Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 57

1. 10. 2009

Sebastian zvedl hlavu od počítače a ohlédl se skrz otevřené dvoukřídlé dveře do vstupní haly, kde se objevil James, oblečen ve vkusném světlém obleku.

„Jak dopadla zkouška?“ houkl na něj ze společenské místnosti a pokynul mu, aby šel za ním.

Jamesovi se na tváři rozlil vítězoslavný úsměv: „Na výbornou, chirurgie je hračka,“ posadil se vedle Sebastiana, aby se mohl podívat, čemu se věnuje při surfování na internetu. Muž si poposedl a nechal jej, aby se společně s ním díval do monitoru.

„To je ale předmět vyššího ročníku, nebo ne?“

„Gadhock mi povolil, že si to smím vzít už teď, mám rychlejší postup díky jeho přímluvě,“ zněla Morrisova prostá odpověď. „Co to hledáš?“ zajímal se, když Sebastian otevřel už páté zpravodajství s podtitulem krimi a politika.

„Hledám nějaké zmínky o Andělech, abych byl trochu v obraze. Zdá se, že se někdo pokouší o nastolení krize,“ otevřel záložku s nápisem: Neklid na východě roste!

„Hledáš Druhého a Desátého?“ James se naklonil blíž k monitoru, aby si článek také mohl přečíst. Nic nenasvědčovalo tomu, že by rebelie měly co do činění s Anděly. „O co myslíš, že se snaží?“

Sebastian si povzdechl. To, co hledal, nebyla zmínka ani o Druhém, ani Desátém. Hledal ji. Doufal, že se třeba někde záhadně objeví. Jenže to bylo těžší, než hledat jehlu v kupce sena. „Myslím, že se někdo pokouší o cílené uzavření veškerých hranic,“ zněla napůl pravdivá odpověď a otevřel další článek tentokrát s titulkem: Čínská vláda násilně nutí své občany uznat režim. Tibet a další se brání.

„Proč by to chtěli udělat? To by pak znamenalo, že se nebude dát nikam vycestovat a…“ James na chvíli utichl. Dočetl si další článek a pak konečně pokračoval: „Hodně z nich je tady ve Velké Británii. Někdo je chce mít na jednom místě. Není to ale zbytečné, vzhledem k tomu, že se všichni mohou přemístit na jakékoliv místo na světě během okamžiku?“

„Přesun není neomezený. Nemohou se teleportovat někam, kde by jim v cestě mohl stát třeba strom. Mohlo by je to zabít. Myslím, že za tím stojí Mortalis, skupina tvého otce,“ vypnul a zavřel počítač zabudovaný do desky stolu a pokynul Jamesovi, aby ho následoval do podzemní části domu, „Druhý s nimi spolupracuje.“

„Jak víme, že je to Druhý? Proč ne třeba Desátý? O něm taky nevíme, kde se nachází.“ James se zadíval do okénka mrazicího boxu, když procházeli kolem něj. Byl prázdný až na poslední barel s Vlčí krví, která pomalu ale jistě mizela ve zkumavkách, ve kterých si ji doktor Gadhock odnášel na testy.

„Desátý - Dalet je jako Osmý - pacifista. Nenašel jsem po něm ani stopy. Je někde schovaný a nevystrkuje nos. Druhý byl ten, který sliboval, že Prvního zabije dřív, než se Třetí dostane ven z výcviku. Nepovedlo se mu to, naštěstí. Jestli se někdo snaží vyvolat válku, je to určitě Samech.“

Rozsvítili mohutná světla, která prozářila celou tělocvičnu. Sebastian z klecí, kde byl dříve chován Vlk, přitáhl dvě nízké žihle. Ohlédl se na svého trochu překvapeného společníka: „Chtěl jsi se začít učit ovládat svou mysl, aby se ti v ní nemohli rýpat, kdykoliv se jim zachce?“ nečekal na odpověď: „Začínáme!“

 

Z meditace je vyrušilo vibrování hodinek.

„Něco se děje,“ komentoval vtíravý pocit na zápěstí James a rozmotával nohy z uzlu, do kterého se mu je podařilo dostat, ani nevěděl jak.

Ačkoliv se ani jeden z nich nemohl přesunout na souřadnice, které se objevily na displeji hodinek, přesto se oba zvedli z podlahy a vydali se zpátky přes společenskou místnost do kuchyně.

„Nikdo tu není,“ zjistil James po té, co na jeho volání, zda je ještě někdo ve vile, odpovědělo jen tikání stojacích hodin vedle vysokého věšáku. „Nešli Ruet s Laefem na hřbitov? Co se mohlo stát?“

Sebastian nic neříkal. Přešel z haly do jídelny spojené s velkou kuchyní a posadil se ke stolu, odkud se mohl dívat oknem na příjezdovou cestu a kameny vydlážděný kruh, který označoval místo, kudy se nesmělo chodit, aby se tam kdokoliv kdykoliv mohl přenést domů. Místo, kam se před více jak měsícem vrátil Šestý po té, co s Lakejjou zmizeli z mrazicího boxu.

James byl jeho tichem trochu zmaten, ale namísto mnoha otázek, které se mu hrnuly na jazyk, si raději nalil již studenou překapávanou černou kávu. Ukořistil jednu z mnoha volných židlí a zahleděl se ven. Teploměr, připevněný zvenku k okennímu rámu, ukazoval něco málo pod nulou. A sníh přesto stále nikde. Zase se blížily Vánoce beze sněhu.

Na příjezdové cestě se objevil ArBet. V obličeji měl výraz napětí, jednu ruku měl dokonce zaťatou v pěst. ba muži se zvedli a vyšli z kuchyně za Andělem. James poznal, že ve skutečnosti drží ArBet v pěsti sevřený vlastní palec.

„Co se děje?“ Sebastian se rozhlédl kolem sebe. Přes živé ploty žádného ze sousedů neviděl, za což byl velice rád.

Namísto odpovědi se vedle nich objevil Laef s Ruetem.

Šestý zamrkal do slunečního ostrého zimního svitu, který ho na krátký okamžik oslepil. Došlo mu, kde se nachází a že i Ruet je stále ve stejném stavu, v jakém spolu s ním zmizel ze hřbitova. „Ruete?!“ prudce s ním zatřásl a nechal svůj medailon znovu rozzářit se jako supernovu.

Sedmého napětí najednou povolilo. Strnulý, vyděšený výraz zmizel, jeho dech se uklidnil, oči se pomalu zavřely a znovu otevřely, aby se zadívaly nad sebe již normálními zorničkami obklopenými duhovkou a bělmem.

„Díky Bohu,“ uklouzlo Šestému a sklonil se k Sedmému o něco blíž. Pustil jeho paže, které až do té chvíle pevně svíral a zjistil, že Andělovi na kůži vyskakují fialové podlitiny.

„Co se stalo?“ zajímal se James, který trochu nechápal dění před sebou.

„Dotklo se mě to,“ šeptal ještě trochu otřesený Ruet, ale sám se posadil a pomalinku vstával na nohy, „bylo to, jako by se to ze mě pokoušelo vysát život.“

„Nejen pokoušelo,“ upřesnil Sedmého tvrzení Šestý a jeho medailon zase pohasl.

ArBetovi zazvonil telefon. Volal Slepý. Zvedl jej a rovnou na Čtvrtého chrlil, co se zrovna stalo.

Jamesovi dopadla na hřbet ruky sněhová vločka. Všichni se podívali na nebe, na kterém se jakoby odnikud začaly rychle objevovat mohutné šedavé peřiny.

Sněží, prolétlo jim všem hlavou. 

*** 

Celou noc jsem se choulila v proláklině skály, kde mne před větrem chránilo jen drobné jehličnaté křoví. Klepala jsem se od hlavy k patě, ale bylo lepší čekat, než se vydat dál ve vánici.

Konečně začalo svítat. Sluneční paprsky dopadající zpoza mých zad jsem přivítala krátkým: „Díky Bože,“ a vydrala se na sněhem pokrytou planinu. Zaposlouchala jsem se do ticha rušeného jen praskáním sněhu a ledu. Žádný vrtulník, ani auto z nedaleké silnice jsem nezaslechla. Poklusem jsem se vydala dál. Chvíli jsem běžela, na strmějších místech jsem šla a ze srázů spíše padala. Rozklepané ruce se mi ani po dlouhé noci nezklidnily. Oči jsem měla stále stažené do vlčích. Síla Prvního Anděla mi pomáhala se léčit, ale byla jsem ještě rozklepaná z toho, co na mne čekalo po průchodu bránou.

Přestala jsem počítat ušlé metry a kilometry. Zem mi ubíhala pod nohama, které se hýbaly, jako by ani nepatřily mě, ale někomu, kdo mi je jenom propůjčil na dobu zkušební.

Scházela jsem čím dál níž a sněhová pokrývka pomalu řídla. Za dva dny trmácení jsem došla do místa, kde rostly i stromy. Mezi nimi jsem se cítila o mnoho líp. Hlady jsem už skoro neviděla, přemýšlela jsem, jestli mě má šedorudá krev ochrání i před organismy, které nepochybně obývaly vodu, kterou jsem pila z potoků a říček, kolem kterých jsem prošla.

Další den jsem nad sebou zaslechla zvuk rotoru vrtulníku. Zaběhla jsem do nejbližšího lesa a pozorovala trup našedlého stroje, jak slétává nízko nad koruny stromů. Připadala jsem si jako štvaná zvěř a jen doufala, že pokud mají termovizuální techniku, nezaměří ji mým směrem. Zdálo se, že jsem měla štěstí, když se vrtulník zase zvedl vysoko nad stromy a odletěl za obzor. Hlasitě jsem si oddechla a vydala se dál hlouběji do lesa. Čím dál do lesa jsem se nořila, tím víc lidských stop jsem v lesní půdě nacházela. Nakonec jsem zaslechla i lidské hlasy - volání. Zpomalila jsem svůj pochod a utišila žaludek kručící po jídlu dalším douškem vody z potoka.

Sklonila jsem se více nad malou říčku a nabrala vody do dlaní. Rychle mi mezi prsty utíkala. Opláchla jsem si obličej a kusem obinadla, které jsem ještě měla u sebe, se otřela od nejhorší špíny.

Z protějšího břehu jsem zaslechla zaječení a do potoka se vřítil malý chlapec, ne víc jak šest nebo sedm let starý. Postříkala mne voda, kterou rozčeřil svýma bosýma nohama. Instinktivně jsem sáhla po kataně, která se mi houpala na zádech. Oba jsme pozorovali jeden druhého. Prvotní zděšení dítěte se proměnilo v úlevu a já poznala, že první křik, nebyl radostný výskot, ale vyděšené ječení. Chlapec před něčím utíkal. Spatřil medailon, který se mi houpal na krku, a drobná šikmá očka se mu nápadně rozzářila. Doběhl až ke mně a skočil mi po ruce, div mne nepovalil. Přitom pořád křičel jediná slova, znějící jako: „Ťjan Šin!“ pořád je opakoval dokola. Tahal mne k místu, odkud vyběhl. Šla jsem mu pomalu v patách, kam mne vedl a on skákal radostí a pořád si v podivné melodii prozpěvoval ta jediná slůvka.

Mezi stromy jsem zahlédla náznaky malých domů postavených neumě z hlíny a ručně dělaných cihel. Ozval se výstřel z pušky a já malého chlapce strhla na zem do křoví. Vyděšeně se na mě zadíval, ale ani nehlesl. Stáhla jsem si katanu ze zad k levému boku, odkud jsem ji mohla tasit rychleji a mnohem pohodlněji. Uvolnila jsem pouzdro malého kolta, ve kterém jsem měla stále ještě čtyři náboje.

Z vesnice se ozval křik, který následovala další střelba. Připlížili jsme se blíž, až k místu, odkud jsme pohodlně viděli do středu mezi domy tvořící drobné prostranství. Stálo tu několik lidí, všichni snědé pleti. Z výrazu malého dítěte jsem poznala, že je zná. Chtěl za nimi běžet, ale zabránila jsem mu v tom. Z lesa vyšel muž v zelené vojenské uniformě, stejné, jakou měli muži, se kterými jsem se setkala před několika dny. Táhl s sebou mladé děvče, které se mu vzpouzelo, ale proti jeho síle nemělo sebemenší šanci. Mířil na ni samopalem a pořád něco křičel. Hodil dívku před stojící dav a tentokrát jí zamířil přímo na hlavu. Stále se na něco ptal. Chlapec vedle mě něco zakňučel a v očích se mu objevily slzy.

Samopal vystřelil a lebka dívky se rozlétla jako z peří. Dav lidí zašuměl, někdo zaječel. Dítě se mi vyškublo ze sevření a vyběhlo přímo k mrtvému tělu ležícího v krvi na zemi. Podíval se na vojáka a něco na něj zaječel. Znovu zopakoval to jediné slovo, které jsem byla sto v jeho žvatlání rozeznat. Z jednoho domů vyšel další muž, na první pohled odlišný od ostatních – nebyl to Asiat.

Voják zase něco zaječel a zamířil tentokrát na malého chlapce. Z lesa vyšla další banda lidí z armády, přilákaná střelbou a vzniklým rozruchem. Chlapec něco znovu zaječel a vojáci se rozesmáli, zamířili zbraněmi a já v jejich myslích zahlédla obraz střelby a došlo mi, že se chystají přihlížející popravit. Vyletěla jsem ze svého úkrytu jako šipka a dostala se tak včas mezi chlapce a nebezpečné samopaly. Vlna kulek se lehce zastavila o můj štít, který fialově s rudými žilkami prozářil prostor kolem mne. Dav za mými zády tajemně zahučel a znovu jsem zaslechla to podivné označení: Tian Shin.

Vojáci couvli, když štít opadl a jim se mohl naskytnout pohled na mé oči. Jeden z nich znovu zvedl samopal. Jeho pohyb byl tak pomalý, že se mi zdálo, že se téměř nehýbe. Stačilo mi jen pár kroků k tomu, abych se dostala až k němu a přesekla ho ve dví. Zbylých pět vojáků skončilo stejně rychle. Zase jsem byla od krve, která na mne vystříkla z několika porušených žil a velkých tepen.

Sakra, zaklela jsem a klekla si do prachu mezi mrtvé vojáky. Měli u sebe jen samopaly a žádný ze zásobníků se nehodil k mému koltu. Zaslechla jsem za sebou pohyb a prudce se otočila. Z výrazů jsem nebyla schopná rozpoznat, jestli se mě lidé přede mnou bojí, chystají ukamenovat, nebo utéct. Někdo z nich svou hatmatilkou něco zašeptal a já pevněji stiskla katanu a její ostří lehce nadzvedla nad zem.

Zezadu přes dav se směrem ke mně prodíral muž, o něco vyšší než všichni ostatní. Byl to běloch a něco na ostatní křičel a oni mu ohýbali z cesty. Ocitl se přede všemi, mě tváří v tvář.

„Nebojte se, neublíží vám,“ promluvil a napřáhl ke mně ruku. „Rozumíte mi? Mluvíte anglicky?“

Ještě chvíli jsem váhala, ale pak jsem se pracně znovu postavila na nohy. „Kdo jste?“ zeptala jsem se a těmi slovy nervozita z muže přede mnou značně opadla. V břiše mi žalostně zakručelo a já si znovu klekla a stiskla bolavý žaludek.

Běloch došel až ke mně a zadíval se mi do očí. K mému naprostému úžasu se pohledu na mé zdeformované zornice vůbec nebál. Usmíval se.

„Pojďte, probereme to u jídla,“ nabídl mi a já vděčně přijala jeho nabídku na pomoc. Dav zašuměl a část lidí se rozeběhla do domů. Zbytek se jal uklízet nepořádek, který jsem kolem s vojáky natropila. Malý chlapec mezi nimi rozverně pobíhal a každému na potkání něco povídal.

Podívala jsem se na muže po svém boku, který mne vedl směrem k jednomu z větších domů v čele vesnice: „Vy nejste odtud,“ konstatovala jsem naprosto zjevný fakt.

„Ne, jsem antropolog, pocházím z Kanady,“ odpověděl mi naprosto bez váhání. „Jmenuju se Michael Peterson.“

Chvíli jsem přemýšlela nad dobrými mravy, pak jsem si ale všimla krve na svých šatech a rychle si to rozmyslela: „Co znamená Tian Shin?“

„Anděl…“

Chtěl ještě něco říci, ale prudce jsem ho od sebe odstrčila, až upadl na zem, kde zůstal trochu překvapeně ležet. Vyděšený ale nebyl. „Co jste zač!“ ječela jsem a tentokrát jsem z pouzdra vytáhla kolt a namířila mu jej mezi oči. Byla jsem už unavená a ruce se mi třásly tak, že i při držení zbraně obouruč hrozilo, že ani na ty dva metry se do muže netrefím. Lidé kolem, kteří nás pozorovali, se trochu vystrašeně zastavili. Střelila jsem po nich pohledem, ale rychle jsem svůj zrak zase obrátila zpátky na muže. Byla jsem tak moc vystrašená…

Michael jakoby konečně pochopil, v jakém jsem stavu, vyměnil svůj klidný pohled za výraz strachu o svůj život. Spatřila jsem v jeho pohledu oči Petera Cliffa. Jeho rodinu, vyvražděnou jenom proto, že se s námi potkal. Vzpomínky na krev se vracely, jako neúprosná lavina, kterou jsem nemohla zastavit. Masakr ve škole, v obchodním centru v Německu, kde jsme potkali Sedmého s Dvanáctým, vojáky - událost starou jen několik dnů. Znovu jsem živě viděla sílu Osmého Anděla, kdy pouhopouhý dotyk stačil, aby destruktivní síla roztrhala tělo kohokoliv, kdo by se nechal chytit sevřením mých prstů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuju

(Lakejja, 17. 10. 2009 0:29)

Teda...řeknu vám...jste moje zlatky...oba...takovou podporu si snad ani nezasloužím. :o)

Konečně komentuje...

(Kájulák, 17. 10. 2009 0:01)

Ha ha ha, jak sebevědomě James prohlašuje, že chíra je hračka. *chechtá se* On je prostě super. :-D
Awww, přemýšlení nahlas, skvělé! :-)
Mortalis a Jamesův otec? O_O Fju, tohle už v ději zmíněno bylo nebo to je naprosto nová informace? O_O
Ju, bravúrní zakomponování Desátého do děje, i když jen jako zmínku. :-)
Awww, představa, jak se James učí, che che. *slint*
>... a rozmotával nohy z uzlu, do kterého se mu je podařilo dostat, ani nevěděl jak. < *strašně se chechtá* Nepochybuju o tom. Na meditaci se Sebem (*omlouvá se za strašnou zkomoleninu*) mi to prostě sedí! :-)
Juj, jsem ráda, že Sedmý je už zase víceméně v pohodce. *červená až za ušima*
To počasí, další perfektní prvek, se kterým si, Laky umíš pohrát. A že je to hra fakt povedená! *tleská*
Ouch, její třas dokonale cítím a nahání mi to husí kůži. :oops:
Půjčené nohy - báječný příměr a dost dobře vyjádřené, že už jde jen ze setrvačnosti. :-)
Hu, nová postava! *zvědavě čeká na další přiblížení chlapce*
Huh! O_O Příměr s peřím je efektní, až mnou třeplo.
A další nová postava, fíha!
super rekapitulace v posledním odstavci, juj! *tleská*

Super díl, zase nějaké nové informace, nový děj, prostě se budu opakovat: super. :-)
Chlapec děj svým způsobem odlehčil, báječné popisy míst, emocí a počasí zas čtenáře ještě víc vtáhly do děje.
Těším se na další díl a jsem strašně zvědavá, co bude dál, neb se to fakt dost dobře zamotává! :-)

2Šíma, jsem na tom podobně. Všechny postavy jsem si oblíbila a nelze jinak, než jim všem fandit a tvůj příměr s koncertem to naprosto přesně vyjadřuje. :-)

No ano!

(šíma, 16. 10. 2009 23:13)

Nebudeš mi věřit, ale já jsem si Tvé hrdiny tohoto románu prostě zamiloval a hlavně laky hrozně fandím a cítím se tak trochu jako nějaký pubertální fanoušek na koncertu své hudební hvězdy... Hihi! Hezký večer přeji a dobrou noc! ;-)

Nebylo by pokračování?

(šíma, 15. 10. 2009 20:57)

Ahoj, tak a dočetl jsem vše, cos zatím publikovala... Na zbytek si patrně musím počkat, hihi! Opět jsi mne nezklamala. Napětím jsem málem nedýchal, držím všem hrdinům palec, určitě to ještě nebudou mít jednoduché! ;-)