Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 53

4. 7. 2009

„Proč jsme mu vrátili zbraň?“ ptal se Ruet přítomných hned po té, co Zajin s Poutníčkem zmizeli.

„Protože by se pro ni jinak vrátil,“ zněla odpověď z úst Čtvrtého, který se stále ještě trochu roztřesený sunul k brance, kde viděl blikat maják záchranné služby. Doktor Gadhock už čekal za živým plotem a jakmile spatřil Slepého, okamžitě i s dalšími dvěma muži v záchranářských bundách a s nosítky vběhl na zahradu rovnou za omráčeným Jamesem.

Z domu se vyřítila Miriam a vrhla se Šestému kolem krku. Z očí jí tekly slzy úlevy. Laef ji objal: „Jsi v pořádku?“ zeptal se a prohlédl si ji od hlavy k patě. Místo odpovědi přikývla a vysmrkala se do kapesníku.

„Jak je na tom, doktore?“ zajímal se Ruet o zdraví Jamese, u kterého stále postával.

„Má tržnou ránu na hlavě, vypadá to na otřes mozku. Vezmeme ho do nemocnice a prohlídneme, aby neměl vážnější vnitřní zranění. Laefe, chtěl bych, abys jel se mnou,“ pokynul doktor Andělovi, aby šel za nimi.

Zvedl se drobný závan větru a na příjezdové cestě se objevil ArBet. Chvíli dezorientovaně koukal kolem sebe v očekávání, že spatří Prvního, ale nikde ho neviděl. Okamžitě se vrhl k doktorovi: „Cestou od Hampstead Heath sem míří Tyam se Sebastianem. Dvanáctý má zraněnou ruku a… nevím, jestli ještě bude použitelná…“

Větu nemusel dokončovat, protože Gadhock naprosto přesně věděl, co se mu Anděl snaží říct: „Nabereme je cestou do nemocnice, zatím tu na sebe dejte pozor.“ Mávnutím ruky všechny své pomocníky poslal i s Morrisem na nosítkách zpátky k sanitce.

Laef se ještě otočil k Miriam a políbil ji na tvář: „Postarej se o ostatní, aby se dali dohromady,“ a odběhl k autu, které již čekalo jen na něj. Věděl, že Miriam teď bude mít jiné starosti, než aby myslela na to, že právě před chvílí čelila hrozbě smrti.

Záchranářský vůz se rozeřval a zběsilou rychlostí odjel pryč. V Kentish Town znovu zavládlo ticho. Ne však na dlouho. Někdo ze sousedů nejspíše zavolal policii. Zvuk sirén se nemilosrdně blížil.

„Všichni dovnitř!“ zavelel ArBet rázně.

Miriam chytla Slepého, a i když pomoc nepotřeboval, přesto jej táhla do vily. Osmý rázně zabouchl dveře: „Byli tu zloději, strhla se přestřelka, pak utekli. Bylo jich pět, napadli Jamese, záchranka už odjela a tak dál. Snažte se nesdělovat detaily, ve kterých by se naše výpovědi mohly lišit,“ reagoval naprosto přesně ArBet.

Ruet svou bo zahodil do stojanu na deštníky. Miriam zatáhli do kuchyně, kde ji posadili na židli. Dívala se na všechny tři značně nechápavě.

Zazvonil domovní zvonek.  ArBet došel ke dveřím a bez rozmyslu zaječel: „Koukejte odsud vypadnout! Nebo vás zastřelíme! Policie je už na cestě!“

„Tady Policie, prosíme, otevřete,“ vyšla trochu překvapená odpověď zpoza dveří.

Osmý se pousmál, ale okamžitě svůj úsměv schoval za vážnou tvář pokerového hráče a otevřel dveře: „Moc se omlouvám. Právě nás přepadli. Chtěli jsme zavolat policii, ale bylo jich moc. Přepadli naši hospodyni.“

„Můžeme dovnitř, pane…?“

„Thomsone,“ odpověděl Anděl a pozval posunkem ruky oba příslušníky státní policie dovnitř. Z Kuchyně se ozval hlasitý ženský pláč a hlasy dvou mužů, kteří se ji snažili utěšit. 

*** 

Ruet poslouchal ArBetovo počínání a náhle pochopil:„Plakej,“ zašeptal na Miriam.

Vyděšeně se na něj podívala: „Cože?“, nabízený kapesník však od něj přijala.

„Právě nás přepadli. Policajti půjdou dovnitř. Jsi v šoku. Musíš plakat.“

„Aha,“ konečně pochopila, co má Sedmý na mysli, schovala svou tvář do velkého kapesníku a začala s hraným usedavým pláčem. Oči měla zarudlé už od předchozích slz, a tak byl celý výstup dokonale věrohodný. Osmý s oběma muži v patách vstoupili do kuchyně.

 

Začalo sáhodlouhé vysvětlování, co se vlastně stalo. Naštěstí se nikdo z policistů nechystal vyslýchat nikoho z čtveřice sólově, a tak se mohli navzájem doplňovat. Jediné, co ochránci zákona odmítali přijmout, byl fakt, že záchranná služba dorazila dlouho před nimi. Nakonec jim však nezbylo, než se s tím smířit. Sepsali protokol a většina z nich odjela s tím, že bude vydáno trestní oznámení na neznámého pachatele. Celé to trvalo snad hodinu, a nezdálo se, že budou problémy. U vily zůstalo jediné auto s majáčkem, jehož majitelé vyřizovali poslední byrokratické nezbytnosti.

 

„Ještě mi, prosím, ukažte průkazy na své zbraně. Chápejte, musíme zapsat všechny zbraně, které byly použity,“ otočil se jeden z policistů, když je Slepý vyprovázel ze dveří.

Všichni Andělé zkoprněli na svých místech. Miriam těkala pohledem z jednoho na druhého v marné naději, že se někdo přihlásí. ArBet se zadíval k botníku, kde se povaloval i jeho revolver, se značným znechucením. Jeho pohled prozrazoval, že něco takového přesně čekal a proto odmítal používání střelných zbraní.

„Pane, ty pistole byly těch lupičů,“ pokoušela se marně zachránit situaci Miriam. „Oni,“ ukázala rukou na kolem stojící, „ se mě jen snažili chránit.“

„Pak si je můžeme vzít, abychom sejmuli otisky prstů pro další identifikaci,“ doplnil druhý ze strážníků svého kolegu a napřáhl ruku, aby si všechny tři pistole mohl vzít.

ArBet zavřel křečovitě oči a znovu je otevřel. Moc dobře si uvědomoval, že na jeho zbrani jsou jen jeho vlastní otisky. Chytil jednoho z policistů a přitiskl ho ke zdi. Než se druhý muž zmohl na jakoukoliv reakci, Čtvrtý se Sedmým jej přirazili k zemi a zkroutili mu ruce za zády.

„A co teď?“ Slepého hlas byl podrážděný. Muž pod jeho tělem se snažil vyprostit ze sevření. Pro jistotu jej odzbrojil.

„Zkusíme jim vymazat paměť,“ odtušil Ruet prostě.

Slepý s ArBetem nic nenamítali. Ani oni nechtěli muže zabít, Osmý obzvlášť, a věděli, že si je Sedmý vědom nebezpečí, pokud je nechají naživu.

Všichni tři, Čtvrtý, Sedmý i Osmý, odvlekli policisty do společenské místnosti. I když se jim oba muži snažili bránit, seč jim síly stačily, přece jen to nebylo dost na pevná sevření, kterými byli drženi. Přivázali je, každého k jedné z židlí provazy, které jim Miriam donesla.

Ruet si přisunul svou židli před jednoho z mužů zákona a donutil jej, aby se mu zadíval do očí. Nikdy předtím nic takového nedělal. Nikdo z nich, kromě Sebastiana, který tu ale teď nebyl. Velice pomalu se začal prohrabávat mužovou myslí a hledal všechny vzpomínky, které se pojily k nim. Musel je najít, rozklíčovat a na jejich místo vložit nové: Že jejich zbrojní pasy byly zkontrolovány a vše bylo v nejlepším pořádku.

Policistovi začala téct krev z nosu, po malé chvíli i z očí.

„Co to děláte?! Nechte ho být!“ řval druhý muž, ale nikdo ho neposlouchal.

Miriam, která doposud stála na prahu místnosti, vyšla ven a zabouchla za sebou obě těžká křídla dveří.

„Zabíjíš ho,“ zašeptal Osmý a sáhl policistovi na krkavici, aby nahmatal puls. Byl zběsile rychlý a povrchní.

Ruet neodpověděl. Moc dobře to věděl, ale nesměl přestat. Další pramínky krve vytekly muži i z uší. Pak jeho paže ochably. Celé jeho tělo se zhroutilo dopředu na Sedmého, který ho vyčerpaně držel za paže tak, aby se na něj celý nepřevážil. Znovu muže opřel o opěrátko židle a zatlačil víčka očí v poslední pomoci.

„Vy bastardi!!“ řval přeživší policista, ale klepal se strachy tak, že se mu v rozkroku objevila na kalhotách tmavá skvrna, jež se velmi rychle zvětšovala.

Sedmý se díval na své ruce na prstech zamazané rudou krví: „Co teď?“ zašeptal trochu přidušeně. Bylo to už dlouho, co někoho zabil a tohohle muže ani zabít nechtěl.

ArBet se posadil na další volnou židli a mračil se na chladnoucí mrtvolu: „Moc na výběr už teď nemáme.“ Sedmý a Čtvrtý k němu zvedly své pohledy trochu nevěřícně a Osmý dál pokračoval: „Musíme se jich zbavit.“

Slepý odešel do haly a vrátil se se svou pistolí. Tlumič nebyl potřeba. Z útrob vily nikdy nebyl slyšet ani sebehlasitější zvuk.

„Mám ženu a dítě, prosím…“ začal škemrat policista, ale Čtvrtý k jeho hlavě přiložil zbraň a bez valného otálení stiskl spoušť. Po podlaze se roztřískla krev a kusy šedavé hmoty sem tam protkané bělavými kousky lebky.

Ruetovi se obrátil žaludek naruby, ale obsah jeho oběda zůstal, kde byl. Zvedl se a odešel do kuchyně, kde našel Miriam. Otevřela ústa, aby se ho zeptala, jak to jde, když ale spatřila Andělův výraz, došlo jí, co se za velkými dveřmi stalo. Sedmý bezhlesně vyštrachal v kumbále za kuchyní koště, několik hadrů a kýbl, do kterého natočil vodu. Miriam si ty věci od něj chtěla vzít. Uklízení přece byla její práce, ale Anděl její ruce odstrčil a sám se vrátil do společenské místnosti.

ArBet se Slepým táhli obě těla, nebo alespoň to, co z nich zbylo, směrem k podzemním místnostem.

„Co s nima chcete dělat?“ zeptal se Sedmý potichu a utíral policistovy zbytky z podlahy.

„Zahladíme stopy, to auto bude potřeba odvést, ideálně ho zničit k nepoznání,“ ArBet stál ve dveřích a Ruetův zmučený výraz mu připomínal jeho samotného před pár lety. Ačkoliv byl jako Anděl o něco mladší, zdálo se, že s násilím má mnohem víc zkušeností než Sedmý. Věděl, že je to právě díky destruktivní síle, kterou má a kterou hlavně zezačátku několikrát omylem použil. To, co pak otíral z podlah a zdí on, bylo mnohem horší než jen kousky hlavy jediné oběti.

„Odvezu ho na jedno sběrné místo. Tam se mě nikdy neptali, odkud ten šrot mám a ještě mi za to možná dají na taxík,“ prohodil Ruet a vypláchl krvavý hadr ve vodě, která se rázem podobala kvalitnímu červenému vínu. „Zatím ho schovám vzadu v garáži, sprejem ho přestříkám, a pak ho vezmu na tahač, policajti nebudou kontrolovat, co to vezu.“

 

V podzemí zašli Čtvrtý s Osmým až do tělocvičny. Obě mrtvoly nechali ležet na zemi přímo uprostřed rozsáhlé plochy. ArBet Slepého poslal do kontrolní místnosti, odkud se mohl pohodlně a z bezpečí „dívat“ na to, co se dělo pod ním. Osmý s překvapením zjistil, že ho opravdu Slepý svými prázdnými důlky jakoby pozoruje.

Anděl poklekl k oběma mrtvolám a na každou z nich přiložil jednu ruku. Jeho medailon se oslnivě rozzářil. Chvilku se nic nedělo a následně nastala obrovská imploze, která pohltila obě těla. ArBet zůstal bez jediného škrábnutí v pokleku a jen podlaha v těsném okolí byla trochu zaprášená a začouzená. Po strážnících zůstalo jen tak málo památek, že jejich zbytky se daly snadno spláchnout do veřejné kanalizace. Seděl na bobku a díval se na to, co právě vykonal. Uvědomoval si, že právě zabili dva muže, naprosto chladnokrevně jako vrazi se zbavili jejich těl a že on byl v centru všeho dění, že s tímto počínáním souhlasil. Bylo mu ze sebe samotného zle.

Zaječel bolestí, když na zádech ucítil, jak mu neviditelná ruka s neviditelným nožem přejíždí po zádech, kde mu zanechávala krvavé šrámy. Rýhy byly dvě a doteď bílá ArBetova košile se zabarvila rudou krví.

Slepý vycítil, že se něco děje a okamžitě seběhl dolů z řídící místnosti za Andělem. Chytil ho za rameno a přitom se dotkl jeho zad. Ucítil teplé vlhko a přičichl si ke svým prstům. Podle pachu poznal krev. Stáhl ArBetovi ze zad košili a přejel mu po zádech, aby nahmatal dvě řezné, poměrně hluboké rány, které jen pomalu přestávaly krvácet. Co ho však překvapilo mnohem víc, byly další jizvy, které měl Osmý pod čerstvými zraněními.

„Za co to je?“ zeptal se, pomáhaje Osmému zpátky na nohy a vedl jej k výtahu.

„Přísahal jsem, že nikdy nikoho nezabiju,“ hlas se mu trochu třásl, ale jít dokázal i přes šok, který se na něj pomalu sápal. „Tohle je trest za porušení přísahy. Pekelně to pálí. Budeme to muset zašít, Miriam nám pomůže.“ 

*** 

„Bože…“ vydechla Miriam trochu úžasem, trochu zděšením, když si prohlédla ArBetova obnažená záda. „Měl byste si s tím zajet za doktorem, tohle potřebuje zašít.“

„Stačí jenom, když vezmeš nit a zašiješ to,“ bránil se Anděl a podal ženě láhev s peroxidem vodíku, jehlu a nit.

„Ne, to nejde,“ odmítla rázně. Stáhla z Osmého košili a obrátila se na Slepého: „Počkejte tu, já ho odvezu autem pana Morrise.“ Vzala z lékárničky několik obvazů. Přiložila po stranách ran sterilní polštářky a celý hrudník ArBetovi převázala. „Jdeme,“ dodala rázně, vrazila košili Arbetovi do rukou a táhla ho za sebou z kuchyně pryč do haly a ven na zahradu směrem ke garáži, odkud se ozývaly zvuky kladiva a stříkání spreje.

Ruet si už zavezl policejní vůz dozadu, kde z něj dělal vrak, odíral původní lak kotoučovou bruskou a viditelnější zbytky překrýval starým sprejovým autolakem. K práci mu hrála hlasitá hudba. Když spatřil Miriam v závěsu s ArBetem, rádio ztlumil a tázavě se na oba podíval.

„Jedeme se podívat, jak jsou na tom ostatní,“ odpověděl Osmý, ale Ruet z Miriamina pohledu vyčetl, že mu Anděl lže. Ptát se ale nepotřeboval, rudé pruhy na ArBetově košili mu byly dostatečnou odpovědí sami o sobě.

„Pozdravujte ode mě,“ odvětil a znovu pustil rádio, tentokrát ještě hlasitěji než předtím. Jeho zvuk již spíše cítil, než slyšel. 

*** 

James otevřel oči, aby spatřil bělavý strop a část stojanu s kapačkou. Pracně se posadil a rozhlédl po pokoji. Na hlavě měl obvaz, kanyla v ruce ho bolela a překážela. Podíval se, co mu teče do žíly. Byl to roztok utišující bolest. Došlo mu, že hlava by mu třeštila mnohem víc, kdyby léky nedostal. Rozpomínal se na to, co se stalo. Poslední na co si vzpomněl, bylo, jak s Prvním proskočili oknem. Vzal telefon, který měl za hlavou postele a zavolal na sesternu. Okamžitě přiběhla mladá sestřička v bílém úboru s drobnými modrými pruhy jako zdobením.

„Přejete si?“ zeptala se, ještě ani pořádně nevešla do dveří.

„Kde to jsem?“ pomalu spustil nohy z postele na zem a chodidly se dotkl studené podlahy pokryté PVC.

Někdo zaklepal na dveře a bez pozvání okamžitě vešel. James i sestra se na příchozího ohlédli. Na Prahu stál doktor Gadhock.

„Lenko, můžete odejít. Já se o pana Morrise už postarám.“ Sestra doktorova slova okamžitě uposlechla a kývnutím hlavy se s Jamesem rozloučila.

„Jak jsou na tom ostatní?“

„Jste v nemocnici Royal Free, jestli vás stále zajím odpověď na vaši otázku. Nikde jinde neměli volno. A ostatní jsou v pořádku. Tyam je právě na operaci. Snaží se mu dát dohromady ruku. Jeden z Andělů má takovou sílu, že mu ji málem utrhl. Ještě tu byl ArBet na šití. Měl sečné rány na zádech, ale už jel domů.“

James chvíli přemýšlel, jestli si má znovu lehnout, nebo vyndat kanylu a jít se obléknout. Nakonec došel k názoru, že mu zase tak špatně není a jehlu si prostě vyndal. Doktor jej jen pozoroval a nechával, aby si dělal, co chce.

„Budu moci jít domů?“ zeptal se, když si zapínal džínsy.

„Jamesi, máte obrovské štěstí, že jste si nezlomil vaz. Když mi slíbíte, že za dva dny přijedete za mnou na kliniku na kontrolu, zajistím vám revers. Jen bych rád, abyste tu počkal na toho mladého Anděla, Tyama. Bude chtít jet domu hned, jak se probere a já pochybuji o tom, že ho tu udržím,“ doktorova slova zněla až příliš logicky.

„Vypadá to, že už je znáte všechny docela dobře,“ Jamesovi se na tváři usadil úsměv. Otevřel dveře a nechal Gadhocka vyjít ven jako prvního: „Mohli bychom se podívat, jak jsou na tom s operací?“

„Znám vaši svěřenkyni. Byla stejná.“

„Byla,“ zašeptal James spíš pro sebe a úsměv se mu z tváře vytratil.

Doktor si povšiml změny nálady a raději rychle přešel na nové téma: „Pojďme se podívat, jak je na tom váš přítel.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nějak se jim to vymklo z rukou...

(šíma, 23. 7. 2009 23:18)

No, ti policajti byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě a díky tomu, že chtěli vidět, něco, co vidět nemohli, zaplatili za to životem... Není lehké žít vedle andělů! Zdá se, že nejen Laky má problémy!!!

Brou noc a těším se na pokračování! ;-)