zad a na předloktí mi z té představy naskočila husí kůže, že bych na ní mohla strouhat sýr. „Tohle mu asi nikdy neodpustím, ale… mám ho ráda, chtěla bych od něj někdy slyšet, že… že mě jako Anděla uznává, že nejsem jenom volba jako z nouze ctnost, já…“ hlas se z šepotu vytratil do ztracena a poslední slova mi uvízla v hrdle a už se nevydrala ven.

„Když jsem se narodil, odvedli mě mezi Vlky, řekli mi, že musím čekat na příchod jednoho člověka, který rozhodně o mém dalším osudu. Zavřeli mě do velké ohrady. Nelíbilo se mi to, ale…“

„Nerozumím, proč mi tak najednou o sobě vyprávíš,“ skočila jsem mu vztekle do řeči, protože jsem nechápala, proč tak najednou změnil téma hovoru.

„Pak přišel váš Mistr, poprvé i se svou sestrou, a mluvili se mnou,“ pokračoval, jako bych nic neřekla. „Všechno mi vysvětlili. S vaším světem jsme uzavřeli dohodu. My vám dáme sílu, vy nám naději. Laky, pochop, že Sebastian nikdy neměl na výběr. Když mu došlo, co provedli, že váš svět uvedli v nebezpečí, chtěl to změnit, odmítl tě použít jako spojku mezi světy, ale… oni tě pak zranili. Říkal, že jsi pro něj jako dcera, jako jeho vlastní dítě… Nemohl tě nechat zemřít, měl tě moc rád…“

„Buď zticha,“ zašeptala jsem, rukama ho tahajíce stále více za hřívu.

„Měl tě rád, už tehdy, když zabil tvého přítele. Nechtěl, aby to tak dopadlo…“

„Neridiashi přestaň!“

Neposlouchal mě, jako bych na jeho hřbetu vůbec neseděla: „Dal ti mou krev tak, jak bylo ujednáno. Věděl ale, že bys mu nikdy neodpustila, kdyby mě zabil, a tak mi v ten samý den dal svou krev. Proto byl tak bledý, nebylo to vyčerpáním z tvé operace. Díky tomu jsem stále naživu. On není zlý jen… nedává svou dobrou stránku dostatečně najevo, schovává si ji v sobě. Nechtěl, aby ses na mě třeba upnula. Dohodli jsme se, že ti to neřekneme, aby ses třeba nerozhodla, že se na Zem už nevrátíš.“

„Já nemám Vlčí krev? Ale co mé oči, vždyť…“

„No teď už máš, díky Rebece. Ale předtím ne. Ona naše a jejich krev je podobná, zase tolik se neliší, proto se Rebeka teď nezdráhala a dala ti Vlčí, změnu neucítíš.“

„Aha,“ utrousila jsem zamyšleně. „nenapadlo tě, že tou spojkou mezi našimi světy můžeš být taky stejně dobře ty, jako já?“

„Proč myslíš, že se o mě Rebeka tak hezky stará?“ zasmál se už zase stejně škodolibě jako vždycky.

„Pch,“ odfrkla jsem. „Jak jinak.“

Zadívala jsem se do slunce, které už jen probleskovalo mezi stromy. Před námi se cesta začala prudce stáčet doleva. Vyhlížela jsem, kdy se v lese objeví Vlci, aby si zkontrolovali, kde jsme. Stmívalo se rychle. Zorničky jsem nechala, aby se roztáhly až do bělma. Krvavé slzy jsem utřela cípem rukávu košile. Ani tak jsem ale mezi stromy žádné stříbřitě bílé tělo nezahlédla. Z lesa se stalo černé místo, cvrlikání ptáků utichlo, jediné slyšitelné zvuky byly klapot kopyt a vítr nabývající na síle.

O pár hodin později se z větru stala vichřice doprovázená deštěm ostrým jako jehly. Nečas nakonec dosáhl takové úrovně, že se již nedalo dál pokračovat. Neridiash stál v poklidu u kraje cesty a já se snažila uklidnit splašené hřebce a udržet je na cestě. Uklidnit dva koně, kteří se každý hnali na jinou stranu, byl výkon téměř nemožný i pro mne. Přepadal mne strach, že se jim podaří mě přetrhnout ve dví. Snad se báli i mých očí, ale nedovolila jsem si stáhnout zornice do přirozenější podoby. Nemohla bych se tak dívat do temnoty lesa a kontrolovat, zda jsou Vlci blízko. Srdce mi bušilo stále rychleji. Koně mě táhli k okraji cesty a já jim v tom ani svou plnou vahou nedokázala zabránit. Žádné bílé tělo se nikde nemíhalo.

Kde byly? Prohlédli snad již naši lest? Udělala jsem snad chybu? Jeden z koní se dostal mimo cestu. Bouře najednou utichla, jako kdyby jí někdo přeťal ostrým mečem. Zavládlo hrobové ticho. Pustila jsem tmavšího hřebce, který zůstal na svém místě. Druhý, statný hnědák se mi díval do očí se smrtelnou hrůzou. Obešla jsem ho dokola a pod nohama mi křupaly větvičky a šustilo listí lesa. Zavřela jsem křečovitě oči a zase je otevřela tentokrát téměř bez známek bělma s dalšími pramínky krvavých slz na tvářích.

„Oni tu nejsou,“ zašeptala jsem pro sebe a dotlačila vyděšená zvířata zpátky na cestu. Neridiash pozoroval svou část lesa, aby nepropásl jediný náznak, že jsme pozorováni.

„Pojď si na chvilku lehnout,“ vybídl mne jednorožec a sám si lehl na zem.

„Co když, co když už jsou u nich a…“

„Tak s tím stejně nic nenaděláš. Drž se plánu a pojď si odpočinout. Máme na to čtyři hodiny.“

Měl pravdu. Sundala jsem katanu i s popruhem ze zad a sedla si k Neridiashovi tak, že jsem se zády opírala o jeho bok. Přitáhla jsem kolem až k tělu a rukama objala katanu. Pod tsubu jsem provázala dlouhé lonže od koňských ohlávek. Schoulená do klubíčka, zahřívána jednorožcovým teplem jsem začala s odpočinkovou meditací, zběsilé bušení srdce ale nezmizelo, šaty jsem měla promočené a byla mi zima.

 

Ráno mě k vědomí probraly dotěrné sluneční paprsky šimrající na nose. Neridiash někam během noci zmizel, čehož jsem si nevšimla a ležela tak na zemi. Jednorožec nebyl nikde k zahlédnutí. Koně postávali u sebe a nedaleko. Konečně pochopili, že by byla sebevražda odejít. Kousek ode mne se válela hromádka dříví, která tam v noci nebyla. Kde se tam vzala, nebylo těžké poznat, protože se Neridiash vracel z lesa a táhl za sebou pár větví.

„Nechystáme hodinový táborák,“ utrousila jsem posměšně a za mou neomalenou poznámku se mi dostalo nehezkého pohledu. „Promiň, nemyslela jsem to tak. Děkuju ti,“ udobřovala jsem si svého přítele a lámala větve na menší kousky a stavěla je to malé hranice.  Zapálení jsem si vyzkoušela trochu netradiční: Za pomocí síly stejné jako Třetího - Bhellielovy - jsem vytvořila drobnou fialovočernou  kuličku. Trochu se vlnila, jakoby se vzpírala mé snaze dát jí pevný tvar. Ponořila jsem ji do středu hranice a trochu se vzdálila. Dramaticky jsem se postavila kousek od ohniště, napřáhla pravou ruku. Ve chvíli, kdy jsem směrem k ohni uvolnila trochu ze své energie, jsem luskla prsty. Do hrobového ticha lesa se ozvala ohlušující rána a tlaková vlna mě odhodila na nejbližší strom. Koně se poplašili a utekli dál po cestě. Naštěstí se ale neodvážili vstoupit do lesa, mou katanu táhli sebou. Oklepala jsem ze sebe hlínu a z vlasů vytahala listí z křoví, do kterého jsem zapadla. Neridiash schovávající se za nejbližšími stromy si mě přeměřil pohledem pochybujícím o mém duševním zdraví.

„Kurňa, to nebylo špatný,“ zhodnotila jsem svůj výkon a na neohořelý klacek z hromádky dříví, jsem napíchla kus masa a pečivo.

 

Vyrazili jsme necelou hodinu po svítání a s menším zpožděním. Horké uhlíky z našeho ohně ještě doutnaly. Pokud jsem počítala správně a oba muži se drželi mých pokynů, měly být nyní necelých pět hodin od brány. Už se to blížilo. Nás čekala cesta klusem, museli jsme zvládnout trojnásobnou cestu uběhnout za stejný čas. Hlavou se mi míhaly myšlenky, obrazy a představy něčeho, co bych nejraději pohřbila v zetleném listí a nechala shnít na tomhle prašivém místě. Má fantazie si volně plynula a já ji svou pozorností prostě ignorovala. Ukládala se někde v podvědomí v temném stínu.

Kdy asi ten velký papiňák, ke kterému jsem se chovala jako k bezednému, asi bouchne? Modlila jsem se, abych to nikdy nezjistila.

Po třech hodinách lehkého klusu jsme se konečně dostali nad bránu a blížili se k místu, kde jsme měli vstoupit do lesa. Teď už to bylo jen kousek. Skoro na dosah ruky. Sundala jsem si katanu ze zad a chytila ji pevně do levé ruky, abych ji kdykoliv mohla použít. Panáci, které jsem vycpala do sedel koní, se už téměř nepodobali lidským postavám. Důležitý byl ale pach, který měl Vlky odlákat od pravých pozemšťanů.

„Neridiashi?“ promluvila jsem do lesa ševelícího lehkým, svěžím větrem. Drobné ptactvo prozpěvalo a štěbetalo a nejspíš šířilo drby rychlostí větší, než je samo světlo.

„Hm?“ Spíš než mě poslouchal svět kolem nás. Vypovídaly o tom jeho uši stříhající sebou na všechny světové strany.

„Bojím se,“ položila jsem mu hlavu na šíji. Přední rozsocha sedla mě tlačila do žeber. „Je mi líto, že jsme tě všichni jenom zneužívali. Vím, že je na to už pozdě, ale… už se sem nikdy nikdo z nás nevrátí a…“

„Lak, myslím, žes to celé špatně pochopila. Tady je osud všechno. Určuje, kdy ráno vstaneš a kdy se ti zase večer podaří usnout, i kdy se nadechneš. Pro vás je to něco nepředstavitelného, vy tak moc lpíte na svém pocitu svobody. Pro nás je to ale jistá forma cti. Mít víc než jen osud obyčejného člověka, co se narodí a zase zemře. Jsem rád, že jsem vás mohl poznat… všechny,“ mluvil tak klidně, skoro jako by mě konejšil. „Slib mi teď jedno…“

„Ano?“ zašeptala jsem v očekávání.

„…že nikdy nezradíš to, v co jsi tolik věřila, když jsi sem přišla.“

„Byla to přísaha, i kdybych chtěla, nelze ji porušit,“ pousmála jsem se.

„Hádám, že Sebastian tě té přísahy nezbaví.“

„Neslíbila jsem to jemu, ale sama sobě, že bude-li to jen trochu možné, nepůjdu proti nim.“

Namísto odpovědi jen pohodil hlavou. Zajímalo mě, co si myslí o slibech, které si dá člověk sám, ale neodvážila jsem se do jeho mysli nahlédnout, i když jsem mohla.

Došli jsme na místo, kde cesta byla nejblíže bráně, která nás měla dostat domů. K mé hrůze jsem nespatřila jediného Vlka, jediný náznak přítomnosti jakékoliv psovité šelmy. Bylo snad už teď pozdě?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hezkýýý! ;-)

(šíma, 24. 6. 2009 11:53)

Ahoj, tak jsem po delší době zase tady... S nadšením jsem se vrhl na další nový díl. Jo, bylo to napínavé a pořád ještě je, protože netuším, co se stalo s ostatními a proč nedorazili k bráně a kde jsou ti vlci? Jo, jo, příliš mnoho otázek!

A také jsem se zase něco dozvěděl o Lak a o světě, ve kterém nyní pobývá... Už jsem Ti chtěl dát Jedničku, ale nejsme na SASPI! Hihi! Takže máš u mně velké plus! ;-)

Drž se a ať se Ti daří! Jo a chybky v textu jsem nehledal, nejsem tu jako kritik, ale jako čtenář, který se vždy rád ponoří do Tvého příběhu! Pa!