Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 67

19. 9. 2010

Opřela jsem se zády o obruby dveří a dívala se ven. Už nebyla taková zima. Blížilo se jaro, ale ještě velmi nesměle. Na rukách mi vyskočila jako důkaz husí kůže. Na špinavé rušné silnici se potácely desítky lidí. Někteří víc odrbaní než jiní. Zůstávala jsem stát v přítmý domu, abych nebyla moc na očích. Tmavé mraky se honily po obloze a zoufalému sluníčku se jen občas podařilo prodrat se pošmourným příkrovem. Asi tak jsem se cítila, jako to slunce. Schované za šedí a temnotou, bezmocné proti tomu všemu, proti osudu, co s ním bez ostychu cloumal a zakrýval jeho vůli, jako ty mraky tam nahoře.

Vrátila jsem se k pianům. Po venku jsem se nemohla ukazovat s katanou, především ne, když hledali vraha jedné mladé dívky, ženy jednoho z aristokratů. Nepřítomnost mé zbraně mne znervózňovala, a proto jsem se vrátila zpět do tmy velkého skladiště, kde jsem měla volný pohyb i s ní.

Koukla jsem se na hodiny. Abraham měl být už dávno doma. Touhle dobou nebývalo v bance příliš mnoho lidí. Což jsem z vlastní zkušenosti vědět nemohla, ale slovům toho muže jsem věřila. Možná až moc snadno na to, že byl jen obyčejným člověkem.

„Zase přemýšlíte, proč jsem vám pomohl?“

Trochu polekaně jsem se otočila s prsty kolem rukojeti katany: „Abrahame, neslyšela jsem vás přicházet,“ vydechla jsem úlevně. Přesto jsem se zamračila: Jak to, že jsem ho neslyšela přijít? Dveře byly zavřené, nepromazané vrzající téměř neustále, i když s nimi nikdo nehýbal.

„Začínala jsem se bát, že se vám něco stalo. Venku bude pršet, když byste upadl…“

Začal se smát. To mne trochu pobouřilo, ale on si sedl nedaleko mne: „Vidíte v sobě vraha, že? Možná jím jste, zabila jste mou dceru. Ale také je ve vašem srdci ještě dost místa i na slitování.“

Srdce mi proti vůli bušilo rychleji. Jak věděl, že jsem tu holku zabila? Dal si snad dvě a dvě dohromady? Ale jak mohl vůbec vědět, že zemřela? Nikde v novinách o ní nepsali, tak rychle přece snad ani nemohli, nebo ano?

„Abrahame…“ vstala jsem a sundala katanu ze zad. Ani jsem snad nevěděla, co dělám. Jak to sakra mohl vědět? Udal mě snad?! Rozhlížela jsem se kolem, ale žádná policie, žádná zásahovka se dovnitř nehrnula.

„Chtěl jsem jen, abyste věděla, že vám to nezazlívám přesto, že bych asi měl. Běžte domů, u sebe v kapce mám ty peníze, co potřebujete.“

Mluvil a bylo mu jedno, že moje panika každou chvílí roste. Tohle přece nebylo normální. Ucítila jsem horké slzy na tvářích, jak mě pálí. Sklopila jsem svůj zrak a oči přejela několika prsty. V záři vlastního medailonu jsem si mohla prohlédnout šedorudou krev, kterou jsem si setřela z obličeje.

Co to… Ohlédla jsem se na místo, kde ještě před chvilkou seděl Abraham. Doháje! Vyběhla jsem ze skladiště na denní světlo. Slunce už konečně trochu svítilo. Lidé se po mě ihned začali ohlížet. V rukách jsem držela katanu, na tvářích a levé ruce jsem měla podivnou krvavou čmouhu.

„Abrahame?!“ křičela jsem ze všech sil, ale nikde jsem ho neviděla, ale za to jsem zaslechla zvuk přijíždějících jednotek záchranného systému.

Běžela jsem směrem k bance. Děsilo mne pomyšlení, že vím, co najdu, co už muselo být za každou zatáčkou.

Na jedné ze silnic stála auta v koloně. V ní se zasekla i záchranná služba. Šla jsem pomalu blíž. Kolem mne pobíhali lidé. Vše se zdálo tak neuvěřitelně zpomalené i mé srdce a dech. Před prvním vozem z celé kolony leželo tělo. Ve stejný okamžik mi vhrkly do očí slzy. Sklonila jsem se u mrtvého těl a vzala ho opatrně do náručí. Všude byla spousta krve, ale ne dost, aby díky tomu zemřel. Měl zlomený vaz, cítila jsem to na svých prstech, kterými jsem mu podpírala hlavu. Ani jsem se nepokusila ho oživovat.

„Tohle jsem nechtěla,“ šeptala jsem potichu, slzy mi tekly a kanuly na sněhově bílou košili, kterou měl muž na sobě.

Zvedla jsem hlavu a viděla, jak se kromě přibývajícího davu, blíží k místu nehody i policejní složky. Položila jsem bezvládné tělo zpátky na silnici. Sáhla jsem Abrahamovi pod kabát. V náprsní kapse měl obálku, o které mi přišel říct až do skladiště.

Několik lidí pohoršeně zasyčelo. Vzala jsem obálku s penězi a protlačila se davem pryč. Zůstala jsem stát na kraji ulice, stále obklopené čumili, co se nemohli nabažit pohledem na smrt. Lidé byli jako supi, přitahováni mršinami. Zvedal se mi z toho žaludek.

Vytratila jsem se pryč. Vrátit se do Abrahamova domu jsem si už netroufala. I když tam bylo jídlo, co jsem si mohla vzít s sebou. V tuto chvíli to již bylo příliš nebezpečné.

Až když padla tma a já byla pryč z města a schovaná v nejbližším lese, jsem se zastavila, abych nahlédla do obálky. Vlčíma očima s roztaženými zorničkami, jsem pozorovala velké množství bankovek. K mému úžasu se nejednalo o kazachstánskou měnu, ale o libry. Byl u toho lístek, lístek s reklamou na přepravní společnost, lidově řečeno na pašeráky. Byla tam cena, všechno, co jsem potřebovala vědět.

Bylo mi jasné, že při ztrátě dcery ztratil Abraham vůbec naději na to, že by mohl do Kanady odejít. Peněz nenastřídal zase tak moc. Na lístku stála i kostrbatá omluva, že měl dostatek na dva lístky, ale že raději zvolil živnost. Bylo to jasné, musel se ve městě něčím živit, aby v něm mohl zůstat bez úhony i přesto, že nebyl kazachstánským občanem. Za našetřené peníze si proto pronajal skladiště a byt, a začal ladit piana.

Přehodila jsem si závěs katany přes rameno a rozhodla se zmizet co nejdál v co nejkratší době.

 

***

 

Když se ArBet dostal domů, čekal boží dopuštění. Naštěstí se ale nic nedělo, což ho docela mátlo, když byli všichni vyplašení z toho, co se mělo údajně dít.

Opatrně otevřel dveře do vily: „Haloo?“ skoro šeptal, takže ho stejně nikdo neslyšel.

V hale pověsil bundu na věšák a pouhým rozhlédnutím se zhodnotil, že nikdo není v obýváku a ani v kuchyni. Všichni Andělé se zdržovali ve společenské místnosti.

„Volali jste mě?“ ozval se jemný dívčí hlásek za ArBetovými zády. Miriam se kolem něj opatrně protáhla, aby se dostala až do místnosti. Osmému docvaklo, že právě přišel tak akorát, aby mohl být svědkem toho nejhoršího, co mohlo přijít.

Laef téměř okamžitě k Miriam přistoupil a pevně ji chytil za paže. Díval se jí zpříma do očí, a tak neviděl Tyamovy pokusy posunky Miriam naznačit, že nemá nic říkat.

Jenže ona věděla, co se jí snaží říct. Dvanáctý nevěděl, že se snažila na ten zážitek zapomenout, ale teď když se dívala Šestému do očí, najednou ten zážitek byl zpátky. Znovu cítila hrůzu, která z Druhého sálala na všechny strany v tu chvíli, kdy ji…

Po tvářích jí slzy tekly nezastavitelným proudem. A její myšlenky byly tak silné, že i když se Laef nesnažil do její mysli nahlédnout, stejně vzpomínky viděl stejně jasně, jako ona v tu chvíli, kdy situaci prožívala.

Ačkoliv nikdo jiný kromě Laefa neměl senzitivní vlastnost, přesto i ostatní Andělé cítili, jak v Šestém roste vztek. Pevně sevřel Miriam ve svém náručí a přitom svaly na jeho rukách se napínaly k prasknutí.

„Prosím, nedělej nic…“ Miriam poznala, že jejímu milému všechno docvaklo, že už ví to, co mu nikdy nechtěli říct.

„Přísahám,“ šeptal Šestý potichu, „přísahám, že za tohle Samecha zabiju,“ víčka očí měl pevně sevřená, ale cítil na své hrudi, jak se jeho medailon rozpálil, když se rozzářil v potvrzení toho, že právě dal sobě a Miriam slib.

Dívka od něj trochu poplašeně ustoupila, mnouce si místo na prsou, kam ji spálil Andělův medailon. V očích měla slzy a výraz naprostého zděšení. Přes pokračující vzlyky jakoby Laef ohluchl. Zvuky se ztlumily, světlo se stáhlo stranou někam hlouběji do jeho duše, kde na něj už neviděl ani on sám.

 

 

Andělovo vidění se zúžilo na úzký černý tunel, na jehož konci viděl jen smějící se Samechův obličej. Nechal se vést tím, naprosto věděl, jakým směrem má jít. Cítil toho parchanta před sebou a chtěl ho dojít umlátit třeba i holýma rukama.

Cítil ale, jak jej něco drží, v pevném sevření a odmítá nechat jít za svým cílem. Rozhodl se rvát, nemohl to nechat být. Chtěl cítit to, jak ze Samecha vyprchává život. Toužil cítit, jak mu Druhého životní síla protéká mezi prsty.

 

 

Jako první zareagoval překvapivě nejmladší z Andělů a zároveň ten, který nemohl Šestého zastavit jinak než tím, že Laefa chytil pravou rukou a celou vahou svého těla jej srazil na zem.  Ruet okamžitě přispěchal Tyamovi na pomoc. Šestý se s nimi rval, aby se dostal zpod jejich sevření.

„Laefe, neblbni, dyť to je sebevražda,“ snažil se Anděla uklidnit Dvanáctý, ale jeho slova k běsnícímu mladíkovi dolehnout nemohla.

ArBet chytil Miriam do náručí, protože couvala tak intenzivně, až zakopla o jednu z mnoha židlí. „Co je to s ním?“ koktala zadušeně. Pozorovala muže, kterého milovala, jak je úplně jako smyslů zbavený. Z očí mu přitom tekly i slzy.

Ruet Osmému naznačil, aby dívku odvedl pryč. Než se však stihl Anděl s ženou byť jen přiblížit ke dveřím. Laef zpod jejich těl zmizel. Dvanáctý a Sedmý dopadli na podlahu, oba překvapení Šestého náhlým zmizením.

„Já myslel, že se nejde teleportovat, když…“ Tyam větu nedořekl. Bylo naprosto očividné, že se přesunout i přes fyzický kontakt někoho jiného lze, navzdory všem předpokladům.

Miriam se podlomila kolena. Na zem neupadla jen díky pevnému Arbetovu sevření. Usedavým pláčem smáčela vysokému muži kostkovanou košili. ArBet ji jen pevně sevřel, protože všichni v místnosti věděli, že tohle Anděl přežije jen tehdy, když se k Druhému vůbec nedostane.

 

***

 

Ještě jsem se ani nedostala dost daleko od města, kde jsem předčasně ukončila osudy dvou lidí. Pořád se mi vkrádalo na mysl, že za Abrahamovu smrt jsem vlastně nemohla. Na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jestli si to jen nenalhává moje už tak zdevastované svědomí, které se pokoušelo zachránit samo před sebou. Procházela jsem ve vyježděných kolejích traktorem v čerstvě zasetém poli.

Spíš jen pocit mně vyrušil z počítání kroků, kterým jsem upoutávala pozornost, abych vůbec mohla pokračovat v chůzi. Měla jsem na všechno vztek. Nejradši bych v tu chvíli se vším sekla, ani jsem pořádně nevěděla, co mě pořád tlačí, abych šla ještě o jeden krok dál.

Zastavila jsem se a svůj zrak obrátila k nebi. Měla jsem dojem, že cítím Andělskou sílu, ale zároveň jsem věděla, že žádný z nich není nikde poblíž. Zavřela jsem oči pro lepší soustředění a můj medailon se jemně rozzářil.

„Ježíši,“vyklouzlo mi samo od sebe, když mi došlo, co to cítím. „Tohle přece…nejde…“ Šestého síla byla tak obrovská, že jsem ji mohla cítit stejně dobře, jako by byl těsně vedle mne. Zároveň se v ní odrážela i dálka, kterou musela urazit až do Kazachstánu, abych ji mohla zachytit svými Andělskými smysly.

Přemýšlela jsem, co se muselo ve vile stát, aby byl Laef schopen vyvolat takovou sílu. Nebo ji uměl tak dokonale ovládat již předtím? To se mi moc nezdálo, jinak by přece k mému najití nepotřeboval pomoct počítačového experta.

Bylo naprosto jasné, že se snaží někoho najít. I kdyby šlo o mě, asi by mu Vlčí Generál stejně znemožnil se ke mně dostat. Nešlo mi ale vypudit ty myšlenky z hlavy. Děsila mě představa toho, co mohu najít, až se mi snad jednou podaří se dostat zpátky do Spojeného Království. Najdu tam vůbec ty samé lidi, od kterých jsem byla odloučena? Nebudou příliš jiní? Nebudu příliš jiná já sama?

Obavy ale překrývalo jediné: Je naživu! Znamenalo to, že ho můj pokus dostat nás oba z mrazicího boxu, a tak mu znemožnit, aby spáchal sebevraždu, nezabil. Zavřela jsem oči a musela se začít smát. Po dlouhé době se na mě usmálo štěstí.

 

***

 

Malý okamžik trvalo, než se plně zorientoval v tom, kde se to vlastně objevil. Několik lidí od něj poplašeně uskočilo s podezřelým šeptáním: „Kde se tu ten chlap vzal?“ a „Viděli jste to?“

A nakonec někdo začal řvát: „To je jeden z těch teroristů!“ to nejspíše někdo poznal jeho zářící medailon, za jehož pomocí se pokoušel najít Samecha téměř několik set kilometrů daleko od vily Jamese M. Morrise.

Vytáhl zbraň a otočil se o stoosmdesát stupňů, zamířil, zařval: „Samechu, ty bastarde!“ a vystřelil.

Druhý Anděl, ale jeho počínání očekával. Žena, kterou před sebou pevně držel jako štít, jen zachraptěla, když se jí kulka z desert eagla zavrtala hluboko do hrudníku.

„A já myslel, že vy jste ti dobří,“ začal se smát Anděl. „Čekal jsem, kdy to konečně praskne. Tos ani nepoznal, že si s tou tvou štětkou pohrál někdo jiný?“ jeho slova Šestého vydráždila k tomu, aby se ho znovu pokusil popravit několika kulkami. Všechny však ukončily svou dráhu v živých štítech bezbranných lidí.

Kolem Laefa se pomalu tvořil volný prostor, jak lidem konečně docházelo, že jsou ve smrtelném nebezpečí. Ne všichni však utíkali. Někteří jakoby netušili, že se nejedná o představení, kdy na konci všichni mrtví zázračně vstanou ze země nezraněni.

A stejný kruh se tvořil i kolem Druhého. Jak se pomalu rozestupoval, Šestému došlo, že se měl nejspíš nechat zastavit svými přáteli z vily. Kolem jeho nepřítele totiž nebylo tak prázdno, jak doufal. Po jeho boku zůstávalo několik mužů i žen v civilních šatech, ale ozbrojených nejrůznějšími palnými zbraněmi. Ocitl se chycený v pasti a sám. Stále mu sice krev vařil proudící adrenalin, ale oplýval již dostatečným množstvím zkušeností, aby věděl, že tohle se mu nepovedlo. Musel teď najít klidnější místo, aby mu někdo přišel na pomoc, nebo zmizet. Ale to nechtěl, chtěl ho zabít, chtěl zavřít Samechovi ten nevymáchaný zobák jednou pro vždy!

Edinburghské Velikonoční trhy byly poměrně rozlehlé a hlavně plné překližkových stánků, mezi kterými se dalo schovat.  Opřel se o jeden z nich svými zády a několikrát se zhluboka nadechl. Překontroloval, že má u sebe své dva tesáky a náhradní zásobníky do zbraně, pak dlouze pohlédl na hodinky. Přejel po ciferníku svými prsty a zakroutil hlavou. Tohle si musel vyřídit sám. Nikomu do toho nic nebylo. Byl tu teď a tady a už to musel i chtěl dokončit za každou cenu a sám. Neexistovala možnost, že by utekl, nebo by si přivolal pomoc. Jak by se pak mohl podívat Miriam do očí? Nedokázal ji ochránit už jednou. Musel jí zabezpečit to, že už se to nikdy nestane znovu a to znamenalo jen jediné. Teď a tady Samecha prostě zabít.

Svou Andělskou silou kontroloval, kde se Samech přesně nachází. Byl až neuvěřitelně drzí a sebejistý. Tím Šestého ještě víc vytáčel. V podřepu se vyklonil zpoza stánku, zamířil, ale první ani druhý výstřel nevyšel z jeho zbraně, ale z pistole, která na něj mířila z boku. První rána zasáhla Laefa do předloktí a druhá do boku. Zařval bolestí, ale ze země se už zvednout nedokázal. Bolest ho paralyzovala tak, že ani když se nyní pokusil přesunout, nevyvinul přes bolest dostatečné množství koncentrace, aby se mu to podařilo. Mohl se jen dívat, jak Druhý pohybem ruky odvolává své posily a sám se k němu blíží.

„Myslím,“ začal potichu Samech a krok po kroku se stále přibližoval, „myslím, že Třináctá vám to říkala. Že ti lidé jsou vaše slabina, nebo ne? Když Osmého zbavila jeho přítěže partnerství, byl jsi u toho, vzpomínáš si? Ale neee, vy jste přece chytřejší, že ano? A ta děvka je tak opojná, že?“

Samech se smál. Měl hysterickou radost z toho, že mohl Šestého deptat a že Laef svou nepříčetnost ani neskrývá.  Druhý jen pár metrů od ležícího a zraněného Anděla zastavil a napřáhl zbraň: „na tohle jsem se TAK těšil.“

A pak Šestého medailon pohasl. Tak náhle jako ještě nikdy. Samechovi ze z tváře vytratil výraz nadšeného vítězství a vystřídala ho hrůza. Něco ho paralyzovalo, nemohl se hnout.

Laef se pracně podíval stranou. Z davu lidí, kteří zůstali zvědavě přihlížet celému masakru, se k nim kdosi prodíral. Kdosi, komu na hrudi zářil Andělský medailon silou, kterou ještě nikdy předtím neviděl.

 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kurnik...

(šíma, 21. 9. 2010 23:41)

Zase jsi to pěkně "uťala"! Nezbývá mi, než se příliš nerozkecávat a proklikat se k další části!

šíma

P.S. Tahle věta ti patrně ujela (když se Laky vydala z města do lesů po smrti toho slepého ladiče klavírů): Peněz to nebylo dost. Je mi jasné, že bylo těch peněz málo, ale nějak mi to nezní... Čert ví! ;-)

Re: Kurnik...

(Laky, 21. 9. 2010 23:49)

Dík, hned jí lehce přeformuluji. Jenom pro teďka a pak na to kouknu o víkendu a trochu to stylisticky poupravím, aby to bylo plynulejší :) Kuju za upozornění