Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 65

30. 7. 2010

 

Kazachstán byl podivný stát. Šla jsem kolem měst a zdálky viděla budovy, stavby stejné jako v kterémkoliv jiném městě, jaké jsem znala. Byla-li jsem ale blíž, některá předměstí, chudinské čtvrti, vypadaly neutěšeně až depresivně. Špinavé ulice plné odpadků a zápachu stoupající nejspíš z poškozené kanalizace. A pak jsem vešla víc do středu a tam bych nepoznala, odkud jsem předtím přišla.
Nešlo poznat, jestli to byl následek krize, nebo to tu tak vypadalo vždycky. Bylo zřejmé, že nikde v žádném státě, to nebude jako v době globalizace. Zdálo se nepředstavitelné, že se Samechovi podařilo přerušit něco, o čem všichni tvrdili, že je neodvratitelný proces.
Padala noc, a čím míň světla procházelo přes obzor, tím míň lidí jsem potkávala. Napadlo mne, že je vyhlášené stanné právo a rozhodla se neriskovat zbytečný střet s místními zákony. Vybrala jsem a zapadla do zříceniny, co vypadala jako polorozpadlé skladiště, ale pořád to mělo čtyři stěny, podlahu a střecha vypadala slušně, že by jí nemuselo protékat v případě deště.
Uvnitř vládla tma, ani roztažené zorničky jí moc dobře nepronikly, vzdala jsem proto své snahy a setřela si dvě krvavé slzy z tváří. Kolem byla spousta nábytku, nebo spíš velkých krabic a všechny potaženy látkami, velkými plachtami.
Sedla jsem si do jedné z menších mezer mezi místními uskladněnými věcmi. Na těle jsem měla pořád spoustu šrámů. Odřené ruce a ve všech ranách špínu ještě od hranic. Z vlasů mi padala zaschlá hlína. Podepřela jsem si hlavu rukama a pozorovala podlahu. Držela jsem oči otevřené jen násilím. Nechtěla jsem spát, ne tady a ne teď.
Mé myšlenky se zatoulaly ke vzpomínkám. Přitáhla jsem si kolena k sobě. Cítila jsem každou odřeninu, každý šrám. Nejhorší ze všech těch pocitů byl ale prázdný žaludek neustále kručící po něčem k jídlu, po jakémkoliv malém soustu.
„Co asi dělají ostatní?“ šeptala jsem tak potichu, že jsem na svých rukou ani necítila dech i přesto, že jsem od nich měla své rty jen několik centimetrů. „Jsou vůbec ještě naživu? Co si asi myslí James. Zaznamenal vůbec, že tam nejsem?“
Oči už jsem měla zavřené. Už nebylo nadále možné, je držet otevřené. Víčka příliš ztěžkla. Schoulila jsem se na podlahu do klubíčka. Někde ve stěnách musely být díry. Cítila jsem, jak po podlaze táhne průvan. Chytila jsem jeden z potahů, kryjící vedle stojící cosi, o čem jsem ani nevěděla, co to je a přehozem se přikryla.
Smířila jsem se s faktem, že se možná už ráno ani neprobudím. Únava ale byla tak velká, že už mi to ani nevadilo.
 
 
Probudila mne hudba, falešná hra na klavír. Vlastně to ani nebyla hra, jen několik tónů po sobě jdoucích. Vyškrábala jsem se do sedu. Konečně jsem viděla, kam jsem to večer vlezla. Vedle mne stálo staré obrovské křídlo z nádherného kaštanového dřeva.
Falešné hraní ustalo rychle, vystřídalo jej skřípání, vrzavé zvuky sem tam protnuté zmáčknutí klávesy. S každým novým rozechvěním struny byl tón čistší.
Protáhla jsem ruce a ucítila jsem na sobě ještě něco jiného než roztrhanou košili. Na největších šrámech jsem měla nalepené náplasti a kůže kolem nich byla čistá, omytá. Vedle mě stála sklenice s vodou a vedle ní chleba.
Podezřele jsem se rozhlédla, neviděla jsem ale nic, než různobarevné látky všude kolem. Plížila jsem se po kolenou pryč z uličky a dávala si dobrý pozor, abych přitom nevydala ani hlásku. I svůj dech jsem si kontrolovala, aby nebyl příliš hlasitý.
A přesto, nechápala jsem, ten muž promluvil. Nerozuměla jsem ani slovo, ale on pořád mluvil. Přestal se hrabat v pianu. Poznala jsem to snadno, protože jsem slyšela jeho kroky na pískové podlaze, jak se blíží směrem ke mně. To mě vyděsilo. Postavila jsem se do stoje a zavřela oči. Nechtěla jsem, aby se má situace ztížila ještě i tím, že toho člověka vyděsím svýma vlčíma očima.
Kroky se přibližovaly. Narážela jsem zády do nástrojů, snažila se mezi nimi nějak prosmeknout, ale hala nebyla nekonečná. Nakonec jsem se dostala až ke zdi.
Chytila jsem rukojeť katany: „Nepřibližujte se,“ zavrčela jsem vztekle ve snaze dotyčného vyděsit a zabránit mu v dalším postupu.
Zdálo se, že to zabralo. Zvuk kroků ustal. „Nemusíte se mne bát, já vám nechci ublížit,“ zazněl mužský hlas s ozvěnou a konečně srozumitelně. „Našel jsem vás tu už ráno.“ Na malou chvíli se odmlčel: „Slyšíte mě? Kde jste?“
Otevřela jsem oči. Ptal se, kde stojím a já přitom stála jen dva metry, víc to nemohlo být, od něj, ani jsem nedýchala. Měl nasazeny černé brýle, přes které jsem neviděla, kam se dívá. Napřáhla jsem ruku a zamávala mu s ní před obličejem.
Pobavilo ho to, protože se lehce pousmál: „Ano, nevidím. Ale cítím závan, když mi tak mácháte u tváří.“ Otočil se a vrátil se ke svému pianu: „Ladím tady klavíry, víte? K tomu mi stačí sluch. V dnešní době je těžké se uživit. Spousta z těch překrásných nástrojů postrádá majitele. Dali mi je sem a pak přišli o majetek. Je krize, chudí jsou chudší a bohatí bohatší. Není nic mezitím.“
Pořád mluvil. Sice už ne kazachstánsky, či co to bylo za řeč, ale anglicky, ale to mi bylo jedno. Posouvala jsem se podél zdi směrem k východu.
„Být vámi, tak ven nechodím,“ přerušil náhle svůj monolog a jeho hlas získal na důrazu. Přestal napínat struny a natočil ucho mým směrem, aby mne líp slyšel, pokud něco řeknu. Jenže já ani nedutala, a tak pokračoval: „Venku teď chodí policie. Kontrolují lidi. Můžete vyjít brzy ráno, nebo těsně před setměním, ale teď ne. Nic mi do toho není, ale vy jste ta, co byla u čínských hranic, že? Čínská vláda nám poslala fotku, já sice nevím, jak vypadáte, ale máte u sebe katanu, ta žena ji měla mít taky. Není tolik lidí, co by chodilo jen tak s katanou.“
„Nebojíte se, že vás zabiju?“ promluvila jsem po chvíli a vrátila se ke sklenici s vodou a chlebu.
Muž se pousmál, když zaslechl, jak trhám křupavou kůrku pečiva. Pokrčil rameny: „Nemáte důvod. Pokud bych vás chtěl udat, zavřou mě taky. Víte, nejsem místní. Ladím ale piana některým bohatším lidem a oni mě proto tolerují. Když by se ale rozneslo, že jste tu byla vy, ani jejich protekce by mi nepomohla.“
Došla jsem až k muži a jemně se dotkla jeho paže, zpozorněl, ale neucukl. „Chci vám poděkovat za… za ty náplasti.“ Trochu jsem slova hledala. Bylo mi divně. Žaludek mě bolel, vlastně jsem cítila celé tělo, ale břicho se ozývalo ještě o něco hlasitěji. „Ošetřil jste mi rány.“
„Byla jste hodně potlučená. Některé odřeniny trochu krvácely. Měla byste si je ale umýt pořádně, jinak se vám zanítí a dostanete otravu krve. Pojďte, půjdeme do mého bytu, tam se osprchujete a já připravím kysličník a nějaké obvazy, náplasti. Něco určitě najdu.“
Šoural se pomalu někam pryč a cestou se dotýkal látek překrývající piana. Zřejmě podle nich poznával cestu k místu, kde byly schody nad halu, kde se nacházel jeho byt. Stála jsem a přemýšlela.
„Miluj bližního svého, nepíše se to v Bibli?“ čekal na mne u schodů, neotáčel se.
Chvíli jsem dumala, jak věděl, že stále přemítám, proč mi pomáhá. Neměla bych mu něco říct? Kdo je on a kdo vlastně jsem já? „Jmenuji se Catherine,“ vylezlo ze mě nakonec.
„Rád vás poznávám. Jsem Abraham a rád bych vás pozval na čaj.“
Nyní už na mě nečekal a vyšel do prvního patra. Pomalu jsem ho následovala.
Holobyt, nebo něco, co by se tak dalo nazvat. Holé stěny, ani nábytku tu moc nebylo. Místo postele ležela na zemi jen stará matrace.
 
 
Poslal mě do koupelny. Dostala jsem zašedlý ručník, kus mýdla a igelitový sáček s věcmi, co možná kdysi dávno mohly být součástí lékárničky. Sprcha vypadala děsivě. Rozbité dlaždice a sem tam jsem měla dojem, že jsem zahlédla nežádaný pohyb někde v tmavém koutě. To bylo horší než cokoliv, co jsem kdy viděla. Pustila jsem vodu, tekla rudá, téměř krvavá, ale horká.
Zavřela jsem oči a nechala ji stékat na svou tvář, po ramenech, břiše, stehnech až k zemi. Slyšela jsem křik, ve své hlavě. Drobné záblesky vzpomínek posledních dní. Nedalo se to vydržet a musela jsem ten sled války, hrůzy, děsu vypudit tím, že jsem se dívala na špinavou zeď před sebou.
Kdo byl ten muž? Co po mě chtěl? Proč mě neudal? Jaký měl důvod mi pomáhat?
Vylezla jsem ze sprchy a v rozbitém zrcadle se snažila prohlédnout si rány na těle. Už nevypadaly tak děsivě. Většinou to byly už jen odřeniny. Vzala jsem kysličník, a nalila si ho na nejhorší místa. Pálilo to jako čert. Ani jsem nevěděla, jestli je to k něčemu, moje krev by si s otravou stejně poradila sama. Nechala jsem zranění nezavázaná, aby mohly dýchat. Ze své tašky, kterou mi dal Michael, jsem vytáhla náhradní oblečení.
 
 
Vrátila jsem se zpátky do čehosi, co by se s velkou dávkou fantazie mohlo nazvat obývákem. Abraham seděl na zemi s hlavou trochu pootočenou na stranu. V rukách držel potlučený hrníček a další čekal na mě na zemi před ním. Zkřížila jsem nohy a pomalu se posadila do tureckého sedu. V hrnku byl horký čaj.
Odkašlal si, aby si byl jistý, že mu věnuji pozornost: „Budu k vám upřímný, ale chci, abyste byla upřímná ke mně. Opravdu jste udělala to, za co vás hledají?“
„Co přesně by to mělo být?“
„Říkají, že jste s nějakou ozbrojenou skupinou pozabíjela na kazachtánsko-čínských hranicích členy z obou armád. Je to pravda?“
„Ne.“
Nevěřil mi. Trochu se ošil: „Co je tedy pravda?“
„Byla jsem sama. Není žádná skupina.“
Začal se smát. Ale smál se strojeně, tak podivně křečovitě. A zničehonic ten zvuk ustal, násilím jej uťal a zase ke mně natočil jedno ucho. „Udělám něco pro vás, když uděláte vy něco pro mě. Prosím, pomozte mi.“
 
 
Dozvěděla jsem se, že jeho vnučka se před několika týdny ztratila. Měl podezření, že je u jednoho z mužů, kterému pravidelně ladí piána. Prý mu v práci pomáhala, až do dne, kdy se onen podivný muž stal jeho zákazníkem. Podle všeho k němu onen zbohatlík chodíval často.
Nabídl mi, že mě u sebe nechá, abych se mohla dát dohromady, že mi dá nějaké peníze, jen když mu zjistím, kde jeho příbuzná je a co s ní je.
Souhlasila jsem. Pro mne to byl dobrý důvod. On věděl, že musím být zdatná, pokud jsem se dokázala probít přes hranice a očividně byl ochoten riskovat i vlastní život, aby získal informace o jediném člověku, který mu z rodiny zbyl.
Nenaléhal na mě. Mohla jsem počkat, až se mi zahojí všechny rány a než nabiju dost energie. Dával mi víc jídla, než kolik si bral sám.
„Víte, je těžké dívat se, jak vám umírají ti, na kterých vám nejvíc záleží. Rodič by se neměl dožít smrti vlastních dětí.“
„Musím vás varovat. Kolem mě lidé umírají často. I ti, kteří nejdou proti mně,“ někde ke konci se mi hlas trochu zadrhl. Všiml si toho. Bylo to jasné, tím že neviděl, mohl mnohem více pozornosti věnovat ostatním smyslům, soustředit se na ně, a tak vnímat o něco víc detailů a nuancí, než běžný člověk, co zrak používá.
„Vy víte, čím jsem si prošel a procházím. Netušit, co je s těmi, které milujete a nemít dost sil, je najít a pomoci, je strašné.“
 
 
Jídla rozdávali poskrovnu. Ve všech krámech se prodávalo jen na příděl. Pro dva lidi jsme měli jednu porci. Nestačilo to ani jednomu z nás.
I přes Abrahamovy rady a stanné právo jsem se odvážila po setmění ven. Přes den jsem muži pomáhala tahat velká křídla, která by sám nikdy neunesl, a proto mi na sehnání obživy zbývala jen noc. Nedaleký les prostoupený tichem mi jasně říkal, že tady zvířata jen tak nenajdu. Všude leželo plno pytláckých pastí. Trvalo téměř až do rána, než jsem narazila na prvního zajíce.
Abraham mi později vysvětlil, že kdyby mě někdo nachytal, jak pytlačím, bez váhání by mě zavřeli. Smál se mému argumentu, že kdyby mě chytli při čemkoliv, čekala by mě stejnak jen kulka do hlavy.
Toho dne se konečně oba pořádně najedli. Cítila jsem, jak má krev využívá každé živiny, kterou dostalo.
 
 
„Abrahame?“ oslovila jsem muže, a opřela se o bok piana, u kterého seděl a hrál, poslouchaje, jak jej naladil. Jen pokynul hlavou, abych pokračovala: „Co po mě vlastně chcete? Když zjistím, co s vaší vnučkou je. Mám ji přivést sem?“
„Rozhodnutí nechám na vás,“ jeho prsty přestaly tancovat po klávesách v rytmu Mozarta, „pokud jí přivedete sem. Nebude tu moci zůstat. Ten muž by jí tu znovu našel.“
 
 
Nejdříve jsem hledala popisovaného muže, ale nakonec to bylo ještě o něco snazší, protože na dané adrese jsem našla přímo Abrahamovu vnučku. Přes domovní interkom mě pustila do domu. Byla v něm sama. Když zjistila, jak vypadám, pokusila se mi zabouchnout dveře, ale nedělalo mi problém oproti její síle si je prostě otevřít. Bála se mě. Ne, jednalo se o panickou hrůzu. Věděla, kdo jsem. Ona taky poslouchala rádio a četla denní tisk.
Už to, že tu byla a celá, očividně zdravá a dobře živená, smrdělo něčím zkaženým. Většinu času jsem se připravovala, že budu muset Abrahamovi říct, že jeho vnučka, poslední příbuzná, je mrtvá, ale tahle dívenka čišela životem více, než se mi zamlouvalo.
„Někdo vás hledá,“ pronesla jsem a měla plné ruce práce s tím, aby to neznělo jako výhružka.
Neříkala nic, jen se krčila v rohu kuchyně a napřahovala proti mně ten největší nůž, co našla.
Zakroutila jsem hlavou a vzdala veškeré snažení, které jsem nazvala „po dobrém“: „Abraham, to jméno znáš,“ a v tu chvíli jsem jí chytla pod krkem a přimáčkla na podlahu. Vyjekla hrůzou, ale pak už jen zběsile dýchala, protože jsem jí druhou rukou zacpala pusu. Zavrtala jsem se jí do mysli.
Pohrdala jím. Ona nenáviděla svou rodinu pro svůj chudinský původ. Ona byla přece tak krásná, půvabná, mohla mít všechno. Mohla mít cokoliv, na co jen pomyslela. To jen ten dědek jí to všechno záviděl a bránil jí ve štěstí. Peníze ji zkazily.
Pustila jsem ji a zvedla se od ní. Věděla, u koho mě najít, odkud jsem přišla, že jsem hledaná. Muselo jí i dojít, že mě tam Abraham ukrývá dobrovolně. Její nenávist vůči svému dědovi mohla snadno způsobit, že ho napráská. I kdybych odešla z Kazachstánu hned, její obvinění by ho uvrhlo do vězení, vyslýchání, mučení.
Pomalu jsem se k ní otočila…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pozdě, ale přece! ;-)

(šíma, 4. 9. 2010 11:38)

Ahoj, usekla jsi to na "správném" místě, teď si budu muset počkat, zda Laky tu dívku zneškodní, nebo ne! Ale třeba to nějak vyřeší, nebo ji ukecá! Kdo ví? Pěkné, na šotky jsem nekoukal. Možná by neškodilo víc podrobností prostředí i toho člověka, který Laky pomohl. (mrk)

...

(Kájula, 8. 8. 2010 16:25)

Žjůva, zajímavý díl. Opět další nová postava, rozhodně ne černobílá. Slova chvály se mi tak nějak valí z úst. :-)
Těším se na další díl a chválím, když vemu v potaz, za jak "dlouhou" dobu ten díl vznikl, je perfektní!