Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 58

1. 11. 2009

Zaječela jsem a prudce se zvedla, abych zjistila, že ležím na posteli v bílých peřinách a v bílé dlouhé košili. Všechny mé věci ležely vedle hlavy lůžka na malém stolku, katana postávala kousek dál v drobném stojanu. Na stole nedaleko jsem ucítila jídlo a pomalu se vykradla z postele jeho směrem. Rozhlédla jsem se po místnosti. Oknem beze skel jsem přes průsvitnou látku zahlédla míhající se siluety. Zakousla jsem se do drobného pečiva a ovoce. Bylo výborné, takže namísto spořádaného jedení, jsem do sebe všechno hltavě nasoukala, a abych se nezadusila zaskočenými kousíčky jídla, napila jsem se ze džbánku čerstvé vody, ani jsem se neobtěžovala přelít si ji do hliněného hrníčku.

Syté mi hnedka bylo o mnoho líp. Ruce se mi přestaly třást a v žaludku mne příjemně hřálo. Vrátila jsem se k hromádce s oblečením a zjistila, že moje potrhaná košile byla vyměněna za novou téměř stejnou ale čistou. Kalhoty byly vyprané a díry zašité tak, jako by tam nikdy nebyly. Kolem pasu jsem si upnula opasek s koltem. Ani jsem netušila, kde se to nutkání vzalo, ale vyndala jsem zbraň z pouzdra a zkontrolovala zásobník. Byly v něm jen dvě kulky. Otevřela jsem komoru a z ní na mě vyskočila další.

Jedna kulka chybí, prolétlo mi hlavou. Sundala jsem katanu ze stojánku, pochvu upnula na kožený řemen a přehodila si ji na záda. Vyšla jsem z drobného domku ven. Sluneční paprsky mne oslinily a já si oči zastínila pravou rukou. Nikde jsem Michaela neviděla. Několik Asiatek se na mne otočilo a ukazovalo si prsty. Kolem mne prošel postarší muž a já ho prudce chytla za volný hábit.

„Kde je Michael? Rozumíte mi? Hledám Michaela Petersona!“ skoro jsem na něj ječela a on jen zuřivě kýval a pak po mne mužovo jméno zopakoval.

„Ano, Michaela hledám,“ přitakala jsem a jen doufala, že ví, co po něm chci. Na někoho zavolal.  Chlapec, jen o málo mladší než já, k nám okamžitě přiběhl, vyposlechl si od staršího muže instrukce a pak už mne jen tahal za ruku, abych šla s ním.

Bez protestů jsem jej následovala mimo vesnici kus do lesa. Dorazili jsme k jakési skále se strmými schody, po kterých jsme museli šplhat za pomocí lana upnutého do kovových ok přibitých ke skále. Na vrcholu, který sahal až nad koruny stromů, byl vstup do jeskyně. Mladík mi pokynul, ať jdu dovnitř, ale sám se otočil k odchodu. Chvíli jsem váhala, ale nemohla jsem přijít na to, proč by se mě chtěli zbavit až teď, když mne mohli zlikvidovat ve spánku.

Jeskynní chodba byla lemována rozsvícenými elektrickými lampami podobných těm, které bývají v dolech. Po několika desítkách metrů se kamenné stěny rozestoupily ve velkou jeskynní místnost s klenbou. Panoval tu čilý ruch. Uprostřed toho všeho stál Michael s rukou zavěšenou v šátku. Levou rukou dirigoval své čínské kamarády, aby ze stěn sundali obrovské závěsy kryjící malby, které se zatím halily do tmy skalních záhybů. Ucítila jsem úlevu. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Omlouvám se vám,“ postavila jsem se vedle Petersona a dívala se stejným směrem jako on sám.

„Pamatujete si včerejšek?“ znělo to až překvapeně a jeho tmavé hnědé oči se vpily do mých.

„Ne, ale v koltu mi chybí jedna kulka,“ podívala jsem se mu na obvaz na ruce. Nikde neprosakoval, a tak jsem došla k názoru, že rána nebude nijak hluboká a zranění vážné.

„Včera jsme nezačali moc dobře,“ začala jsem po chvilce zamyšleného ticha, „jmenuji se Catherin a tady jsem tak nějak omylem. Ani nevím, co je dneska za den, kde přesně jsem…“ zmlkla jsem, protože mi došlo, že se rozpovídávám a to jsem neměla v úmyslu.

„Catherin není vaše pravé jméno, že?“ podíval se na mne a zase neuhnul od pohledu mých vlčích očí. Byla jsem tak zvyklá, že lidé alespoň ucuknou, že mi to bylo až nepříjemné, jak se na mě upřeně díval. „Tian Shin, znamená v čínštině anděl. To vás tak vyděsilo. Že víme, kdo jste. Jak se jmenujete jako anděl?“

„Lakejja,“ zašeptala jsem a svůj zrak obrátila někam k zemi a pozorovala prach na podlaze. „Co o mně víte?“

Opustil střed jeskyně a já ho pozorovala, jak odchází k velkému generátoru, kde mačká postupně několik tlačítek. Naproti mně se pomalu rozsvěcela světla, která mi konečně prozradila, co se schovávalo za velkými závěsy. Na stěnách byly veliké malby s podivnými výjevy.

„Prohlédněte si je,“ vybídl mne a ukázal mi směr, v jakém mám postupovat. Jak jsem pomalu odkrývala detaily v jednotlivých obrazech, docházelo mi, že vědět o existenci Andělů na Zemi, zase není nic tak těžkého. Na prvním výjevu byla postava s mohutnými křídly. Po jednom boku jí stál velký vlk a po druhém kůň.

Smetla jsem dlaní ze stěny trochu prachu a odhalila, že kůň není obyčejný lichokopytník, ale jednorožec. Udělalo se mi trochu nevolno a Michael si toho všiml.

„Poznáváte je?“ zeptal se, když přistoupil těsně vedle mne. Jeho hlas se najednou nesl klenbou po oblouku a vracel se k nám z druhé strany jeskyně jako bumerang.

„Nevypadají takhle,“ odpověděla jsem a prohlížela si jednorožce, který vypadal jako typický jednorožec z bájí a mytologie, zatímco Neridiash byl docela jiný, podobný spíš velkým druhům antilop. „Je to tam jiné než tady,“ povzdychla jsem si a přešla k dalšímu obrazu. Byl to výjev války, který pokračoval ještě na dalších dvou částech. V každém z nich jsem poznala další Anděly, dokázala jsem poznat každého jednotlivého z nich, díky dokonalému vyobrazení jejich medailonů.

„Je to neuvěřitelné,“ vydechla jsem a prohlížela si velkou postavu Šestého, „nejsou si moc podobní, ale je nepochybné, že to jsou oni. Jsou tu všichni! Naprosto všichni!“

Michael mne pozoroval bez jediného hlesu, jen se usmíval nad mým neskrývaným překvapením.

„Jste smutná? Podle toho obrazu je máte zabít, má být mezi vámi boj, ale vy se tváříte, jako kdyby…“

Mávla jsem rukou a tím jsem jeho mluvu přerušila. Přešla jsem k místu, kde byla kresba s posledním Andělem a nápadně velkým medailonem se třinácti kameny. „Víte, je to složitější.“ Na chvilku jsem se odmlčela, abych našla dostatek vhodných slov: „Bhelliela,“ ukázala jsem na jednu postavu ve stínu ostatních, kterou jsem poznala dle medailonu, „jsem poznala, když se mě a ještě jednoho,“ ukázala jsem na Osmého, „Anděla pokoušel zlikvidovat. Zemřel rukou dalšího,“ znovu jsem ukázala na obraz, „z nás. Bylo to…strašné, jako by zabil kus mě. Kromě toho dnu, jsem ho nikdy neviděla, a přesto je to, jako bych ho znávala léta. Nechápu to.“

Michael se podíval nejdřív na jeskyní zeď, pak na mě a zase zpátky. „Tady je, jak přijdeš sem,“ ukázal na další bod v kresleném komiksu sterém několik set let. Měl pravdu, akorát ten nástup na obrazu nevypadal tak krvavě, jaký byl ve skutečnosti.

„Co si ti lidé myslí, že jsme?“ Drobná postava, u které se nedalo rozlišit pohlaví, zářila na celém plátně jako dokonalé boží stvoření. Stála uprostřed vesnice a rozdávala něco, co se podobalo malým světluškám.

„Že přinesete naději,“ ukázal na drobná světýlka v rukách některých lidí na obrázku. „Máte přinést duším nový začátek. Možnost zřeknout se reinkarnační nutnosti.“

Vyvalila jsem na něj oči: „Prosím?“

„Vy tomu nevěříte?“ teď byl překvapen i on.

„Vypadám snad na to? Ne, to teda opravdu nevěřím.“

Začal se smát: „Chcete mi říct, že se svými schopnostmi, ze kterých jste nám jistě nepředvedla ani setinu, nevěříte v Boha?“

Neodpověděla jsem. Jestli Bůh skutečně existoval, já ho ráda neměla. Byla jsem odhodlaná jeho existenci popřít za každou cenu, ale co jsem popřít nemohla, byla vlastní existence a schopnosti. Viděla jsem mrtvé duše, viděla jsem, jak Sedmý zemřel a znovu ožil, spatřila jsem jeho duši a další vedle něj, kteří na něj čekali. Zažila jsem dobrovolně něco, co mohli zažít jen lidé v klinické smrti. Bylo hloupé popírat očividné?

„Půjdeme na jídlo,“ chytl mne za ruku a já sebou trochu cukla. Za jedním závěsem se schovával ještě jeden obraz, který jsem neviděla. V žaludku mi však zase zakručelo, a tak jsme se odtáhnutí příliš nebránila.

Oběd byl vegetariánský. Trochu až zoufale jsem hledala alespoň náznak masa, ale byl v nedohlednu. Snědla jsem dvojnásobnou porci, co všichni ostatní, abych alespoň trochu dodala tělu energii, po které tak zoufale volalo.

„Místní lidé věří, že je třeba očistit ducha. Jíst maso mrtvých prý duši znečišťuje,“ omlouval Michael prostřenou tabuli.

Obdařilo jsem ho unaveným, ironickým pohledem: „Jsem vrah, jak by chtěli očistit tohle?“

 

Po zbytek dne jsem se toulala kolem lesa a poslouchala jeho jemné šumění. Lidé chodili kolem mne a kdykoliv jsem se na někoho z nich podívala, pozdravili mne letmou poklonou. Nikdo kromě Michaela se mnou však nepromluvil.

Jeden z mnichů mě téměř neustále pozoroval. Byl starší než ostatní a podle pana Petersona jen vyčkával na vhodnou příležitost dát se semnou do řeči.

Celý večer jsem přemýšlela o tom, co se může nacházet za posledním závěsem v jeskyni. Michael si dával dobrý pozor, aby mu výjev na zdi nepřišel na mysl, ani když jsem se o něm zmínila. Naprosto jasně nechtěl, abych o tom věděla.

Ve vesnici jsem si dovolila spát, nebyl to dlouhý spánek, ale přivítala jsem ho jako na jaře první rozkvetlý květ na zahrádce.

Probudil mne zvuk helikoptéry kdesi vysoko nad korunami stromů. Vyplížila jsem se z domu, kde jsem pobývala, a hledala ten ďábelský stroj. Několik dalších obyvatel vesnice také vyšlo do tmavé noci a dívalo se směrem, odkud přicházely zlověstné zvuky. Mezi nimi byl i Michael.

„Nemají rádi místní vládu, že?“ zeptala jsem se ho šeptem i přes to, že nikdo další anglicky kromě nás neuměl.

Zhluboka si povzdechl a přitáhl si dlouhý šátek blíže k tělu: „Víte, jsem tu už několik let. Měl jsem už jet domů, ale po uzavření hranic jsem tu uvízl jako nemálo dalších jinde. Nabídli mi, abych tu zůstal. Kdyby mohli odejít, nezůstávali by tu a vrátili by se zpátky do jižní Číny.“

„Tak proč se nevrátí? Co je tu drží?“

„Vy, čekali tu na vás. Mě nabídli místo jenom proto, že podle těch obrazů poznali, že Tian Shin, který přijde, nebude Asiat, potřebovali někoho, kdo se s vámi bude schopen domluvit,“ podíval se vysoko na oblohu. Když zvuk rotoru utichl, podíval se na mne upřeným pohledem: „Nemáte moc času. Vojáci přijdou. Musí vás připravit na další cestu. Musíte se rychle vrátit domů, vaše rodina na vás čeká.“

„Vy tomu věříte. Celému tomu příběhu? Vy jim věříte to, co vám tvrdí? Jak můžete?“ nechápala jsem jeho motivaci a chtěla jsem ji znát.

„Vždyť jste tady! Jaký větší důkaz mohu chtít?“ jeho hlas se změnil, byl naléhavý, trochu vyděšený. Třásl se a já si byla jistá, že zimou to není.

„Co je za tím posledním závěsem?“ chtěla jsem vědět.

Něco zavolal na onoho starého mnicha a ten se pomalým krokem přišoural k nám. Ostatní lidé se pomalu vraceli zpátky do postelí, znepokojeni přeletem helikoptéry nad jejich vesnicí.

Vrátili jsme se zpátky do jeskyně. Mnich strhl poslední závěs a Michael jej osvětlil.

„Pane Bože,“ uklouzlo mi úlekem a dívala jsem se na nefalšované vyvraždění místní vesnice. „Tohle se ale nestalo…“ konstatování jsem nechala nedořečené jako otázku, se kterou jsem se dívala z jednoho muže na druhého.

„Ne, tohle se teprve stane,“ přeložil mi Michael mnichova slova. „Těžko říct, kolik z těch obrazů je minulost a které jsou budoucností.“

„Kdy se to stane?“

„Až odejdete,“ mluvili téměř dvojhlasně, každý jiným jazykem, jako by toto číslo měli nacvičeno již dlouho dopředu.

Chtěla jsem říct, že s takovou nemohu odejít, ale došlo mi, že by to byla lež. Musela jsem odejít, chtěla jsem. Pochopila jsem, proč mi poslední obraz nechtěli ukázat, aby byl pro mne odchod snazší. Nápad, že se zkusím k ránu přemístit domů, i přes Generálovo upozornění, že to nepůjde, mne rázem opustil, jako pára nad hrncem.

 

Další den, po probdělé noci, kdy se mi pod očima usadily dva tmavé kruhy, bylo všechno jiné. Michael se už hraně neusmíval a náhle mi připadalo, že je mi něčím bližší. Vyprávěl mi o tom, jak studoval v Kanadě na univerzitě sociální vědy a jak se z něj stal kulturní antropolog. Tato vesnice pro něj měla být jeho prvním terénním výzkumem, který mu měl otevřít odborné kruhy a zaručit uznání dalších odborníků a znalců. Popisoval mi, jak si vysnil svou budoucnost, a já poznala, že tyhle představy vznikaly až při pobytu v této vesnici a po té, co sám objevil tajemství skryté na posledním obraze.

„Víte, nebudu popírat, že mě…“ trochu se odmlčel a já ho popohnala zamáváním mrkví, kterou jsem po malých soustech chroupala, aby pokračoval: „zajímáte.“

„Můžeme si tykat,“ nabídla jsem mu konečně a cítila se po dlouhé době zase klidně.

„Jak ses stala Tian Shinem? Odkud máš svou šedorudou krev?“

Musela jsem se pousmát. Když řekl, že ho zajímám, pochopila jsem to v trochu jiném smyslu. Dost se mi ulevilo. Ptal se mě na věci, které jsem nevyprávěla nikdy ani Jamesovi. Bodlo mne u srdce, když jsem si na něj vzpomněla. Stýskalo se mi. Přála jsem si zase vidět jeho úsměv a poslouchat jeho naivní povzbuzování.

„Asi tě to překvapí,“ začala jsem pomalu a opřela se o opěrátko rozviklané židle, „ale narodila jsem se jako úplně normální člověk v rodině tak střední třídy. Chodila jsem na základní školu a později na gymnázium a vedla naprosto normální a nezajímavý život v samotném srdci Evropy. Zamilovala jsem se,“ zavřela jsem oči a Michael mi položil svou ruku na mou, ale rychle ji zase stáhl. Trochu jsem se chvěla, „byli jsme strašně mladí, ale já věděla, že s ním chci být napořád, ale…“

„Vzpomínky bolí?“ zeptal se, když jsem nějakou chvíli nic neříkala.

Po tvářích mi stekly dvě velké slzy, ale dalším už jsem nedovolila, aby si prodraly cestu z mých očí. Trochu trhaně jsem přikývla. „Náš Mistr, muž, který nás učil jak žít a bránit se mezi Anděly, mého přítele zabil. Zbylo mi z něj jen tohle,“ uvolnila jsem konec u rukojeti katany a obrátila ji vzhůru nohama. Z jejích útrob mi do dlaně vypadl drobný zlatý prstýnek.

„Snubní?“

Zakroutila jsem hlavou: „Jen zásnubní. Umřel proto, že jsem odmítla s Mistrem odejít. Zabil ho a mě nechal na to celé zapomenout. Když byl přítel mrtvý, chtěla jsem se zabít. Život přestal mít smysl a pak mi Mistr nabídl, abych šla s ním. Dodneška pořádně nevím, proč jsem šla.“

„Lituješ toho?“ podíval se na mne a nabídl mi další porci salátu, kterou jsem přijala.

Vylovila jsem malé rajče a než ho vložila do úst, chvilku si ho se zájmem prohlížela: „Vlastně nevím. Chtěla bych se vrátit a zároveň vím, že už nemůžu. Víš, Mistr taky neměl na výběr. Tak jako mým osudem bylo dojít sem, jeho bylo přivést mě a udělat ze mě hybrida.“

„Hybrida? Nemyslím, že bys byla…“

„Zrůda?“ pokrčila jsem rameny, „Kdo ví. Nevím, jestli je Bůh, ale jsou vyšší dimenze, kde jsou prý duchovně nad námi, chápou chod světa lépe než my. Ale čím víc toho víš, tím větší odpovědnost na tebe padá. Vlci, ta stvoření, kteří místní lidé namalovali do té skály, se cítí povinni zachránit nás před jakousi katastrofou, zachránit i sebe. Věří, že ten osud můžou lidé odtud zvrátit. Dali nám k dispozici moc - mně a dalším.“

„Jaká je to katastrofa?“ ptal se na to, na co já už kolik měsíců a odpověď se nedostávala.

Pokrčila jsem rameny.

„A, jak ti změnili tu krev?“ ptal se dál a oba jsme uklidili špinavé nádobí.

Venku svítilo sluníčko a já natáhla své bělavé tělo na šátek, který jsem si tam jen pár vteřin předtím rozprostřela na zem. Chvilku mne pozoroval a pak si sedl vedle mne.

„Je Vlčí a Jednorožčí. Těch stvoření z obrazu. Jsou nesmrtelní, respektive dlouhověcí. Potřebovali, aby člověk, kterému svěří svět, jim neumřel dřív, než bude moci naplnit svůj osud. A protože neví, za jak dlouho se to stane, chtěli si to pojistit. A taky mít jistotu, že to, co tu dokážeme, se odrazí i u nich. Takhle jsou cesty mezi touto Zemí a tamtou pořád otevřené.“

„Hodně jsem přemýšlel,“ promluvil a zadíval se do slunce vysoko na obloze, „proč je Tian Shin tak důležitý. Doufal jsem, že se to dozvím, než zemřu,“ nedíval se na mne, ale i když jsem mu neviděla do tváře, ani nečetla jeho myšlenky, bylo naprosto zřejmé, že je trochu zklamaný. „Víš, strávil jsem hodně času nad těmi obrazy. Kdykoliv jsem se místních lidí ptal, na jejich víru, nikdy mi nic neřekli a jen mě znovu a znovu odváděli do té jeskyně. Chtěl bych ti něco ukázat. Pojď,“ vzal mou dlaň do své a kráčeli vedle sebe znovu do tajuplné jeskyně. Rozsvítil všechna světla a náhradním reflektorem ještě poslední obraz se všemi Anděly a bojem mezi nimi lépe nasvítil: „Vidíš tyhle trhliny?“ přejížděl prsty po cestách na obrazu, „když si na ně sáhneš, nejsou cítit, jako by tam byly naschvál, jen namalované. Jsou pravidelné. Vidíš, kam vedou?“

Pomalu jsem pozorovala všechny drobné cestičky v jinak dokonalé malbě a pravidelnost v jejich provedení byla nepopiratelná. Každá z trhlin začínala v blízkosti medailonu každého z andělů a končila u jiného. Všechny se sbíhaly k tomu medailonu, který měl drahokam nikoliv na okraji, ale ve svém středu – k mému medailonu.

„Co to znamená?“ zajímala jsem se, ale nečekala jsem, že mi Michael poskytne víc, než jen pouhé domněnky.

„Nevím, může to naznačovat nějaké spojení mezi vámi.“

„Nějaké další, než kterým je naše síla?“

Místo odpovědi se mi dostalo jen pokrčení rameny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Lakejja, 22. 11. 2009 16:05)

Ahoj,
mockrát děkuji za krásné přízpěvky...vždycky přijdou ve chvíli, kdy je to nejvíc potřeba pro nabytí nové energie.

Šíma: Ano číslo je správné...jenom předchozí díly chybí, neb jsou v opravě a vracím je sem, jakmile je zkontroluji. Teďka jsem byla týden pryč a doháním restíky, proto jsem se s opravou trochu zasekla :)

Ahojda!

(šíma, 21. 11. 2009 22:55)

Pěkné, zase jsem si početl, jen mě mate to číslování... Padesátý osmý díl? ;-))))

Liiiistopad :)

(Kájula, 21. 11. 2009 13:58)

Hm, na tvých popisech mám ráda to, že si čtenář naprosto dokonale v hlavě vykreslí místo, kde se ta či ona postava nachází. :-)
Pasáž s jídlem mi připomněla hladového psa, kterak se plíží ke zdroji potravy, za pachem. A džbánek mě v tomto příměru utvrdil. Prostě hlad jako vlk. :-)
Další zvířecí příměr mě napadl: Lakejja je jako kočka, číhající, ostražitá.
O_O prozradila své jméno. Wow.
Líbí se mi věta, kde popisuješ, jak se Michaelův hlas odráží od stěn jeskyně. :-)
Slovo komiks v souvislosti s nástěnnými malbami je funny. :) Ale hezky to vystihuje.
Obdařilo jsem ho unaveným, ironickým pohledem: „Jsem vrah, jak by chtěli očistit tohle?“ - Oooooou, čiší z toho na mě zoufalství, únava, rezignace. *tleská, neb se jí to moc líbí*
Juj, konečně něco, na co čtenář čeká skoro od začátku příběhu... Lakyina minulost.
Fíha, Sebastian je pro mě čím dál tím těžší postava. :)
Hahaha, končíš zase dalšími otazníky.
Bravurní!
Tleskám a děkuji za nový díl, už se těším na další díly. Baví mě to číst! :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA