Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 55

22. 8. 2009

„Poznáváš ten jazyk?“ Generál se ušklíbl. V jeho hlase jsem rozeznávala nefalšovaný sarkasmus.

„To je Čeština!“ vlezla jsem si až nahoru na malý stůl a přejížděla očima těch několik málo řádků. Jednalo se o popis, o rychlou charakteristiku člověka, který sílu bude schopen nést. Pochopila jsem, proč mi Neridiash  tvrdil, že mě Sebastian nechtěl odvést, protože mne měl vlastně rád. Na samém konci stálo varování, že než se stane člověk Andělem, musí projít něčím, co jej naučí překonat strach ze smrti.

Zadívala jsem se znovu na Generála: „Já se ale smrti bojím,“ řekla jsem skoro vyčítavě a slezla ze stolu na zem.

„Zatím,“ nic víc neřekl. Po jeho slovech se obraz znovu rozplynul.

„Co se stalo potom? Nikdo z nich nevypadal nadšeně,“ ptala jsem se do víru barev a Vlk mne znovu vedl k dalšímu pohledu do minulosti. S ním byla procházka časem tak snadná. Vzpomínala jsem na svůj první pokus, a jak dopadl. Udělalo se mi zle při vzpomínce na masakr u Cliffových.

„Rozhádali se. Jedni odmítali vybírat vyvoleného ze Země, která je duchovně hluboko pod námi, jiní apelovali na jazyk, který u vás v té době neměl ani základy své podoby a na nutnost vybrat právě někoho od vás. Každopádně na stvoření a koncentraci síly do jednoho velkého drahokamu padlo mnoho: lidí i Vlků. Od té doby náš rod začal upadat. Zeslábli jsme. A pak došlo k něčemu, co nikdo nečekal.“

Obraz se zastavil. Stáli jsme na vyvýšeném místě a dívali se na krajinu hluboko pod sebou. Mraky visely vysoko na obloze, a tak nám nebránily ve výhledu daleko po krajině. Přes mýtinu se směrem k lesu hnalo obrovské tornádo. Na několika místech hořely ohně, které se rychle měnily v požár. Po území, kudy přešlo tornádo, zůstávala holá místa a já v nich poznala budoucí cesty lidí, na které Vlci díky závazku vlastní přísahy nikdy nemohli vstoupit.

„To je stále minulost?“ přemýšlela jsem nahlas. Celé mi to připadalo spíše jako výjev z apokalypsy.

„To způsobila chamtivost lidí a našeho upadajícího národa,“ zněla prostá Generálova odpověď.

„To nechápu. Co mohlo způsobit tohle?“ poslední slovo jsem umocnila rozpřáhnutím rukama.

„Sebastian nebyl ten, kdo rozbil kámen symbolizující vaši moc. Byli jsme to my. Pod vlivem neúnosných začínajících válek a pří jsme se rozhodli kámen rozdělit a nechat vybrané jedince, aby sami prokázali, kdo má právo být tím vyvoleným.“

„Vy jste brali osud do vlastních rukou!“ Byla jsem překvapená. Konečně jsem pochopila, proč v době, ze které jsem byla já, se už všichni řídili dle diktátu osudu.

„Ano, a tohle byl trest. Ta síla nebyla určena nám. Vzniklo dvanáct malých kamenů, z nichž každý nesl polovinu z jednotky síly, a jeden velký, který nesl z každé jednotky její druhou část.“

„Jasně, proto každý Anděl má jen jednu schopnost, zatímco já jich mám dvanáct.“

„Ano, kdybys někoho zabila, anebo on tebe, měl by jedenáct polovin a jednu celou část.“

„A tohle,“ ukázala jsem na výjev před sebou, „se stalo kdy? Když jste ho rozdělili?“

„Ne. Když se objevil vítěz. Když se v medailonu objevilo všech třináct kamenů. Dotyčný zešílel, nedokázal to unést a vše se vymklo kontrole.“

„CO?!“ chytila jsem ho nevěřícně za srst a ačkoliv se moje jednání rovnalo skoro urážce na cti, Vlk se mému sevření nebránil. „Vy TOHLE víte a po mě chcete, abych ty drahokamy sjednotila?! Zničím tím celou planetu!“

„Ne, ty to nechápeš. Ty jsi ta pravá, ty to můžeš kontrolovat! Podívej se, jak snadno skoro bez pomoci ses naučila ovládat těch dvanáct polovin, co máš!“ V Generálových očích se značila naléhavost.

„Opravdu věříte, že to mohu dokázat?“

„Tebe jedinou jsme nechali dojít domů. Ostatní Andělé si cestu domů museli probojovat. Nechtěli jsme je nechat jít. Proto je musíš zabít dřív, než oni zabijí tebe. Tím dáš vašemu světu aspoň šanci.“

Obraz apokalypsy se rozplynul. Vraceli jsme se zpátky do naší doby.

Nechala jsem svá víčka, aby se od sebe odlepila a pomalu se od Vlka odtáhla. Díval se mi do očí. Využil mé chvilkové dezorientace a prohrábl se mi myšlenkami. Jen, co jsem si to uvědomila, jsem svou mysl proti němu zablokovala, ale bylo už pozdě. V jeho očích se objevilo zklamání.

„Nemůžu je zabít. Můžeme počkat, až…zemřou jako všichni lidé - stářím, na nemoc, prostě přirozeně?“ omlouvala jsem to, co si přečetl.

„Než dojdeš domů, nebudeš se moci přenést. Starší tvé záměry vědí, nenechají tě ani se s tvým domovem spojit. Někdy je právě cesta samotným cílem. Naším osudem je, nechat tě tohle pochopit, proto se to stává i tvým, a tak nemáš na výběr.“

„Odpověď je ne, chápu. Vím, že se bojíte jít proti osudu, ale nevíme, co se má stát. Mohli bychom se podívat, co nás čeká, ale pokud je to špatné, už bychom neměli šanci to změnit. Musíte mě nechat udělat to po našem.“

„Dělej, co musíš,“ Generál se ode mne vzdálil a jeho místo nahradil Neridiash. Zvědavě mi dal hlavu k uchu a vyptával se, co se stalo. Potichu jsem mu sdělila výčet scén, které jsem viděla.

„Tady,“ Generál se vrátil s pistolí v koženém závěsu. „Je od Vašeho předchůdce, který zemřel na stezce mrtvých. Jsou v ní všechny náboje.“

„Díky,“ vzala jsem si od něj zbraň a závěs si upnula kolem pasu.

Zasadila jsem do Brány svůj medailon. Kamenný průchod se zachvěl, jako horký vzduch v parném létu a zase se ustálil. Podívala jsem se na Neridiashe. Měl hlavu skloněnou, ale přesto jsem v jeho očích zahlédla smutek. Zahřálo mne to u srdce. Chytila jsem jednorožcovu hlavu do dlaní a políbila ho na čelo.

„Už se neuvidíme,“ bylo to od něj pouhé konstatování.

„Asi ne. Každý máme svůj úděl. Ty tady a já tam,“ odpověděla jsem a zkontrolovala pevnost popruhu, na kterém mi katana visela na zádech.

Nic víc už jsme si neřekli. Všichni ode mne ustoupili a já pomalu prošla Bránou.

Chvilkový stav beztíže rychle pominul. Bylo to jiné, než když jsem se pak probírala v nemocnici. Na druhém konci mi do rukou vypadl do ruky medailon. Ve zdemolované a z poloviny zasypané bráně se neměl jak udržet.

Zaslechla jsem nad sebou hlasy a zvuky vysílačky. Přikrčila jsem se mezi kameny, které do soutěsky nahnala lavina, před kterou jsme se s Luem a Phillipem museli ukrýt v Bráně. Pod kamením jsem zahlédla cáry oblečení. Nepochybovala jsem o tom, že patří mrtvému Johanovi. Teď už byli zase všichni tři spolu. Zápach zkaženého masa však cítit nebyl, ale jeho tlení mohla zpomalovat nízká teplota vzduchu. Možná jsem byla pryč několik hodin, dní, stejně tak i týdnů.

Vyčkala jsem do noci. Teplota klesala dále hluboko pod nulu a já zalitovala, že jsem si s sebou nevzala víc oblečení. Hluk nad mou hlavou ustal až dlouho po západu slunce. Pomalu jsem se škrábala ze závalu kamení směrem k noční obloze. Hladký a zledovatělý povrch skály mi klouzal pod rukama.

Trvalo dlouho, než jsem se vylezla až k místu, odkud se ozývaly hlasy. Údolí a drobné dutiny v závalu kamení zvuk činily hlasitějším, než doopravdy byl. Na relativně rovné plošině se zde utábořili vojáci. Kolem rozvinuli mnoho stanů, vojenské techniky a dokonce i jeden vrtulník.

Plížila jsem se kolem provizorních příbytků. Někdo mě zahlédl. Poznala jsem to dle křiku a náhlého hluku, který rychle nabíral na síle. Bylo tu najednou tolik lidí, že jsem se přestávala orientovat, jestli mě někdo při pokusu utéct a schovat se, znovu nezahlédl. Našla jsem si zastrčené místo pod skalním převisem, který bránil měsíčnímu svitu ozářit promrzlý kámen. Chtěla jsem se trochu vydýchat, porozhlédnout, kde to vlastně jsem.

Někdo mi přiložil zbraň k hlavě. Srdce se mi rozbušilo, protože jsem něco takového nečekala. Jak jsem mohla přeslechnout, dokonce i přehlédnout, že se ke mně někdo přiblížil?

Muž něco tiše zavrčel. Jen podle přízvuku jsem odhadla, že se jedná o Čínštinu.

Pomalu jsem zvedla ruce nad hlavu, postavila se a otočila, abych pohlédla Číňanovi do očí. Chystal se zmáčknout vysílačku a ohlásit můj nález. To jsem mu nemohla dovolit.

Sáhla jsem na záda pro katanu. Závěs pod náporem zatáhání povolil a pochva se uvolnila. Švihem přes rameno jsem katanu tasila a plynulým pohybem jsem vojáka přesekla od levého ramene k pravému boku ve dví. Na tváři se mu usadil překvapený výraz. Ještě než klesl k zemi, sebrala jsem mu vysílačku a ztratila se do tmy. Do malého přístroje někdo mrtvého vojáka volal. Když neodpověděl, v táboře se rozzářila halogenová světla. Rotor helikoptéry se začínal zahřívat a roztáčet.

Další voják, na kterého jsem narazila, při svém zběsilém útěku, skončil na zemi v kaluži krve. Z ostří katany mi odkapávaly rudé kapky.

Na skále vedle mé hlavy vykousla kulka malou jamku. Odlétávající kamínky mě poškrábaly na tváři. Ranky však okamžitě zmizely, když se moje zornice stáhly do dvou tenkých čar. Nechala jsem energii aktivovanou a využila možnosti vidět dobře i ve tmě, lépe slyšet i vnímat své okolí.

Na mé hrudi se objevil červený hledáček. Napřáhla jsem ruce před sebe. Do mého štítu se opřela salva kulek. Pohybová energie, kterou štít musel vstřebat, mne povalila na zem.

Sakra, zaklela jsem pro sebe. Muži mě obklíčili, každý z nich něco křičel. Bylo jich stále víc. Ukazovali mi na tvář. Z posunků jejich rukou jsem poznala, že mluví o mých očích, jejichž zornice byly roztaženy do nepřirozené polohy a po tvářích mi stékaly dvě velké krvavé slzy.

Jeden z nich přistoupil až ke mně a dotkl se mne. Snažil se mě donutit vstát, pevně svíraje mou levou ruku. Ostatní křičeli. Někdo mi halogenovou baterkou svítil do očí, hluk rotoru helikoptéry ustal. Katanu jsem držela v pravé ruce, její pochva se válela stále částečně upoutaná do zádového popruhu vedle mé levé nohy. Druhý z vojáků přistoupil a dotkl se ostří mé zbraně. Cukla jsem rukou směrem nahoru a stříbřitý kov mu projel hrudníkem. Zaječela jsem a medailon na mé hrudi se oslnivě rozzářil. Muž, který mne držel za levačku, se rozlétl na kusy. Všechny nás pokropila krev, kusy masa a roztříštěných orgánů, kostí a svalů. Ostatní poplašeně couvli a začali pálit. Já už ale na zemi nebyla. Podařilo se mi vstát a dostat se z místa, odkud se zvedl prach a kam se zabořily desítky drobných rychle letících kousků kovu.

Dívala jsem se na své dlaně. Stejnou sílu jsem cítila z Osmého Anděla. Srdce mi zběsile tlouklo a ze zbytků těla, které na mě ulpěly, mi bylo na zvracení. Rozsekat někoho mečem, byla jedna věc - tenhle muž však explodoval zevnitř.

Bože, zasteskla jsem si. Nebylo však mnoho času na zbyt. Za jedním stanem jsem narazila na dalšího Číňana. Zbavila jsem ho plynulým sekem do hlavy, aby příliš netrpěl.  Běžela jsem přes tábor a kulky z kulometů a pistolí se zakusovaly do mého štítu, kterým jsem se bránila. Někdo mi pod nohy hodil granát. Výbuch mne odhodil několik metrů. Popálené nohy a kousky utrženého masa se mi zahojily rychle. Medailon nepřestával zářit. Ve tmě byl jako oslnivá hvězda, která lákala vojáky jako můry hořící svíčka. Zůstala jsem ležet na zemi, bez hnutí. Několik mužů se ke mně přiblížilo. Když byli na dosah skoku, zvedla jsem se bleskově do podřepu a skočila jim po nohách. Dokázali jenom vykřiknout, než se jich mé prsty chytily a oni se také rozlétli do všech stran. Vyšel další výstřel. Všechny až na jednu kulku mě minuly. Ta jediná se mi otřela o bok. Rána přestala krvácet rychle, ale nezacelila se. Vytáhla jsem kolta, který jsem dostala od Vlčího Generála. Pět mužů padlo k zemi během chvíle. Palba byla opětována. Dvě kulky mě zasáhly do pravé nohy. Začínala jsem se bát o svůj život. Z možnosti napomoci rychlejšímu hojení svým soustředěním jsem byla co chvíli vyrušena zmatkem, který kolem panoval. Srdce se mi probíjelo ven přes hrudník, sotva jsem lapala po dechu. Do plic se mi vháněl vzduch s prachem zvířeným explozemi, střelbou z pistolí a kulometů.

Když jsem zahlédla dalšího živého vojáka, už jsem neváhala. Silou své mysli jsem ho vzala za hlavu a rychle s ní trhla. Neviditelné ruce mu zlomily vaz a muž byl mrtvý dřív, než se ke mně vůbec přiblížil. Z rukou mi začala odkapávat rudá krev a pistole mi začala klouzat z rukou. Vrátila jsem ji zpět do pouzdra s posledními třemi kulkami v zásobníku a jedním v komoře. Ruce se mi chvěly jako při Parkinsonově nemoci. Srdce se mi snažilo probít z hrudníku ven a nebralo v potaz fakt, že mu v tom překážejí žebra. Vlčí krev zlepšila moje vnímání, a tak jsem i mohla naplno užít pachu krve, roztrhaných střev, střelného prachu a strachu, který na mne dopadal ze všech stran. Chtěla jsem zmizet, kamkoliv, jenom nebýt tady. Ale nešlo to. Neodvažovala jsem se to ani zkusit, aby mne neochromila stejná bolest, jako na skalním útesu před Johanem. Hlava mi třeštila od neustálého blikání světel. Paobrazy v zorném poli mi znemožňovaly pořádně se dívat před sebe. Vojáci na tom nemohli být o nic líp, šlo to poznat podle zběsilého máchání rukama, kterým si kontrolovali cestu těsně před sebou.

Vyrobila jsem ze své Andělské síly drobnou kuličku, spíše korálek a poslala jej do největší koncentrace stanů. Nálož explodovala a pozornost zbývajících živých se soustředila na rozrůstající se požár mezi plátěnými příbytky. Připlížila jsem se k helikoptéře, v postřelené noze mě bolestivě bodalo. Pilotovi jsem v tichosti zlomila vaz. V zadu jsem našla to, co jsem potřebovala - lékárničku, kterou jsem si bez váhání přivlastnila. Do stroje jsem umístila další nálož zhotovenou ze své energie a odběhla až k přístupové cestě, odkud jsem helikoptéru odpálila. Vrtulník byl nejspíš plný munice, protože exploze byla mnohem větší, než jakou by vyvolala pouhá má energie. Nechtěla jsem, aby mě sledovali a už vůbec ne, aby to dělali ze vzduchu.

Běžela jsem kulhavě směrem dolů ze skalního masivu. Kamení mi pod nohama podkluzovalo, a tak jsem co chvíli končila k zemi blíž, než mi bylo milé.

Za mnou se ozval zvuk motorů aut. Seskočila jsem z cesty a slézala, z části seskakovala ze strmějšího kamenitého srázu. Dostala jsem se až k místu, kudy vedla vyasfaltovaná cesta. Chvíli jsem běžela po ní, ale pak jsem se schovala znovu mezi ostré kamení. Ve skále zde byla malá propuklina, do které se mi podařilo vlézt. Auta projela kolem. Poslouchala jsem křik mužů z vysílačky. Nikomu jsem nerozuměla. Doufala jsem, že zaslechnu angličtinu a zjistím tak, co se vlastně děje.

Zkontrolovala jsem si zraněnou nohu. Jedna kulka se zastavila o stehenní kost, druhá prošla čistě skrz. Pinzetou z lékárničky se mi podařilo na desátý pokus kulku z nohy vytáhnout. Tekly mi slzy bolesti smíchané s krví vojáků, která mi ulpěla i ve vlasech. Do pusy jsem si narvala kapesník, abych neječela bolestí. Poté, co drobný kov opustil mou nohu, se rána sama zatáhla. Přesto mi v ní zůstal drobný otvor, který jsem vydezinfikovala a převázala obvazem.

„Co to bylo?“ mluvila jsem pro sebe a zbytky obvazů z lékárničky ze sebe otírala krev, čistila katanu, abych ji mohla znovu vrátit do pochvy. Ruce se mi chvěly a tkanina mi co chvíli padala z rukou.

„Musela je přilákat střelba, když nás napadl ten Vlk,“ odpovídala jsem sama sobě „a sesuvy kamení. Asi věděli, že tohle není ledajaké místo – proto tam byl ten voják, kterého jsme potkali, když jsme sem šli. Teď už je ale zničené.“ vykoukla jsem ze svého úkrytu, zaposlouchala se do zvuků okolí. Kromě skučení větru jsem neslyšela nic. Roztřesenými prsty jsem si přejela po očích. Stále jsem na sobě cítila pach krve a masa. Nemohla jsem se zdržet dlouho. Žaludek se mi svíjel v křečích. Pokoušel se mi reklamovat cokoliv, co by ve svých útrobách našel, nic tam ale nebylo, což jsem mohla pokládat jen za štěstí. Vydala jsem se přes kamení dál od cesty. Podle postavení slunce a odhadu času jsem jenom tušila, že mířím na sever. Spíše jsem klopýtala. Třas neovládal jen mé ruce, ale i nosy, mé tělo. Nesnášela jsem ten pocit.

Velký žlutý ovál pomalu ulehal za obzor. V žaludku mi hrůzostrašně zakručelo. Za celý den jsem ušla něco kolem třiceti kilometrů – jen můj odhad, noha mě stále bolela, možná jsem ušla mnohem méně. Teplota klesla někam k nule. Krajina se změnila a konečně se tu objevila i nějaká zeleň. Složila jsem hlavu k nejbližšímu většímu porostu a zkontrolovala ránu po kulce. V jejím místě zůstávala už jen drobná jizva. I když bych nyní mohla spát, protože velkou část Vlčí energie spálilo léčení zranění, bála jsem se, že mi armáda bude v patách.

Musím se dostat do nějakého města, někam, kde zjistím, co je dneska za den, a kde se budu moci schovat, přemítala jsem. Vytáhla jsem vysílačku, kterou jsem nedopatřením měla stále u sebe. Chvilku jsem ji pozorovala, pak ji položila na zem a katanou v pochvě ji rozdrtila na součástky. Nebyla mi k ničemu. Řeči vojáků jsem stejně nerozuměla, takže mi ani v nejmenším nepomohla.   

***  

Samech posedával na tajné vojenské základně ve Francouzských Alpách, kam jej na jeho vlastní žádost přesunuli z Afriky, kde byl nucen až dosud vysvětlovat zástupcům Americké armády, že je důležité, aby s ním spolupracovali.

Prohlížel si záznamy a fotografie z Trafalgar square, kde před pár měsíci nadělali jeho nepřátelé docela slušnou paseku. Ze satelitních snímků a záběrů z kamer kolem náměstí mohl poznat každého z nich. Měl tak dokonalý přehled o tom, kdo, s kým a jak spolupracuje.

Vrátil fotografie zpět do složky s nápisem Top secret a hodil nohy na stůl. Z lahve si nalil slivovici a trochu upil.

Osmý, pomyslel si pro sebe a před očima se mu objevil obrázek ustrašeného světlovlasého muže.

Ozvalo se zaťukání a po pozvání dál vešli dovnitř muži ve vkusných oblecích.

„Ve velitelské místnosti čekají na Vaše doporučení ohledně postupu, pane!“ zahlaholil jeden z mužů a díval se přímo nahoru ke stropu. Když se mu nedostávalo odpovědi, sklopil svůj zrak na Anděla, který se zatím nehýbal.

„Pane?“ zeptal se druhý z mužů opatrně, aby Druhého nerozhněval. Věděl, že kdyby se na něj jen špatně podívat, skončil by s kulkou v hlavě.

„To bychom je neměli nechat čekat!“ Samech se zvedl a poklepal muže po ramenech.

Oběma se viditelně ulevilo, že se jim Anděl nechystá zpřerážet končetiny jenom tak z rozmaru.

 

„Konečně jste tady!“ řekl podrážděným tónem starší muž v uniformě s mnoha frčky. „Jaký máte plán k jejich diskrétní likvidaci?“

„Dva nám stále chybí. Ztratili jste tu holku. Chci, abyste ji nejdřív našli. Ta větší skupina, co jí vede ten spratek od Morrise, ji bude hledat. Necháme je, aby nám ji pomohli najít. Chci, abyste je sledovali,“ Samech hodil složku Plukovníkovi na stůl.

„Pane, Mortalis si nemůže dovolit nechat je ohrožovat obyvatele…“

Samech po něm střelil vražedným pohledem: „Uvědomte si, že pokud nenajdeme ji, jsou nám ostatní k ničemu! To ona je hybrid, kterého se tak bojíte! Jí se potřebujeme zbavit co nejdřív, ale musíme vědět, kde je. Je nebezpečná, nebo jste už zapomněl na Německo?!“

Plukovník jen potvrdil Andělova slova pokýváním hlavou.

„Přesto,“ pokračoval Druhý potichu a vytáhla ze složky jedinou fotografii… s ArBetem, „chci na ni být připraven. Tohohle,“ ukázal všem snímek z kamer náměstí Trafalgar, „zabijeme jako prvního. Jeho sílu budeme potřebovat. Naplánujte útok. Čas, místo a provedení nechám na vás.“ 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Šíma

(Lakejja, 15. 10. 2009 22:15)

Ty máš skvělé načasování Šímo! Jsi dneska první a vzhledem k času i poslední člověk, co mě dneska potěšil :o) Děkuju ti.

Laky zase řádila!

(šíma, 15. 10. 2009 20:34)

Pěkné, líbilo. Akce stíhala akci. Konec zavání konspirací, agentskými praktikami a zneškodnění nežádoucích objektů (v tomto případě andělů), že by se druhá strana (odpadlíci) dali dohromady s armádou, nebo podobnou složkou? Hm, určitě to bude ještě zajímavé! Děkuji za pěkné počtení, mám tu ještě nějaké resty, pa! ;-)))

O_o

(Kájula, 14. 9. 2009 0:41)

Zatím se bojí smrti? Co tím Vlk myslí? Jejdanane, takových vět se bojím...
Hurá, čtenář se dozvídá o původu amuletů... Ale ta matika takhle pozdě v noci mě zabije. :-)
T_T Vlk po Laky chce, aby zabila ostatní Anděly, chju. :-( Ale tak, no, ne, že by to nebylo tak trochu logické... :oops:
Ju, to už se s Neridiashem nesetkáme? *diví se* Nuuu, budu doufat, že jo, oblíbila jsem si ho, je to čupr zvíř... stvoření. :-)
To je napínavé jak kšandy.
Ve tmě byl jako oslnivá hvězda, která lákala všechny jako můry hořící svíčka. - úúúžasný příměr! *tleská*
Pokoušel se mi reklamovat cokoliv, co by ve svých útrobách našel, nic tam ale nebylo, což jsem mohla pokládat jen za štěstí. - *chechtá se* Tohle je typický Lakejjovský humor. Perfektní hláška. Doufám, že na ni nezapomenu a někdy ji použiju! :-)
Ne, oni chtějí zabít Osmého! O_o Týýjo, doufám, že ho nedostanou. :oops:
Pokud jsem dobře pochopila, tak Osmý dokáže zabíjet pouhou myšlenkou? Soudím dle toho, jak Lakejja na dálku zlámala jednomu z vojáků vaz. :oops:

Podtrženo, sečteno: báječný díl, který jsem hltala a málem u toho zapomínala dýchat. Akce popisuješ bravurně, syčela jsem s Laky při vyndávání kulky z nohy. A teda, díl je to pěkně krvavý, když si vemu, kolik vojáků v něm zařvalo. Já vím, zabij nebo budeš zabit. :-)
A super, konečně se do děje nějakým razantnějším způsobem dostal i Druhý! :-)
Těším se na další díly!