Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 62

1. 2. 2010

Gadhock se uchýlil na pánské toalety a když se ujistil, že nikdo není v dohledu, vytáhl z náprsní kapsy mobil a vytočil číslo.

„Ano?“ ozval se v telefonu mladý muž.

„Laefe, jste to vy?“ doktorův hlas se trochu třásl.

„Jo.“ Šestý trochu zpozorněl, „Doktore, co se děje?“

„Myslím… myslím, že v nemocnici je někdo od vás.“

„Jak to myslíte někdo od nás? Všichni jsou tady doma.“

„Myslím někdo z Andělů. Tři muži sem teď přivedli jednoho mladíka, “ na chvilku se odmlčel, když se mu zdálo, že se někdo chystá vejít do umývárny, ale nakonec dveře zůstaly zavřené, „Viděl jsem jeho medailon, vypadal přesně jako ten váš. Jednoho z nich oslovili jako Zajina.“

„První!“ Laef to slovo zavrčel tak vztekle, až mu téměř nebylo rozumět. „Doktore, kde jste? Zpátky v Londýně?“

„Ne, v Glasgow. Mám tu stáž.“

„Počkejte minutu a použijte hodinky. Přijdeme za vámi.“

„Dobře, díky,“ Gadhock zavěsil a trochu roztřesenou rukou vrátil mobil zpátky do náprsní kapsy. Minuta se táhla, ale nakonec se vteřinovka dostala k dvanáctce a on mohl zmáčknout hodinky.

Během chvilky se v malém prostoru tísnil spolu s Ruetem, Slepým, ArBetem, jako poslední se objevil Laef.

„Tak kde jsou?“ prohodil Ruet trochu moc nadšeně a ledabyle se opřel o svou hůl.

„V ordinaci - je naproti přes chodbu,“ z Gadhockova hlasu rozhodně nadšení nečišelo, spíše naopak.

„Vy na nás máte prostě kliku, doktore,“ procedil Laef, pak se obrátil na Anděly: „Vy tři zůstanete venku před ordinací. Kdyby se vám zdálo, že se uvnitř něco děje, tak vejde dovnitř jenom Slepý a ArBet. Tebe, Ruete, chci mít jako zálohu venku. Všem jasný?“

Všichni mu jen přikývli a vyšli ven na chodbu. Pár pacientů, čekajících, až se jim bude věnovat některý z doktorů, se po nich zvědavě ohlédlo. Největší pozornost přitahovala Ruetova hůl. 

*** 

Dveře se otevřely. Zajin už netrpělivě podupával a snad by se na doktora i vrhl, kdyby ho Thearr nedržel pevně za rameno.

„Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat, ale musel jsem zavolat někoho, kdo mi pomůže,“ ustoupil stranou, aby se všichni přítomní dozvěděli, kdo že mu to celou dobu stojí za zády.

„Zdravím,“ zašklebil se Laef, když viděl jejich překvapené výrazy.

„Vy!“ První se vysmekl z Thearrova sevření. Laef trochu ustoupil stranou, ale nemusel čelit Zajinovu útoku. Jeho skok zastavil svou medvědí silou Haji.

„Zajine, klid,“ Jedenáctého medailon zářil, když využíval svou nadlidskou sílu k tomu, aby mohl Prvního snadněji zadržet před tím, aby se s Šestým začal rvát. „Kdyby sem přišel bojovat, určitě by tu teď jen tak nestál.“

Nakonec to vyřešil Poutníček, který, blouznící v horečce, zase volal po svých rodičích. Zajin jako by náhle zapomněl, že je v jeho blízkosti nepřítel, se sklonil nad lůžkem.

Doktor se prosmekl mezi Anděly a s profesionálním klidem se začal starat o svého pacienta. Laef svýma očima mezitím probodával Hajiho. Jeho jediného by teď velice rád střelil svým desertem mezi oči. Při pohledu na něj si musel vybavit Tyama, který stále ležel v Morrisově vile a odmítal opustit vlastní pokoj.

„Proč jsi tady?“ Thearr přestal pohledem kontrolovat doktorovo počínání a jeho hlas ozvučil ztichlou místnost.

„Tipni si,“ odvětil stroze.

První po nich střelil pohledem, na Laefovi nechal své oči spočinout o něco delší dobu: „Abychom se doktorovi neprohrábli v hlavě a nedomákli se, že patří k nim. Věří, že by to pak měl rychle za sebou,“ chvilku počkal na Šestého reakci, aby se přesvědčil, že uhádl, „Co tě ale vede k přesvědčení, že ho později stejně neodpravíme?“

„Co tě vede k přesvědčení, že doktor Poutníčka právě opravdu léčí?“ Laef se trochu škodolibě ušklíbl, když spatřil v Prvního očích náznak obav, který by jindy dokázal docela dobře skrývat.

„Jenom mu odebírám krev na rozbor. Ta horečka může indikovat infekci,“ vysvětlil Gadhock, proč do Poutníčkovy ruky zasunul jehlu. Moc se mu nezamlouvalo, že Laef svými poznámkami situaci jen přiostřuje.

 

Laef se opřel líně o zeď. Na druhé straně dveří cítil přítomnost dalších třech Andělů. Pomyšlení na to, že jsou v přesile, ho uklidňovalo a zároveň se mu díky tomu na mysl draly myšlenky, které by jinak zůstávaly stranou. Co kdyby se teď nahrnuli dovnitř? V nastalém zmatku, s Poutníčkem ve stavu, v jakém byl, by mohli nejen vyhrát, ale dokonce Zajina zabít. Jeho síla by byla skvělá trofej.

 

„Donesu to do laboratoře,“ sebral doktor zkumavky s krví a přejel všechny přítomné zamračeným pohledem: „Uvědomte si, že jste v nemocnici! Jestli si chcete vyřizovat účty, udělejte to někde jinde!“

Andělé v ordinaci osaměli. Haji postával vedle Poutníčka a něco mu říkal. Nikdo mu nerozuměl, ani Poutníček ne, ale tomu to při blouznění bylo stejně jedno.

„Tak to vyklop,“ zavrčel Zajin, „je venku, že jo? S kým tam ještě je?“

„Kdo?“ Laef se znovu postavil vzpřímeně. Sám v místnosti s dalšími čtyřmi Anděly se přece jenom necítil tak dobře.

„Třináctá, ty tupče!“ Prvnímu konečně ruply nervy. Než stihl kdokoliv další zareagovat, přirazil Laefa ke zdi a zvedl ho za košili pár centimetrů nad zem.

Hluk přitáhl pozornost Slepého a ArBeta, kteří okamžitě vtrhli do ordinace.

„Jestli nechceš přijít o hlavu, tak ho pustíš!“ zavrčel vztekle ArBet a své prsty přiložil na Zajinův spánek. Jeho medailon se rozzářil, aby První pochopil, že svou destruktivní sílu opravdu použije a že mu k tomu stačí jen velmi lehký dotek. Hajimu a Thearrovi zatím zatarasil cestu Slepý, který jim ostrým koncem své slepecké hole naznačil, že pohnout se není ten nejlepší nápad, který mohou dostat.

První Laefa pomalu pustil a ustoupil několik kroků zpátky k lehátku, na kterém se Poutníček dál choulil v zimnici.

„Mrtvá, kolik víc důkazů ještě chceš? Myslíš si, že kdybychom měli její medailon, že bys to nepoznal?“ ve dveřích se objevil Ruet. Laef po něm střelil zamračeným pohledem, na který Sedmý reagoval pokrčením ramen: „Venku byla nuda,“ pousmál se. V malé ordinaci bylo rázem přeplněno.

Za Ruetem se do ordinace procpal ještě doktor Gadhock, rozhlédl se po všech přítomných, napřáhl ruku s ukazováčkem namířeným ke dveřím: „A ven! Všichni! Vypadněte ven! Zůstane tu akorát Laef, který mi pomůže tohohle mladého muže prohlédnout. Ostatní budou venku!“

„Tak to ne!“ zavrčel Zajin. „Myslíte si, že tu Poutníčka nechám s váma a s tímhle,“ ukázal na Laefa, „samotnýho?! Abyste…“

„Co?“ Gadhock chytil Prvního na límec, „Chceš, abych mu pomohl? Jak jsi sám viděl, nikde vás oficiálně nepřijmou, takže sklapni a dělej, co říkám. Jinak si hledejte pomoc jinde! Mě VAŠE hádky nezajímají. Jsem doktor, a proto léčím!“

První před sebe napřáhl ruce, aby doktorovi naznačil, že se vzdává. Jeden po druhém se všichni Andělé, až na Šestého, vytratili z ordinace. Laef je trochu udiveně pozoroval, jak bez dalších řečí odcházejí.

„Vy máte páru, doktore,“ utrousil a posadil se vedle lehátka.

„Jste jak malé děti.“

„To máte pravdu,“ povzdychl si Anděl. Vzrušení z něj opadlo stejně rychle, jak se pročistil napjatý vzduch. „Tak co mu je?“

„Vypadá to na zánět ledvin. Budu ho muset dát na kapačku, nasadit antibiotika a raději si ho tu nechám. Podle toho, jak vypadali jeho společníci, asi nemají ani kde bydlet,“ ohlédl se na Šestého, „Nechystáte se ho zabít, že?“

„Ona by mi to neodpustila,“ zavřel oči a svým šestým smyslem si Devátého tělo pečlivě prohlédl. „Znám kus naší budoucnosti. Čtvrtý mi ji ukázal. První ji asi viděl taky. Ví, že je naživu, nejspíš to viděl, když se objevil u nás ve vile. Asi si myslí, že ji schováváme.“

„Pomůžete mi ho přesunout na lůžkové oddělení?“ přerušil náhle Gadhock Laefova slova.

Anděl jen přikývl a vzal Devátého do náruče. Na prstech cítil Poutníčkovu kůži rozpálenou horečkou.

 

V pokoji bylo jediné lůžko s elektrickým ovládáním, televize, lednička…

 „VIP, hmm?“ prohodil Šestý směrem k doktorovi, ten mu ale nevěnoval nejmenší pozornost.

Uložili Poutníčka do postele, přikryli ho až po bradu a vedle postele připravili sklenici s vodou, aby se mohl napít, až se probudí.

Laef se zadíval z okna, odkud mohl krásně vidět až ke kašně a lavičkám, na kterých posedávali všichni Andělé, které doktor vykázal z budovy ven. Napadlo ho, že by to měla vidět Lakejja. Určitě by ji to potěšilo, že tam tak venku sedí, relativně mírumilovně pozorují jeden druhého a nepokouší se vrazit si kudlu mezi lopatky.

„Je to pěkný pohled,“ komentoval Anděl, co viděl venku.

Najednou se na okenní tabuli nalepilo několik sněhových vloček. Za oknem začala řádit pravá sněhová vánice a všichni Andělé se chvatně vrátili do budovy nemocnice.

„Myslím, že můžete jít domů,“ prohodil doktor a zatáhl rolety, aby měl Poutníček na spaní větší tmu a klid.

„Kdyby se cokoliv dělo, prostě nás zavolejte,“ prohodil ještě Laef, když vycházel ven z pokoje. Gadhock mu jen přikývl. 

*** 

Samech se poškrábal ve vousech. Byl zvyklý se holit a krátký vous mu tak byl trochu nepříjemný, ani delší vlasy se mu moc nezamlouvaly, ale bylo to potřeba, aby ho pak nikdo nepoznal. Vedle něj stálo dalších dvanáct mužů, oblečených tak porůznu do civilních šatů. Všichni to byli vojáci, vysocí svalnatí muži. A jediné opravdu nápadné pojítko všech byly kopie Andělských medailonů.

Vojenské letiště se postupně víc a víc plnilo dalšími vojáky v civilu, všichni měli zakryté obličeje. Bylo zde i několik letadel různého typu a velikostí, také jedna helikoptéra.

Druhý se netrpělivě podíval na hodinky: „Všichni vědí, co mají dělat?“ dav přikývl, „nezapomeňte, že je nezbytné, aby byli nějací svědci, fotografy nechte žít. Naše lidi poznáte podle žlutých pásků na botách.“

Letiště se začalo pomalinku vyprazdňovat, jak se lidé pomalu ztráceli v útrobách velkých strojů.

 

Po necelé hodině a půl přistálo Samechovo letadlo nedaleko Lyonu ve Francii. Odtud se za tři hodinky dostali za pomoci TGV do Paříže. To jim umožnilo se pohodlně ztratit v davu a letadlo se mohlo vytratit, aby nikdo nevěděl, odkud jejich skupina přišla, odkud pochází. Druhý měl ve svém týmu ještě jednoho člověka s falešným medailonem. Ostatní se rozutekli do různých zemí. Někteří se vydali do Ruska, jiní do několika států USA, ušetřeno nebylo ani Japonsko či Čína. Vše bylo perfektně naplánováno. Druhého skupina byla první na řadě. Docela se těšil, až to celé začne. Nesnášel plánování, dlouhé sezení a čekání na vhodnou příležitost.

Byl jeden z těch, kteří chtěli celou akci provést u Eiffelovy věže. Měl na ni docela hezké vzpomínky, když se u ní setkal s Bhellielem. Jenže ve vedení Mortalis protestovali a volili raději méně výrazné místo – Marais. 

*** 

„Pojďte si to poslechnout!“ ozvalo se z obýváku Sebastianovo volání. Všichni Andělé: Ruet, ArBet, Slepý, Laef a dokonce i Tyam se vmáčkli do nevelké místnosti, kde v křeslech posedávali Sebastian s Jamesem. Z vedlejší místnosti nakoukla dovnitř také Miram. Jejich pohledy zamířily na obrazovku televize, kde zrovna běžely večerní zprávy. Sebastian přidal zvuk, aby hlasatelce bylo lépe rozumět.

Na pozadí jakési strašlivé tragedie projížděl komentář: „Série teroristických útoků oběhla celý svět,“ z jednoho záběru na masakr lidí, výbuchy a požáry skákaly záběry a snímky z města na město. „Žádná ze známých skupin se zatím k útoku nepřihlásila. Jediným spojujícím vodítkem mezi událostmi je nápadný znak, který velitelé ozbrojených skupin nosí na krku.“ Na obrazovce se ukázal obrázek medailonu.

V místnosti to pobouřeně zasyčelo.

„Některé státy přerušily kontakty s okolím. Většina našich politiků mluví o počátku nové války. Velká Británie zvažuje, zda se také bude distancovat od tohoto dění. Chystá se největší politický sjezd všech dob! Během několika dnů by se mělo rozhodnout o dalším postupu,“ dokončila hlasatelka a Sebastian dálkovým ovladačem televizi vypnul.

V místnosti zavládlo zamyšlené ticho. Slepý se opřel o zeď: „Tak se jim to konečně povedlo,“ promluvil šeptem.

„Co se bude teď dít?“ Tyam si pohrával s levým rukávem svého trička, který mu volně visel podél těla.

Ruet se zhluboka nadechl: „Budou pokračovat, až donutí všechny k tak paranoidnímu jednání, že se nebude dát nikde ani hnout, aniž by lidi nešacovali, jestli u sebe nemají náhodou medailon.“

„Jo,“ zavrčel Laef, „medailon, který když odložíme, naše síla začne klesat společně se vzdáleností od něj.“

„Co by se vlastně stalo, kdyby se od nás medailon dostal příliš daleko?“ zeptal se ArBet, kterému asi jako jedinému představa zbavení se medailonu moc nevadila.

„Zemřete,“ Sebastian se mračil a dálkové ovládání mu poskakovalo v ruce, jak si s ním pohazoval.

Téměř jako na povel si všichni Andělé své medailony schovali někam, kde nebyly tolik na očích. 

*** 

Leden se pomalu přehoupl v únor a na hranicích Velké Británie najednou nebyly kolony aut ani kamionů. Před státními institucemi postávalo několikanásobně víc lidí. Na úřadech práce se setkávali lidé, kteří donedávna byli živi z cestovního ruchu, pracovali na letištích, nebo měli jinak co do činění s okolními státy.

Bulvár jako by rázem zapomněl na všechny populární zpěvačky a nejčastějším tématem se stávaly pohnuté osudu lidí, kteří byli odříznuti nastalou krizí od svých příbuzných.

Trvalo několik dní, než ustala tichá panika. A téměř měsíc, než si státy mezi sebou zvládly vyměnit obyvatele, kteří vycestovali ještě před vyhlášení krize a zákazu cestování.

Andělé posedávali ve vile se svými lidskými druhy a vládlo mezi nimi zadumané ticho, občas porušené zašustěním otáčených listů novin a časopisů.

Tyam se ve svém křesle zavrtěl a hodil noviny Ruetovi, protože on je měl zamluveny hned po něm: „To bude všechno?“ všichni se na něj nechápavě ohlédli. „To jako konec svobody, pak stanné právo a tím to skončí?“ vztekal se Dvanáctý dál a někteří přítomní znovu zabořili své pohledy do svých bulvárních plátků.

„Klid před bouří. Druhý se asi brzy ukáže,“ odpověděl mu po nějaké chvilce Sebastian, aniž by zvedl svůj pohled od černých písmen.

Bylo to vlastně poprvé, co se tu takhle sešli všichni, aniž by někdo z nich někam pospíchal, nebo měl kam odejít. Více než kdy jindy si každý z nich uvědomoval, že tohle je jejich rodina, jejich domov.

Miriam přinesla z kuchyně drobné občerstvení, na které se všichni okamžitě slétli jako roj hladových vos.

„Přála bych si, aby to takhle bylo pořád,“ zašeptala a přejela pohledem všechny přítomné. Sebrala z konferenčního stolku prázdnou mísu a vytratila se znovu do kuchyně. 

*** 

Skleněné dveře se samy otevřely. Šestý potichu proklouzl mezi bíle oděnými doktory do nemocnice na okraji Londýna – do Nemocnice Svatého Jiří.

„Doktore?“ zavolal na Gadhocka, když viděl, že se mihl v chodbě před ním. Ten na něj jen mávl, aby jej následoval, a tak vešel za ním na nevelkou ošetřovnu. „Děje se něco?“ zpozorněl, když si všiml, že se doktor tváří až neobvykle vážně.

„Nechal jsem převést toho mladého Anděla sem a udělal jsem nějaká vyšetření. Ověřil jsem to snad tisíckrát, abych měl jistotu, že nenastala chyba…“

„Co se děje?“

„Ten zánět ledvin, nebyl to tak docela zánět. Má rakovinu, je potřeba odstranit nádor i případné metastáze. Zatím má zasaženou jen jednu ledvinu, ale obávám se, že i druhá…“ Gadhock nechal výčet špatných zpráv nedořečen. Laef však přesně věděl, že na to, aby operace a následná léčba proběhla, je potřeba, aby to někdo zaplatil. Teď se měl rozhodnout, jestli svého nepřítele nechá žít, nebo ho odsoudí na smrt.

Šestý vyšel z vyšetřovny ven. Jeho medailon se rozzářil a on zachytil, kde se Poutníček nachází. Propletl se až na lůžkové oddělení s JIP pokojem, kde našel na dialýze napojeného Devátého. Mladík měl křečovitě zavřené oči a Laef nedokázal říct, jestli je při vědomí, nebo spí. Stál nad ním a pozoroval, jak z něj krev uniká ven, aby se prohnala velkým přístrojem a znovu se vrátila čistá do Andělova těla. Kdyby na tom lůžku byl někdo z jeho skupiny, rozhodl by se okamžitě, ani by o tom nemusel přemýšlet. Poutníček jim ale dokázal pěkně zavařit. Bylo i jeho zásluhou, že zranili Tyama a málem zabili Jamese, mohli zranit Miriam… Miriam… Tu, kterou miloval.

Otočil se a vyšel z místnosti ven, rázným krokem přepochodoval celou nemocnici zpátky k hlavnímu vchodu.

„Odcházíte?“ zavolal za ním Gadhock. Laef se otočil a dlouze se na doktora zadíval, jako by hledal správná slova. „Ten muž potřebuje pomoc, je jeden z vás!“ vyčítal Andělovi muž.

„Nevím, o čem to mluvíte, doktore,“ promluvil Šestý klidně a vyšel z nemocnice ven. Březnové počasí už dávalo tušit konec zimy. Shodil ze sebe černou koženou bundu a složil si ji přes předloktí. Tím, že nic neudělal, možná Devátého odsoudil k pomalé smrti, možná ale První a jeho skupina najde způsob, jak ho zachránit. Necítil se vinen – pokud by to záleželo jen na něm, odcházel by nyní z nemocnice se dvěma medailony. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

čím dál lepší! ;-)

(šíma, 24. 2. 2010 21:11)

Je to pěkně napínavé! Opozice přitvrdila a možná nebude na Zemi pro anděly klidné místo! Jsem zvědavý, jak z toho vybruslí... Měj se hezky a ať Ti to stále píše! ;-)))