Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 63

1. 3. 2010

Nehodlala jsem přestat utíkat, ale v cestě mi překážel kámen a fakt, že už mě nohy odmítaly dál poslouchat. O zem posetou kameny jsem si rozdrásala kůži na rukou a nohou. V zoufalé panice, že snad je někdo za mnou, jsem se zběsile odplazila do nejbližšího houští, ani mi nevadilo, že má trny a na pažích i tváři mi tak přibyly další rychle se hojící šrámy.

Nutila jsem své plíce, aby přestaly tak zoufale nasávat vzduch. Nešlo to tak snadno. Přes sípání jsem ale neslyšela nic. Jen bušení vlastního srdce. Z batohu, který jsem dostala od Michaela, jsem vyhrabala lahev s vodou a rychle polkla několik doušků, zaskočilo mi, ale po chvilkovém dušení se kapkami vody, napjetí povolilo a i dech se trochu uklidnil.

„Pane Bože,“ to, co jsem si chtěla jen myslet, mi unikalo hlasivkami v podobě šeptaných slov. Dívala jsem se na vlastní ruce, chvěly se. Soustředila jsem se na to, aby třas ustal, ale bylo to ještě horší. A pak jsem to spatřila – první drobné kapičky rudé krve na mých rukách. Přibývaly, až rudá tekutina pokryla mé dlaně tak, že nebylo vidět bledé kůže.

Podívala jsem se vzhůru nad sebe na nebe až nepřirozeně tyrkysové barvy. Vzpomněla jsem si na domov. Toužila jsem tam být. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na souřadnice Jamesovy vily. Mým tělem projela už tak známá křeč a já své zasténání udusila v křečovitě zavřených očích.

Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a čelo opřela o kolena.

Jamesi… zasteskla jsem si. Čekala jsem, že mi začnou téct slzy, ale žádné se nedraly ven, i když jsem cítila bolest v hrudníku.

Oblečení mi pomalu nasáklo krví, která mi odtékala z dlaní. I když už začínalo jaro, pořád ještě byla zima a vítr mě přes mokré oblečení chladil ještě víc.

Zvedla jsem trochu zamlžené oči a podívala se na krev na rukách. Pořád jí bylo hodně, ale ubývala, velice pomalu, ale přece… stejně jako jsem se uklidňovala.

Vyškrábala jsem se z křoví a na nohy. Zaprášenou katanu jsem si přehodila přes záda a na ni batoh. Zadívala jsem se do slunce, které pálilo už vysoko na obloze. Ohlédla jsem se doprava k místu, kde se ještě před několika hodinami nacházela Michaelova vesnice, a pak jsem se rozešla doleva, dolů z kopce. Spěchala jsem. Ačkoliv bylo všude ticho, nemohla jsem si být jistá, kdy začnou hledat přeživší. 

*** 

Ve stejnou dobu v Glasgow ve Skotsku:

Hají zakřupal klouby na prstech. Thearr se po něm znechuceně ohlédl a vlastní ruce schoval do kapes teplého kabátu.

„Jsou tam dlouho,“ Haji se zase postavil na nohy a prošel se po téměř prázdné čekárně.

Pátý se zadíval na hodiny, kde velká ručička minula dvanáctku už po šesté, co se nacházeli v nemocnici:„Nepovídej,“ utrousil naštvaně a rozhodl se, že už je načase se dozvědět, co se za zavřenými dveřmi děje. Přiblížil se ke vstupu do pokoje a zapřáhl ruku s cílem, že jemně ale rozhodně zaklepe. Dveře se však otevřely dokořán ještě dřív, než se klouby jeho prstů stihly dotknout bíle nalakovaného dřeva. Naproti němu stál Zajin a ve tváři měl smrt. Pátý ustoupil potichu několik kroků stranou. První se ho však jen chytil za rameno a naznačil mu, že mají jít s Hajim dovnitř.

Na posteli seděl Poutníček. V ruce měl zapíchnutou kanylu a prohlížel si prsty, kterými mnul látku povlečení.

Haji si prohlídl nejdřív Devátého a následně  Zajinův pochmurný výraz: „Co se děje?“

„Umírám,“ zašeptal Devátý a Zajin ho jako na povel zpražil vyčítavým pohledem.

„Neumírá. Gadhock říká, že má nádor na obou ledvinách a bude potřeba je odstranit, aby rakovina nemetastazovala dál do těla. Což by znamenalo dvojí. Poutníček bude potřebovat léky, které zabrání vzniku nových nádorů a potřebuje transplantaci alespoň jedné ledviny.“ Zajin se posadil na postel k Poutníčkovým nohám. Mladý Anděl se mezitím snažil dívat všude jen ne na své společníky.

„Ptal jsem se doktora, jestli bych mu mohl dát vlastní ledvinu. Je tu velká šance, že by mi zase dorostla.“

Haji se zadíval ven z okna: „A kde je háček?“

„Nemusíme mít shodu,“ První se zhluboka nadechl, „musíme počkat na výsledky testů.“

„Zajine, a kdo to platí?“

„To je ten problém, Thearre, já nevím.“ 

*** 

Zašmátrala jsem rukou v malém batohu. Ani nevím, co jsem tam hledala, ale zaujal mne kus pomačkaného papíru. Pomalu jsem ho vytáhla a urovnala před sebe na zem. Byla to nepodrobná mapa Evropy a Asie. Vedla přes ni tlustá černá čára, kam mi Michael vyznačil, kudy se mám dostat do Evropy. Zaujal mne fakt, že v mapě je vyznačeno i Džungarské pohoří.

Jak mohli vědět, že jsem tam byla? Tušila jsem však, že na tuto otázku se odpovědi již nikdy nedočkám. Trochu mrzutě jsem si uvědomila, že sama Džungarská Brána je u samé hranice s Kazachstánem a proto se v její blízkosti pohybovalo tolik vojáků. Omylem jsem šla opačným směrem, než kterým jsem si myslela a skončila tak v Číně. Netušila jsem, jaké má mapa měřítko, ale i tak mi došlo, že mě čeká velmi dlouhá cesta přes stát, o němž jsem donedávna téměř neměla ponětí, že vůbec existuje.

Narvala jsem cár papíru zpátky do tašky a místo něj si v mé ruce našlo drobné ovoce, jehož jméno jsem neznala. Chutnalo na můj vkus až příliš sladce. Oči mi těkaly ze strany na stranu a ruce mi soukaly do úst další šťavnaté kousky. Široko daleko nebylo nic jen vysoké kopce a bahno od tajícího sněhu. Ještě jsem byla vysoko, a tak tu bílé pokrývky bylo stále dost.

Slunce vystoupalo vysoko, když jsem si zkontrolovala rychle se hojící rány a odhodlala se vyrazit dál. Chvíli jsem šla a chvíli běžela. Věděla jsem, že hranice Kazachstánu nemůže být daleko a že ji poznám snadno – budou na nich vojáci i v méně přístupných místech.

Promnula jsem v prstech několikrát medailon. Byl studený stejně jako vítr, který sem tam pročechral koruny stromů i mé vlasy. Cítila jsem, jak mi v prstech pulzuje krev, její bušení do tenké kůže bylo až nepříjemně silné. 

Střídala jsem běh s chůzí vždy po sto krocích bez ohledu na to, jestli přede mnou by zrovna kopec, nebo strmý sráz. Doufala jsem, že když udržím pravidelné tempo, snad mi síly dojdou o něco později. Katana na zádech se houpala pod plátěným batohem a při každém mém pádu na zem hrozila sedřít kůži na lopatkách až na kost. A pak, přes bolest odřenin, písek v hojících se ranách a vyprahlé hrdlo jsem zaslechla nepříjemný zvuk rotoru helikoptéry. Netrvalo ani pár sekund, když se mi černý stroj jako statný mrchožrout přehnal nad hlavou.

Přestala jsem počítat kroky a chůzi vyměnila za zběsilý úprk. Co by se stalo, kdyby mě chytily? Co by mě čekalo za vybití jejich malého tábora u Brány a zabití vojáků, když útočili na vesnici?  Nechtěla jsem si svou odpověď ověřit na vlastní kůži. 

*** 

Nalil si do půllitru další kafe. To bylo už třetí, a tak začínal mít dojem, že se v něm brzy utopí, nebo minimálně si přivodí otravu kofeinem. Stále byl ale unavený, oči se mu chtěly zavřít proti jeho vůli. Přitom bylo ráno a Tyam vedle něj spokojeně snídal.

„Já myslel, že ten co tu má mít deprese, jsem já,“ Dvanáctý si sedl hned naproti Ruetovi a upřeně se mu zahleděl do očí. „Nechceš si jít dolu zatrénovat? Nikdo tu není, ArBet přijde až odpoledne, takže do té doby máme tělocvičnu jenom pro sebe.“

Sedmý do sebe nalil zbytek hrnku: „Tak jo, dojdu vylejt ten předchozí půllitr kafe a hnedka jsem za tebou.“

Nechal kuchyň za svými zády a několika skoky zdolal shody. Zaplul do koupelny a trochu hlasitě za sebou zabouchl dveře. Rukama se opřel o kraje umyvadla a zblízka se zadíval na svůj vlastní odraz v oválném zrcadle. Šklebily se na něj unavené oči s víčky, které se pokoušely samy od sebe zavřít a velkými pytli pod očima z nevyspání.

Potřebuju jedinou klidnou noc, napadlo ho a opláchl si obličej ve studené vodě. Moc to nepomohlo.

 

 

Špičatý konec bokenu se mu zaryl do břicha. Zvedl se mu žaludek a intenzivní houpání místnosti pod jeho nohama ho donutilo pokleknout. Snažil se dýchat zhluboka a ne moc rychle, aby se zbavil intenzivní bolesti. Chvíli trvalo, než si vůbec uvědomil, že u něj Tyam klečí a ptá se ho, zda je v pořádku.

Namísto, aby odpověděl, se pomalu položil na podlahu a díval se na stropní zářivky osvětlující celou velkou tělocvičnu a zavřel oči.

 

Když je znovu otevřel, zjistil, že se nad ním Dvanáctý sklání až nebezpečně blízko. Úlekem se napřímil tak prudce, že mladého Anděla shodil z postele a sám se praštil o zešikmený strop nad svou hlavou.

„Kurva,“ mnul si Ruet bouli na čele nechajíc hlavu zase klesnout na polštář. Srdce mu tlouklo docela rychle a on teprve teď zjistil, že všechno jeho oblečení leží úhledně složené na nočním stolku, což znamenalo jediné – že ho někdo přenesl z tělocvičny k němu do pokoje, vysvlékl a uložil do postele.

Nemohl si nevšimnout, že se na něj Tyam dívá s podivným až skelným pohledem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Dvanáctý starostlivě a napřáhl ruku, aby se Anděla dotkl. Když se jeho prsty přiblížily k Sedmého kůži, jako by si svůj úmysl rozmyslel a ruku pomalu stáhl zpátky. „Měl by ses vyspat. Poslední dobou vypadáš divně,“ pokoušel se ještě prolomit tíživé ticho.

Ruet se však namísto toho posadil: „Nemůžu spát. Ve spánku vidím… Vzpomínám si na trénink. Pořád vidím ty jejich oči…“ větu nemohl dokončit, protože se mu Tyam vrhl kolem krku a svou jedinou rukou ho objal dost pevně na to, aby se Sedmému nepodařilo ho ze sebe setřást. Srdce mu tlouklo tak rychle, až měl strach, že znovu omdlí. Cítil, jak se mu krev žene do hlavy a tváří. Ruce se mu zpotily. Vnímal Tyamův pravidelný dech, jeho tep srdce.

„Můžu tu zůstat s tebou a budu hlídat, aby se ti nezdálo nic špatného, jestli chceš,“ nabídl Dvanáctý potichu.

Ruet nasucho polkl a velice pomalu Anděla od sebe odstrčil: „To bude dobrý,“ sáhl si pro oblečení a pod peřinou si navlékl kus prádla, který pokládal za ten nedůležitější. Přesto ani pak zpod peřiny nevylezl. „Mohl bys mě nechat…“ větu nedořekl a trochu až zoufale se podíval směrem ke dveřím.

Tyam jen lehce pokýval hlavou a odešel.

Ačkoliv Ruet v místnosti osaměl, stále ještě nějakou chvíli čekal, než konečně vylezl zpod deky. Svýma hnědýma očima pozoroval dveře, za nimiž nejspíš stále byl Dvanáctý a čekal.

Proč se tak vyděsil, když spatřil mladíkovu tvář nad svou hlavou, jeho šedé oči rámované havraními vlasy? Stále cítil, jak se mu trochu chvějí ruce vzrušením, které v tu chvíli cítil.

Zaslechl cvaknutí a uvědomil si, že klíč v zámku nevidí. S nataženou jednou ponožkou se zoufale vrhl ke dveřím a silou zmáčkl kliku. Dveře se neotevřely.

„Heej! Tyame, co to děláš?“ křičel přes dveře.

Z chodby zaslechl povzdechnutí a Dvanáctého hlas: „Běž si lehnout, nebo...“

„Nebo co?!“ Anděl ho začínal rozčilovat. Vyhrožoval mu snad?! „Jsem starší, tak si moc nevyskakuj!“

Než se mu dostalo srozumitelné odpovědi, poslouchal jen přidušený smích: „Jestli se to dozví Sebastian, v jakým stavu se potloukáš kolem, tak tě k tý posteli nechá přivázat.“

Ruet vztekle zavrčel, ale nakonec nechal dveře dveřmi a došoural se zpátky k posteli. Namísto, aby si do ní lehl, si však sedl do nízkého křesla a nechal hlavu zvrátit se na opěradlo. Tyam to nechápal. Spánek by ho ještě víc vyčerpal. Kdykoliv jen zavřel oči, viděl před sebou Vlčí oči a cítil jejich teplý dech na svém hrdle. Svíral se mu z toho žaludek. Ta tíživá osamělost se stala noční můrou. Nechal medailon, aby oranžovým světlem prozářil temnou místnost a oči zčernaly. Po tvářích mu stekly dvě krvavé slzy. Žádnou mrtvou duši však ve svém pokoji neviděl. Nikdo se v jeho blízkosti nenacházel. 

*** 

Na dvorku před vilou zaparkovalo černé BMW. Než z něj Šestý vystoupil, nabil do komory jednoho z desert eaglů kulku. Jeho medailon zeleně zářil, jak se svou andělskou schopností rozhlížel po původci podivného pocitu. Cítil, jak Ruet aktivoval svou energii a o pár vteřin později ji nechal pominout. Laef tím byl trochu zmatený, protože málokdy někdo používal andělskou sílu bezdůvodně.

Na ochoze v hale spatřil Tyama, jak zamyšleně pozoruje dveře Sedmého pokoje.

„Nazdar, děje se něco?“

Dvanáctý se na Laefa zamyšleně podíval a zavrtěl hlavou. „Ne, jen… Ruet je poslední dobou nějaký divný.“

„Opravdu? Nevšiml jsem si.“

Tyam si hlasitě povzdychl a následoval Laefa do obýváku, kde sebou plácnul na pohovku. „Říkal, že má noční můry. Byli jsme spolu trénovat a omdlel po asi půl hodině. Skoro jsem se ho ani nedotkl! Prý sem mu zdají špatné sny.“

Šestý se zamyšleně podrbal na hlavě: „Můžeme si o tom promluvit se Sebastianem. Otázkou je, jestli mu má, jak pomoci.“

„Musíme něco udělat!“

„Klid, Tyame, já to vím. Když má noční děsy normální člověk, dají mu doktoři prášky na uklidnění a na spaní. Jenže to je pro něj i dost nebezpečné, protože by ho to otupilo.“

„Při otupení práškama by mu hrozilo větší nebezpečí, než když omdlí vyčerpáním uprostřed boje?!“

„Máš recht.“ Laef zahodil dálkové ovládání, kterým se zrovna chystal zapnout televizi. „Sjedeme za Gadhockem a zjistíme, co se dá dělat.“ 

*** 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dodatek...

(šíma, 1. 4. 2010 20:51)

Hezká ilustrace! ;-)

Hezký! ;-)

(šíma, 1. 4. 2010 20:50)

Opět pěkně napínavý díl. Zdá se, že to nemají hrdinové lehké a všem se to pěkně (píp) na jednu hromadu! ;-) Těším se na pokračování. Držím všem, hlavně Laky, palec!

P.S. Občas je vidět práce šotků Překlepníčků. Pozor na ty lumpíky! ;-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA