Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 56

6. 9. 2009

James posedával na malé tvrdé lavici před místností s číslem tři sta šest na katedře chirurgie, a zatímco se jeho spolužáci snažili do svého mozku narvat poslední informace ke zkoušce, on jen tak seděl a civěl oknem ven na rušnou ulici pod ním.

„Už je to tři měsíce,“ zašeptal si pro sebe.

„Říkal jsi něco?“ nahnul se k němu jeden z jeho spolužáků. Odložil učebnici anatomie a zadíval se Jamesovi do zamyšlené tváře. „Haló! Jsi na příjmu?“

Morris se na mladíka trochu překvapeně zadíval: „Co? Jo, promiň. Asi jsem se zamyslel,“ promnul si unavené oči a otevřel sešit s mnoha zápisky a čmáranicemi.

„Co se mělo stát před třemi měsíci?“ vyzvídal kamarád a odložil velkou knihu na stůl. Ostatní přísedící si jich nevšímali a dál měli hlavy zabořené do svých poznámek.

Ze dveří vyšel další student s nadšeným výrazem ve tváři a postarší profesor si na potítko odvedl další oběť.

„Zemřela mi přítelkyně,“ zašeptal James potichu, sleduje ostatní, jestli je neposlouchají. Nikdo se po nich ani neohlédl.

„To je mi líto, nevěděl jsem to. Jestli chceš, nechám tě být.“

„To je dobrý, Paule. Tohle pro mě není poprvé.“

Paul mu na to neodpověděl. Oba seděli vedle sebe a dívali se někam do země.

„Pan James Morris?“ ozval se hlas profesora ve dveřích. Studentka, která s ním vyšla, měla v očích krůpěje slz. „Jste na řadě.“

James se pomalu zvedl, sebral své poznámky a hodil je do tašky. Vytáhl index a podal jej zkoušejícímu. Na oplátku od něj dostal velký A4 papír a jeden menší s otázkami. 

*** 

ArBet se podíval na adresu, kterou měl načmáranou na malém kusu papíru. Byl na správném místě. Vešel do neskromné haly, kde jej okamžitě zastavila recepční.

„Dobrý den,“ odpověděl Anděl slušně na ženin pozdrav. „Hledám pana Rayena. Mám s ním dnes domluvenou schůzku.“

Žena pokývala hlavou a zvedla telefon. Prohodila s mužem na druhém konci drátu několik slov a pak se znovu obrátila na ArBeta: „Jděte po schodech do prvního patra. Pan Rayen už Vás očekává.“ Posunkem ruky naznačila, kde se ony schody nacházejí. ArBet poděkoval a odešel.

Pan Rayen byl vysoký čtyřicátník v drahém béžovém obleku s tmavou kravatou. Oba muži si potřásli rukama a vstoupili do místnosti s širokým stolem. Anděl trochu zklamaně zjistil, že bude nucen sednout si zády ke dveřím.

„Přišel jste žádat o práci programátora a pomocného informatika…“ začal muž se svou přednáškou, do které Anděl zasahoval jen tak, že mužovi podával osvědčení o předchozí praxi. Po několika minutách vzhlédl pan Rayen od papírů a ArBeta si nedůvěřivě přeměřil. „Pane Thomsone, tohle pro práci u nás zdaleka nestačí.“

„Myslím, že to, co je na papírech Vám nic moc říci nemohlo. Mohu Vám své schopnosti předvést,“ nehnul ani brvou. Před pohledem, kterým se ho muž marně snažil přišpendlit k sedačce, nesklonil zrak. Naopak mu jej ještě oplatil stejnou měrou. Moc dobře věděl, co po něm muž bude chtít. Jak by taky ne… Dovolil si nahlédnout do jeho mysli. Výsledek pohovoru znal předem. Práci měl jistou. 

*** 

Na hřbitově vládlo ticho. Zimní slunce se opíralo do náhrobků. Vítr byl tichý, ztratil se někam pryč, aby nechal osamocené duše truchlit nad mrtvými bližními. Průměrný věk dnešních návštěvníků nepřesahoval padesátku. Laef se rozhlédl. S Miriam zde nebyli ani zdaleka nejmladšími přítomnými. Odevšad se ozýval pláč. Šestý se to snažil neposlouchat, ale zvuky smutku se mu zarývaly do uší a z nich do hlavy a do srdce. Vzpomínal na ty desítky lidí, co zabil. Na ty, které zbavil života, protože musel a i ty, které nechtěl. Kolik z nich asi odpočívá právě tady?

Na náhrobním kameni přímo před ním si přečetl děsivý nápis: Rodina Smithova. Miriam zrovna malým hadříkem otírala tmavý kámen, vyměňovala květinám vodu a odstraňovala zvadlé květy, aby je mohla zaměnit za čerstvé. Nakonec ještě zapálila několik svíček a na kraj hrobu udělala imaginární kříž prsty svých bledých rukou.

Neměl bych tu být, pomyslel si a otočil se na druhou stranu, aby se na hrob před sebou nemusel dál dívat. Mezi starými stromy, duby a lipami pozoroval mladou rodinu. V jejím středu nápadně chyběl otec, který by stál po boku mladé ženě, u jejíchž nohou se drželo malé dítě. Přemýšlel nad tím, jestli mít někoho rád musí být vždy tak bolestivé, protože to znamená, že o toho člověka dříve nebo později stejně přijdete. Ohlédl se za sebe. Zjistil, že na něj Miriam hází ustarané pohledy plné otázek bez odpovědí. Hrob už byl zcela čistý, květináče a vázy plné čerstvé vody. Svíčky zářily – za každou mrtvou duši jedna – nebylo jich málo. Poskakující plamen si vyžádal jeho delší pozornost. Byl tak neklidný i přes skoro dokonalé bezvětří.

„Stále tě to trápí?“ zeptala se ho šeptem a jemně se k němu přitiskla. Byla trochu nižší než on, a tak musela zvednout hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. Objal ji a zabořil svou tvář do jejích měkkých krásně vonících vlasů.

„Jak mi to můžeš odpustit?“ zamumlal do kadeří, že mu téměř nerozuměla.

Trochu ho od sebe odtáhla. Pohrávala si svými prsty s jeho. Hladila je, chytala a zase pouštěla: „Protože tě miluju.“

Neodpověděl. Nedokázal jí říct to samé. Znovu se ohlédl na plačící rodinu za svými zády. Nechtěl, aby Miriam jednou stála nad jeho hrobem. On znal nebo alespoň tušil budoucnost. Věděl, že nikoho z Andělů klidné stáří nečeká. Chtěl by znát budoucnost, ale zároveň se jí bál.

Na nedalekých kostelních hodinách odbila desátá ranní. Byla neděle. Začínala další mše a návštěvníci se pomalu trousili směrem k východu. Jeden člověk se však naopak prosmekl mezi davem dovnitř. Chvíli nervózně přecházel mezi hroby a četl si jména na náhrobních kamenech. Při chůzi nedělal žádný hluk, i když byla cesta téměř zasypaná listím a všichni ostatní lidé při chůzi šustili a rušili klid hřbitova.

Ruet se pomalu dostal až do blízkosti dvojice, která se od sebe taktně oddělila.

„Cítíš se?“ zeptal se ho Šestý a rozhlédl se kolem. Nikdo už na dohled nebyl. Kostelní hodiny odzvonily a znovu se svého trůnu ujalo téměř dokonalé ticho.

Místo odpovědi se Sedmý jen nervózně usmál. Znovu se rozhlédl kolem a pak konečně promluvil: „Musíme být zrovna na hřbitově?“

„Tady duše nacházejí teprve svůj klid. Chodí sem za nimi ti, kteří je milovali. Není bezpečnějšího místa. Lepší než být omylem na bývalém bitevním poli, místě, kde někoho zavraždili a podobně,“ zněla Laefova přesvědčivá odpověď. Ruet si nahlas povzdechl a zadíval se na Miriam, která se posadila nedaleko hrobu svého bratra.

„Tak?“ popoháněl Anděla Laef.

Ruet se postavil trochu stranou. Své bo, které měl celou dobu u sebe a používal ho spíš jako podpěru, pevně sevřel v dlaních, jako by se ho pokoušel svým stiskem rozdrtit na třísky. Na předloktí mu naběhly modravé žíly.

Má strach, napadlo Laefa a jeho medailon se rozzářil. Pozoroval svým šestým smyslem Andělovo tělo, všechny jeho životní funkce. Ruetova energie pulzovala stresem. Pak se i Sedmého medailon rozzářil, jeho oči zčernaly za doprovodu dvou krvavých slz. Ruet se rozhlížel kolem sebe na všechny strany. Stisk na holi se trochu uvolnil.

Šestý si odkašlal: „Co vidíš?“ zajímal se potichu a také se rozhlédl. Byl si však vědom skutečnosti, že kromě obyčejných lidí, on nikoho dalšího neuvidí.

„Jsou jich tu desítky. Někteří jsou mrtví jen chvíli. Tam u toho hrobu,“ ukázal prstem k náhrobku, kde ještě před chvílí Laef pozoroval ženu s dětmi, „sedí muž, tak kolem třicítky, má kolem krku rudý pruh. Myslím, že se oběsil, nebo ho někdo oběsil. Od kotníků se začíná zahalovat do šedého roucha, jen pomalu.“

„Co znamená, když jsou oděni v rouchu?“ Laef nikdy nic takového sám neviděl, a tak nechápal, proč se Ruet o rouchu vůbec zmiňuje.

„Nejsem si jistý. Myslím, že barva určuje postoj, jak zemřeli, a proč nemohou odejít. To, jak moc jsou zahaleni, pak má asi co dělat s dobou, která utekla od jejich smrti. Když mě…“ na chvilku se zarazil a svýma dokonale černýma očima pohlédl na Laefa. Šestému byl ten pohled nepříjemný, a proto se zadíval za něj do dálky. „… Lakejja oživovala u toho obchodního centra. Bylo vidět celou její duši. I ona mě viděla, proto si myslím, že čerstvě zemřelé duše lze vidět tak, jak vypadaly za života ve svých tělech.“

„Nikdo si tě nevšímá?“ vyptával se dál Šestý a poznámce o Třinácté si příliš nevšímal. „Sebastian říkal, ať to zkoušíme na hřbitově, že pokud tu budou nějaké duše, budou se spíš zajímat samy o sebe, než o nás.“

Ruet jen potichu zamručel a konečně se odvážil na procházku mezi kříži. Šel pomalu a vyhýbal se místům, kde by se mohl až příliš přiblížit k duším zemřelých. Mezi starými stromy a tújemi se prohnal drobný poryv větru.

Laef si přitáhl bundu více ke krku. Miriam postávala kousek dál a celé dění zaujatě pozorovala. Konečně měla možnost vidět Anděla s jeho silou v klidu. Sedmý se najednou otočil a zuřivě něco gestikuloval. Vypadalo to, že se od sebe snaží odehnat dotěrný hmyz, ale Šestý okamžitě poznal, že to je něco naprosto jiného. V Ruetově tváři se usadil víc než jen náznak paniky.

Než k němu Laef stihl doběhnout, Ruet jakoby zkameněl. Oči měl vytřeštěné hrůzou a naprosto černé hleděly někam do daleka. Šestý použil svou sílu, aby mohl lépe cítit, co se s Andělem děje. Oba jejich medailony jasně zářily i přes slunečný zimní den. Miriam se pokřižovala a pevně stiskla cípy svého kabátu.

To, co Laef viděl a hlavně to, co cítil, se mu nelíbilo. Ruetovo srdce bilo zpomaleně a co hůř, ve velké míře z něj vyprchávala jeho životní i Andělská síla.

„Ruete!“ Miriam chytila Anděla za ruku, když jej Laef pokládal opatrně na pískem vysypanou cestu. Šestý poslouchal Sedmého srdce, jak se snaží bít a udržet mladíka naživu, ale vše bylo marné. V krátkých intervalech sebou Ruetovo tělo škubalo, jako po zásahu elektrickým proudem. Ani Laefovy pokusy doplnit unikající sílu svou vlastní, nezabíraly tak, jak by měly. Stoupl si kousek stranou a zmáčkl hodinky. Ciferník na Ruetově zápěstí se rozblikal a rozvrněl.

Do třiceti vteřin se na místě objevil Tyam. Chvíli se rozhlížel kolem sebe a nechápal, proč jej Šestý přivolal.

„Co se děje,“ přeptal se Dvanáctý, když spatřil pomalu blednoucího Sedmého s černýma očima a zářícím medailonem.

„Něco ho drží,“ odpověděl Laef okamžitě a dalších Andělů, kteří se každou minutou objevovali, si nevšímal, „zastav kolem něj čas. Třeba to postup zastaví, získáme tak nějakou chvíli, než přijdeme na to, jak ho z toho dostat.“

Tyam namísto odpovědi jen přikývl a napřáhl pravou ruku před sebe. Pokývnutím hlavy Miriam naznačil, aby se od Rueta vzdálila. Silný poryv větru zvedl prach písku. Dvanáctého medailon se rozzářil a prach kolem Rueta se zastavil ve vzduchu a znehybněl. Hranice Tyamovy síly se daly jasně rozeznat díky písku, který zůstal viset ve vzduchu, zatímco všechen ostatní se už dávno usadil zase na zem.

„Hotovo,“ okomentoval Dvanáctý to, co bylo naprosto zřejmé. „Co teď z Rueta cítíš?“ otočil se zvědavě na Šestého, který poklekl těsně k hranici pozastaveného času a pozorně si prohlížel Andělovo nehybné tělo.

Laef zavřel oči a jeho medailon se rozzářil mnohem intenzivněji. Byl nyní schopen slyšet srdce všech přítomných lidí. Cítil všechny Anděly. Trochu se lekl, když se jako poslední objevil i Osmý a jeho silná energie se navalila na jeho smysl jako lavina v Himalájích. Stále to nestačilo, aby poznal, co Rueta drží. Věděl, že tu musí být ještě něco, nějaká mrtvá duše, která vysává sílu. Něco drobného ucítil, ale nebyl si jistý, jestli se to spíše jen nezhmotnilo jeho vlastní přání, než aby opravdu zaznamenal to, co bylo skutečně před ním. Na čele mu vyrazil pot. Moc často své schopnosti takto nepřepínal. Ale Ruet byl v bublině v bezpečí. S časem se zastavil i tok energie.

„Co se děje?“ Čtvrtý se rozhlédl kolem sebe. Všichni ostatní ho zpražili zvídavým pohledem, neb ani jeden netušil, co svýma slepýma očima hledá.

„Něco Rueta zabíjí,“ špitla Miriam a posadila se na zem vedle Laefa.

„Nějaká duše? Může dělat něco takového?“ ArBet se také rozhlédl. Od brány se hřbitov zase pomalu plnil truchlícími lidmi. Odněkud z dálky hrála smutná hudba.

„Jde sem smuteční průvod, asi tu budou někoho pohřbívat,“ utrousil potichu Slepý a ukázal směrem na vykopanou díru v zemi se zbrusu novým náhrobním kamenem. Ostatní se přeměřili trochu překvapenými pohledy, ale nikdo se ani nezeptal, jak je možné, že Anděl vidí, i když nemá oči.

„Je to daleko,“ ohodnotil situaci ArBet, „ale neměli bychom tu takhle stát moc dlouho, budeme podezřelí.“

Tyam se na své přátele trochu zmučeně zadíval: „Já se se svou silou nemůžu pohybovat, čas si s prostorem moc nerozumí…,“ prohlásil omluvně. „Nepomohl by nám Sebastian?“

„Než by sem dojel, trvalo by mu to sem hodinu. Vydržíš ho držet v té časové kapse tak dlouho?“ Laef znal odpověď na svou lehce ironickou otázku už předem. Dvanáctý přesto sklopil zrak, jako by se za svůj výkon styděl.

„Zkusíme ho přesunout hnedka po tom, co ho Tyam pustí,“ Laef se kolem sebe rozhlédl, aby získal trochu podpory. Andělé se však na něj zadívali s neskrývanou vlnou pochybností. Miriam jen nesouhlasně vrtěla hlavou.

„S Poutníčkem to šlo,“ bránil svůj nápad, ale ani tak se výrazy na tvářích příliš nezměnily. Rozhodil rukama a jeho medailon pohasl, „máte snad někdo lepší nápad?“

Chvíli bylo ticho rušené jen přicházejícím smutečním průvodem. Sem tam se ozvalo cvaknutí doprovázené ostrým modravým zábleskem. Několik z černě oděných postav se po nich zvědavě ohlédlo. Andělé se semkli kolem ležícího Rueta ve snaze zakrýt ho před zvídavými pohledy.

„Nikdo nic lepšího nemá, takže já hlasuju pro,“ prořízl trapné mlčení ArBet. „Já jdu domů, to tam ohlídat, instruovat Sebastiana a pomoct mu, až tam dorazíte. Zbytek počká tady. Jste pro?“

Ostatní mu jen přikývli. ArBet ani nepoodešel kus dál a prostě zmizel. Truchlící dav zaznamenal drobnou změnu ve vzduchu a několik z nich tiše zahučelo. Jednoho mladíka, hrajícího si s fotoaparátem, napomenula hlasitě postarší žena.

Všichni napjatě čekali, jestli Osmého zmizení nevyvolá rozruch, ale naštěstí se nic nestalo a dav se znovu vrátil ke kolektivnímu smutnění.

„Tak jdeme na to?“ řekl Tyam a zadíval na Laefa s mírnými obavami. Nebylo na něm pořádně poznat, jestli má větší strach o Rueta nebo o Šestého. „Dávej na něj pozor,“ zašeptal potichu.

Laef přikývl a přiblížil se k samému okraji časové bubliny: „Tři…“ začal s odpočíváváním. „dva, jedna…Teď!“ poslední slovo šeptal skoro neslyšitelně, aby nepřitáhl nechtěnou pozornost. Tyamův medailon pohasl. Bublina s lehkým plof praskla a Ruetův hrudník se znovu začal lehce zvedat. Šestý okamžitě na jeho paže položil své ruce a za doprovodu drobného prásknutí nasátého vzduchu oba dva zmizeli. Miriam bezděčně chytila Tyama za cíp košile a mladík se po ženě překvapené podíval. Když spatřil její vyděšený výraz, jemně ji objal a zašeptal: „Budou v pořádku… Oba dva,“ dodal ještě, aby o té skutečnosti ubezpečil i sám sebe.

Slepý vytáhl mobilní telefon a vytočil ArBetovo číslo. Osmý telefon okamžitě zvedl, ani nečekal, až se Čtvrtý začne ptát a hned ječel: „Jsou tu oba! “

Nastala chvíle mlčení, když se v telefonu ozýval jen sled nerozeznatelných zvuků. Nezbývalo, než trpělivě čekat., až nakonec se znovu ozval v telefonu Osmého hlas: „Jsou v pořádku. Ruet spí, ale to, co mu ublížilo, zůstalo na hřbitově!“

„Díky,“ odpověděl Čtvrtý a zavěsil. Dva páry očí se po něm hladově podívaly. On se jen usmál a zvednutým palcem shrnul veškeré informace. Miriam se pokřižovala, ale zůstala k Tyamovi nadále přitisknutá. Dvanáctý se trochu ošíval, ale nechal ji, aby se mu dál opírala o bok a hruď.

„Půjdeme domů?“ špitla Miri potichu a donutila své dva společníky, aby se pohnuli. Tentokrát si jich už nikdo nevšímal. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Lakejja, 15. 10. 2009 22:16)

Díky vám oběma...dokážete jednoho potěšit u srdce :o)

Líbilo!

(šíma, 15. 10. 2009 20:44)

Ahoj, i tento díl byl napínavý, málem bych napsal: "duchařský". Copak našemu andělovi vysávalo jeho životní energii? Něco na druhé straně? Bylo to zajímavé, jo, jo, zbývá mi ještě poslední díl! Drž se. ;-)

Září zazáří...

(Kájula, 19. 9. 2009 0:29)

O_O James mluví o Lakejje! Jajx, tři měsíce. Je to divné vyjadřovat se o ní, že je mrtvá. I když, krutější by asi bylo živit v sobě naději, že žije. Ale není vyloučené, že ve skrytu duše marně tajně doufá?
Ubrečená studentka? Snad slzy štěstí a díků, protože ve zkoušce uspěla. ( I když, anatomie... pochybuji. :-D)
Jo, to se to někomu shání zaměstnání, když svému budoucímu nadřízenému vlítne do hlavy a přečte si, co se po něm bude chtít. Divné takhle číst o tom, jak si jeden z Andělů shání práci. Nevím, proč, ale čekám nějakou zradu. Nemyslím si, že jde čistě o soukromou osobní záležitost, avšak kdoví, třeba se pletu. :-D
Přemýšlel nad tím, jestli mít někoho rád, musí být vždy tak bolestivé, protože to znamená, že o toho člověka dřív nebo později stejně přijdete. - pravdivá věta. Strašně moc pravdivá. Pokud mi ho nikdo nepřebere, tak si ho vezme mrcha Smrt, to platí i pro druhou polovici... Tleskám!
Ty že neumíš psát sladké scény, jo? Ts! Ta s Miriam (mimochodem, nemohu si pomoci, ale připomíná mi Chii - hm, s těmi CLAMPáckými příměry bych mohla přestat *SORRY*) a Laefem je strašně hezká! :oops:
Líbí se mi to, co mu řekla i to, že jí neodpověděl. :-) Ne snad, že bych žárlila, jen... tak nějak to tam sedlo. I k němu. :oops:
Hmmm, Andílci neradi hřbitov. Myslím si, že nejen oni tomuto místu nefandí, takových se najde určitě víc. :-)
Aha, u Rueta je to pochopitelné, s jeho vlastností...
Konečně měla možnost vidět Anděla s jeho silou v klidu. - *po přečtení této věty se pousmála* Je to takové trošku vtipné konstatování. :-)
O_O Ne, Rueta ne! *omotala se Laky kolem nohy a začala fňukat*
Tyam se na své přátele trochu zmučeně zadíval... - *předtavila si to v anime, ta velká kukadla ala utahané štěně a dostala chuť omotat se tomu plyšákovi kolem nohy* *PARDON*
Dvanáctý se trochu ošíval, ale nechal ji, aby se mu dál opírala o bok a hruď. - no comment. :-D
"Půjdeme domů?" - to je krásný název. Taková komuna Andělů, dalo by se říct, vrahů, jednoho medika, co si postavil hlavu a tvoří domov. :-)

Super díl, musím říct, že tohle jsem nečekala a doufám, že se Ruet brzo uzdraví. :oops: Některé věty byly skvostné, stejně tak i myšlenky.
Řeknu, hm, trocu paradoxně, oproti minulým dílům, odpočinkový díl, neboť netekla krev, ale přesto bylo napínavě, hodně napínavě! :-)