Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 60

24. 12. 2009

Miriam vlítla do vily a prudce za sebou zabouchla dveře, pak se o ně opřela zády a snažila se chytit dech, který nechala daleko za sebou. Poslední týden měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje, ale nikdy nikoho nezahlédla, byl to jen pocit. Začínala být snad paranoidní?

Ve společenské místnosti se svítilo. Nikdo nikdy za sebou nezhasnul, i když z místnosti odcházel. Trochu ji to rozčilovalo. Takové bezdůvodné vyhazování peněz oknem a přitěžování přírodě, která na tom už tak byla dost špatně. Prošla kolem velkého stolu s mnoha židlemi až ke schodům do podzemí a letmým ťuknutím do vypínače nechala místnost za sebou potemnět.

Dole byl slyšet šum tichého hovoru, který přilákal její pozornost. Náhle se ozvalo zaječení a ona se lekla tak, že vykřikla taky. V jedněch dveřích se objevila Jamesova hlava hledající původce dalšího povyku.

„Miriam, co tu děláš?“

Rozhlédla se, jako by oslovení nepatřilo jí, ale někomu jinému: „Já? No… Jen se jdu podívat, jestli tu není potřeba trochu poklidit,“ lhala, protože pravý důvod jejího proběhnutí až sem byl zoufalý pokus setřást ze sebe pocit neustálého pronásledování neviditelnýma očima.

„Myslím, že je tu docela čisto, ale jestli nemáš, co na práci, pojď utěšovat Tyama, snažím se mu vytahat stehy a uvolnit podpůrné dráty. Gadhock během hodiny bude tady a podíváme se, jak se to za ten měsíc zahojilo,“ James se na konci své věty skoro dusil smíchy. Z místnosti se ozývalo Dvanáctého pokašlávání, ale nestihl protestovat. Hlas mu uvízl v hrdle, jakmile se Miriam objevila ve dveřích a usmála se na něj. Z obnaženého ramena koukaly drátky, které pomáhaly přidržet pochroumaný kloub pohromadě.

„Bolí tě to hodně?“ přišla blíž a vzala mladého Anděla za zdravou ruku. Tyam na ni chvilku vyjeveně koukal, ale pak před jejíma očima uhnul pohledem. James se uchechtl, protože poznal, že se Anděl pokouší nezčervenat do podoby rajského jablíčka.

„Zažil jsem už horší,“ řekl to takovým tónem, že ani James, ani Miriam si nebyli úplně jistí, zda jim Anděl říká pravdu.

„Tak, takhle to necháme, než přijde doktor. Tyame, zůstaň tu a s tou rukou nehýbej,“ James si opláchl ruce v nedalekém lavoru s vodou.

„Nemůžu, i kdybych chtěl,“ zavrčel Dvanáctý.

Miriam stiskla jeho zdravou ruku o něco silněji, a když James odešel, promluvila: „Uvidíš, že to pan Gadhock dokáže srovnat.“

Tyam si povzdychl: „Miri, viděl jsem toho už hodně, já nepotřebuju utěšovat,“ vyškubl pravou ruku z jejího sevření a zároveň se snažil svýma očima udělat do podlahy hlubokou díru.

„Měl jsi někdy pocit, že tě někdo sleduje a neviděl jsi ho?“ změnila žena potichu téma hovoru a znovu se nervózně ohlédla. Ani doma ji podivný pocit neopouštěl.

„Když jsem měl naposledy pocit, že mě někdo sleduje, dostal jsem kulku do nohy a druhou málem do hlavy. To bylo asi před rokem a půl v Mnichově,“ odpověděl trochu zamyšleně, ale pak se zadíval na její ustaraný výraz a rychle změnil tón hlasu: „Děje se něco, Miri?“

„Asi ne,“ usmála se, „máme teď hodně starostí, asi jsem trochu unavená.“

„Ty jsi byla s Laefem dlouho, myslím tím… než jsem sem přišel já a Ruet?“ promluvil Tyam po chvilce ticha rušeného jen jejich pravidelným oddechováním.

„Ani moc ne. Ale viděla jsem i jak si zezačátku Lakejja s Laefem příliš nedůvěřovali.“

„Nedůvěřovali?“ divil se.

Miriam se dlouze odmlčela: „Co mi vyprávěl pan James, pokoušel se ji zabít, když ji převezli do jednoho ústavu, ale i tak se rozhodli Laefa požádat o spolupráci stejně jako vás ostatní. Ale teďka myslím…“ její hlas se roztřásl tak, že se musela několikrát nadechnout a vydechnout, „byli blízcí přátelé. Nechtěli vidět jeden druhého umírat. Ale to už víš sám.“

Tyam se na ni chvilku díval. Pak mu došlo, co se mu zdálo na jejím hlase tak podivné. Bylo to poprvé, co slyšel Miriam někomu tykat. Měla snad opravdu strach? Ale proč to řekla jemu a ne Šestému, kterého milovala?

„Chceš něco k pití? Je tu horko,“ řekla potom a vstala.

Dvanáctý ji pozoroval, protože v místnosti s klimatizací bylo všechno jenom ne vedro, jemu osobně byla dokonce i trochu zima.

„Stačí voda,“ odpověděl šeptem a díval se za ní, jak odchází.

Obrátil svůj pohled na zraněnou ruku. Ležela volně položená na malém stole, připravená na to, aby se do ní mohl zakousnout ostrý skalpel. Pohladil si dlaní pravačky její hřbet, ale nic necítil. Křečovitě zavřel oči. Cítil, jak ho pálí oči a jak mu srdce zrychluje rostoucí panikou. Přál si, aby byl někdo poblíž, kdokoliv, komu by se mohl svěřit, popovídat si, s kým by se cítil v bezpečí… a ve dveřích se objevil Ruet. Držel v rukou sklenici s vodou, kterou Tyamovi vrazil do zdravé ruky a poplácal ho po ramenou. Přejel po něm pohledem a potom i po jeho mrtvé levé ruce.

„Chci, abys věděl, že jestli to nevyjde, budu ti stát po boku. Nic se ti nestane, přísahám,“ Ruetův medailon se rozzářil a Tyam se zakuckal lokem vody, který se zrovna chystal spolknout, voda mu vyprskla z úst na bělostné prostěradlo peřiny.

Přísaha? Ruet mu věnoval Andělskou přísahu, kterou bylo možné porušit jen s podmínkou trestu, který nebyl zrovna moc příjemný... Alespoň dle toho, co viděl na ArBetově zádech.

„Cítíš se dobře?“ Tyam si Rueta prohlížel zkoumavým pohledem. Sedmý se obkročmo posadil na židli u nohou postele a hlavu si líně položil na opěradlo.

„Ujde to. Nikdy jsem nezažil, aby se mě dotkl mrtvý. A tamtem byl hladový…“

„To na hřbitově?“ ujišťoval se Tyam, že ví, o čem Ruet mluví.

Sedmý přikývl: „Byl to zvláštní pocit, ale… celý život se mi před očima rozhodně nemíhal,“ nahlas se rozesmál, ale Tyam se na něj díval spíše ustaraně, „dík, žes mě zachránil,“ dokončil Ruet to, k čemu se chystal propracovat.

„Udělal bys pro mě totéž.“

Sedmý se usmál, sebral prázdnou sklenici Tyamovi z rukou a bez dalších slov odešel.

 

***

 

„Proč jsi vlastně přišel?“ zeptal se ArBet Slepého trochu náhle u večerních zpráv.

„Chtěl jsem se podívat na televizi, protože nahoře v pokoji jsem se nudil,“ zněla trochu hloupá Čtvrtého odpověď.

Osmý obrátil oči v sloup: „Tak jsem to nemyslel. Myslím sem, do vily. Každý sem přišel tak nějak náhodou, spíše nedobrovolně, ale ty sis sem prostě nakráčel. Proč?“

Kdyby hodiny v hale neodbily osmou večer, bylo by v obývacím pokoji naprosté ticho. V domě byl teďka každý někde jinde a dohromady se vlastně nic nedělo. Jen Tyam se dole měl každou chvíli probrat z narkózy.

„Zdá se, že je tu každý ke každému upřímný.“

„Slepý!“ napomenul ho vztekle ArBet, „snažíme se tu vybudovat důvěru, alespoň nějakou. Nemůžeš být pořád stranou!“

Rozhozené Čtvrtého ruce jen naznačily, že se vzdává: „Znám budoucnost. To ale neznamená, že se jí nechám vláčet. Vím, kdo mě zabije, znám i důvod. Přesto: Kdo by chtěl zemřít?“

Ticho se znovu rozlilo do všech koutů. V umlčené televizi problikla další scéna z propadu akcií na burzách a další zprávy o politické krizi. Některé ze států konečně vyhlásily uzavření některých svých hranic se státy, se kterými vedly dlouholeté spory.

„A víš, kdy se to má stát?“

Přikývnutí hlavou se mu dostalo na místo odpovědi.

Dál se zase rozhostilo jen ticho. ArBet poznal, že se to má stát zanedlouho. Ale co je dlouhá doba? Měsíc? Rok? Přemýšlel, co by to znamenalo pro něj, vědět datum své smrti. Co lidé dělají, když jsou v koncích? Páchají sebevraždy? Přišlo mu to cynicky vtipné. Sebevražda na Slepého místě by se podobala spíše parodickému gestu na zoufalství než čemukoliv jinému.

„Udělám ale všechno, abych vám pomohl,“ dodal Slepý a ArBet se na něj tázavě podíval. Koho tím vlastně ujišťoval? Jeho nebo sám sebe?

 

***

 

Oči měl podivně slepené k sobě. Promnul si je prsty pravé ruky, aby zjistil, že má víčka upatlaná jakousi lepkavou hmotou. Nad hlavou se mu houpala kapačka. To, jak se cítil, by se dalo vyjádřit přirovnáním k přejetí těžkým válcem na uhlazování asfaltu na silnicích.

Bolelo ho celé tělo, cítil v něm podivné napětí, které připisoval narkóze.

Celé tělo…

Bolela ho i levá ruka!

„Už jsi vzhůru?“ ozvalo se ode dveří.

„Jamesi!“ v Tyamově hlase se zračila značná dávka únavy a nadšení, „Nevím, co jste udělali, ale… vrátil se mi cit do levé ruky!“

V mladé Andělově tváři zářil úsměv, jeho oči se smály. Pak si všiml, že v místnosti je i někdo další. Nedaleko postával i Ruet, který mu předtím donesl vodu. Něco Tyamovi na nich nesedělo. Výrazy jejich tváří s ním jeho radost nesdílely. Sedmý se díval někam bokem do rohu místnosti, ruce měl zatnuté v pěst.

„Tyame…“ zašeptal James a vztáhl k Dvanáctému ruku.

„Ne… ne… NE!“ z šeptání přešel Tyamův hlas téměř v křik a pravou rukou ze sebe prudce strhnul tenkou bílou deku, která ho přikrývala až ke krku. Dotknul se rukou svého levého ramene – ramene, u kterého chyběl zbytek ruky…

 

 

Jeho zoufalý křik ustal, až když ho Ruet svým objetím málem uškrtil. Sedmý cítil, jak mu rameno vlhne Andělovými slzami. Nesl ztrátu končetiny hůř, než jak si kdokoliv z nich představoval. Jsou věci, na které se prostě připravit nelze.

„Já ji ale cítím,“ zaškytal Tyam tak, že mu nikdo nemohl rozumět a ani se nepokoušel Sedmého ze sebe setřást.

„Tyame…“ James si přitáhl židli k lehátku a letmým pohledem zkontroloval kapačku, jejíž účel se naprosto míjel účinkem. Léky měly Anděla otupit, aby prvotní šok ustál o něco klidněji, což se nedělo.

„Pořád ji cítím!“ zaječel Dvanáctý a Sedmého od sebe prudce odstrčil. Ruet se nebránil a vzdálil se k nohám postele.

„Mozek si ji stále pamatuje, chvilku potrvá, než zjistí, že tam není,“ vysvětloval budoucí doktor, jak se věci mají, ale Anděl jenom nesouhlasně vrtěl hlavou.

 

Nechali ho o samotě. James dal Tyamovi silnější léky, které Anděla dokázaly nejen uklidnit, ale i uspat.

Ruet za sebou jemně zacvakl dveře, ale chvilku trvalo, než kovovou kliku pustil. „Bude v pořádku?“ zeptal se, ale nevěděl, jestli chce znát odpověď. Jen těžko si představoval, že by na tom lůžku mohl ležet on. Jak by reagoval, kdyby přišel o ruku? Dvanáctý byl mladší, vlastně nejmladší ze všech… Všiml si, že si jednou rukou drží tu druhou, jako by mu měla jedna z nich každou chvilkou upadnout.

„Bude potřebovat, aby při něm někdo stál,“ James se na Sedmého zadíval významným pohledem. „Já jsem doktor a… jenom člověk,“ dokončil větu.

„Rozumím. Musí vědět, že v nás má podporu.“

„Hlavně to musí přijít od někoho, kdo je ve stejné situaci. Já bych mu moc nepomohl, nejsem Anděl.“

„Díky, Jamesi,“ mávnul na něj Ruet a otočil se k němu zády. Nehodlal jít nahoru do vily. Na místo toho si přivolal výtah a nechal se jím odvést o patro níž do tělocvičny. Musel se ujistit, že jeho vlastní tělo pracuje, jak má, že ho poslouchá a hlavně, že neslábne.

 

***

 

Bo se s lehkým ťuknutím dotklo podlahy. Zvuk se nesl prázdnou tělocvičnou a odrážel se od stěn. Po Ruetově čele stékal studený pot. Mohl tu být tak hodinu, možná dvě a stále sem nikdo nepřišel. A přitom touhle dobou sem chodíval… Tyam.

Přimhouřil oči a zatřepal hlavou, aby ze svého mozku vytřepal myšlenku na rameno bez ruky. Přemýšlel, jak spolu budou s Tyamem trénovat. Měl by ho šetřit? Měl by se nechat porazit, aby dodal mladíkovi chuť bojovat, nebo by neměl marně krmit jeho naděje a chovat se, jako by měl stále obě ruce? Vůbec se na ten okamžik netěšil.

Nechal svůj medailon rozzářit. Dvě rudé slzy se mu plazily po tvářích. Žádná mrtvá duše nebyla v dohledu. To bylo zvláštní… vždycky a všude alespoň jednu, dvě viděl.

Je ticho… co se chystá?

 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné!

(šíma, 10. 1. 2010 22:41)

Začátek byl milý, ale konec dost hustý. Nemyslel jsem si, že by zranění "andělů" mohlo končit až ztrátou končetiny! Hm, mohli za to "mrtví"? Tento díl skončil docela zajímavě, jdu se podívat na další. Pokud andělům mohou ublížit "mrtví", budou mít o další protivníky navíc! Patrně je nečeká nic pěkného... Jdu, bo mám resty! ;-)

Váááánoce

(Kájula, 24. 12. 2009 11:58)

A že je teda mám! Ta první část je tak vyňuňaná a tačanááááá! *slint* Ruet a Tyam. Chju, připomínají mi Faye, oba. :) Jsou takoví... super.
Je mi líto Miriam. Kdoví, co se ji přihodí, ale nevidím v tom nic dobrého, chmpf. :-(
A že se nesvěřila Laefovi, ale Tyamovi, to chápu. :oops:
Ticho se znovu rozlilo do všech koutů. - tahle věta se mi moc líbí! :-)
Bolela ho i levá ruka! - *jásá, jásá, jásááááá* Ech, to zní komicky. :-)
Neeee, tys mu ji usekla!!!! O_o Že jo?! *jde číst dál* Chjo, za ty slzy v očích určitě může cibule, kterou sestra krájela do salátu... Do háje, tohleto. :-( Proč mojí oblíbenci ztrácí ruce (i když furt na tom jsem líp než Phoebe, té oblíbenci rovnou umírají)?
Uhuhum, týjo, Ruetovi jeho situaci nezávidím. Na druhou stranu... *omotala se Ruetovi kolem nohy* Je to zlatko, stejně tak Tyam. Doufám, že se z toho otřepe! *vzdychla*

Super díl, tleskám. Líbí se mi to napětí, které z něj čiší a i ty emoce, které k tomu patří! Fakt povedené a moc děkuji za vánoční dáreček! :-)