Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 52

30. 6. 2009

V pravé ruce jsem pevně sevřela rukojeť katany s obnaženým ostřím, v levé držela lonže hřebců, kteří poslušně postávali blízko sebe.

„Neridiashi, ty se ještě můžeš vrátit,“ promluvila jsem. Už ne potichu, ale nahlas, teď už nezáleželo na tom, zda můj hlas někdo uslyší.

„Jako bych to měl v úmyslu,“ vykročil i se mnou směrem k lesu. Než se jeho kopyta dotknula lesní půdy, přešel z kroku rovnou do rychlého cvalu. Otáčela jsem se v sedle na všechny strany, div jsem z něj nevypadla. Porost však mlčel. Mléčné ostří katany prořezávalo s dokonalou jemností a přesností chirurgického nástroje vše, co mu přišlo do cesty, listy i jemné větvičky, které jsme míjeli, byly jemným a hladkým sekem oddělovány od zbytku rostlin. Slunce vyšplhalo vysoko na nebe a začínalo pálit. Vítr si přestal pohrávat s lístky a vytratil se vysoko nad koruny stromů. Les ale neutichl, něco stále šustilo.

„Jsou tady!“ ve chvíli, kdy jsem zakřičela, se zpod kapradin a houští konečně vynořilo první bílé tělo. Vlčí vojáci si pro nás přišli. Už se neschovávali a jeden po druhém se nám ukazovali. Z desítek se staly stovky. Byli naprosto všude kolem nás. Přepadla mne radost, vlna nadšení, že jsou opravdu tady, špetka naděje se mi vlila do srdce, že boj ještě není ztracen, zároveň jsem dostala strach - o Neridiashe. Nebyla jsem si jistá, zda jej nechají jít, zda nechají jít i mne. Po mé poslední rozmluvě s jednorožcem, jsem si uvědomila, že nepotřebují oba, stačí jim jen jeden z nás.

Lehkým stlačením nohou jsem Neridiashe popohnala do zběsilého trysku. Krajina se míhala jako rozmazaná čmouha všude kolem. Pustila jsem lonže, ale oba koně běželi dál, napůl šílení strachem, napůl již dávno mrtví.

Konečně to přišlo. První z Vlků po nás skočil. Obrovské tělo jediným mohutným odrazem překonalo i jednorožcovu výšku a srazilo jednoho z hřebců na zem. Jeho akt vyvolal salvu a jako na povel se po nás vrhli i ostatní.  Několik z nich se mi podařilo zasáhnout katanou, ale dávali si dobrý pozor, aby se nedostali na dosah mého ostří. Zatím se zajímali jen o lidské atrapy na koních.

V levé ruce jsem vykouzlila černou kuličku. Nebyla tak drobná, hráškovitá, jako ta z rána, byla mnohem větší a tvar koule držela jen velmi neochotně. Hodila jsem ji do největšího stříbřitě bílého chumlu. Ani jsem nečekala, až budeme dost daleko a rovnou ji nechala explodovat. Tlaková vlna nás hodila značný kus dopředu a já i jednorožec jsme skončili v kotrmelcích na zemi. Těžké jednorožcovo tělo mi přistálo na levé ruce a já cítila, jak mi drtí kosti. Zaječela jsem bolestí, ale na nic dalšího nebyl čas. Vlčí krev mi pomohla, abych již brzy mohla s rukou zase hýbat. Můj přítel byl naštěstí v pořádku. Zvednout své tělo mu netrvalo příliš dlouho. Strhla jsem si medailon z krku a narvala jej Neridiashovi do tlamy, než stihl protestovat: „Vem jim ho k Bráně! Běž! Já je chvilku zabavím! Běž!“ ječela jsem a dívala se na hromadu Vlků vzpamatovávajících se z šoku, stejně jako my. Těla hřebců byla téměř na uhel, stejně tak Vlčí těla těch, kteří se nacházeli v epicentru výbuchu a v jeho těsné blízkosti. Vzduchem se linul zápach spáleného masa a chlupů.

Moje oči byly nyní nápadně stejné jako jejich. Prohlížela jsem si jejich mysli, které se v návalu zuřivosti otevřely jako prastaré knihy. To, co jsem v nich četla, se mi ani trochu nelíbilo. Teď už neměli nejmenší pochyby o tom, že s nimi nehodlám spolupracovat a chystali se mi to vysvětlit novou metodou a pokud mě nepřesvědčí, ani mě nenechají odejít.

Ten, kdo první zaútočil, jsem byla já. S řevem jsem se vrhla na nejbližšího z nich. Jemné ostří projíždělo masem jako máslem. Z žil stříkala krev všude kolem, z tepen v v rychlých pulzech vytékala na zem. Les se měnil v jatka s hřbitovem v jednom. Lněná košile a kalhoty rychle nasákly krví. Nastal chaos.

Něco mě srazilo k zemi, ale vzápětí odskočilo pryč, když se katana lehce mihla nad mým tělem. Rukojeť jsem ani na chvilku nepustila z pevného sevření.

Nesměla jsem ležet dlouho. Rozeběhla jsem se stejným směrem, jakým mířili Vlci. Při zjištění, že jsem jim v patách, uhýbali z cesty. Nechala jsem je být. Neridiash už mohl být u Brány a já ji musela zavřít. Znovu jsem použila trochu ze své síly, ale nebylo to zdaleka tak snadné jako předtím. Medailon, jako koncentrátor, byl příliš daleko. V každé ruce jsem měla po jedné drobné černé kapkovité hmotě. Přesto jsem ji hodila po Vlcích, kteří se jako první rozeběhli, aby dohnali Neridiashe a zastavili ho.

Nálože bouchly při dopadu na zem, aniž bych na ně zapůsobila jakoukoliv svou silou. Byly jako nitroglycerin. Prolítla jsem spalujícím žárem, rukama jsem si chránila oči před horkem. Naštěstí stěna z plamenů nebyla nijak široká a tak jsem se ani moc nespálila. Vlky to ale odradilo natolik, že se rozhodli překážku oběhnout. Tím jsem získala trochu času.

Mezi stromy jsem konečně spatřila lesklý kámen Brány. Byl u ní až podezřelý klid. Pár vteřin na to, jsem zahlédla i Neridiashe. V zubech držel můj medailon a bojoval o jeho udržení s několika krvežíznivými šelmami.  Nevšimli si mě. Jedním sekem jsem jednu z bestií téměř rozpůlila, druhou jsem sekla přes tlamu. Vlk se musel stáhnout a otřít krev z očí. Dostala jsem svůj medailon zpět, ale vrátit jej na místo, kolek krku, nebyl čas – skončil v kapse u potrhaných kalhot.

Rozhlížela jsem se všude, nikde nebyli: Ani Lu ani Phillip. Byla jsem si ale jistá, že jsou stále naživu. Cítila jsem to v kostech. Ta bitva byla příliš krvavá, než aby to byla jen fraška, která mě měla zabavit. Vyskočila jsem Neridiashovi na hřbet a nasměrovala jej přímo dolů směrem, odkud měli oba muži přijít.

Jednorožec tryskal, a mě to připadalo rychlejší než kdykoliv předtím. Neuhýbal větvím a ony mne šlehaly do paží, stehen a tváří. Ohlédla jsem se a spatřila bělavé stříbro, které se nám hnalo krvelačně v patách. Docházely mi síly. Od několikerého pokusu využít nově nabitou schopnost zvládnutí andělské síly, jsem se předčasně vyčerpala. Na čele mi vyrazil pot únavy a strachu. I Neridiashova šíje byla zpocená snahou mi pomoci. Znovu jsem po Vlcích hodila větší černofialovou kouli. S Medailonem při sobě, už to zase šlo o něco snáz.

Les hořel. Spalující slunce a moje snaha zabránit Vlkům nás pronásledovat vykonaly své. Teď už i Vlci utíkali před nebezpečným nepřítelem v podobě oranžových jazyků plamenů.

„Támhle je!“ zaslechla jsem křik nedaleko před námi. Mezi stromy k nám oba muži běželi, jak nejrychleji mohli. Vypadali bídně, jako by šli lesem už několik dní a ne jen jediný den.

Z Neridiashova hřbetu jsem seskočila ještě za trysku. Udržet rovnováhu mi nedalo příliš zabrat.

„Vylezte mu na hřbet.“

„Cože?“ ptali se oba najednou a nechápali co se děje. Jako na vysvětlenou les prořízla ostrá břitva zavytí.

„Lezte!“ pomáhala jsem do sedla nastavenou stoličkou. Dostat se na vysoký hřbet, jim dělalo značné potíže. Jednorožec neprotestoval. Poprvé nechal cizince, nejen aby se ho dotkli, ale ještě aby mu i vylezli na záda.

„Vemte si to. Nahoře na Bráně je otvor, kam medailon pasuje,“ strčila jsem Phillipovi svůj symbol moci a postavení. V jeho očích jsem viděla strach, ale i vyjádření díků. Hřálo mne to u srdce, zároveň to ubíjelo, protože jsem si nebyla jistá, zda jim mohu ještě pomoci. Kdyby byli bývali u Brány, mohli jsme to dokázat, ale teď…

Vlci se dostali až k nám. Jednorožec se držel za mými zády a to, i když jsem se otáčela, když nás obklíčili. Neútočili, ale rychle jich přibývalo. Spatřila jsem znovu zástupce Vlčí aristokracie. Byl překrásný a ve své velikosti strašlivý. Odhadovala jsem mu alespoň sto padesát centimetrů v kohoutku.

„Nechte nás jít!“ zaječela jsem přes hukot požáru, který se díky větru rychle hnal naším směrem.

Kruh se na chvilku rozestoupil, aby generál přišel blíž k nám. Vystavoval na odiv své černé znaky na srsti, které sloužily místo prýmků a jasně určovaly jeho postavení a hodnost. Neútočil, jen pomalu šel až ke mně, kde se zastavil těsně u špičky katany, kterou jsem držela jeho směrem. Posadil se. Byl si naprosto jistý tím, že ho nezabiji.

 Odkud bral tu jistotu? Kde bral svou odvahu?

„Nemůžeme je nechat jít. Kvůli nám i kvůli vaší Zemi,“ mluvil potichu a, k mému překvapení, velice slušně. „Pustíme-li je, váš svět bude ve větším nebezpečí, než je teď.“

„Mohu jim vymazat paměť tak, jak to udělal náš Mistr. Nemusí kvůli tomu zemřít!“ protestovala jsem.

„Jsi ve válce. Voják na bitevním poli a jako ten můžeš zemřít, můžeš být zraněna. Pak by amnézie pominula. Je to příliš nebezpečné,“ jeho klidný hlas mi naháněl hrůzu.

Srdce se mi rozbušilo tak zběsile, až jsem cítila bolest v hrudi. Sevřela jsem katanu pevněji. Vlk se znovu postavil na všechny čtyři. Byl připraven dát svým svěřencům signál k útoku.

„Ne!“ přiblížila jsem se k těsné blízkosti Neridiashe a napřáhla ruku před sebe. Z konečků prstů mi vyšla modravá záře, která nás neproniknutelně obklopila v téměř dokonalé kouli.

„Její oči jsou zase…“ slyšela jsem šeptat Lua poznámku na to, co zahlédl.

Chtěla jsem se pohnout. Dojít i se štítem, který jsem vytvořila kolem nás, až k bráně, ale na ovládání nohou už mi nezbylo dost síly. Do modravé koule se občas propletly rudé proužky a drahokam v medailonu poblikával ve Phillipových rukách – silou stejnou jako Thearra, jsem se pokoušela si vypomoci svému štítu, ale nešlo to tak lehce.

Oheň už byl tak blízko, že i Vlci před ním začali ustupovat a kruh se změnil v polokruh. Na konečcích prstů napražené ruky jsem začínala cítit žár, který můj ochabující štít neodstínil. Řinoucí se pot z mého čela zakryl slzení očí. Otočila jsem se na generála, který se též přesunul dál od ohně. V jeho očích nebylo nic, ani strach, soucit, či naopak nenávist. Jen čekal, prostě tu stál a čelil vlastnímu osudu, protože on věděl, že udělá jen to, co udělat musí. Byl tak smířen s tím, co musí být a očividně nechápal, proč se my tomu snažíme bránit.

„Nevidíš, že tu zemřete všichni? Nás možná zastavíš, ale zastavíš i tohle?“ Pokynul směrem k plamenům. „Když nám je necháš, neublížíme Jednorožci. Rozmýšlej rychle, dochází ti síly. Brzy tvá bariera padne a pak možná nezůstaneš naživu ani ty. I my známe nenávist. Zabila jsi hodně členů rodin. Ne všichni tě ještě ctí, jako vás ctili. Spousta z nás vás nenávidí a jen díky ochraně Nejvyšších jsi ještě naživu!“ konečně v jeho hlase zazněla emoce. To, co říkal, se týkalo i jeho. Kdyby bylo po jeho, nebyla bych mezi živými.

Podlomila se mi kolena a já zůstala vkleče na zemi. Měl pravdu. Uvědomovala jsem si ji stejně dobře, jako on. Pustila jsem rozžhavenou katanu na zem. V dlani mi zůstala spálenina s rychle naskakujícími puchýři. Ochranný štít zmizel beze stopy. Vlci čekali.

Z očí se mi hrnuly slzy, které nemohlo zakrýt vůbec nic.

„Je mi to líto,“ spustila jsem paže podél těla a jen se dívala svému nepříteli do očí.

Lu i Phillip pochopili situaci až příliš dobře. Oba opustili Neridiashův hřbet a Phillip položil k mým nohám medailon, který jsem mu předtím dala: „Není to tvoje vina,“ zašeptal Rakušan potichu, ale Vlci to slyšeli jistě také. Jednorožec se postavil kousek ode mě. Nic neříkal.

Neodvrátila jsem zrak, když se na každého z mužů vrhlo několik psovitých těl a rychle je trhali na kousy. Ozvalo se jen zadušené vykřiknutí utopené v hučení lesního požáru.

Vše skončilo až příliš rychle. Mrtvoly byly zohavené k nepoznání, a tak je Vlci také opustili. Najednou zde nebylo jediného Vlka. Skoro, jako by se nikdy nic nestalo, jen na mých šatech byla spousta šedé a šedorudé krve.

Vstala jsem a chytla se rukou třmenu sedla na Neridiashově hřbetu. Vítr ustal, a tak se plameny nešířily takovou rychlostí. Odcházeli jsme zpátky na cestu, kde nemá co hořet, abychom na ní přečkali nejhorší část požáru.

Začalo pršet. Moje košile se začala zbarvovat rudou krví, která mi stékala z dlaní po předloktí a vsákávala se do látky.

„Není to tvoje vina,“ snažil se mě Neridiash ukonejšit. „Nemohla jsi nic víc udělat. Nevyčítej si jejich smrt.“

„Já je sem přivedla, měla jsem…“ hlas se mi vytratil. Možná to bylo jen falešné sebeobviňování. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že mám za jejich životy stejnou odpovědnost, jako za Petera Cliffa a jeho rodinu. I oni zemřeli kvůli mně. Museli trpět jenom proto, že já jsem udělala chybu. Ruka, ze které se hrnulo stále více rudé krve, mi klouzala po koženém třměnu. Konejšila jsem se vědomím, že je lepší mít krev na rukách, než ji proudem dostávat ze svých útrob. Otřela jsem si obě dlaně o kalhoty, ale ani to nepomohlo.

Bylo mi zle, chtělo se mi spát, cítila jsem dotěrný vnitřní chlad navzdory sálajícímu teplu od ohně, který nám šel v patách.

Beznaděj. Jediné, na co jsem mohla v tu chvíli myslet, byla beznaděj.

 

***

 

Prach konečně usedal a rudý dým se nechával větrem odvát mezi stromy. Všech pět zbývajících mužů bylo zmatených. Haji ležel na zemi a levou rukou si držel průstřel nohy, který silně krvácel. Thearr postával nedaleko něj s aktivovaným štítem proti ArBetově pistoli, která mu mířila přímo do obličeje. Sebastian pomáhal Tyamovi na nohy a kontroloval jeho pochroumané rameno. Sundal si bundu a zhotovil z ní pro Anděla provizorní závěs. Dvanáctý jen přikyvoval a posunky ruky naznačoval, že je jinak v pořádku.

Každý z nich se rozhlížel, aby si zkontroloval, jak vlastně boj dopadl. Každá ze skupin postrádala jednoho člena.

Hajiho telefon zazvonil a všichni sebou jako na povel trhli. Velice pomalu, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, že to, co se chystá vytáhnout ze své náprsní kapsy, není zbraň, sáhl Jedenáctý pro mobilní telefon a přijal hovor. Oči se mu křečovitě zavřely, když zaslechl Zajinův hlas a bylo mu jasné, že boj prohráli. Pracně se posadil a zamával na Thearra.

Na to se rozvibroval telefon i Sebastianovi, který už tušil, co bude následovat. Zatímco mluvil s Ruetem na druhém konci linky, podepřel Tyama a pomalu s ním přešel k ArBetovi, a ustoupili od Thearra stranou. Osmý však na něj po celou dobu mířil svou zbraní.

„Necháme je jít?“ zašeptal Osmý a díval se, jak si i jeho nepřátelé snaží navzájem si pomoci. Byl překvapen sám ze sebe, jak snadné pro něj bylo vzdát se pacifismu a chtít ty dva prostě odprásknout.

„Musíme se vrátit domů, Tyam potřebuje ihned ošetřit ruku a dle tónu Rueta odhaduji, že doma to taky nebude nejlepší.“

Ozvala se drobná rána a zvedl se závan větru. Thearr i Haji zmizeli pryč. Trojice zůstala osaměle stát. Dvanáctý si svíral poraněnou ruku, ale na nohách se držel sám bez Mistrovy pomoci.

„ArBete, vrať se domů sám, já půjdu s Mistrem. Kdyby se náhodou ještě vrátili, tak zavoláme,“ zašeptal Tyam a pomalu se šoural směrem k domovu.

Osmý se ještě pohledem přeptal Sebastiana na svolení, a když ten jen pokýval hlavou, okamžitě zmizel pryč, aby se objevil na příjezdové cestě před vilou.

 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Odpověď

(Lakejja, 24. 7. 2009 8:15)

A já si, Šímo, říkala, jaktože se z icq odhlašuji ještě před tebou....už to chápu :D

Jo, jo...

(šíma, 23. 7. 2009 23:11)

Původně jsem chtěl jít spát, ale vzpomněl jsem si na nějaké resty a nelituji, jdu si přečíst ještě další díl... Pěkné! ;-)

P.S. Piš dál.