Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 64

17. 5. 2010

Zaslechla jsem ránu a pískot. Helikoptéra se ve vzduchu zakymácela, ale letěla dál. Zastavila jsem a dívala se před sebe. Pod kopcem přede mnou se něco hýbalo. Postavy v maskáčích a se zbraněmi v rukách a mě konečně docvaklo, že jsem u Kazachstánských hranic.

Několik zbloudilých kulek rozrylo zem nedaleko ode mne. Přikrčila jsem se. Zdálo se, že Kazachstánci o mně nevědí. Proč se tedy pokoušeli sundat vrtulník z oblohy? Byla snad důvodem ona krize, o které mi vyprávěli Johann, jeho bratr, malý Číňan Lu a Michael? Vytáhla jsem zbraň s posledními třemi náboji. Musela jsem počkat, až čínští vojáci, o kterých jsem nepochybovala, že mi jsou v patách, přijdou dostatečně blízko. Mezitím jsem měla čas zklidnit svůj dech a konečně jednat v bitvě tak, jak mne to učíval Sebastian: S rozvahou, rychle a přesně a nadělat kolem sebe co nejméně škod. Sevřela jsem ruku v pěst a můj černočerný medailon se bělavě rozzářil. Mezi prsty mi problesklo černé světlo a v mé dlani se objevila malá nafialovělá kulička. Hodila jsem ji směrem, odkud přicházeli Kazachstánští pohraničníci. Znovu jsem pro jistotu překontrolovala, zda je náboj v komoře a v zásobníku stále čekají ještě další dva. Zbývalo jen několik vteřin.
Krátké ticho prořízl výbuch malé tmavofialové nálože, kterou jsem poslala Kazachstánu na uvítanou. Ihned na to jsem se zbavila zbývající munice v pistoli na přicházející Čínské jednotky. Nyní mě čekalo to horší. Vytratit se ze sevření vojáků, kteří se na sebe chystali vrhnout.
Přikrčená jsem se pokoušela zmizet. Zem se pod mýma nohama začala otřásat. Z počátku jsem to připisovala výbuchům, které se nesly všude kolem, ale když ustala střelba z kulometů, docvaklo mi, že je to zemětřesení, které se stále zesiluje. Náhle pevná půda zmizela a já se propadla dobré dva metry pod povrch.
Bylo ticho. Vyškrábala jsem se do pokleku, abych se mohla podívat do hlavní několika zbraní. Vojáci nestříleli. Asi nečekali dívku v potrhaných šatech s katanou na zádech potloukající se po bojišti.
Napřáhla jsem ruku před sebe a vytvořila kolem sebe nepropustný štít. Muži mé chování ohodnotili jako projev agrese a začali pálit. Kulky se zakusovaly do energie vycházející mi z konečků prstů a bez nejmenších problémů se zastavovaly, nebo odrážely do stěn podzemního krytu.
Už jsem nechtěla dál útočit. To, co jsem provedla Čínským vojákům u Brány, mi stačilo, abych znovu svou katanu odmítla tasit. Jenže nebylo úniku.
„Zabijte to!“ zařval něčí hlas a mě se začala vařit krev v žilách.
To? TO?! Zvedla jsem se do stoje a sundala katanu ze zad. Neviděli ve mně člověka, nestála jsem ani za to, aby mne označili za lidskou bytost! Tak proč bych měla já? Vaše volba…
 
***
 
Ucítila jsem pach vnitřností. Takový, který jsem si představovala, když mi James vyprávěl, jaké to bylo poprvé na pitvě. Tohle ovšem nebyl odér formaldehydu, ale poškozených střev. Stála jsem sehnutá nad mrtvým tělem a oběma rukama se opírala o rukojeť katany, kterou jsem váhou svého těla zatlačovala hlouběji do mrtvoly.
Co se to… rozhlédla jsem se kolem sebe… stalo? Oči se mi rozšířily hrůzou a já pustila rukojeť katany, jako by byla něco odporného, slizkého, co jsem nemohla dál svírat svými prsty. Jeden muž ještě pokašlával. Po čtyřech jsem dolezla až k němu, abych viděla, že se dusí vlastní krví, když mu z krkavice tekla do průdušnice. Nehápala jsem, jak se to tělo ještě vůbec mohlo hýbat, když jeho oči byly dávno mrtvé. Život z něj vyprchal ještě, než jsem se k vojákovi dostala. Všude byla krev. Rudá krev. I mé šaty jí nasákly, že bych je mohla ždímat. Měla jsem špatné tušení, že dílo zkázy vykonala má ruka.
Najednou mi došlo, kde to jsem. Propadla jsem do hlubokého zákopu, jehož trámy narušily četné výbuchy a zemětřesení. Znovu jsem se zvedla a doběhla ke kataně. Vytrhla jsem ji z ležícího těla a o kus dál našla i povalovat se pochvu, kterou ostří mé zbraně nikdy nemělo opustit. Po sutinách jsem se vyškrábala na zemský povrch.
Ticho se neslo prostorem jako moje nejhorší noční můra. Všechno vypadalo normálně, ale jen na první pohled. Na ten druhý se přede mnou rozprostřely drobné krátery nejspíše po výbuchu granátů, sem tam leželo potrhané tělo.
Teď je právě ten okamžik, když bych se měla probudit… prolítlo mi hlavou. Tohle ale není sen. Pomalu jsem se plahočila a při každém sebemenším hluku sebou plácla na zem. Když už jsem na zemi skončila asi po páté, rozhodla jsem se, že ani nemá cenu vstávat a plazila se, co mi jen síly stačily. Hlavně být rychle pryč za Kazachstánskými hranicemi, někde, kde se budu moci schovat a chvilku si odpočinout.
Pohraniční budovu zdemolovala helikoptéra. Podle znaků jsem poznala, že byla čínská. Nakonec se jim tedy podařilo ji sestřelit. Neodvažovala jsem se k troskám ani přiblížit. Nechtěla jsem vidět další krev. Temným skvrnám na zemi jsem se vyhýbala obloukem, ale ne vždy to bylo možné. Přelezla jsem zbytky závory a pokračovala po silnici dál. Po několika stovkách metrů se změnila v dálnici a stopy po boji postupně vymizely.
Zaslechla jsem zvuky sirén. Konečně sem jel někdo zjistit, co se tu vlastně stalo. Schovala jsem se do křoví lemující silnici a pozorovala projíždějící vozy. Byli mezi nimi hasiči, záchranka, ba i televize.
Nevěděli o mně. To bylo mé jediné štěstí. Kazachstánci nejspíše přílet čínské armádní helikoptéry vzali jako válečnou agresi. Netušili, že jdou po mně. To mi mohlo poskytnout potřebný čas dostat se někam, kde mi nepůjdou neustále po krku.
 
***
 
Hlas jí umlčela mohutná zpocená ruka, která se jí přitiskla na ústa. Vysoký svalnatý muž ve vojenském mundůru u  ní byl blízko, až nepříjemně blízko. Držel jí obě ruce vysoko nad hlavou, že se jen špičkami bot dotýkala země. Přitiskl se k ní tak těsně, až cítila jeho zduřený penis, jak se dotýká jejích stehen.
Zoufale zasténala. Slzy se jí řinuly po tvářích a rozmazávaly stíny, kterými si zvýraznila své zelené oči. A pak se podívala vojákovi za rameno a tam ho spatřila: vysokého muže s tmavými nakrátko střiženými vlasy a s chybějícím kouskem boltce. Poznala ho však podle něčeho jiného: na krku se mu houpal zlatý medailon ne nepodobný tomu, který vídala na Šestého hrudi. Začala se zmítat mnohem úporněji.
„Pusť ji!“ zavrčel Samech a muž, který se doteď na Miriam lepil, se od ní odtáhl.
Zůstala vyděšeně stát. Nevěděla, co Anděl, který před ní stál, dokáže.
Napřáhl se a dal jí facku. Miriam cvakla čelist a ona upadla na zem mezi odpadky. Na tváři jí vyskočila modrá podlitina a v ústech ucítila krev z prokousnutého jazyka. Druhý se k ní sehnul a silně ji chytil za tváře. Dívala se mu do očí, neschopná odklonit svůj zrak někam stranou.
„Prosím, ne…“ nenechal ji domluvit a svůj stisk ještě zesílil.
„Kde je Třináctá?“ zavrčel jí do tváře a přitáhl si Miriam blíž k sobě.
 
 
Stál v Morrisově vile na schodech vedoucích do podzemí. Pozoroval Miriaminýma očima Sebastiana a Morrise stojícího u mrazicího boxu.
 
„Tohle mi nestačí,“ zavrčel jí potichu do tváře a nechal svůj medailon rozzářit. Prostor kolem něj zmizel a oni oba se ocitli znovu na schodech. Tím, že neviděl jen myšlenky, ale samotnou ženinu minulost v její celé dokonalosti, měl nyní více volnosti v tom, co chtěl vidět. Nebyl limitován lidskou schopností pamatovat si, ubohostí lidského mozku. Dostal možnost spatřit i to, co Miriam ze svých vzpomínek vytěsnila, co si odmítla pamatovat nebo si toho prostě jen nevšimla.
Teď konečně viděl i jak Šestý nese tělo Třinácté. Pochopil, že ji odnáší do mrazicího boxu, aby ji zbavil viru, kterým ji málem zabili jeho vlastní armádní poskoci. To nebylo v jejich plánu zbavit se jí tak rychle. Zdálo se ale, že se jí chystali zachránit jediným způsobem, o kterém věděli, že virus bezpečně zlikviduje.
Najednou kolem něj proběhli James se Sebastianem v patách. Všichni se dostali před vilu, nic se však nedělo. Čekal venku, díval se z jedné postavy minulosti na druhou a nevěděl, na co čekají. Nikdo se tu neobjevil ani po několika minutách, a tak ztratil trpělivost.
 
Vztekle ženou zatřásl. Měla teď zavřené oči a vypadala, že ztrácí vědomí. Z nosu jí odkapávala krev. Vrazil jí několik facek, aby ji probral. Nezabralo to, a tak dal rukou signál a Samechovi společníci ji polili vodou. Vdechnutá tekutina a následný reflexivní kašel ji probral do částečného vědomí.
„Kde je Třináctá?! Řekni mi to, nebo se do té vily už nevrátíš!“
 
Znovu se prohrabal její minulostí, aby spatřil, jak se na dvorku před vilou objevil Šestý, mumlající a blouznící o Vlcích a o Lakejje. Šeptal to jméno pořád a pořád dokola.
Díval se na muže, kterému patřila vila. V jeho očích se zračila odpověď, která se Druhému příliš nezamlouvala.
 
Takže Šestý… měl vztek. Ten bastard s ní provedl něco, kvůli čemu se vypařila z povrchu zemského. Zadíval se na bezvládné tělo dívky, jejíž obličej neustále svíral. Tuhle miluješ, Šestý? pousmál se nad myšlenkou, že může zasadit mnohem bolestivější ránu, než jakou by dokázal sebedelším nožem.
Donutil ji zase nabýt vědomí a pozoroval její polomrtvé oči. Chytil ji za krk a před sebou ji dostrkal do velké dodávky. Ze stolu odrhnul počítačovou techniku a hrubě ji na něj přirazil. Nohy jí roztáhl, ale jen tak, aby stále mohla stát otočená zády k němu. Vyhrnul její šaty až k prsům a sám si rozepnul poklopec na džínsech.
Když Miriam došlo, co se chystá udělat, pokusila se od stolu odstrčit. Druhý ji však na něj hrubě narazil a ona ucítila, jak svůj velký penis zanořil hluboko do jejího těla. Každým nárazem se stůl posunul o něco blíže k čelu dodávky.
Začala ztrácet půdu pod nohama, ale jeho ruce ji držely pevně a nekompromisně - přesně v poloze jakou potřeboval. Síla pohybů Druhého přinutila i vůz, aby přijal jeho rytmus. Dráždil ji venku i uvnitř, na těle i na duši a navzdory nenávisti, kterou k němu cítila, si uvědomovala, že ji zrazuje vlastní tělo. Jeho energie byla absolutní. Vyčerpaná tím, jak ji zneužíval, dokázala se pouze pevně chytit stolu a nechat své slzy utěšovat bolest. V duchu děkovala Bohu, že se mu nemusí dívat do tváře, že je k němu otočena zády.
Výkřik jejího orgasmu skončil náhle, když ji zalehl a obličej ji zatlačil do desky stolu. Slast umlčená zoufalým nadechnutím se mísila s pocitem provinění a v kombinaci s hlubokým pokořením s bolestí se vrátil s obnovenou intenzitou, když ucítila, jak jí jeho semeno stéká po stehnech. Obrátil ji čelem k sobě, aby se ujistil, že je stále při vědomí a moc dobře ví, kdo si s ní hrál a zneuctil. Pustil ji a ona poddajně sklouzla ze stolu. Spatřila jeho úd, vlhký jejich společnými tělesnými tekutinami a zvedl se jí žaludek. Pak už ji konečně vysvobodila velkorysá temnota.
 
***
 
Koutky rtů se mu málem roztrhly v  marné snaze zadržet zívnutí. Nákupní košík se mu líně houpal na předloktí a on do něj znovu bezmyšlenkovitě hodil konzervu s nakládanou kukuřicí. Měl všeho tak akorát po krk. Jediné, co dokázal, bylo utéct. Zbaběle uniknout z místa velkého jako zámek a přesto těsnějším než jaké jsou garzonky v panelákových domech.
Rozhlédl se kolem sebe. Nikdo, kdo byl v jeho dohledu, se na něj nedíval.
Zmizel a po něm zbyl jen nákupní košík, který se zahřměním zřítil k zemi.
 
Objevil se u jednoho z trilitů. Zadíval se na cestu, kudy chodívali turisté prohlížející si tisíciletý monument. Nikoho nespatřil. Pomalinku se sesunul k zemi, svá záda opírajíce o studený kámen. Ani nevěděl, co tu dělal. Byl to už nějaký pátek, co tu byl naposledy a věděl, že objevit se tu takhle znenadání, bylo od něj nerozumné a velice riskantní.
Díval se vysoko do oblak. Hledal v nich něco, co by mu udělalo trochu pořádek v jeho rozbouřené mysli. Proč se mu zdály noční můry? Myslel si, že už noční můru zvanou trénink dávno překonal, ale realita byla jiná.
V náprsní kapse se mu rozvibroval telefon, na jeho displaji zelo velkým písmem jediné jméno: Tyam.
Cítil, jak mu srdce buší o něco rychleji. Dotkl se vlastní hrudi a chvilku nechal své prsty cítit svůj vlastní rytmus srdce.
„Ano?“
Trvalo nějakou dobu, než se Ruetovi dostala kloudná odpověď: „Sedmý, jsi to ty?“Zpozorněl. Tyamův hlas zněl podivně rozrušeně.
 „Jo, děje se něco?“
„Prosímtě, přijď do vily. A hned. Je to… no… akutní. Díky.“
„Hej!“ než stihl Ruet cokoliv namítat, Tyam na druhé straně spojení utnul. Zamračeně si prohlédl telefon, kde už zase byla jen modrá tapeta beze známek hovoru. Co to mělo znamenat?
Co mohlo být tak akutní, že ho Dvanáctý žádal o návrat do vily a zároveň ne dost akutní, aby nepoužil hodinky?
 
 
Hodil bundu na věšák za dveřmi a zaposlouchal se do zvuků domu. Tichý ženský hlas, ale ne slova, ho navedla vstoupit do obývacího pokoje. Jen co otevřel dveře, spatřil ustaraný výraz Tyama, jak přechází před televizí.
„Ahoj, co se…,“ ani nemusel dopovědět. Zadíval se na gauč, kde James držel kolem ramen Miriam snažící se schovat obličej ve velkém kapesníku. Ruet se s velkým otazníkem v očích podíval na Dvanáctého.
Tyam se k Ruetovi naklonil: „On… Druhý…,“ šeptal mu potichu do ucha, „On ji znásilnil,“dokončil větu a jen krátce se podíval Sedmému do očí, jako by se cítil vinen za to, co se stalo.
„Byli jste u doktora?“ poklekl Ruet na zem před Miriam a vzal její ruce do svých, jemně je mnul a hladil, ale svou otázku směřoval na Jamese. „Měli bychom ji vzít do nemocnice, myslím, ke specialistovi, jak on se…“
„Já nechci,“ rozvzlykala se ještě víc dívka, vytrhla své ruce z Andělových dlaní a schovala se do Jamesova náručí, „nechci jít ven. Bojím se. Prosím vás, nenuťte mě jít ven. Nechci být sama, prosím… prosím,“ hlas se jí potichu vytratil, jak tvář zabořila do Morrisovy modravé košile.
Snad jako spása bezradným Andělům musel připadat náhlý příchod Sebastiana do místnosti, alespoň to se zračilo v jejich očích. Tyam se mu vrhl naproti, div nezakopl o křeslo, které mu stálo v cestě. Šeptem mu vysvětlil, co se stalo a nakonec dodal: „Nemohli bychom jí. No, jak to říct. Vymazat paměť?“
Sebastian se sedl vedle Miriam a šeptal jí něco tak, že to nikdo další v místnosti neslyšel, jen podle dlouhých ženiných odpovědí mohly rozpoznat, že Mistrovi popisuje vše, co jí Samech udělal.
„Půjdu zavolat Laefa, stejně se má každou chvílí vrátit,“ Ruet už chtěl odejít, ale Miriam najednou vyskočila z gauče a chytila ho za ruku.
„Ne!“ vykřikla, až všichni v místnosti se na ni vyděšeně zadívali. I Sedmý zůstal stát a jen se díval na její slzami zarudlé oči. „On to chce. Ten muž,“
„Samech,“ vyslovil Sedmý jeho jméno.
„Ano,“ pokračovala, „Chce, aby se to dozvěděl. Ví, že ho to zraní, ublíží. Laef bude zuřit, bude ho chtít zabít. On na to sází. Chce ho vyprovokovat. Když tam půjde Laef sám, zabijí ho! Prosím vás, nesmíte mu to říct!“ zase jí tekly slzy, ale každý věděl, že tyhle jsou jiné. Nebyla to už bolest, která nutila její oči k dešti, ale strach.
Dvanáctý se zatvářil trochu nerozhodně: „On to pozná, přečte si to v tvojí mysli, stejně se to dozví. Není lepší mu to říct, když budeme u toho?“
Sebastian se trochu pousmál, reagoval tak na Miriamin letmý a prchavý záchvěv rtů. „Nepřečte, respektuje Miriamino soukromí. Nemám pravdu?“ když dostal odpověď v podobě přikývnutí, pokračoval: „Ale budeme muset být opatrní. Je možné, že se to stejně dozví. Budete ho muset hlídat.“
„Furt mu stát za zadkem?“ To se Ruetovi nelíbilo, „A co když bude v práci? Nemůžeme mu dělat chůvu!“
Sebastian jen mávl rukou a tím Anděla umlčel. „To budeme řešit pak. Miriam pojedeš se mnou do nemocnice? Budu s tebou, ano? Celou dobu.“ Utěšoval ji, když viděl její plachý výraz. Když jí ale přislíbil, že ji neopustí, nakonec přikývla a nechala se odvést z místnosti
 
Co bych dělal, kdyby někdo ublížil někomu, na kom mi záleží? zamyslil se Ruet a rozhlédl se po obýváku. Jeho pohled nakonec spočinul na Tyamovi, který neskrýval svoje naštvání a nohou systematicky kopal do velkého křesla.
 
***
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Kájula, 8. 8. 2010 15:13)

Perfektní, skvěle napsané, napětí mě ovládlo a čekala jsem, co bude dál a čekám dál.
Líbila se mi jak první akční část, která v sobě nese filosofickou myšlenku, tak i druhá část týkající se jak Rueta, tak Miriam.
Palec nahoru! :-)

dík

(Lakejja, 23. 5. 2010 22:56)

Děkuju Šímo za chválu a podporu! :)

Byl jsemtady!

(šíma, 23. 5. 2010 22:24)

Ahoj,

pěkné, dobře napsané, napínavé! Zdá se mi, že jsem si všiml 2x chybějící mezery, ale jinak nic (byl jsem začtený)! Dík za další díl!

šíma