Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 54

1. 8. 2009

Oba se převlékli do sterilních plášťů, vzali si roušky a vešli na sál. Anděl ležel na stole v narkóze, na obličeji měl přitisknutou masku. Anestezioložka mu zrovna kapala pod pootevřená víčka roztok, aby mu neoschl povrch očí. Že je to opravdu Tyam, poznal James vlastně jen díky medailonu, který ležel společně s jeho oblečením v košíku nedaleko vstupních dveří na JIPku.

Ani jeden z nich se operujícím nepletl pod nohy. Stáli v koutě a jen pozorovali, jak doktoři před nimi dávají dohromady pochroumané rameno, zpevňují jej dráty a zavrtávají do kostí mohutné šrouby. Trvalo to ještě hodinu, než došili poslední steh a přesunuli bezvládné tělo na postel, kterou pak odvezli na oddělení JIP, kde jej znovu připojili k přístrojům EKG a měření krevního tlaku.

„Můžete ho probrat,“ řekla jedna z mediček, která asistovala v průběhu operace. „Moc vám toho ale neřekne. Úplně se probudí asi za hodinu.“

James nechal Gadhocka, aby z Tyama vymámil první reakci. K jejich překvapení se však nekonalo žádné spánkové zmatení. Anděl prostě jen otevřel oči a mžoural na ně přes svá ulepená víčka.

„Tyame?“ James se k němu naklonil přes rám postele.

„Necítím ruku,“ zaskřehotal z vyprahlého hrdla a zadíval se na svou pohmožděnou ruku. Zdravou končetinou si po ní přejel.

„Je umrtvená. Právě tě sem přivezl ze sálu, Ještě bys měl spát,“ James se podíval na EKG. Ani ho nepřekvapilo, když spatřil, že mladíkův tep je přímo ukázkově klidný a pravidelný. Rozhlédl se kolem, ale Gadhocka zahlédl už jenom, jak mizí ve dveřích.

„My nemůžeme ležet. Zabili by nás. Rychle se probrat nás učil Sebastian,“ Tyam se i přes Morrisovy protesty posadil. „Musíme jít.“

„Počkej tu alespoň, než tě převezou do pokoje. Když odejdeme z JIPky, budou tě hledat a naděláme tu zmatek. Nikdo nás tu hledat nebude. Tady jsme v bezpečí.“

Anděl si muže přejel trochu nedůvěřivým pohledem, ale nakonec si zase lehl. James si přitáhl košík na pojízdném podstavci, ve kterém měl Dvanáctý všechny své věci a vyhrabal z nich hodinky a medailon. Poprvé se jej dotkl. Jeho kov byl hladký a studený. Vůbec nevypadal nijak speciálně. Tyam mu ho vytrhl z rukou a zadíval se na něj jako na zloděje.

„Omlouvám se,“ řekl Dvanáctý, když si všiml mužova překvapeného výrazu. „Tohle je choulostivá věc. Prý když jej strhneš mrtvému Andělovi, jeho tělo se změní v prach.“

„To je pravda. Říkala mi o tom Lakejja. I ArBet to viděl – Bhelliela, jak se obrátil v prach, když mu Zajin strhl jeho medailon.“

Chvíli na sebe oba tiše koukali, až Tyam zavřel oči a zabořil hlavu do polštáře.

„Kdybys něco potřeboval, tak řekni některé ze sester, aby mě zavolala. Počkám, až tě převezou z JIP na pokoj. Kdyby nastaly vážnější problémy, máš tu hodinky,“ položil je Andělovi ke zdravé ruce. 

*** 

„Tady je revers. Jak pro tebe, tak pro Tyama,“ podal Gadhock Jamesovi dva papíry k podepsání o pár hodin později. Oba mohli slyšet Anděla, jak nervózně chodí po pokoji, zatímco oni stáli venku na chodbě a popíjeli kávu z automatu. „Hlava vás ještě pořádně bolí, co?“ od doktora to znělo spíše jako posměšek, ale myslel to dobře.

„Nic, co by nezahnal jeden, dva brufeny,“ ušklíbl se James a na svůj papír udělal úhledný klikyhák jen zdánlivě připomínající jméno Morris.

„A to si říkáte budoucí doktor!“ smál se Gadhock a zaťukal na dveře do pokoje.

Zevnitř se ozvalo netrpělivé: „Dále!“ a jen co, oba vešli dovnitř, Tyam se vrhl na papír, který doktorovi vytrhl z rukou a načmáral cosi, co už nebylo vůbec k přečtení. „Tady!“ vrátil papíry zpátky Gadhockovi.

James si podpis prohlédl a s vážnou tváří promluvil: „Měli byste se naučit se podepisovat, když už každý máte alespoň jedno falešné jméno.“

Anděl jeho poznámku kvitoval mávnutím zdravé ruky. Džínovou bundu si pověsil přes poraněné rameno, aby zakryl obvazy vykukující zpod černé košile se světlejším kostkovaným vzorem.

Gadhock se vrátil ke své práci a oba muži se zatím vydali městskou hromadnou dopravou směrem domů do Kentish Town.

„Co ruka?“ ptal se James spíše ze slušnosti.

„Napsali mi rehabilitace,“ Tyam pozoroval krajinu míhající se za oknem autobusu.

„A kde máš ten papír na ni?“

„Myslím, že zůstal v koši v nemocnici.“

„Že mě to nepřekvapuje,“ začal se James smát, ale Andělův výraz byl stále více zkroušený. „Co ti vlastně řekli?“

„Že mám štěstí, že jsem pravák. Prý kdyby doktor Gadhock netrval na tom, že dají ruku dohromady, doporučovali by ji amputovat. Cit se mi prý do ní už stejně nevrátí. Všechny nervové spoje, cévy byly téměř zcela zpřetrhané. Gadhock mi slíbil, že další operace, které by mi měly pomoci, udělá sám s tvojí asistencí ve vile. Abych na ty rehabilitace nemusel.“ Tyam si opřel hlavu o studené sklo, na které začaly dopadat kapky deště se sněhovými vločkami. James ho pozoroval, jak si prsty přejíždí po hřbetu zraněné ruky v marné snaze vyvolat v ní nějaký cit. Dokázal pochopit Andělův strach. Invalidita pro něj znamenala vážné ohrožení života a v případě nebezpečí i větší závislost na ostatních. Jamesovi bylo smutno, protože konečně chápal, že snad až na Laefa se nikdo z nich ještě nedokázal plně přenést přes zeď nedůvěry, která mezi Anděly zela jako Babylonská věž. 

*** 

Ruet byl po několika perných hodinách konečně hotov s prací na policejním autě, které bylo konečně k nepoznání. Telefonicky si zavolal odtah a muž v montérkách ho i s autem dovezl na vrakoviště na druhé straně Londýna. Majitel jej nezklamal. Nezajímal se, co je to za auto, ani kdo je jeho původní majitel. Anděl dostal tak akorát, aby si koupil lístek na autobus na zpáteční cestu domů.

Další den, kdy se do vily vrátili i James s Tyamem, u domu znovu zazvonila policie. Hledali své kolegy, kteří naposledy vyjeli právě na zásah k vile. James se po svých přátelích díval, těkal pohledem z jednoho na druhého, ale nemohl ani odhadnout, zda zmizení dvou ochránců zákona je jejich práce nebo nikoliv. Nějak si ale nedokázal představit, že by ArBet mohl někoho zabít a ještě to takhle dokonale zapírat.

Čtveřici, která byla ten den doma, si odvezli k výslechu. Nic však nezjistili. Všichni se totiž shodli v tom, že je policisté vyslechli a odjeli pryč. O kontrole zbrojních pasů či pistolí nepadla ani zmínka.

 

 

„Tak to vyklopte, co se tu vlastně stalo?“ vyslovil James otázku, na kterou chtěli znát všichni odpověď. Obývací pokoj, který nebyl dimenzovaný pro osm lidí, byl doslova narvaný k prasknutí. V televizi opět hlásili nástup jakési krize a války, které byly na spadnutí v Asii a Jižní Americe – nikdo to neposlouchal.

ArBet se schoval hlouběji do křesla a dělal, že není mezi přítomnými. S jeho světlými vlasy na pozadí hnědého křesla mu to ale moc nešlo. Ruet se zadíval Mistrovi do očí, který mu pohled oplatil.

„Byla smůla, že chtěli vidět naše zbrojní pasy,“ začal Slepý pomalu. Jako jediný se nemusel příliš trápit vyčítavými pohledy, ani hledat v jiných očích oporu pro své přiznání. „Ruet měl nápad, že jim vypláchne paměť. Jenže to není tak snadné, jak to vypadá. První to nepřežil a na druhém už jsme to ani nezkoušeli. Netrpěl,“ pronesl ještě závěrem na obranu jejich humánního jednání.

Sebastian jen zavřel oči a zakroutil hlavou: „Co jste udělali s jejich těly a vozem?“

„O těla jsem se postaral já implozí. Je trochu očouzená tělocvična,“ přihlásil se ke svému dílu ArBet šeptem a promnul si rameno, odkud mu po zádech dolů vedly rýhy s celkem čtyřiceti stehy.

„A vůz skončil na šrotišti pod Londýnem. Nikdo ho už nikdy nevystopuje,“ Ruetův hlas byl nezvykle tichý. Při řeči si mnul medailon, který se mu stejně jako ostatním Andělům houpal na krku.

„Jak vlastně dopadlo vyšetřování vyvraždění rodiny toho policajta. Jak se jmenoval? Cliff?“ změnil Laef téma hovoru někam, kde ho odpověď stejně nezajímala.

„Vraha nenašli. A nejspíš ani nenajdou, když z něj Lakejja nadělala sekanou,“ Tyam se protáhl a zadíval se na Rueta: „Tys byl zrovna v limbu, tak jsi to vidět ani nemohl,“ odpověděl Sedmému nepřímo na otázku, kdy k údajnému masakru mělo dojít. Andělovi tak bylo rázem jasné, že vše se odehrálo ještě v Německu v obchodním centru, který skupina zvaná Mortalis srovnala se zemí.

„Zajímalo by mě,“ James vstal z podlahy, kde se pro nedostatek místa na sedacím nábytku uvelebil, a zadíval se na obraz muže, který visel naproti oknu vedle televizoru, „co by můj otec řekl na to, že tu teď s vámi sedím,“ přejel pohledem všechny přítomné. Nikdo se nezasmál. Co by totiž jeho otec udělal? Zabil by vlastního syna, který zradil jeho myšlenky ochránit svět před krvelačnými bestiemi, které na Zem přišly s místa, kde žijí obrovští Vlci a požírají lidi? Nejspíš by to doopravdy udělal. 

*** 

Stála jsem před kamennou bránou, vysokou sotva tři metry a širokou něco kolem dvou. Na dlaních jsem ještě cítila pach krve, ale už byly čisté, bez viditelných známek po porušené přísaze. Neridiash stál vedle mne, nyní již bez sedla, kterého nebylo třeba, a tak jsme ho nechali válet se u cesty.

Generál stál kousek za námi. Po svém boku měl své dva podřízené, mladá sněhově bílá Vlčata. Nešel z nich strach, spíše byla roztomilá.

„Přišli jste se rozloučit? Mohli byste mi na cestu dát slib, že mě pustíte domů,“ promluvila jsem trochu podrážděně, že je tady vůbec vidím.

Generál si od jednoho ze svěřenců něco převzal a popošel ke mně. Do dlaně mi přistál drobný stříbrný řetízek s Vlčím zubem namísto přívěsku. Obrovský trhák byl mnohem větší, než u kteréhokoliv Vlka, kterého jsem doposud spatřila. Bytost, které patřil, musela mít v kohoutku alespoň mou výšku, ne-li víc.

„Než odejdeš, chtěl jsem ti něco ukázat,“ posadil se těsně přede mě a já poklekla, abych se mu mohla dívat přímo do očí. „Ostatní s tím nesouhlasí, ale… Zabilas mi dceru, jenom proto, že nechápeme jeden druhého. Chci ti dát teď možnost, abys nás mohla pochopit, protože já už svůj první krok udělal.“ Tón jeho hlasu byl mnohem osobnější než včera, kdy se svými vojáky zbavil života dva mladé lidi.

Poposedl si blíž ke mně a položil mi svou hlavu na rameno. Cítila jsem, jak mi dýchá na zátylek.

„Podívej se do minulosti. Použij sílu Druhého Anděla a já tě naší minulosti provedu,“ zašeptal mi vrčivě do ucha.

Medailon na mém krku se rozzářil, ale jeho jas byl pohlcen černými chlupy vlčích plecí. Obraz lesa, brány a jednorožce se vytratil ve smršti barev. Film se zpomaloval. Generál něco mumlal, ale nerozuměla jsem žádná slova, jenom tiché vrčení.

Stromy se zmenšily, mnohé zmizely a nahradily je jiné. Příroda se změnila k nepoznání. Kolem nás, v naší těsné blízkosti líným krokem prošlo stádo jednorožců. Nebyly vůbec hubení jako Neridiash. Svalnaté nohy se krásně vyjímaly ke zbytku těla a klenuté šíji s huňatou hřívou. Roh zahnutý nahoru a dozadu mezi uši budil dojem, že je ostrý a v případě potřeby i velmi nebezpečný.

Generál ode mne poodstoupil, i když já věděla, že v naší časové linii se stále dotýkáme jeden druhého.

„Kdy to jsme?“ otázka s vyměněným příslovcem zněla opravdu podivně, ale dávala smysl.

„Ukážu ti, jak jsme žili. Jak jsme vypadali my a jací byli lidé. Co se stalo, když na svět přišlo proroctví. Snad pak pochopíš, proč je nás svět takový, jak ho znáte vy.“

Kráčeli jsme bok po boku do nitra lesa. Během chvíle jsem byla ztracená. Tohle nebylo to místo, kde jsem celých dvanáct let vyrůstala jako doma.

Zaslechla jsem štěkot podobný psímu a z houštiny nedaleko nás vylétlo hejno hrabavých ptáků. V jejich patách se hnala Vlčí štěňata a vesele je chytala, ani jednoho sem jim však dohnat nezdařilo. Nespouštěla jsem z jejich kovově černé srsti oči. Došla jsem mezi ně. Chvíli větřili, jako by tušili, že tam jsme, ale na jejich časové lince jsme ve skutečnosti neexistovali, a tak nás vidět nemohli.

Nechala jsme štěňata jejich hře a procházeli dál lesem prosvíceným slunečním svitem. Svěží listí šustilo, vše bylo tak příjemně mírumilovné.

Mezi stromy se nám odhalila laguna s hladinou odrážející modré nebe mezi korunami stromů. U jejího břehu postávalo několik dřevěných chýší. Stály postaveny do kruhu, v centru se nacházelo velké ohniště. Celé to vyhlíželo jako drobná vesnice. Ve vodě se koupali lidé, zatím spíše podobní zvířatům. Nejvíce mi připomínali lidi z pohádek o amazonkách a dalších malých národech žijících v divočině.

„Nebojí se vás? Nemají žádnou hradbu, není zde ani cesta,“ promluvila jsem a přikrčila se za jeden z keřů. Byl to zvyk, protože i kdybych se rozhodla skákat kolem a křičet, nikdo by si toho nevšiml.

Do vesnice se vřítila smečka Vlčat s několika opatrovníky. Všichni kovově černých barev. Sáhla jsem po kataně, ale v tomto čase jsem ji u sebe neměla. Generál po mém boku se pousmál a ukázal řádku velice ostrých zubů. On to věděl. Malé lidské děti vyběhly z chýší a s Vlčaty si začaly hrát. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

„Ale vždyť oni jsou vaší…“ protestovala jsem proti výjevu, který mi Generál ukazoval.

„Potravou? Já myslel, že i vy jíte králíky, slepice, koně. V některých vašich zemích dokonce jíte psy a přitom je jmenujete jako vaše nejlepší přátele.“

Dostal mne. Neexistoval argument, kterým bych mohla vyvrátit fakt, který se mi snažil ukázat. Lidé je měli rádi, i když čas od času někdo z nich skončil na Vlčím jídelníčku. Byla to záležitost každého jedince, tak jako u nás. Hodnota života, jeho váha zde získávala nový rozměr. Stavěla se na rovnoramenné váhy se smrtí a panovala mezi nimi dokonalá rovnováha a soulad.

„Lidé u nás stále věří, že černý Vlk je symbolem moudrosti a štěstí. Byl to tak vžitý mýtus a lež, až se z něj stala pravda,“ jeho oči posmutněly. Poprvé jsem s někým z nich soucítila. Najednou mi bylo líto všech těch, které jsem sprovodila ze světa.

Obraz se znovu zavlnil. Už za zrychleného filmu, mne vedl kamsi dál. Obraz se ustálil a já zjistila, že mne zavedl až na místo Chrámu z kostí. Zatím byl ještě malý, kosti bílé. Všude kolem byly sochy, kamenné sochy lidí, zvířat, dokonce i něčeho, co připomínalo anděla. Uvnitř se svítilo.

„Co je to?“ zeptala jsem se, když jsem viděla shromáždění, na kterém byli nejen Vlci, ale i několik lidí. Žádný z mužů nevypadal nijak zvláštně.

„Nemohl jsem ti ukázat, jak vznikl svitek, ale mohu ti ukázat, co se s ním dělo po té, co jej věštci sepsali.“

Cár zažloutlého papíru putoval z ruky do ruky přítomných shromáždění, od jedněch očí k druhým.

„Co chcete dělat?“ zeptal se jeden z lidí. Kolem velkého nízkého stolu na zemi posedávalo pět mužů a osm Vlků.

Jeden z Vlků se postavil:„Na konci svitku je jazyk, který nepochází odsud. Myslíme si, že je ze světa za Bránou.“ Povšimla jsem si, že má na hrudi několik bílých chlupů. Jako by šedivěli stresem, strachem. Stala se snad právě bílá tím důvodem, proč se z nich stala znamení smrti?

Generál prošel jako přízrak zasedáním a zadíval se do svitku. Udělala jsem to samé, co on. Čekala jsem, že svitek bude rozmazaný, že jej nebudu schopná přečíst, ale opak byl pravdou. Začátek jsem jen prolítla, protože jeho znění bylo prakticky totéž, co nám tloukl Sebastian do hlavy už od počátku tréninku. Informace o zničení však byly mnohem specifičtější. Na konci cesty, a já si odvodila, že je myšlena cesta vzniku našeho světa se všemi jeho sférami a částmi, se celý svět měl podrobit jakémusi přezkoušení, na jehož konci měla zaznít odpověď. Ani mě nepřekvapilo, že na svitku už nebylo napsáno datum, kdy se tak má stát, kdo se bude ptát a hlavně na co se bude ptát! Byly zde však instrukce, jak má být označen ten, kdo odpoví. Pochopila jsem, že to byl návod na stvoření Andělské síly a vybrání Anděla. Měl být jeden… Sebastian jim nevěřil. Když jsem se dívala na svitek před sebou, ani jsem se nedivila. Znělo to jako fraška.

Jeden z mužů, vysoký černovlasý s ostrými rysy, otočil svitek na druhou stranu.

Vytřeštila jsem oči a pokusila se svitek vzít do ruky. Mé prsty jím jen prošly, aniž by jím byť jen pohnuly: „To je přece…!“ skoro jsem zaječela

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuju

(Lakejja, 6. 8. 2009 1:16)

Kája: Sis vynahradila předchozí komentíky tímhle velkým, při němž se úplně červenám....jen kdyby nebyla jedna v noci, ale to je vedlejší :D Uvidíme, jak se mi bude psát dál...když to půjde už tak dobře, jako o prázdkách, tak bych mohla zkusit zkrátit dobu vydávání na polovinu :) uvidíme :)

Srpnový díl

(Kájula, 5. 8. 2009 21:23)

Ha, nový díl, juch! *začetla se*
Vždy mě dostávají tvé perfektní a odborné popisy lékařských věcí a zákroků, kterých je v TA požehnaně! O_o
Ju, Tyam, *slintá*
Za další střípek ze Sebastianovy tvrdé školy, ne však nepotřebné k přežití. Super!
Tyamova reakce na ten medailon v cizích rukách je taky perfektní! :-)
Ty jsi mistryně popisů! Naprosto krásně si to čtenář živě představí. :-)
Gadhockův vtípek sedl. :-D
*třepe Laky vděčně packou* Popis Tyama, i ty jedna, ty potvůrko, Kájka tu teď sedí a slintá. O:-)
Jujdanánky, je mi ho líto. Tlapka v háji, chmpf, to je... k vzteku. :-( Jako, na druhou stranu, líbí se mi, že andělé nejsou nezranitelní, superhrdinové, kteří dějem proplouvají bez sebemenších šrámů. :-)
Oj, oj, oj, otázka důvěry mezi anděli, ta je těžká. Jsem zvědavá, zda si začnou nebo nezačnou důvěřovat. Přišlo mi, že Šestý, Sedmý, Osmý, Dvanáctý a Třináctá vytvořili dost dobrou bandu. Ale je pravda, že důvěra je věc, co se buduje dlouho. :-)
Awww, nenásilný flashback v několika málo větách! :-)
Hyuu! Další flashback, který je zároveň zdrojem ohromného množství nových informací! O_o
Kdo, kdo to je? O_o

Těším se na další díl, rozhodně je se na co těšit!
TA se prostě strašně dobře čte! :-)

Re:Šíma

(Lakejja, 4. 8. 2009 23:05)

Díky, Šímo...tvoje komentíky mě vždycky potěší a trochu víc nastartují na to pokračovat i přes nepřízeň múz :)

Hezky to pokračuje! ;-)

(šíma, 4. 8. 2009 22:54)

Ty jo... Nejvíc se mi líbí, že se v každém díle pořád něco děje... Stejně tak se mi líbí odkazy na minulost, kde se stalo něco "závažného", třeba jak Laky rozsekala toho poldu, nebo ten supermarket, či ty dva policajty v posledních dílech (jak chtěli vidět ty zbrojní pasy). Také jsem se zase něco dozvěděl o světě za branou, ve kterém je Laky s vlky... Jen netuším, co viděla na samotném konci, musel to být pěkný šok! Těším se na pokračování!

Ahoj a drž se! ;-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA