Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 66

4. 9. 2010

 

„Byla jste pryč dlouho. Našla jste ji?“
Podívala jsem se slepci do očí potažených šedým zákalem. Už přede mnou brýle nenosil jako prvních několik dní.
Zavřela jsem oči: „Je mi to líto, Abrahame. Vaše dcera zemřela. Chcete znát podrobnosti?“
Dívala jsem se, jak mu tečou slzy, které trhaně utíral hřbety rukou. Na mou otázku zavrtěl hlavou: „Na tom už nesejde, děkuji vám. Je na čase, abych já splatil svůj díl dohody.“
„Nic po vás nechci, Abrahame, nic mi nedlužíte,“ zvedla jsem se z podlahy.
„Počkejte ještě jeden den, prosím, vás. Zítra přijde velká zásilka, počkejte tu se mnou, a pomozte mi s ní a já vám dám, alespoň ty slíbené peníze.Vím, že jste udělala vše, co jste mohla, abyste mou dceru našla, dovolte mi, abych vám tak mohl poděkovat.“
 
 
Ten večer mi ještě vyprávěl o svých snech, přáních. Že chtěl odjet ze země pryč. Chtěl až do Kanady. Ptala jsem se, jak se zamýšlel dostat přes moře. Pověděl mi o pašerácích, kteří za úplatu přepravují lidi. Vlastně mi radil, kudy se mou dostat do Anglie, ale nikdy jsem mu neřekla, že se snažím dostat právě tam.
Jeho dcera byla jediný jeho přeživší příbuzný. Žena zemřela při porodu a on výchovu malého děvčátka příliš nezvládal. Vlivem stresu a strachu, že se nedokážou protlouct životem, přišel o svůj zrak. Věděl, že je šedý zákal léčitelný, ale na operaci neměl dost peněz a potom, když jeho dcera zmizela, neměl ani vůli si nechat pomoci od doktorů.
Poslouchala jsem jeho hlas. Smutek a žal z něj čišel každým jeho slovem a já si byla jistá, že vina padá i na moji hlavu. Pokoušela jsem si vzpomenout, jaké to je přijít o celou svou rodinu. V tu chvíli jsem zmátla své vlastní myšlenky: Kdo vůbec byla moje rodina? Koho jsem mohla nazvat opravdovou rodinou?
 
 
Vina –slovo perfektně vystihující to, jak jsem se cítila. Abraham mi pomohl víc, než vůbec tušil. V noci, když jsem byla po meditaci už dostatečně odpočatá, sedla jsem si k jednomu z klavírů, které jsme společně naladili. Mačkala jsem náhodně jednotlivé klávesy a poslouchala jejich zvuk. Nesourodá směska tónů po čase začala připomínat melodii. Pomalou, trochu smutnou, ale přesto s jistým nádechem naděje.
Přemítala jsem o tom, co se stalo. Vzpomínala jsem na svou první vraždu. Na známý pocit lámaných kostí, kdy do té doby živé tělo najednou povolilo. Svaly se uvolnily a celá hora masa a kostí najednou byla vláčná, těžká klátící se k zemi. Ten šok, zjištění, že to, co držím, již nežije. Najednou jsem se toho těla štítila. Bylo to jako sáhnout na něco odporného. Emoce, které jsem v ten den prožívala, byly stále silné a snadno vybavitelné. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla něco takového vůbec udělat. Přišlo mi to nereálné, neskutečné a přesto jsem věděla, že je to realita, že jsem v návalu vzteku někomu zlomila vaz. Přísahala jsem, že se to už nikdy nestane. Svým způsobem se to už opravdu neopakovalo. Nyní jsem zabíjela naprosto vědomě. Už to nebyly náhody a nehody. A to nejhorší se událo právě dnes. Chladné vypočítání, co je pro mě výhodné, ta šílená příčetnost.
Strčila jsem ruce do kýblu, který jsem si k pianu přinesla a nechala rudou krev volně stékat ze svých dlaní. Nechtěla jsem ty překrásné nástroje znečistit jenom proto, že jsem se dobrovolně stala vrahem.
Nejhorší byl ten pocit, že si to ta holka zasloužila. Že neměla právo žít jenom proto, jaký si zvolila vlastní život. I když jsem věděla, že nemám právo soudit jiné, když sama nežiju zrovna příkladný život, přesto jsem ten pocit nedokázala ze svého srdce vyhnat. Hořel, pálil mě zaživa naději, že jsem snad tou vraždou sprovodila ze světa kus zla. Věděla jsem, že jestli někde existuje peklo, skončím v něm už jenom pro tenhle pocit.
 
 
Už začalo svítat a já ještě seděla na otočné židli s rukama volně spuštěnýma, hlavou položenou na víku kryjícím klávesy. Zvedla jsem ruce se zaschlou krví, do levé tváře se mi obtiskla hrana záklopky a z páteře jsem cítila každý obratel.
Abraham už byl pryč. Věděla jsem, že se vrátí až za několik hodin. Krev jsem spláchla do kanálu a dávala dobrý pozor, aby po ní nikde nezůstala ani památka. Nebylo to příjemné, ale už se to pomalu stávalo rutinou. Děsivé zjištění, že už mi tenhle druh trestu za porušený slib ani nevadí, že mě to přestává trápit, mi na celkovém psychickém stavu zrovna nepřidávalo.
Jak jsem tak bloumala mezi starými klavíry a piany, dlouhé minuty pomalu ubíhaly, dostala jsem opět naprosto geniální nápad.
Zavřela jsem křečovitě oči a celým svým bytím se soustředila na známé místo, na číselný kód, který označoval drobný kruh před vilou v Kentish Town.
3…2…1… mým tělem projela křeč, kterou jsem znala až příliš důvěrně. „Kurva drát,“ klela jsem polohlasně a sbírala se ze země zpátky na nohy, „nepustí mě.“
Několika prudkými máchnutími jsem ze sebe smetla písek a prach. Napadlo mě, že Generálův pokus mě odtrhnout od ostatních Andělů měl vést k tomu, že než se k nim vrátím, že se třeba mezi sebou povraždí. S tím, co mi ukázal Michael, to i dávalo smysl. Pokud jsem byla spojovacím prvkem mezi nimi, pokud jsem se pro ně vypařila z povrchu zemského, byla velká pravděpodobnost, že napětí mezi nimi ještě vzroste. Nejvíc v kurzu tak mohla být právě síla Šestého, který jako jediný mne snad mohl najít. Otázkou je, jestli by byl někdo vůbec schopný vyvinout takovou citlivost, aby mne našel i téměř na druhém konci světa. Byla jsem si jistá, že kdyby to někdo dokázal, byl by to Laef. Pokud to nedokázal ani on, pak už nikdo.
 
***
 
Drobná kytice spočinula na chladné tmavé žule. V náhrobním kameni bylo vyryto jméno dívky, kterou kdysi miloval. Když se ale teď díval na její hrob, už všechno jako by zakryla mlha, jakoby vybledlo, smyto po tom všem čase, který uplynul.
Vzpomínal si na Lucyiny rodiče. Od její smrti je neviděl. Jejich rodiny tvořily tak rozdílné póly celé společenské hierarchie, že i přes domluvenou svatbu se nikdy pořádně nestřetly. Teď za to byl i vděčný.
Hlavou mu pobíhaly podivné myšlenky, které by nejradši neslyšel, ale nemohl si pomoci, nedokázal je zastavit, ani umlčet. Když odešla Lucy, když ji zabili, zdálo se, že se zhroutil celý jeho svět. Netoužil po ničem jiném, než ukončit tu šílenou bolest, kterou neotupila ani otrava alkoholem. Nyní přišel o Catherin, ale změnil se. O tom, že by si vzal život, již ani neuvažoval, samotná ta myšlenka mu přišla absurdní.
Proč? ptal se sám sebe. Miloval snad Catherin míň než Lucy? Zapříčinil to možná fakt, že se s ní neznal tak dlouho, ale on měl přece pocit, jako by ji znal již léta. Pro Lucy plakal, ale pro Lakejju ne. Proč pro ni slzy netekly?
„Jaké to je?“ ozval se za ním Tyam. Mladík si přidřepnul k hrobu a na náhrobní kámen kreslil ukazováčkem drobné kolečko. Uklidňující, stereotypní pohyb a nepřítomný pohled dělal z Anděla dojem, že je malým autistou. Anděl se zavrtal Jamesovi svým pohledem do očí.
„Co jaké je?“
Anděl sklopil zrak zpátky k hrobu a nápisu před sebou. „Jaké to je ztratit někoho, koho miluješ?“ jeho hlas byl tichý a trochu lámaný.
„Máš pocit, jako by tím vše skončilo. Že žádná budoucnost už nečeká. Tvoje sny, tvoje plány, najednou jsou pryč a ty za tím nevidíš nic dalšího. Chvilku se lituješ, pak toho, kdo odešel, nenávidíš, pak nenávidíš sám sebe, pak všechny ostatní za to, že ti nerozumí.“
„Já bych Rueta nemohl nenávidět,“ zašeptal si Tyam do kolen, které si přitahoval rukama až k bradě, houpaje se na patách dopředu a dozadu.
„Cos říkal?“ James mu z jeho huhňání moc nerozuměl.
Anděl ale jen zakroutil hlavou. Vidět Dvanáctého v takové depresivní náladě bylo zvláštní. Vždycky se spíš smál, nebo byl naštvaný, ale vždy plný energie. Teď vypadal jako někdo, kdo by potřeboval hodně dlouhý spánek.
 
 
Vraceli se domů. Na parkovišti před hřbitovem na ně už měl čekat ArBet. Mít dvě auta na tolik lidí byl opravdu pech. Naštěstí, chtěli-li jít Andělé někam čistě soukromě, měli mnohem efektivnější způsob dopravy, než zrovna automobil nebo městskou hromadnou.
Čekali už déle jak půl hodiny. James se sice pokusil ArBetovi několikrát dovolat na mobil, ale pokaždé marně. Nikdo příchozí hovor na konci spojení nezvedal. A pak konečně přišla sms. Stály v ní jen dvě slova: Zdržím se.
Muž zaklapl mobil a hodil si jej do náprsní kapsy: „Hele tohle je divný,“ obrátil se na Anděla po svém boku, „Přesuň se domů a zjisti, co se děje. Já mezitím pojedu autem ArBetovi naproti do práce.“
„Hmm…“ Tyam se škrábal na temeni hlavy a jeho pohled se upíral někam k obzoru. „Ne.“
„Hele, já tě neprosil. A myslím, že na to dělat mi chůvu, jsi přece jenom ještě trochu mladej,“ nyní už byl James docela dopálený. Byl to přece on, kdo jim pomáhal a tohle bodyguardování mu začínalo líst slušně na nervy. Začínal mít dojen, že ho snad sledují i ve sprše, ani by se tomu moc nedivil.
Dvanáctý pokrčil rameny. Nehodlal se s Jamesem hádat. Jeho ruka se jen lehce mihla vzduchem v rozloučení a po Tyamovi zbylo vedle Jamese jen prázdné místo se zvířeným prachem.
James potřásl hlavou, jak se snažil vypudit nepříjemně dotěrnou myšlenku. Mezi Anděly si připadal jak dítě s nejvyšším počtem svíček na narozeninovém dortu, které mají tendenci všichni chránit a svým způsobem i vychovávat.
Dálkově odemkl centrální zamykání auta a natáhl ruku ke klice. Než však stihl otevřít dveře, cizí mužská ruka mu dvířka auta přidržela tak, aby je James nemohl otevřít. Nejspíš se jednalo o instinkt sebezáchovy, protože Jamesovi najednou vyschlo v hrdle a srdce se zběsile rozbušilo a to ani pořádně nevěděl, kdo za ním stojí. Tušil však správně.
Druhý jej pevně chytil za rameno a přimáčkl k autu tak, aby se Jamesovi mohl dívat z výšky do očí: „Tvůj otec je u nás velice slavnou osobností, i když už dávno nežije.“
Když u Jamese pominul prvotní šok, trochu se osmělil a dovolil si Anděla od sebe odstrčit. Přitom si nemohl nevšimnout jeho medailonu a četných jizev. Nejnápadnější byl chybějící kus boltce jeho ucha, který se Anděl ani nesnažil zakrývat.
„Jestli mě chceš zabít, tak to udělej bez těch keců kolem,“ napřáhl proti Druhému ukazováček pravé ruky, „v jiném případě táhni k čertu. My dva si nemáme, co říct.“
Anděl se začal smát. Trhaný hysterický smích přilákal i pozornost několika kolemjdoucích, ti se ale jen rychle otočili opačným směrem a rychle mizeli z dohledu. A stejně rychle, jak podivný skřek začal, tak ustal. Druhý uhodil pěstí do střechy auta a jeho oči se zaryly do Jamesových.
„Tak dost, pane Morrisi,“ zavřel oči na kratičký okamžik, aby zvýšil svou koncentraci, „chci vědět, kde je. Třináctý Anděl, co jste s ní udělali?“ hledal v mužových očích odpověď na svou otázku. Stáli tak proti sobě minutu, možná i víc. „Ah, koukám, že tě Sebastian něco naučil. Zajímavé, že se takový červ dokázal naučit ovládat vlastní myšlenky,“ nadechl se Samech, aby ještě něco řekl, ale již větu nevyslovil.
Ostrý výstřel prořízl ticho na parkovišti před hřbitovem. Druhý sice uhnul stranou, ale drobný kov se mu přesto zavrtal do ramene a zastavil se až o lopatkovou kost.
 „To je pech, když už se rozhodnu někoho zabít, tak mi to nevyjde,“ zavrčel vztekle Osmý. Pozoroval Anděla, jak se znovu sbírá na nohy a podivně se přitom usmívá v křivém úšklebku mezi radostí a bolestí. „Promiň, Jamesi, jsem si musel ještě něco zařídit a už jsem nestihl zavolat.“
„To nevíš, že na schůzky se má chodit včas? Kort, když je to tvoje schůzka se smrtí,“ tentokrát už Druhý nemluvil k Jamesovi ale k ArBetovi. Víc už ale říct nemohl, protože za ArBetovými zády se opět objevil Tyam a proto se Samech raději přesunul pryč, aby nemusel čelit přicházející přesile.
Netrvalo moc dlouho a u auta už kromě Jamese, ArBeta a Tyama postával i Ruet a Laef.
Šestý se rozhlédl kolem. Samecha již ale spatřit nemohl, protože ten byl již pryč, jeho nedávnou přítomnost naznačovalo jen několik kapek krve, které po něm zůstaly na zemi: „Čí je ta krev? Jamesi, jsi zraněn?“
„To od tebe není fér, jak to, že hned předpokládáš, že ta krev je moje?“ snažil se James trochu odlehčit situaci, i když moc dobře věděl, že to, že přežil, bylo až neuvěřitelné štěstí. „Je Druhého,“ pokračoval, „chtěl zjistit, kde je Třináctá.“
„Ti jeho poskokové o ní očividně nejsou schopni nic zjistit, tak to zkusil na tebe,“ zhodnotil situaci Šestý, „jenže když se mu to nepovedlo u tebe, tak to zkusí…“ odmlčel se a pak bez jediného slova zmizel.
„Problééém,“ Tyam vyřkl to, co si mysleli všichni kromě ArBeta, který o znásilnění Mirian zatím nevěděl. „Musíme domů, hned. Musíme ho zastavit, než udělá něco, čeho ani nebude mít možnost ani litovat. Jdu první, jako vždy.“ Dvanáctý zmizel a Ruet se všemi zbylými rozloučil mávnutím ruky.
Osmý se obrátil se na Jamese: „Co se stalo?“
„Druhý napadl Miriam. Když to nevyšlo u ní, doufal, že to vyjde u mě. Samech Miriam znásilnil, není to tak dlouho. Rozhodli jsme se to Šestému prozatím neříkat. Jenže teď... Raději běž za nimi, já domu dojedu sám.“
Anděl schoval zbraň zpět do závěsu pod bundou. Zamyšlené poškrábání na tváři ukázalo, že se mu domů zrovna vracet nechce a přemýšlí, jestli opustit muže, který před chvílí čelil téměř jisté smrti, je nejlepší nápad. Nakonec ale jen pokynul rukou na rozloučenou a zmizel pryč.
 
***
 
Ačkoliv nezjistil informace, které potřeboval a které nebyli schopni zjistit ani agenti společnosti Mortalis, přesto měl něco, co potřeboval. Jen aby to mohl použít pořádně, to nejdřív musel dostat ze svého ramene.
Operace při vědomí nejsou nic moc, ale po dlouhé době neměl na výběr. S těmi bestiemi, co lovili Anděly jak na běžícím pásu, si netroufal nechat se ošetřit několikahodinovou anestezií.
A tak ležel na operačním stole, všude vířilo mnoho světel, které mu svítily na nahé tělo. Kolem pobíhala spousta lidí v pláštích se zahalenými obličeji. Jedna z žen se ho ještě snažila přesvědčit, že celková anestezie je rozhodně lepší než lokální umrtvení, ale on ji jen nemalým počtem sprostých výrazů posílal ke všem čertům.
Nakonec to ani nebolelo. Kulka zacinkala na malém tácku. Skoro ani nenechal chirurgy, aby mu rameno došili a už se po drobné kovu sápal svými prsty.
Znecitlivělá ruka mu plandala podél těla. Ochromené rameno v sobě nemělo dost síly, aby bezvládnou končetinu ovládalo. Na to, co potřeboval, ale žádnou končetinu nepotřeboval.
 
 
Stál před zrcadlem a v prstech si prohlížel ještě zakrvácenou kulku. Na tohle se těšil už tak dlouho, ale sehnat s jistotou něco, co některý z Andělů vlastnil, nebylo zrovna nejlehčí, a pokud to měl ArBet u sebe dostatečně dlouho, mohl se dozvědět i něco užitečného. Alespoň v to tolik doufal, když nechal Osmého, aby ho svým výstřelem zasáhl. Jinak by uhnout nebylo vůbec tak těžké. Vždyť i v Paříži se vyhýbal kulkám Bhelliela s poměrně obstojnou úspěšností. Až teda na ten kus utrženého ucha. Ale pokud přišel jen o boltec, nebylo to zase tak špatné, protože z Třetího už byla dávno jen hromádka prachu a on, Druhý, měl teď jedinečnou příležitost to samé nadělat ze všech ostatních. Chtěl svou sílu použít už na Miriam, ale ta žena nic nevěděla. Její mysl mu byla přístupná, a přesto se nic nedozvěděl, plácat na ní Andělskou energií by bylo hříchem největším.
Sice věděl, že tak brzy po operaci a ještě i v částečném otupění ze ztráty krve by se neměl pouštět do ničeho většího, ale nemohl se dočkat, co uvidí, co ucítí. Proto jen pevně stiskl rudou kulku ve své dlani a nechal svůj medailon, aby se rozzářil svou jedinečnou a pronikavou silou.
 
 
Kráčel pomalu, aby nic neminul a proto začínal hezky od začátku. Viděl, jak mu kulka uvízla v ramenu. Dívat se na to z pohledu třetí osoby bylo trochu zvláštní. Napadlo ho, jestli snad někdo z aktérů celé situace nepoznal, že se nechal zasáhnout úmyslně. Pak se vrátil o něco víc. Viděl, jak Čtvrtý s Osmého zbraní zabil jednoho z policistů, kteří ve vile vyšetřovali nahlášení o výstřelech. Celá ta scéna byla tak patetická, že si ji musel prohlédnout až do konce. Vidět Osmého sílu v akci, jak nechala implodovat mrtvé tělo, aby po něm nic nezbylo. Teď po ní toužil jako nikdy předtím. ArBet byl dle něj idiot. Mohl být nejobávanějším Anděl ze všech a místo toho z něj byla jen ustrašená slepice.
Pochod proti proudu času nebyl příliš lehký. Snazší by měl, kdyby se dostal až do samotného bodu výroby té kulky a pozoroval její cestu po toku času. To by mu však zabralo mnohem více času. Vybral si složitější postup a krok za krokem se probojovával dál od současnosti.
Proto viděl i to, jak ve vile instalují poplašné a varovné zařízení. Pak přišel první zajímavější okamžik. Byl u zmínky o tom, že Třináctá zmizela, ale k Samechově smůle ArBet u sebe neměl svou pistoly pokaždé a proto další bod, kdy mohl vyzískat nějaké informace, bylo až na Trafalgar squarre. Zde se zastavil. Nechal čas, aby zůstal zkoprnělý na svém místě a on procházel mezi nehybnými postavami. Viděl ji, stále ještě živou, i když na ní již poznával známky viru, který skupina Mortalis vyvinula. S tímhle nesouhlasil, chtěl ji ne však jen její pozůstatky, ale Mortalis měla jediný cíl: Zbavit se toho zla, které přišlo z druhé strany brány. Zničit tu polokrevnou bestii, stvořenou z obrovských krvelačných zrůd.
Fascinovali ho její vlčí oči. Nikdy ji neviděl naživo, vždy to byly jen fotky a obrázky z kamer a mizerné satelitní snímky. Nebyla vlastně ničím extra zvláštní, ani vysoká, ani nijak krásná či výrazná. Jen ty oči, tenké zorničky a nazlátlá duhovka prosvítající přes kontaktní čočky, které to vše měly zakrýt. Ležela v Prvního náruči. I když se obraz před ním nehýbal, poznal, že má Třináctá problémy s dýcháním. On moc dobře věděl, co s ní ten virus provádí. Byl u promítání, když testovali vir na jediném přeživším Vlkovi. Smrt sice netrvala dlouho, ale ten bolestivý řev, pamatoval si ho dodneška. A totéž viděl v jejích očích - tu jistotu, že se blíží konec.
Zdržel se u toho obrázku dlouhou dobu. Teď už věděl, že ani zde nezíská jistotu v tom, co se s Třináctou stalo. Kam se poděla ona i její síla? Ještě to ale nehodlal vzdát.
 
Někdo zaklepal a to ho vyrušilo ze soustředění. S překvapením zjistil, že už nestojí, ale klečí na podlaze. Operace ramene ho stála sama o sobě dost sil, že udržet Andělskou sílu se stalo takřka nemožným. A nyní stál mezi plastovými panty dveří nějaký maniak v kvádru.
„Vypadněte!“ zařval jen a mladík, co zrušil Druhého koncentraci, bez dalších protestů opustil místnost.
Potichu pro sebe klel všechna sprostá slova a ve všech jazycích, které znal. Musel čekat? Mohl si odpočinout a nabrat trochu víc energie. Ale on nechtěl čekat ani minutu. Měl možnost nahlédnout do minulosti Andělů! Proč by měl čekat?
 
 
Rozhodl se riskovat a podívat se dál. Viděl Lakejju, ArBeta a ještě jednu ženu, kterou ale nepoznával. Nebyla to ta služebná, se kterou si nedávno tak hezky užil, ani nikdo, koho by viděl na fotkách od Mortalis. Trojice se spolu vybavovala, ale on neslyšel nic z toho, co říkají. A pak dostal ArBet od té neznámé dívky facku. Za Samechovými zády se ozval Šestého smích. A v tu chvíli Druhého něco napadlo. Našel, co hledal.
 
***
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné...

(šíma, 21. 9. 2010 23:30)

Dočteno a hned letím na další část! ;-)

šíma