Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 59

5. 12. 2009

Po pár dnech, které jsem trávila lenošením a posloucháním občasného zvuku rotorů armádní techniky na nebi, jsem se cítila zase při síle. Počasí bylo klidné, žádná bouře se nepřehnala a pršelo jen během jediné noci.

Michael mi donesl velkou tašku a její obsah rozložil přede mě: „Máš tu věci na převlečení, láhev na vodu, jídlo od místních a nějaké sušené maso ode mě.“

„Vojáci – očekáváte, že přijdou už brzy, že?“ nastrkala jsem věci zpátky do batohu a položila jej vedle sebe na postel.

Michael poprvé uhnul mému pohledu: „Ano. Několik žen, které šly do nedaleké vesnice nakoupit suroviny, se nevrátily. Očekáváme je během dneška. Neměla bys tu tou dobou být.“

„Nemůžu vás přece nechat umřít! Můžete utéct, pomůžu vám!“ chytila jsem ho za košili a pevně ji drtila v zaťatých pěstech. Nesnášela jsem bezmocnost, odmítala jsem se vzdát jen tak bez boje. „Nechápeš to. Dostala jsem se sem do Asie přes bránu u Dzungarian Gate. Do toho druhého světa se mnou vešli dva lidé a oba zemřeli! Já už se nemůžu dívat… Nemůžu… prostě to nejde…“ můj hlas se vytratil v šepot a šepot v pouhou resonanci myšlenek. Cítila jsem, jak se mé oči náhle vrátily do své lidské podoby samy od sebe a já je zvedla, abych se mohla zadívat Michaelovi do tváře. Byl tou změnou překvapen víc než normální lidé, kteří spatřili mé zdeformované čočky.

„Máš krásné oči,“ zašeptal. „Jdi!“ tlačil mne k východu a ukázal směrem na severo-západ: „Tamtím směrem je Kazachstán, není to ideální cesta, ale horem přes Rusko nechoď, nebyla bys tam v bezpečí. Na konci Kazachstánu jdi pak kus na jih, a až pak překroč Ruské hranice a do Ukrajiny.“

„Jak tohle všechno víš?“ divila jsem se jeho znalostem, když už téměř rok trčel na tomhle místě.

„Vždyť jsme o tvém příchodu věděli. Nejsi a nikdy nic nenaznačilo, že bys měla být Asiat, tak jsem předpokládal, že budeš chtít vrátit do Evropy, nebo Ameriky.“

Zaslechla jsem křik a několik výstřelů mnohem dřív než Michael. Rychle se blížily, a tak rozruch brzy zaznamenala celá vesnice. Všichni byli v tu ránu na malém náměstí. Překvapilo mě, že nikdo není ozbrojen. Peterson se mě snažil donutit odejít, ale prudce jsem ho odstrčila a sundala katanu ze závěsu na zádech. Obnažila jsem její ostří a přehodila si ji do levé ruky, v pravé našel své místo kolt.

Z lesa vyběhl ten chlapec, který mne do této vesnice před několika dny dovedl. Za ním se ozvala střelba a on padl k zemi s několika krvavými skvrnami mezi lopatkami. Mé oči se znovu přeměnily ve vlčí a já v lese zaznamenala pohyb. Zamířila jsem a během okamžiku byl můj kolt bez nábojů. V lese dopadlo na zem přesně tolik těl, kolik zaznělo výstřelů – tři.

Starý mnich ke mně rychle došel a lámanou angličtinou se mi pokoušel vysvětlit, že celá vesnice je na svůj osud připravena a ať já přijmu ten svůj. Proklínala jsem Vlčí smečku, protože jsem v tomhle setkání viděla jejich prsty a žádný osud.

Šustot listí a drcení jehličí gumovými podrážkami se ozvalo zase o něco blíž. Natáhla jsem ruce před sebe a vyvolala před sebou štít o co největším poloměru. Vyšly výstřely a většina kulek se zastavila o energetickou barieru vycházejících z mých konečků prstů. Přesto bylo několik lidí zraněno. Vesničané začali panikařit i přes mnichovy a Michaelovy snahy je uklidnit. Vedle mne se na zemi objevil drobný kovový válec, ze kterého rychle vycházel hustý a štiplavý dým. Během minuty jsem nic neviděla. Začala jsem se dusit a v hluku výkřiků, sténání a armádních povelů jsem ztratila veškerou koncentraci. Někdo mě strhl na zem.

„Michaeli?“ chraptěla jsem, když jsem ho poznala. Pomáhal mi vstát.

„Utíkej, běž…zdržíme je! Běž!“ jeho síla vlivem adrenalinu byla větší, než jsem čekala. Podařilo se mu mě odstrčit až k nejbližším domům. Zpoza něj na mne zaútočil jeden z vojáků a já se musela bránit. Jeho smrt se rovnala jedinému máchnutí katanou. Sek jsem vedla přes pas k pravému stehnu, kde jsem mu přeťala jak břišní tepnu, tak stehenní žílu. S řevem padl k zemi, ale já ho umlčela zabořením čepele do krku ve výši ohryzku. Agonický křik ukončilo dusivé zachrchlání.

Ohlédla jsem se zpátky k náměstí. Mohla jsem jen spatřit, jak jeden z čínských vojáků povalil Michaela na zem. Býval by jej asi ten Číňan ušetřil, ale Michael se mu bránil a donutil tak vojáka, aby vystřelil. Slyšela jsem jen bublavý zvuk, když mu plíce zalila krev.

Chtěla jsem se tam vrátit a toho vojáka zabít, ale za mými zády se ozvaly další výstřely a na stěně domu vedle mne se vykouzlilo několik kulatých jamek.

Naposledy jsem se ohlédla k tělu mrtvého Michaela. Všude se válela spousta dalších mrtvol, cítila jsem krve, pach spáleného masa, střelného prachu a štiplavý kouř. Rozeběhla jsem se do lesa. Kolem bylo strašně moc vojáků. Před kulkami mne chránil jen můj štít, na který jsem stále měla dost sil, aby mne dokázal plně ochránit. Bylo to horší než bojovat s Vlky. Podařilo se mi za běhu vyrobit několik drobných černo-fialových náloží, které jsem kolem sebe rozhodila. To útočníci nečekali a já v nastalém řevu, křiku a zmatku dostala příležitost se vzdálit. Letěla jsem z kopce, jak jen nejrychleji jsem dokázala. Stromy se míhaly kolem a drobné větvičky mne šlehaly do tváří, rukou, dokonce mi i protrhly košili. Zaslechla jsem za sebou štěkot psů. Kde se ty bestie tak náhle vzaly, jsem netušila a zjišťovat jsem to ani nehodlala.

Zastavila jsem se. Psi byli pomalejší než já. Nechala jsem svou energii, aby se zkoncentrovala do koule velikosti tenisového míčku. Byla pevná, ale vzala mi dost sil. Dech mi ztěžkl a srdce se rozbušilo s větší silou i rychlostí. Běžela jsem dál a po pár metrech za sebou nechávala drobné kulovité, černo-fialové kapky. Takhle jsem se vzdálila na více než padesát, sto metrů.

Znovu jsem zpomalila svůj úprk a otočila se směrem, odkud ke mně táhli vojáci. Srdce mi tlouklo rychleji a plíce si nutily více vzduchu, než jim bylo obvyklé. Hrudník štípal a pálil, jako bych do něj nalila kyselinu.

Les na malou chvíli utichl - Na jediný krátký okamžik, kdy jsem k první kapkovité náloži poslala trochu své Andělské energie. První malý výbuch spustil další. Lesem se hnala šňůra drobných explozí a já je počítala.

Teď, pomyslela jsem si a pro jistotu jsem kolem sebe aktivovala štít. Obklopil mne zvířený prach. Pozorovala jsem, jak se mezi stromy objevila obrovská ohnivá koule, která se nezadržitelně valila všemi směry. V hluku výbuchu jsem rozpoznávala zoufalé vytí psů, volání lidí o pomoc. Ohnivá stěna pohltila i helikoptéru, která se k ní dostala nebezpečně blízko. Plameny se prohnaly i přese mě. Zavřela jsem oči, protože i přes svůj štít jsem vnímala nepříjemný žár a konečky prstů, ze kterých mi vycházela energie napájející štít, se pálily. Cítila jsem horko a praskání spálené kůže, ale i přes úpornou bolest jsem nutila své ruce, aby zůstaly natažené. Jakákoliv ztráta soustředění by pro mne znamenala smrt.

A najednou to bylo pryč. Ohnivá vlna přešla a všude kolem zůstala jen seškvařená zem. Nedaleko mne zely ze země zbytky havarovaného vrtulníku. Přes hučení ohně jsem ani nezaslechla, jak stroj dopadl na zem. Po vojácích a jejich psech nebylo široko daleko ani vidu ani slechu. Jediná nespálená zem, neožehnuté skalisko, bylo v kruhu kolem mne. Nafialovělá bariera s drobnými provázky rudé barvy zmizela. Ucítila jsem pach ze spáleného dřeva, nafty, srsti a masa. Zacpala jsem si nos rukou a odpudivě se otočila od směru, odkud ke mně vítr přinášel zápach smrti.

Pozorovat své dílo bylo pro mne jako ocitnout se v neskutečném snu, v noční můře. Během několik dnů jsem pozabíjela tolik lidí, co zvládnout jen nejsnaživější teroristé a masoví vrazi. Jak jsem se mohla tak snadno ocitnout v jejich kůži?

Možná mají Mortalis pravdu, možná jsem jenom zrůda…

 

***

 

Dveře velkého výtahu se otevřely, odsunuly se stranou s tichým zahučením a muž v tmavém obleku, modrou kravatou a sněhově bílou košilí zamžoural do oslnivého světla odrážejícího se od dokonale bílých stěn, stropu a podlahy. Tmavé lakované boty trochu povrzávaly při každém kroku. S každým děsivým zvukem rušící jinak dokonalé ticho trochu přimhouřil oči, jako by se dopouštěl svatokrádeže na posvátné půdě.

Cestu mu zahradily zavřené dveře. K drobnému čidlu ve zdi přiložil svůj identifikační čip, který měl voperován do zápěstí. Dveře se otevřely a on mohl zaslechnout poslední útržky hádky:

„…Vaše neschopnost mě opravdu dojímá!“ Samech bouchnul pěstí do stolu a medailon se mu výhružně zhoupl na krku.

„Chápeme, že spěcháte, pane Samechu, ale uzavřít hranice a vyvolat celosvětovou krizi opravdu není tak lehké, jak to vypadá! Nesmíme na nás strhnout přílišnou pozornost!“ Kapitán základny si drzost onoho mladíka nehodlal nechat líbit a dával to patřičně najevo. I když byl mnohými upozorňován, že Druhý Anděl je nebezpečná figurka na šachovnici, on si hodlal hrát vlastní partii a nenechat si do toho od někoho mluvit a už vůbec ne od někoho, kdo by mohl být téměř jeho vnukem!

„Dobrý den,“ zakňoural mladý muž, který právě otevřel dveře. Oba muži, jediní přítomní, se na něj trochu nevraživě otočili. Nejspíš se tu hádali už nějakou dobu. „Možná mám pro vás něco zajímavého,“ položil před ně drobnou krabičku s USB konektorem.

Kapitán flashdisk sebral ze skleněné desky stolu a zasunul do jedné zásuvky, kterých na nábytku bylo bezpočet. Na velké obrazovce v čele místnosti se objevila značka načítání a rázem se objevila stránka se složkou s prozaickým nápisem: fotky – pohřeb.

Anděl se na obrazovku zamračil a naštvaným pohledem zpražil mladíka od hlavy k patě. Drobný muž se snažil uhnout očima stranou, ale místo toho zjistil, že se mu už už podlamují kolena a pohledem se zavrtává do pronikavých šedých studen. Aby nemusel dál čelit Andělovým neúprosným očím, našel ve složce rovnou fotky, kvůli kterým podstupoval celý proces setkání s obávaným mužem s prapodivnou pověstí a mýty, že oplývá nadpřirozenými silami.

„Tady to je,“ majitel fotek ukázal na postavy rýsující se za smutečním zástupem.

Samech přistoupil blíž k obrazovce a zadíval se na výjev před sebou. Oči se mu rozzářily nadšením. Byli tam! A mezi nimi i Osmý! Ale ať hledal sebevíc, Třináctou nikde neviděl. To bylo trochu zklamání. Také to, že viděl celou Sebastianovu sebranku zrovna na hřbitově, jej trochu mátlo – Byla snad Lakejja mrtvá?

V rychlém sledu proklikal i další fotky. Ani Kapitán, ani Samech moc nechápal, co je tak úžasného na několika fotkách Andělů na Londýnském hřbitově. Kde se Andělé nachází a kolik jich je, už přece dávno věděli.

„Když se podíváte na fotky ve správném sledu, jak jsem je nafotil,“ přejel na první fotku, kde byl jen Ruet, Laef a Miriam stojící poblíž sebe, „a pojedete dál,“ překlikl o další dva snímky, kde už vedle zmíněné trojice stál i Tyam a na další ještě se Slepým a nakonec ArBetem, „Poznáte, že se na hřbitově objevují poměrně rychle, aniž by přišli a to v přesném pořadí a intervalech asi třiceti vteřin. A vždy na stejném místě!“

Samechovy oči se rozzářily mnohem víc a přepínal z jedné fotky na druhou. Pozvedly se mu koutky rtů ve škodolibém úsměvu. Přejel na jinou fotku, kterou jim mladík neukázal, kde byl z většiny jen záběr na truchlící, ale mezi nimi se přece jen zase rýsovaly dvě postavy. Možná muži vedle něj nepoznali, o co se jedná, ale Anděl si byl jistý, že to, co vidí, je, jak Šestý objímá lidskou ženu… hodně důvěrně.

„Ji,“ ukázal na další z fotek, kde bylo Miriam vidět do tváře, „chci, abyste ji sledovali.“

 

***

 

První seděl na zápraží a nohama klátil asi půl metru nad zemí. Kolem něj postávali jeho tři přátelé a všichni pozorovali zapadající slunce v dáli. Poutníček podal Thearrovi šlauch.

Pátý jej přijal, natáhl kouř do plic a ihned se dusivě rozkašlal: „Fujtajbl, cos to koupil?“ rozčiloval se Anděl a prohlížel si šlauch jako jedovatou zmiji. Ozvalo se zachrchlání a pak jediným plivnutím uhasil rozžhavený malý uhlík. Ten se chvíli vzpíral, ale když Haji viděl, co se znovu chystá Thearr udělat, obrátil svou sklenici s vodou na korunku vodní dýmky a dalším nechutnostem, ze kterých se mu zvedal žaludek, tak lehce předešel.

V Poutníčkově pohledu se značilo ublížení a zraněné ego. Zpražil Pátého a Jedenáctého tím nejvíc vyčítavým pohledem. Pomalu vstal, sebral vodnici a odnesl ji do zchátralého domku, který se marně už několik týdnů pokoušeli uvést do provozuschopného stavu. Vlastně mohli být docela rádi, že byla zima mírná, jinak by už všichni asi řešili omrzliny.

Mezitím slunce pomalu zapadalo a jeho paprsky hřály čím dál míň, od východu se začínala stahovat černá sněhová mračna.

Haji si přisedl vedle Zajina, zatímco Thearr s Poutníčkem na sebe něco pokřikovali přes díry v prkny zatlučeném oknu.

„Chtěl jsi, aby byla naživu?“ zeptal se Jedenáctý potichu a prokřupával si klouby na pěstech, kterými byl schopen rozdrtit i kámen.

První si povzdychl a upil ze sklenice vody: „Myslel jsem, že bude klíč k tomu zjistit, co se stane. Ani v té tělocvičně jsem ji zabít nechtěl. Byla tak paličatá, ale přežila to. Nemůžu uvěřit, že si najednou zmizí beze stopy,“ ohlédl se na dva mladé Anděly, kteří zmizeli v domě, ale i přesto byly slyšet jejich štěbetající hlasy.

„A co si myslíš o Druhém? To, co říkal Šestý - Myslíš, že je to pravda?“ Haji se stejným směrem nedíval. Ti dva se hádali o prkotiny každý den, nejspíše z nudy, ale jemu to bylo jedno.

Zajin pokrčil rameny: „Nevím, ale naše starost to teď není. Ta je támhle,“ ukázal na oblohu, odkud se směrem k nim táhla tma.

Haji vstal a poslední kapky vody vyklepal do trávy pod sebou. Bylo načase jít utěsnit otvory ve stěnách a rozdělat oheň, alespoň z toho, co našli. Blížila se studená zima a oni museli zaplatit svou cenu za soukromí a místo, kde je nikdo zatím nehledal.

 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ahoj! ;-)

(šíma, 6. 12. 2009 15:39)

Pěkné! Líbí se mi Tvůj styl. Lakejju jsem si zamiloval. :-D

P.S. Chybky jsem nehledal a přehlížel, takže se prosím nezlob, že jsem ti je například "nevypíchnul"! Těším se na pokračování... ;-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA