Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 61

2. 1. 2010

„Slepý?“ Laef stál ve dveřích do obývacího pokoje. Za oknem sněžilo. Vánoce někam zmizely, nikdo z nich je ani nezaregistroval. Ani Miriam se o nich nezmínila. Veškerá atmosféra, světla v oknech sousedů, vyzdoobené výlohy obchodů, vánoční koledy, jako by se téhle vily absolutně netýkala.

„Mhmm?“ zamručel Anděl s plnou pusou a nabídl Šestému pražené kešu, které do sebe sypal po celých hrstech.

„Chtěl bych s tebou o něčem mluvit,“ Laef se odlepil od prahu a zavřel za sebou dveře. Slepý zpozorněl, protože tohle byl ten typ dveří, který se nikdy nezavíral, kdyby tam nebyly, vyšlo by to na stejno. Jenže Šestý se rozhlédl, jestli někdo není v dohledu a odříznul obývací pokoj od vstupní haly. Zvuky z nedaleké kuchyně se rázem utlumily na neslyšitelnou úroveň.

„Anoo?“ byl trochu podezíravý, ale v nebezpečí se necítil… zatím.

Byli tu sami dva. Co tím asi Šestý zamýšlel? Nějakou chvíli toho mladíka už „pozoroval“. Vždycky ho viděl jako ten typ, co se schovává v tom nejtemnějším stínu, aspoň tomu tak bylo, dokud se nestal obyvatelem téhle vily.

„Ty ses díval už na… mnoho budoucností, že?“

Čtvrtý odložil misku s oříšky před sebe na stůl. Kdyby mohl, nejspíš by si právě Anděla před sebou přeměřil svým pohledem, ale bez očí to šlo jen stěží: „Kam tím míříš?“

„Chtěl bych se… chci vidět tu svou,“ vyhrkl Laef najednou. Měl připraveno mnoho slov, promýšlel mnoho možných začátků konverzace na tohle téma, ale všechno mu v té chvíli přišlo tak stupidní… takhle zprudka to bylo snazší. Oddechl si tak nahlas, jako by tím ze sebe setřásl těžký balvan, který mu znemožňoval dýchat volně.

„Aha.“

Nastalo ticho. Rozlilo se po místnosti jako šedá noční můra… snad za to mohlo i slunce, které akorát zapadlo za střechy sousedova domu.

„Aha? Nic víc?“ Šestý se začínal vztekat. Čekal odmítnutí… ale tohle? Slepý ho vždycky dokázal svým arogantním chováním dokonale vytočit. Tak rád by mu dal pěstí, ale zrovna teď od něj něco potřeboval.

„Co chceš vědět?“ Slepý se postavil a natáhl k Andělovi ruku. Laef poplašeně ucukl, aby se ho Čtvrtý nedotkl. „Ať si myslíš sebevíc, byť jsi to ve svém mozku probíral sebevíc ze všech stran a myslíš si, že jsi připraven na nejhorší. Věř mi, že nejsi. Od doby, co nemám oči, neumím svou sílu tak korigovat jako kdysi. Svých očí jsem se zbavil záměrně. Půlka síly nestačí. Naučil jsem se bojovat tak, že jsem předvídal, viděl dopředu, co se můj protivník chystá udělat. Jenže polovina týhle síly není dost a časem se to nedalo ovládat. Viděl jsem stále dál, než mi bylo milé.“

Šestý se stáhl od Anděla ještě o krok dál. Pohled směřoval na zeď za Andělovým pravým ramenem. „Chci vidět, kdy zemřu, za jak dlouho. Kvůli…“ větu nedořekl.

„Ní.“ dokončil ji za něj Slepý. „Rozumím. Jsi ale připraven vidět i její smrt? Nemohu ti zaručit, že pokud v budoucnosti budeš u její smrti, je možné, že ji uvidíme,“ vysvětlil problematiku své schopnosti Anděl a udělal krok k Laefovi. Stáli od sebe sotva na délku paže.

„Co mám dělat?“ Laef natáhl ruku a čekal, co Slepý bude dělat. Srdce se mu zběsile rozbušilo. Nebyl si tak jistý, jako než vkročil do obývacího pokoje. Ještě včera večer byl pevně rozhodnut, že chce udělat vše, aby Miriam zajistil klidný život, aby ji připravil, až bude muset zemřít, ale opravdu tohle bylo to, co chtěl?

Slepého medailon se rozzářil a Laef sebou trochu škubnul, ale svou ruku nestáhl. Nechal Čtvrtého, aby ho za ni chytil. Díval se Andělovi do prázdných důlků. Laef několikrát prudce zamrkal. Měl pocit, jako by mu v očích uvízlo něco prachu a najednou zjistil, že ho pozorují nebesky modré oči. Prudce sebou cukl a vytrhl svou ruku ze Slepého sevření. Obývací pokoj, který se kolem něj ještě před několika vteřinami rozprostíral, byl pryč. Nahradila ho změť barev ženoucí se kolem nich.

„Za chvilku se to zastaví. Snažím se doskákat rovnou k tomu, co chceš znát, ale bez zbytečných scén okolo. Budoucnost je lepší nevědět, ale to ti Sebastian určitě taky říkal,“ Slepý stál klidně. Laef z něj ale klid necítil. Andělův hlas se třásl, když mluvil.

Proč to pro něj vlastně dělal? Nesnášel svou moc a věděl to o něm každý. Tak proč mu vyhověl? Laef tohle prostě nedokázal pochopit.

Barvy se pomalu zpomalovaly. Z čmáranice se vynořovaly první zrychlené obrázky - díval se na až příliš realistický film.

 

 

Na budově před sebou ještě rozeznával popisku s názvem Londýnské letiště. To ovšem bylo to jediné, dle čeho mohl poznat, že se jedná o letiště, protože budova byla jinak naprosto v troskách. Ucítil zápach střelného pachu, spálených vlasů a masa. Celý obraz byl tak realistický, že se musel ohlédnout na Slepého, jehož tyrkysové oči jako jediné ho ujišťovaly o tom, že tohle realita není.

Neviděl se. To trochu nechápal.

„Hmmm,“ Slepý se rozhlížel na všechny strany. „Nikde tě nevidím.“

Najednou scéna zmizela a oni se objevili uprostřed zdemolované budovy.

„Zdá se, že ses přemístil z venku dovnitř,“ komentoval situaci Čtvrtý. Laef nic neříkal, protože byl dokonale zmaten. Podobný apokalyptický výjev ještě neviděl.

„Laefe!!“ zaslechly ženský hlas. Byl z něj slyšet náznak paniky, zoufalství, naléhavosti spojené se zlobou.

Laky? Šestý stál u zdi, která se pomalinku zhroutila k zemi. Zvedlo se trochu prachu, ale jeho plicím nijak nevadil, zatímco Lakejja, která stále na druhé straně zdi a byla příčinou zhroucení se vratkého zdiva, se rozkašlala dráždivým kašlem.

„Ona tě nevidí,“ promluvil klidným hlasem Čtvrtý, když se Laef marně pokoušel zaujmout její pozornost, ale ona si ho stále nevšímala. „Ale tvoje budoucí já tu někde musí být.“

Její medailon zářil. Zuřivě se rozhlížela a její Vlčí oči hledaly Šestého Anděla, jehož budoucnost se zde právě odehrávala.

Začala se přehrabovat v sutinách. Čím hlouběji se dostávala, čím dál postupovala, tím bordel odhazovala usilovněji. Zdálo se, že to nebere konce. Nepřekážely jí ani kusy zdiva, které dle odhadu obou přihlížejících musely vážit dobrý deset, patnáct kilogramů.

„Ne!“ vykřikla náhle a oba se dva se přiblížili do její těsné blízkosti a dívali se jí přes rameno.

„Bože,“ uniklo Laefovi, když spatřil sám sebe zasypaného v sutinách. Ležel přes něj zhroucený velký kus traverzy, který jeho pas přerazil prakticky ve dví. Oblečení nasáklé krví se mu lepilo na kůži, i všude pod ním byla spousta krve. Musel mít proraženou některou z velkých tepen, jinak si takové množství krve nedokázal vysvětlit.

Vidět sám sebe byl šok, vidět sám sebe umírat, spíše už mrtvého, bylo mnohem větší šok, než na který byl připraven. Tohle ale chtěl vidět. Přesně o tohle žádal, ale teď věděl, že je Lakejja někde naživu, a doteďka ji toužil najít. Rozhlížel se kolem, avšak hodiny nikde neviděl, natož aby si mohl zjistit datum své smrti. Jediným indikátorem, který mu mohl napovědět, kdy zemře, byla JEJÍ přítomnost. Pocítil bodnutí u srdce. Zjištění, že by teďka nejradši byl tím, kdo jí znemožní se vrátit domů do vily, ať už se nacházela kdekoliv.

Přistihl se, že namísto toho, aby si prohlížel sám sebe, upřeně civí na ni, jak se pokouší tělo jeho zničeného druhého já vyhrabat zpod sutin, jak jí stékají slzy. Poslouchal, jak ho utěšuje, že to zvládne, ale on věděl, že to jeho budoucí já nezvládne, ne s takovou ztrátou krve. On neměl schopnost se tak rychle regenerovat jako ona a První.

„To by stačilo,“ Čtvrtý mávnul rukou a obraz se začal rozpadat zpátky na změť barev. Poslední, co Laef ještě zahlédl, byl zlatý medailon, který se jeho mrtvému já houpal na krku. Byly v něm dva drahokamy.

 

Pomalu otevřen oči plné strachu a děsu. Udělal několik potácivých kroků pryč od Slepého. Jeho pomněnkové oči byly pryč, místo nich už měl na tváři jen dva prázdné spálené důlky.

„Co teď?“ Slepý se znovu posadil a do rukou si vzal kešu. Opět nabídl i Laefovi, který si tentokrát vzal celou hrst a strčil si ji do úst. Čtvrtý se pousmál.

„Kdy to bylo?“ zeptal se Šestý s plnou pusou.

Odpovědí mu bylo velké pokrčení rameny: „Každopádně víme jedno, ona žije a bude u toho. A sám si teďka odpověz, jestli jsi tohle chtěl opravdu vidět,“ z Andělova hlasu se vytratila ironie a posměšný sarkasmus, který jindy tak rád používal v konverzaci s ostatními Anděly: „všichni, všichni do jednoho si myslíte, jaká je to sranda. Měls ji rád, ale teďka…co tě napadlo? Že ji zabiješ, jen co ji uvidíš vkročit do dveří? Budeš zase ten vrah, co zabil Miriamina…“

„Sklapni!“ Laef se na něj najednou vrhnul a srazil ho na podlahu. Konferenční stolek se převrátil a skleněná deska se roztříštila na několik větších či menších kusů. Šestý držel Čtvrtého za krk a pokoušel se ho udusit. Slepý jej však chytil za ruce a bez větších potíží pevné sevření povolil.

„Mysli si, co chceš, ale ona nevypadala jako ten, kdo chtěl tvoji smrt. Vlčí oči totiž nepláčou, její ano.“ chvilku se odmlčel, jako by hledal správná slova, ale místo toho se postavil na nohy a narovnal konferenční stůl, „a popravdě, jestli sis všimnul, nevypadals tam jako někdo, kdo to nečekal. S tímhle už nějakou zkušenost mám, čekají tě horší věci, než to, co jsi právě viděl.“

Šestý se po něm podíval. Vztek, který ho před chvilkou zachvátil, spláchla studená sprcha Slepého slov. Co tím vlastně myslel? Byla snad smrt jen úlevou?

Bezděčně se chytil za svůj medailon, za medailon, ve kterém byl jen jediný drahokam – ten jeho. 

*** 

„Co je?“ zpražil Sebastiana naštvaným pohledem. Nikdy dřív mu nevadilo, když se s ním ocitl sám u snídaně, ale tentokrát ho učitel probodával svým pohledem až příliš intenzivně. Přitom nebyl zlostný, spíš zvědavý. Díval se na něj přes šálek horkého čaje.

„Nechceš mi něco říct, Laefe?“ odložil hrníček a zhluboka se nadechl, „o něčem, co se stalo před třemi dny?“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ otočil se k mistrovi zády a hrabal se v překapávači, kde byl čaj namísto kafe. To ho popudilo ještě o něco víc.

„Mluvil jsem se Čtvrtým,“ oznámil mu Sebastian potichu, „řekl mi, cos po něm chtěl.“

„Bastard,“ uklouzlo mu až příliš nahlas.

„Laefe, co se děje? Poslední dobou se chováš… víc agresivně.“ snažil se, aby v jeho hlase byla znát účast, že se nechystá svého žáka peskovat, ale pomoci mu.

Šestý se těžce posadil na židli v čele stolu, sebral noviny a schoval se za ně. Papír měl tak blízko očím, že i kdyby chtěl, písmena titulků by se mu stejně přečíst nepodařilo, i kdyby se snažil šilhat sebevíc. Venku sněžilo – zase. Zapadaly i venkovní ozdoby, které si sousedi před Vánoci vyvěsili všude po zahradě.  Přitom už bylo dost dlouho po Vánocích, aby už byly uklizené a venku konečně nic nepoblikávalo. Asi proto byl tak naštvaný. Poslední vánoční svátky prožil na kontinentu zapadlí v nejšpinavějším koutu Evropy a lízal se z ran, které mu uštědřil První. Zdálo se tak neuvěřitelné, že teď seděl tady a popíjel čaj s někým, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí.

„Chtěl jsem po Slepém, aby mi ukázal budoucnost, moji budoucnost,“ promluvil, ale noviny si stále držel před obličejem.

„Kvůli Miriam?“

Noviny s drobným plesk dopadly na kraj stolu, když je Laef prudce strhl. Jak to mistr věděl, že to dělal právě z tohohle důvodu?

„Taky. Chtěl jsem jen vidět, kdy umřu, abych ji na to připravil, myslel jsem… myslel jsem…“

„Že se dokážeš postavit vlastní smrti?“ doplnil to, co Šestý vyslovit nedokázal. „Víš, Slepý není takový hajzl, za kterého ho považujete. Sám teď víš, jaký je to pocit a viděl jsi jen jedinou věc a dle jeho slov asi ne tu zdaleka nejhorší. Kolik myslíš, že jich viděl on, než se svou moc naučil používat? “ ani nečekal na odpověď a pokračoval dál: „Hodně a u všech se musel dívat, jak se stávají skutečností. Pokoušel se je změnit… po těch letech už to vzdal.“

„Jediný, co dělá je, že utíká před tím, co se má stát,“ i když se ho Sebastian snažil uklidnit, všechno bylo marné. Šestého hlas byl stále vzteklý.

„Víš, proč je tady?“ chvilku počkal, a když Laef jen zakroutil hlavou, pokračoval: „Mluvil o tom s ArBetem a se mnou. Ty víš, že zemřeš, až se vrátí Třináctá a první, co tě napadlo, bylo se s ní už nikdy nesetkat. On ví, že zemře a ty a ona budete u toho, proto přišel. Přišel za tebou, Laefe, a nemyslím si, že by vypadal jako někdo, kdo se ti vyhýbá. Zkus o tom přemýšlet,“ poklepal mladíka po rameni a zbytek čaje vylil do kuchyňského dřezu. „Táhne na sedmou, musím do práce,“ mávl rukou a nechal Laefa v kuchyni samotného. 

*** 

Zima, ať se choulil sebevíc, pořád mu byla strašlivá zima. Zalézala do každé buňky jeho těla. I horký čaj se měnil v led, když ho posouval jícnem do žaludku. Tak moc byl zmrzlý.

„Na,“ naklonil se nad něj Haji a podal mu jeden pár rukavic.

Poutníček se na něj podíval pohledem orosených očí: „Ty jsou přece tvoje,“ opáčil, ale zkřehlými prsty si rukavice stejně vzal.

Zajin s Thearrem se pokoušeli rozdělat oheň, ale mokré dřevo odmítalo chytnout.

„Musíme odtud pryč,“ Thearr mluvil šeptem, aby je ani Haji ani Poutníček neslyšeli.

Zajin si povzdychl: „Tobě ani mně to nevadí, jsme zvyklí, ale…“ podíval se směrem k schoulenému rozklepanému klubíčku, nad kterým se tyčil Devátý, „ne všichni.“

„Mami? Mami jsi tu?“

Všichni se ohlédli na Poutníčka, jehož tělo nyní bylo stočené v podivné poloze. Haji od něj trochu poodstoupil, protože nechápal, proč Anděl najednou křičí v jazyce, kterému on sám nerozuměl.

„Já nechci, nechci zůstat sám!“ znovu zakřičel Jedenáctý.

„Co je s ním?“ Thearr se postavil vedle Hajiho, který mu však odpověděl jen zoufalým pokrčením ramen.

Zajin se pracně postavil na nohy: „Blouzní,“ odpověděl, „Volá svou matku. Řekl bych, že se narodil ve Francii, nebo jiné francouzsky mluvící zemi.“ Poklekl těsně nad Anděla a sáhl mu na čelo: „Má horečku, musíme ho dostat k doktorovi,“ opatrně vzal Poutníčka do náručí.

„Kam ho chceš vzít?! Nikde nám nepomohou!“ protestoval Haji, ale stejně Prvního následoval ven z polorozpadlé chaty.

„Pomáhaj i bezdomovcům. Základní ošetření mu neodmítnou, jdeme!“ Thearr sebral těch několik málo věcí, co jim tu patřily a vyšel za nimi do chladného avšak slunečného počasí. Na tázavé pohledy svých společníků, proč sebou tahá všechen bordel, odpověděl: „Už se sem stejně nemůžeme vrátit.“ 

*** 

Zajine se protáhl skleněnými dveřmi, ještě než se před ním stačily plně rozevřít. Velice opatrně posadil téměř bezvědomého Poutníčka na volnou lavici před recepcí.

Protáhl se kolem čekající fronty. Několik lidí jeho směrem utrousilo několik nadávek, ale nikdo se ho nepokusil zastavit.

 

Haji se jemně dotkl Poutníčkova čela. Musel si svou dlaň po té prohlédnout, aby se ujistil, že mu na ní nezůstaly známky popálenin.

„Celý hoří,“ konstatoval Thearr fakt, který si Haji nejdříve ověřil. Oba, každý z jedné strany, podpírali vysíleného Anděla.

Sem tam se podívali po Zajinovi, který se snažil sestru v recepci donutit, aby jim pomohla. Nemuseli ani slyšet, jak na ni křičí, aby z jeho gestikulace pochopili, že je ta žena odmítá přijmout.

„Zajine!“ zavolal Haji na Prvního ztrácejícího pomalu nervy. Pohledem mu naznačil, že je Poutníčkův stav stále horší.

 

„Já je vezmu, Anno,“ ozval se mužský hlas někde za davem lidí. Před Zajinem se objevil postarší doktor, trochu při těle a trochu podivným výrazem na tváři. „Tak mi ho ukažte,“ kývl na Prvního.

Zajin mu jen ukázal na trojici mladíků choulící se k sobě. Kdekoliv jinde by to budilo nežádoucí pozornost. Doktor přistoupil k Poutníčkovi, a odhrnul mu košili a stetoskopem si Anděla poslechl, přitom si mohl prohlédnout jeho medailon. Trochu sebou cukl, ale všechny oči Andělů se soustředily na Poutníčka, a tak si doktorova poněkud podivného chování nikdo nevšímal.

„Vemte ho do ordinace tři na konci chodby. Hned přijdu za vámi,“ Doktor ukázal Andělům, kterým směrem mají jít.

Zajin vzal Poutníčka znovu do náruče a ještě, než se otočil směrem k ordinaci, se ohlédl na doktora: „Děkujeme, pane…“ na chvilku se odmlčel a podíval se na mužovu visačku. „doktore Gadhocku.“ 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hezký zimní díl!

(šíma, 10. 1. 2010 22:51)

Vidět... Ne, znát svou smrt, to asi není nic s medem (vědět kdy a kde a jak)... Možná je lepší, když člověk nic neví... Jo, jo. Ten doktor na konci je hodně podezřelý, ale třeba jsi to tak chtěla! Hihi, uvidí se! Pěkné! ;-)

part II

(Kájula, 6. 1. 2010 15:38)

>Zima, ať se choulil sebevíc, pořád mu byla strašlivá zima. Zalézala do každé buňky jeho těla. I horký čaj se měnil v led, když ho posouval jícnem do žaludku. Tak moc byl zmrzlý. - opět falší perfektní popis, :-)
Líbí se mi představa Poutníčka schouleného do klubíčka. :-) A ta francouština! Že by náznak toho, odkud pochází?
O_O co ten doktor? Ajajaj, jsem zvědavá, jak tohle dopadne! Zase se ti podařilo nalákat mě na další díl! :-)

Lednová nadílka

(Kájula, 3. 1. 2010 0:08)

To pojídání kešu mi někoho připomíná. *chechtá se do hrstičky*
>Nastalo ticho. Rozlilo se po místnosti jako šedá noční můra… snad za to mohlo i slunce, které akorát zapadlo za střechy sousedova domu. - *rozplývá se* super věta, opět jedna z těch tvých perfektních, které dávají významu nádech tajemna a dramatična. :-)
> Tak rád by mu dal pěstí, ale zrovna teď od něj něco potřeboval. - klasikaaaa. *chechtá se*

Pokráčko komentu pošlu příště, tak nějak není čas ani podmínky pro řádné vychutnání nového dílu. *omlouvá se*

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA