Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 69

27. 9. 2010

 

Dlouhou dobu přemýšlel, jestli se má svého dosavadního života vzdát, ale nakonec si řekl, že Anděl neAnděl nikomu do jeho života nic není.
Zazvonil na domovní zvonek a netrvalo to ani deset vteřin, než se dveře otevřely a kolem krku se mu vrhla mladá žena.
„Dneska tě nesleduje ta tvoje povedená sestřička?“ zašpitala se smíchem.
ArBetovi ale úsměv z tváře zmizel. Cítil se trochu provinile. Trvalo několik měsíců než našel odvahu, aby se vrátil k Marry a pokusil se ji získat zpět. Lakejja měla pravdu v tom, co mu řekla. Opravdu na něj čekala. Mohla snad mít Třináctá pravdu i v tom, že jí jeho přítomnost bude stát život?
Podíval se své milované do očí a rázem na všechno kolem zapomněl. Tohle mu tak strašně moc chybělo už tak dlouho. Mít k někomu tak blízko.
Když vešli do obývacího pokoje, pokynula mu, aby se posadil na gauč a sama odběhla do kuchyně pro pití. „A co ve škole? Nezlobí tě děti?“ křičela na něj z vedlejší místnosti.
„No,“ trochu si odkašlal, protože od včerejška jí toho ještě moc říci nestihl, „změnil jsem práci. Dostal jsem líp placený místo u jedné počítačové firmy,“ to všechno byla pravda i přesto, že pracovní místo rozhodně neměnil kvůli penězům, ale protože po masakru v tělocvičně už ve škole zůstat nemohl. Lidi by se zajímali, vyptávali, co se stalo. Byl by na očích přeživším, o to by asi nestáli ani oni a rozhodně ne on.
Díval se na ni. Pozoroval každý její pohyb. Udělal správné rozhodnutí? Dokáže s tím opět přestat? Nová jizva na zádech mu dodávala vůli k tomu, aby to tentokrát dokázal. Přestat být Andělem. Už nechtěl nic z toho, co mu bylo naslibováno. Obrovskou moc a sílu něco změnit. Chtěl už jenom klidně žít, mít ženu a bydlet s ní, a mít s ní děti a vidět je vyrůstat, s manželkou pomalu stárnout a zestárnout. Jak moc by si tohle přál. Ať si ostatní hrají, na co chtějí.
 
***
 
Vlci všude, kam se podíval. Obrovská bílá stvoření, která mu šla po krku. Vídal je ve svých snech, viděl je za dne, viděl je v noci, kdykoliv jen vytáhl paty za hradby města, byli tam neustále. I když je třeba neviděl ve stínech lesa, byl si stoprocentně jistý, že tam jsou a dívají se, čekají, až ho budou moci zabít. Bál se, tak strašně se jich bál. Měl sílu, o které netušil, k čemu je dobrá. Nemohla ho ochránit, ani s ní nemohl chránit nikoho druhého. Tak k čemu to všechno bylo?
Pozoroval sám sebe, jak řve bolestí. Mučili ho. Tržné, sečné, bodné rány, spáleniny od rozžhaveného kovu. Na tohle si pamatoval, vracelo se to k němu kdykoliv se podíval do zrcadla. Kdykoliv se sprchoval a díval se na četné jizvy, které se nikdy nezhojily. A teď. Dotýkali se ho, všude. Postavy v černých kápích a on se nemohl hýbat. Vypadalo to jako několik situací, co kdy zažil, smíchaných v jeden veliký obraz, který nedával smysl. Viděl své tělo, Tyama, ArBeta, Laefa a ji. Ona tu byla dvakrát. Její mrtvé tělo a její duše. Byla tak zvláštní. Něčím podobná a přece jiná než všechny, které viděl. A najednou to bylo jasné! Když se podíval na své společníky v tom křoví u obchodního centra v Německu, najednou to dávalo smysl. Jejich duše byly jiné, společný jmenovatel jakési aury, která ale u Ní byla o něčí větší. Ale proč? Proč si všichni byli podobní a ona víc podobná než všichni ostatní? Odkud se to vzalo? Proč ostatní lidé byli jiní? Tolik otázek a žádné odpovědi.
A Vlci zase Vlci a znovu mučení. Řval, křičel, brečel. Tekly mu slzy. Cítil na tváři dotek. To list padal ze stromu a pomalu se mu sunul podél tváře k zemi. Byl teplý. Teplý list? Neměl by list studit? Vždyť když padá ze stromu, je mrtvý a jemu byla zima.
 
 
Probudil se, aby viděl, že u něj na posteli sedí Tyam s podivným výrazem ve tváři, který u Anděla ještě neviděl. Co ho ale překvapilo ještě víc: Onen snový list nebyl ve skutečnosti list, ale Tyamovy prsty, kterými mu utíral až příliš reálné slzy.
„Zase se ti zdály špatné sny?“ promluvil Dvanáctý šeptem.
Ruet se odtáhl o něco dál ve snaze si chránit svůj osobní prostor, který mu Anděl tak hrubě a bez dovolení narušil. Nechápal, proč má najednou Dvanáctý na tváři překvapený výraz, proč ten se mění ve zklamání a náznaky pochopení. Pochopení čeho? Byl už sám sebou dost zmatený a tohle Tyamovo podivné chování ho mátlo ještě víc.
„Co se děje?“ cítil něco, co se mu nelíbilo. Proč jeho tělo reagovalo zrychleným tepem a bušením srdcem. Proč se bál, že mladíkovi snad ublížil? Ale čím? Co udělal špatně?
„Já myslel, že to víš. Myslel jsem…“ v Tyamových očích se objevily slzy. Najednou se cítil tak sám. Bez jedné ruky, jeden z nejmladších Andělů a sám. Teď, když doufal, že někdo by mohl… byl to omyl. Vždyť kvůli tomu šel se Sebastianem. Tak nač to překvapení? Nic se nezměnilo. Odtáhl se pryč. Přemáhaly ho emoce, které nedokázal zadržet. Byl tak zklamaný vším.
„Tyame?“ Ruet se vyhrabal zpod peřiny, pod kterou se ještě před chvílí schovával a snažil se přiblížit k muži, který od něj ustupoval až k nejvzdálenější zdi. „Co se stalo?“
Dvanáctý se sesunul k zemi a hlavu si opřel do dlaně. Ruet si k němu přisel a dotkl se ramene, od kterého vedl jen pahýl zbytku amputované končetiny.
Když Anděl zvedl k Sedmému oči, najednou v nich bylo naštvání: „Myslel jsem, že to víš!“ křičel.
„Počkej, co vím?“
„Že…, že…“ Tyam to nedokázal říct. Najednou mu bylo trapně. Všechny ty pohledy, když seděli spolu v tělocvičně po té, co si vzpomněli na svou minulost. Když si o ní vyprávěli, říkali si věci, které by je mohli vehnat do záhuby, kdyby ten druhý byl nepřítel, když tam seděli a sdělovali si největší tajemství. Všechno si to špatně vyložil. Takže zase sám? Pomyslel si pro sebe a pozoroval Ruetovy hnědé oči.
A najednou mu to došlo. Všichni o tom mluvili. Že možná každý den je ten poslední. Co vlastně mohl ztratit? Za každým rohem čekala smrt a na něj možná víc, než na kohokoliv z nich. Nemohl se bránit bez ruky tak dobře, jako s oběma. A možná, ani kdyby měl všechny končetiny, by neměl dost sil na to, co je možná čekalo za každým rohem, za každým svítáním.
„Čert to vem,“ zašeptal nakonec polohlasem a svou jedinou, pravou rukou chytil Rueta tak, aby mu nemohl uhnout.
 
***
 
Na vojenské základně se musel podrobit výslechu. Bylo neuvěřitelné, že jakmile vypadl z časové bubliny, paralýza, která postihla jeho svaly, rázem zmizela. Najednou se jeho postavení ve skupině Mortalis změnilo. Už nebyl tak neohrožený jako předtím. Jeho lidé byli svědky toho, jak bezbranným se mohl během okamžiku stát.
A to, co mu řekla ta žena. Co vůbec byla zač?
Kurva, doprdele, klel všechny možné nadávky, které jen znal a i některé v cizích jazycích, co se naučil, když ještě jako sólo hráč bloumal světem. Ruka, kam mu žena zabodla Šestého tesák, nehorázně bolela i přes ošetření četnými doktory. Tušil to, ale ještě nikdo ho nezranila Andělská zbraň. I po týdnu mu z rány stále tekla krev a rána stále vypadala tak čerstvě, jako by ji utržil teprve nedávno. To ta dívka musela vědět, proto to udělala. Aby se nejdřív musel vyléčit, než se zase vydá na akci. Byl pravák a jeho dominantní ruka aktuálně znehybněná bolestí mu nedovolovala být tak nebezpečným, jak by on sám chtěl.
Musel vysvětlit, kdo byla ta žena. A neznal odpověď. Ptali se, jak je možné, že měla všechny kameny, když on jim tvrdil, že ty jsou rozesety mezi třináct lidí, po té, co zemřel Bhelliel, jen mezi dvanáct. Jak to, že nějaká cizí dívka může mít všechny? Jak to, že vůbec může mít tu sílu, když přeci ji mohli nést jen Andělé? Znamenalo to snad, že Andělskou sílu může mít kdokoliv?
Ani na jednu z otázek nedokázal odpovědět. A jemu čím dál víc docházelo, že možná měla ta dívka pravdu. Mohla to být Třináctá? Ano z fotek jí byla podobná, ale on přece věděl, že ta se vytratila, byl si tím jistý díky vzpomínkám té Šestého coury. Sice nevěděl, jak a kam se ztratila, ale co věděl určitě, bylo, že Třináctá rozhodně neměla všechny kameny, vždyť on svůj pořád měl a Šestý taky.
 
***
 
„Neee!!!“ řval nepříčetně Zajin, když ochromení těla konečně polevilo. Jejich oběť byla pryč. Zraněné se jí povedlo někam zmizet. Thearr a Haji, kteří s ním byli, a stalo se jim totéž co Prvnímu, se ho jen marně snažili uklidnit.
Každý ztracený čas mohl stát Poutníčka život. A jim se v kritický okamžik stane zrovna…co se jim vlastně stalo?
Dívali se jeden na druhého a všichni jen krčili rameny, protože nikdo z nich nevěděl.
A aby toho nebylo málo, Zajina ona paralýza postihla další den zase. Teď už měli všichni obavy nejen o své zdraví, ale i o život. První si vzpomínal na to, kdy tuto paralýzu viděl, nebo jí něco velmi podobného. Takhle mu na Trafalgarském náměstí spadla Třináctá do náručí. Mohla snad být její nemoc infekční? Co když hrozilo, že se jim stane totéž?
Co měl nyní dělat? Odpověď mu mohli poskytnout jedině ostatní Andělé, kteří v té době s Lakejjou žili. Jenže… to přece nešlo k nim jen tak přijít a vyzvídat. Navíc co když se v příčině plete? Takhle by prozradil, že se s nimi něco děje.
Zajin usilovně přemýšlel nad tím, jestli se jim může stát ještě něco horšího.
 
***
 
Probudil se a slunce ještě ani nejevilo známky, že by chtělo vstát. Podíval se na Tyama, který se choulil vedle něj na posteli. Dotkl se jeho ramene opatrně, aby ho neprobudil. Jeho kůže byla stále ještě horká. Nikdy nic podobného s žádnou ženou nezažil.
Najednou mu bylo všechno tak jasné, až se sám sobě divil, že to nedokázal pochopit už dřív. Miloval ho. To bylo to, co celou dobu k mladému Andělovi cítil.
Pousmál se, protože si vzpomněl, že to nebylo ještě ani rok, co se ho právě tenhle muž pokusil zabít. A div na to nedoplatili životem oba.
Ruet vyklouzl z pod teplé peřiny a oblékl si trenýrky, aby mohl vyjít na chodbu, aniž by vyvolal nějaké větší pozdvižení. Zalezl do koupelny, zamkl za sebou dveře, znovu se vysvlékl a vlezl do sprchy. Nechal vařící vodu, aby po něm volně stékala. Užíval si každé kapky vody, která se ho dotkla. Ani si nevzpomínal, kdy mu bylo naposledy takhle dobře. Všechny starosti z něj stékaly do odtoku u jeho nohou.
 
 
Po sprše se vrátil do pokoje, aby se dooblékl. Tyam na něj mžoural z postele rozespalýma očima. Vypadal přitom stejně rozpustile jako v noci. Ruet se na něj jen usmál a beze slova se vytratil přes vstupní halu do kuchyně.
Miriam ho přivítaly svým obvyklým: „Dobré ráno, dáte si snídani?“ a když Sedmý přitakal, nalila mu do hrníčku horký čaj.
Chvíli se díval, co mu připraví, ale nakonec se rozhodl nepřekážet a raději si na jídlo poslušně počkal u stolu.
„Máte dneska nějakou dobrou náladu,“ prohodila Miriam, aby řeč nestála, když mu podávala míchaná vajíčka se slaninou.
Sedmý se nervózně uchechtl: „No moc jsem se nevyspal,“ pak umlkl a jakoby si uvědomil, co právě řekl, raději si narval pořádnou porci vajíček do úst.
Miriam se ale jen usmála a přisedla si k němu: „Viděla jsem Tyama jít k vám do pokoje…“ nebylo jisté, jestli se ptá, nebo svůj poznatek pouze konstatuje jako fakt. Každopádně tím docílila toho, že se Ruet málem zadusil kusem slaniny. „Ne to je v pořádku!“ smála se, „já to nikomu neřeknu, jestli nechcete,“ dopověděla honem, aby Anděla uklidnila.
„Jak tě to vůbec napadlo, že já a…“ pořád mu nešlo to vyslovit. I když už si přiznal, že Dvanáctého miluje, pořád nějak nebyl schopen vyslovit to nahlas.
Miriam jen pokrčila rameny: „Ženy jsou prostě všímavější vůči jistým náznakům a pohledům a to, i když nepatří přímo jim.“
Nějakou dobu mezi nimi panovalo ticho. Miriam se dívala, jak Anděl jí a celou dobu žmoulala cíp sukně. Když už byly její pohledy příliš nápadné, Anděl se zeptal: „Co se děje?“
„Mám jít dneska k doktorovi na výsledky testů…“
„Jaké výsledky?“ skočil jí do řeči.
„Nechala jsem si udělal genetické testy, kvůli…“ hlas se jí zadrhl. „No… nechci tam jít sama, a…“
Najednou jakoby Ruetovi všechno docvaklo: „Samozřejmě, že tě doprovodím! Miri měla jsi říct už včera. Jen… neměl by jít s tebou spíš Laef? Víš…no… přece jen je to tvůj…“ trochu se zadrhával. Už to chápal. Bylo až neuvěřitelné, že by někdo z Andělů mohl mít to štěstí a mít partnera, mít rodinu.
„Ještě jsem mu to neřekla. A potom co se vrátil…“ rozplakala se. Ruet vyskočil ze židle a oběhl stůl. Omlouval se, že tohle způsobit nechtěl. Připadal si tak neohrabaný. Slíbil Miriam, že s ní půjde kamkoliv jen bude chtít.
***
 
Vědomí, že Šestý stále žije, mi dodalo sílu k tomu, abych pokračovala dál. Každý den, během něhož jsem nikoho nepotkala, byl pro mne dobrým znamením toho, že nikdo další kvůli mně nemusel zemřít. Tak jako tak mne nakonec přemohl hlad a já se přestala vyhýbat městům.  Kradla jsem. Zoufalství donutí člověka k různým činům. Netrvalo moc dlouho a ani mě netrápilo svědomí nad tím, co provádím. Nezajímalo mě, jestli dotyční jsou bohatí nebo chudí, důležité bylo jediné, zaplácnout něčím hladový žaludek neustále kňučící po něčem k jídlu.
Tak jako tak jsem cítila, jak pomalu hubnu. Když jsem se vytratila z Jamesovy vily v Londýně, mé tělo bylo svalnaté a silné. Nyní se mi pomalu vytrácela i svalová hmota. Tělo stravovalo samo sebe, jenom aby udrželo v chodu základní životní funkce.
 
***
ArBet věděl, že s obnovením jeho vztahu s ex-přítelkyní by nikdo z vily nesouhlasil. Nehodlal jim to říct. Chápal, že podobná tajemství mohla křehkou nit důvěry nadobro přetrhnout, ale ničeho nelitoval.
Ostatně, ve vile zrovna panovala uvolněná atmosféra. Miriaminy testy dopadly skvěle. ArBet ještě nikdy neviděl nikoho tak šťastného, jako když viděl Laefa, kterému Miriam oznámila, že čeká dítě. Záviděl mu. Tak moc by si přál být na jeho místě. Čekat se svou milovanou dítě a nemuset se bát, že s tím ostatním nebudou souhlasit.
Do doby, než se objevila Třináctá v jeho životě, se měl vlastně fajn. Na druhou stranu, kdyby se neobjevila, byl by už mrtvý. Bhelliel a nebo První by ho jisto jistě zabili. Jednomu a tomu samému člověku dlužil za život i ji zároveň nenáviděl, protože to ona ho rozešla s Marry proti jeho vůli.
Dnes měl jít s Marry do kina a pak se projít v parku. Tak moc se na to těšil. Všechno bylo zase jako dřív.
 
***
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

A jsem tady!

(šíma, 29. 9. 2010 17:17)

Pěkné, sice není tento díl příliš akční, spíše naopak, ale na druhé strany popisuješ anděly i z jiné stránky, takové "lidské", proč by netoužili také prožít své životy jinak a smysluplněji, než pořád za něco bojovat a dávat v sázku své životy? Možná jde o určité nesplněné přání, kdo ví? Takže děkuji za další část, byť čistě filosofickou a psychologickou, ale nebylo to špatné! ;-)

šíma (hříbek)

:o)

(Kájula, 27. 9. 2010 21:26)

Pááááni, úžasný díl. Taková oddechovka, přijde mi. Líbí se mi, jak proplétáš jednotlivá vlákna příběhu. Líbí se mi, jak si postavy vlastně žijí svůj vlastní život, i přesto, že jsou prostě jiní a že by se mohlo zdát, že na to nemají nárok.
Díl končí idylkou, tuším nějakou zradu.
Tleskám parádním popisům, líbí se mi! :-)