Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 68

20. 9. 2010

 

Dokud jsem cítila Šestého energii, nenechávala jsem svou vlastní senzitivní sílu pohasnout. Vědět, že je naživu, cítit jeho život bylo jako spatřit v naprosté tmě dokonalé světlo. Došla jsem až na kraj pole a posadila se na menší balvan nedaleko vyšlapané cesty.
Jen jsem tak učinila, můj medailon pohasl a já se nemohla ani pohnout. Snažila jsem se opět svou sílu aktivovat, ale nemohla jsem ani mrkat víčky očí, natož se jinak hýbat. Tělo mne odmítalo uposlechnout. Začala jsem propadat panice. Kdyby teď někdo šel kolem, byla bych naprosto bezbranná. Ani srdce mi nebušilo rychleji i přesto, že jsem si byla jistá, že jsem překvapená a v šoku z nenadálé situace.
 
***
 
Ani jeden z nich se nemohl hýbat. Laef se díval do hlavně pistole, které se Druhý zoufale pokoušel zmáčknout spoušť, ale tělo jeho povelů odmítalo uposlechnout. Šestého děsil fakt, že nechápe, co se děje, že nemůže uhnout před tím, než jim ta podivná síla, co na ně působí, zase dovolí znovu ovládnout svalstvo. Co ho děsilo ještě víc, bylo, že Samechovi společníci začínali být nervózní, proč jejich velitel ještě nevystřelil. Ani oni očividně neměli s tím vším nic co do činění, chodili kolem, velice opatrně ale přece.
Z davu lidí, kteří si zase dovolili přiblížit se k celému zmatku, se vydrala nevýrazná dívka. Byla to ona, jejíž medailon Laef zahlédl. Pomalu přišla a postavila se přímo mezi oba Anděly. Jakoby se nic nedělo, chytila Druhého pistol do rukou a s trochou potíží mu ji vykroutila ze sevření. Na to ale zareagovali Samechovi přátelé z Mortalis a po trojici začali pálit.
Kdyby mohl, zavřel by Laef oči, ale víčka se nesklopila ani o milimetr. Musel se dívat, jak dívka, otočená k němu zády, napřahuje před sebe ruku. Z jejích konečků prstů vytryskl proud temně rudé energie, který je obklopil, a do nějž se všechny kulky do jedné zakously, ale dál už neprošly. I když pak dívka ruku sundala, štít kolem nic zůstával.
Rozhlédla se kolem sebe, jako by něco hledala. Pak se obrátila na ležícího Laefa. Teď, když jí mohl pořádně vidět do tváře, když se k němu sehnula a sáhla mu pod kabát, ji konečně mohl poznat. Kdyby mohlo, jeho srdce by se zběsile rozbušilo, ale jeho tělo nebylo schopné na jeho překvapení reagovat, mohl se jen dívat, ze svého těla jako by bylo cizí. Viděl její černé oči bez bělma, jak jí po tvářích tečou temně červené slzy, tak jako vždycky Ruetovi, když on použil svou sílu. Vzala si z pod jeho kabátu jeden z  tesáků. Okamžitě ucítil zápach spáleného masa, když její kůže okamžitě začala reagovat se zbraní. Jeho tesák se vzpíral neoprávněnému užití jiným Andělem.
Její medailon se mu houpal přímo před očima, a jeho zář jej oslepovala. Jak to, že na něm byly všechny kameny? Jak na něm mohly být? Vždyť minimálně on i Druhý stále žili! To přece nedávalo smysl.
Vstala a vrátila se k Samechovi, přiloživše mu ostří tesáku k hrudníku.
Zadívala se mu do očí a trochu naklonila hlavu na stranu, „dnes ještě nezemřeš, ale ani ti nedovolím zabít Šestého. To není jeho ani tvůj osud, víš? Samechu, zkus pochopit včas, do jaké záhuby se ženeš dřív, než tě dostihne,“ teď se mu nedívala už do očí, ale za něj do míst, kde se pohybovali ostatní členové Mortalis. Z rukou jí kanula rudá krev i přesto, že se jí ruce hojily, protože stále držela Laefův tesák, který ji vypaloval v dlaních nová a nová zranění. Přejížděla jím po Druhého hrudi, jako by se nemohla rozhodnout, kam s ním bodne.
Nakonec mu jej zabodla do napřažené pravé paže, kde ještě před několika okamžiky držel pistoli. Chtěl křičet. Z ruky mu pomalu odkapávala krev. Navíc mu zbraň do ruky zaryla až po záštitu, která mu vypalovala kůži. Jenže tělo mu nedovolalo se hnout, nemohl ani řvát, mohl jen cítit tu bolest, že krvácí, ale nic víc.
Dívka rozpřáhla ruce a Laef poznal, že se chystá použít další z Andělských schopností. Pozoroval, jak se věci kolem nich tří dávají do pohybu, za velkou bublinou tvořenou štítem, čas utíkal mnohem rychleji. Až kolem nich byla tma. Vytrhla ze Samechovy ruky tesák a vší silou do něj strčila. Ve chvíli, kdy přepadl za bariéru ze štítu, jim Druhý zmizel z očí. Čas se zastavil až ve chvíli, kdy z místa zmizeli lidé i policie, když byl klid a slunce začalo zrychleně vycházet nad obzor a znovu zapadat. Znovu zvedla prudce ruce nad hlavu a pak je pomalu spustila. S tím se čas ustálil a štít kolem nich zmizel. Ještě chvíli nechala medailon zářit a pozorovala své dlaně, až zmizí poslední stopy po popáleninách.
Obrátila se znovu na Laefa stále ležícího na zemi v kaluži krve. Napřáhla nad něj ruce: „Neboj se,“zašeptala důvěrně známým hlasem. Šestý poprvé viděl to, jak může účinkovat jeho vlastní Andělská síla. Jeho rány se pomalu zatahovaly, až se vytratily úplně. Cítil, jak únava, která se zvyšovala s ubývající krví, se z něj pomalu vytrácí.
Pak její medailon pohasl a ona se trochu stydlivě usmála. Bylo jí to tak nepodobné.
Laef pocítil, že jeho tělo je znovu volné a že se znovu může hýbat. Jako první se nejdříve pořádně nadechl. Adrenalin, kterému dosud bylo zapovězeno, aby se mu vlil do žil, tak najednou učinil a Šestý se chytil za srdce, které hrozilo, že dostane infarkt z toho, jak rychle se snažilo tlouct.
„To za chvilku poleví, snaž se uklidnit,“ mluvila na něj potichu.
Podíval se jí do očí: „La…Lakejjo?“
Zakroutila hlavou ze strany na stranu. „Ne, já už nejsem ta, kdo myslíš.“
Měla pravdu, uvědomil si to, už když viděl její krvavě rudé slzy na očích, které jí na tvářích pomalu zasychaly. Žádné Vlčí stříbro v nich nebylo. Jakoby nikdy nepoznala jejich krev.
„Barboro?“ zašeptal jméno, které si vybavil z doby, kdy se Třinácté podíval do jejích vzpomínek.
Usmála se, ale najednou se její smích změnil v zoufalý bolestivý křik. Chytila se za předloktí, kde se jí sami od sebe objevovaly řezné, silně krvácející rány. Laef ihned pochopil. Udělala něco, co bylo Andělům zakázané. Porušila nějaký svůj slib.
„Proč? Vždyť to byl osud, já to musela udělat… Pomoc, prosím, pomoz mi,“ šeptala mezi vzlyky, když se snažila krvácení svých zápěstí zastavit tak, že si ruce schovala do podpaždí. Začala se třást, ale Šestý věděl, že to není zimou. Najednou mu došlo, že asi tuší, co se děje. Dávalo to smysl. Sesbíral si svoje věci, které zůstaly na zemi. Dal dívce kolem ramen svou bundu a vzal ji do náručí. Oba pak zmizeli z Edinburghského trhu. Objevili se ve staré ubytovně v Londýně, kde měl Laef svůj byt a odkud sledoval s Hackerem pohyb u Stonehenge. Starý kumbál byl jako vždycky těsný. Posadil schoulenou dívku na starou krabici a opatrně vykoukl z kumbálu. V malé garsonce nikdo nebyl. Byt po jeho odchodu zůstal prázdný a stejně odporný jako vždycky. Pomohl dívce do jediné místnosti a posadil ji na starou, ztrouchnivělou ostel.
„Vydrž chvilku,“ zašeptal potichu a vrátil se do kumbálu, odkud začal vyhazovat krámy. To, co hledal, ale nenašel.
Sundal si tričko a za pomocí svých tesáků ho natrhal na pruhy, kterými pak ovázal dívčina zápěstí. Až pak se pokoušel pomoci zastavit krvácení vlastní Andělskou silou. Se zklamáním ale zjistil, že to příliš nepomáhá, rozhodně to nemělo takový efekt, jako když ona použila tutéž sílu na něj.
„Použij sílu Prvního, aby ses uzdravila. Já to zastavit nedokážu.“
Místo odpovědi, jen zakroutila hlavou.
„Oni tě za to potrestají, že? Trestají tě za to, žes použila Andělskou sílu? Ale proč?“
Pokývala hlavou: „Ale víc ti nemůžu říct.“
„Ty jsi naše budoucnost, mám pravdu?“
Trochu překvapeně se na něj podívala. Prohlížela si jeho oči s takovou intenzitou, až to Laefovi přišlo podezřelé. Takhle hladově se na něj nedívala nikdy ani Miriam.
„Jaks na to přišel?“
„Jsi Anděl. A tím myslím jediný a poslední Anděl. A potom. Posunula jsi nás v čase o den, nebo možná o dva dopředu. To jsem nestihl postřehnout. Pokud to umíš dopředu, určitě to jde i proti toku času. Jsi naše budoucnost.“
„Ano, jsem. Ale neptej se mě na nic,“ dodala, když viděla, že se jí Šestý chystá vyptávat. „Mohu se jen dívat, já nesmím zasahovat. Tohle je můj trest. Je to už tak strašně dlouho,“ najednou jí vhrkly další slzy do očí, které nedokázala zastavit.
Objal ji a nechal, aby mu její slzy stékaly po holé kůži. „Odpusť mi, že jsem vás nedokázala zachránit, je mi to líto.“
„Vždyť já jsem to věděl vždycky, že nikdo z nás to nepřežije.“
Odtáhla se od něj a podívala se na něj trochu překvapeně do tváře.
„Takže jsem ti to nikdy neřekl? Nebo neřeknu,“ prudce zatřásl hlavou, protože si nebyl jistý, jestli to, co z jeho pohledu má udělat, je už pro ni minulost nebo není. Nevěděl, z jak vzdálené časové osy pochází. „Ten strom, ten Duch lesa ve Vlčím světě mi řekl, že jednou budeš poslední ty. Takže se to už stalo? Nebo stane vlastně. Pokud jsi z budoucnosti. Jen…“
Zase mlčela a jen se na něj dívala. Znervózňovala ho tím. Věděl, že ona ví o jejich životech nejspíš mnohem víc, než co si on mohl vůbec představit.
„… Víš, když jsi zmizela z toho boxu. Jsi ještě naživu – Asi jsi, ale co se stalo? Proč se nevracíš? Co se stalo?“
„Ty víš, že bych nikomu z vás nikdy neublížila, že ano? Věř mi, že pokud se nevracím tak proto, že nemohu,“ zase umlkla, rozhlížejíce se po celé místnosti. „Prosím, neptej se mě. Strašně to bolí,“ ukázala na ruce, kde Laefovo roztrhané tričko prosakovalo rudou krví.
Šestý se na ni díval a jen konstatoval: „Je červená,“ konečně mu došlo, že i její oči nejsou Vlčí, ale normální, lidské, kaštanově hnědé barvy.
„Kde teď jsme?“ zeptala se ho po chvíli ticha.
„V jedné ubytovně v Londýně. V té rychlosti mě nic lepšího nenapadlo. Dřív jsem tu byl pořád.“
„Hmm,“ zatvářila se trochu zamyšleně, „Je dobře, že jsi mě nevzal do vily. Nesmíš jim nic říct. Odpřísáhneš mi to? Nic z toho, co se stalo.“
Zakroutil hlavou: „To ti slíbit nemůžu. Budou se mě ptát.“
„Já tě ale s těma vzpomínkami nemůžu nechat odejít. Nerozumíš tomu? Už se to stalo, už to nejde změnit!“
„To přece není pravda!“
Sklonila smutně hlavu, aby se mu nemusela po tu tichou chvíli dívat do očí: „Proč jsi mě tedy nevzal do vily? Viděli by mě, bylo by to tak jednodušší, ne?“
„Něco jiného je tušit, že tě někdo přežije, a je něco jiného to vidět na vlastní oči.“
„Bojíš se, že by to mohlo vaši rodinu roztrhat?“
„Naši.“
Na chvilku se zasekla, jako by přemýšlela, jestli slyšela správně: „Co?“
Podíval se jí znovu do očí: „Je to přece i tvoje rodina,“ trochu se usmál. „Vždycky to tak bylo.“
Pak nastalo dlouhé ticho. Chvílemi se dívka pousmála, jako by ji napadla nějaké humorná myšlenka, která ale téměř ve stejnou chvíli zase zmizela pryč.
„Jak se teď dostanu domu?“
„Co, prosím?“
Začala se smát. Tenhle smích Laef neznal. Byl tak upřímný, jen za ním slyšel mnohem víc prožitých let, než na kolik dívka před ním doopravdy vypadala. „Potřebuju se dostat domů. Do Čech. Víš? Tam, jak jsi mě viděl v mých vzpomínkách, když jsi hledal, kdo mě tehdy otrávil tím virem. Já už se nemohu přesunout. K tomu jsem použila Andělskou sílu. Já to neumím tak přirozeně, jako vy všichni. To bez Andělské síly, která vám pomáhá v koncentraci, prostě nejde,“ zavrtávala se mu do očí takovou silou, že by ho donutila, aby jí pomohl, i kdyby nechtěl.
„Takže, kam to bude?“
Oba se postavili doprostřed místnosti a Laef Barboru pevně objal.
„To je v pořádku, já tě povedu, jen potřebuju tvou sílu.“
To pro Šestého byl trochu nezvyk, nesoustředit se na určité místo, které důvěrně znal, alespoň podle kódu, který vyvinul James s ArBetem.
A najednou stáli oba před jedním z panelákových domů, široko daleko nikoho neviděli. Anděl sám nevěřil vlastním očím, že to šlo tak snadno a přitom tak přirozeně.
„Díky,“ zašeptala, „teď mi slib, že jim nic nepovíš,“ naléhala znovu. „Nechápeš to? Já nemohu ovlivňovat osud. Zabijí mě, když se to zvrtne. Můžeme tím zničit víc, než si myslíš…“ na malý okamžik umlkla „… Věříš mi? Věřils mi někdy? Prosím, věř mi i tentokrát.“ Chytila ho za ruce a tiskla, až jí na rukách naběhly modravé žíly.
„Přísahám, že jim nic neřeknu,“ jeho medailon se rozzářil a znovu pohasl. „Tak rád bych věděl, kdo tyhle přísahy hlídá. Proč to musí být tak kruté…“
Na jeho nedořečenou otázku neodpověděla. Místo toho řekla jen: „Děkuju“ a odběhla ke vchodovým dveřím nejbližšího panelového domu. Odtud ho pozorovala, jak tam stojí. Ještě mu zamávala.
Laef čekal, až zmizí ve dveřích, pak se podíval na hodinky, aby zjistil, že od chvíle, kdy se rozhodl, že zabije Druhého, neutekla ani hodina. Jenže teď bylo sotva okamžik po dalším svítání. Jen pokrčil rameny a po dvojitém zmáčknuté hodinek se přesunul do vymezeného prostoru do Morrisovy vily.
 
***
 
Když se Šestý vrátil do vily, všichni ještě spali. Přesto na něj někdo čekal už na schodech. V záři vycházejícího slunce vypadala Sebastianova tvář extrémně ztrhaně. Laef si sedl beze slova k němu na schod a díval se do země pod sebou.
Sebastian si povzdechl: „Už jsem myslel, že nepřijdeš. Když jsem přišel domu, všichni byli jako paralyzovaní. Když jsem potom, co to ustalo, z nich dostal, kam jsi šel, bylo mi jasný, že to nemůžeš přežít…“ nechal ve vzduchu ležet nevyřčenou otázku.
„Když ti řeknu, co se stalo, stejně byste mi nikdo nevěřil.“
Sebastian si povzdechl: „Nic jiného jsem vlastně ani nečekal. Jsem rád, že jsi zůstal naživu. Měl bys jít za Miriam. Ta tě tu celý odpoledne a večer oplakává jako mrtvého.“
Laef se bez dalších okolků zvedl a vyběhl ve vile do vrchního patra, kde měla svůj malý pokoj i Miriam.
Sebastian mezitím dál posedával před domem. Nemohl ze své mysli dostat myšlenky o paralýze, která tak náhle Anděly postihla. A stalo se to opravdu všem? Muselo to postihnout i Druhého, jinak by Šestý asi nepřežil.
 
***
 
Mezitím co Poutníček ležel už několik dlouhých dní v nemocnici na dialýze a čekal, až se objeví vhodný dárce orgánů, První, Thearr a Haji nehodlali čekat, až se jejich kamarád posune v nekonečné řadě čekatelů někam nahoru.
Thearr si zhnuseně odplivnul: „Co teď s tím seznamem chceš dělat?“ zeptal se Zajina, který seděl na kraji jedné z fontán, které po zimě ještě nebyly v provozu. Kolem bylo jako vždycky plno lidí bez ohledu na počasí a holuby, všudypřítomní holubi, kterých bylo Trafalgarské náměstí jako vždy naprosto plné.
„Najdeme nejmladšího vhodného dárce a vezmeme si od něj, co potřebujeme. Adresu zjistíme podle telefonního seznamu. Shod tu zase tolik nebude,“ zavrčel Zajin skoro nepřítomně.
Haji pokoušející se trefit drobným štěrkem jednoho z holubů, se také vmísil do podivné pochmurné diskuze: „Telefonní seznam? Pánové, je krize. Div, že vůbec něco funguje. Vy věříte, že něco jako telefonní seznam bude ještě vůbec aktuální?“
„Buď toho holuba už tref, nebo dej pokoj!“ vyštěkl náhle První a Haji se nechápavě ohlédl na Thearra, který mu jen posunky rukou a mimikou naznačil, aby muže ještě víc nevytáčel. „Mám ho, uděláme si výlet do Walesu,“ Zajin si seznam lidí složil do náprsní kapsy a seskočil z okraje kašny zpátky na zem.
 
***
 
Poutníček ležel na posteli. Už mu nebyla zima, naopak cítil strašlivé vedro. Potil se snad i na místech, kde to fyziologicky ani nebylo možné. Doktoři mu sice několikrát vysvětlili, že to je naprosto normální v jeho stavu, jemu na tom všem nepřišlo normální naprosto nic.
Byl tu sám, byl bezbranný. Snad ještě nikdy se necítil tak osamělý jako právě dnes. I když věděl, že mu První, Pátý a Jedenáctý šli na pomoc, že hledají vhodného dárce, aby mu mohli transplantovat ledviny, věděl, že ani tak to nemusí stačit. Jak říkali ti, kdo se tu v nemocnici o něj starali: Metastáze se mohou objevit každým dnem.
Tak moc si přál žít. Celý svůj Andělský život se cítil tak moc osamělý. Vzpomínal na prvních několik dnů, kdy se vrátil po tréninku na zem. Byl tak šťastný, že se dostal z lesa ven, že ho Bhelliel téměř okamžitě popravil. Ta nepozornost ho stála málem život, ale stejně měl štěstí a zvládl to. A teď, když už si pomyslel, že je v relativním bezpečí v koalici s dalšími silnými Anděly, najednou ho mělo zradit jeho vlastní tělo? Takový měl být jeho konec? Odejít sám a bezmocný s tím jakkoliv bojovat? Tohle nechtěl.
Otočil hlavu na stranu a díval se ven z okna.
„Prosím, stihněte to.“
 
***
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

A je to! ;-)

(šíma, 21. 9. 2010 23:51)

Děkuju za tři napínavé díly! Přelouskáno! ;-)

šíma

P.S. Našel jsem jednu hrubku, či překlep: Vždyť minimálně on i Druhý stále žily! - žili?

Re: A je to! ;-)

(Laky, 21. 9. 2010 23:54)

Jej... to je tak, když to napíšu v jednom dni a publikuji v druhém. Budu to muset po sobě ještě pořádně překontrolovat. Bojím se, že tam těch chyb bude víc...:o/ jak mám ostatně ve zvyku, jich tam vždycky nasázet docela dost.