Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 70

18. 1. 2011

 

Na druhý pokus se jim konečně podařilo toho člověka dostat. Zajin poslal Thearra s Hajim, aby se postarali o přípravu Poutníčka na operaci. Dostali za úkol najít doktora Gadhocka a donutit ho, aby připravil sál. On se mezitím postará, aby jejich oběť zůstala dostatečně dlouho naživu.
Nechápal, jak se to stalo. Jejich oběť přece musela požádat policii o ochranu. Zdá se ale, že mu nikdo nevěřil.
Díval se na člověka, kterého možná brzy zabijí. Proč najednou cítil lehké bodnutí svědomí? Před několika měsíci bez okolků zabíjel malé děti ve škole a nyní ho mělo trápit, co se chystá udělat? Začínal měknout.
Zatřásl hlavou, aby dotěrné myšlenky vyhnal pryč. Nejraději by toho člověka vzal do nemocnice hned, ale Haji měl pravdu, že s mužem v bezvědomí by vyvolali zbytečnou paniku. Bylo proto lepší, když První počká v jeho bytě a Pátý a Jedenáctý mezitím zařídí to ostatní.
Muž spal, protože mu První uštědřil ránu do hlavy, která ho možná poslala i do hlubokého bezvědomí. Přesto sem tam překontroloval, jestli muž dýchá a jinak bloumal po jeho bytě a prohlížel si, jak žijí dnešní normální lidé. Nejvíc ho zaujala lednice, kterou bez zaváhání začal odlehčovat.
Teď stačilo, až jeho dva společníci informují doktora o tom, že našli dárce a donutí ho, udělat operaci trochu bokem od běžného soupisu operací.
 
***
 
„Sebastiane?“ Šestý se zamyšleně poškrábal na zátylku. Poslední dobou toho měl na srdci až příliš a nevěděl, kde začít. Vlastně ani nevěděl, jestli právě Mistr je ta nejvhodnější osoba, které by se měl svěřovat se svými vnitřními stavy.
Muž, kterému patřilo oslovení, se na Anděla podíval přes okraj novin. Co pořád v těch novinách hledal, Laef absolutně nedokázal pochopit. Neměli snad na práci mnohem důležitější věci, než číst bulvár? Možná by mu to někdo měl říct.
„Přemýšlel jsem,…“ odmlčel se.
Sebastian strhnul noviny na desku stolu a škodolibě se ušklíbl:„Ale nepovídej!“
Kdyby Anděl něco držel v rukách, asi by to po něm hodil, ale měl smůlu v tom, že své chuti vyhovět nemohl, a tak své myšlenky naznačil alespoň lehkým zamračením.
„Chtěl bych vědět něco o Její minulosti,“ předposlední slovo zdůraznil, aby nebylo pochyb o tom, o kom je řeč.
Sebastian si Šestého jen zamyšleně prohlížel. A na jeho zvážnělou tvář se opět vracel podlý a vychytralý výraz. „Uděláme obchod, bereš?“
„Nemám rád, když tohle řekneš.“
„Ještě nikdy jsme spolu takhle nemluvili,“ ohradil se Mistr.
„Právě. Ale dobře, beru. Co chceš výměnou za odpovědi na moje otázky?“ Nějakou dobu panovalo ticho, kdy Laefovi došlo, že je přeci tak jasné, co Sebastiana zajímá, že na to měl přijít sám. Anděl si povzdechl: „Tohle není fér. Musel jsem přísahat, že se o tom nezmíním.“
„Byl tam někdo, kdo zná systém přísahy u Andělů?“ ze Sebastianovy hořící zvědavosti se stal doslova požár. „Dobře, budu hádat. Nic neříkej, jen přikyvuj. To přeci není zmiňování se, že ne?“
Anděl jen bezmocně rozhodil rukama a obrátil oči v sloup. Měli snad teďka čas na to si hrát? Ale on chtěl odpovědi, potřeboval je, aby mohl pochopit, co se kolem děje a pokud mu je byl ochoten Sebastian dát za odpovědi na své otázky, byl ochoten podstoupit i tuto frašku. „Tak se ptej.“
„Skvělé! Dostal ses k Druhému, že?“
Přikývnutí.
„Předpokládám, že došlo ke střetu,“ Laef opět přitakal, „ale přežils to. Upřímně si nemyslím, že bys to zvládl sám, takže ti musel někdo pomoci. Bez urážky, ale Druhý je na tebe trochu moc velké sousto. Takže tam byl nějaký další Anděl?“ přikývnutí. Sebastian začal vyjmenovávat jména Andělů, začal od Zajina, a postupně se dostal až ke Třinácté, přičemž nevynechal ani mrtvého Bhelliela. Až u Třinácté se mu ale dostalo kladného přitakání. Nastalo dlouhé ticho. Laef mohl téměř slyšet, jak Sebastian usilovně přemýšlí. „Byla tam Lakejja, ale má to háček, jinak by se s tebou vrátila. Nechtěla snad?“ Anděl posunky naznačil, že to není tak docela pravda, ale ani to není tak zcela mimo. „Takže nemohla. Ale proč? Hmm. Rozhodla se pro to svobodně, že nemůže? Takže ano, fajn. Bylo na ní něco zvláštního? Bylo? Co by to mohlo být. Něco na jejím zevnějšku? Něco co měla na sobě? Oblečení? Medailonu?“
Laef při poslední trefě projevil neskrývanou míru nadšení. Tahle „hra“ mu začínala lézt na nervy.
„Měla ho vůbec u sebe?“ Když Anděl naznačil mdloby, bylo jasné, že se Sebastian netrefil. „Byl tam víc než jeden kámen? Takže někoho zabila? Nezabila?“ divil se.
Laefovy ruply nervy. Na tohle už prostě neměl. Nebyla tu šance, že by to Sebastian uhádl. „Byla celý Anděl. Měla u sebe všechny medailony. Nevím jak, říkala, že se nepřesunula v čase, ale že je budoucnost, naše budoucnost…Aaaau…“ zaječel bolestí, když se mu na předloktí objevily krvavé šrámy. Bolest byla tak úmorná, že mu do očí vrhly slzy. Sebastian zraněnému Andělovi pomohl sednout si na židli. Držel ho pevně za ramena a díval se mu do očí. Doufal, že v nich najde náznak toho, že snad Šestý lže, ale ani stopa po nepravdě tam nebyla.
„To přece není možné. Znamená to, že existuje dvakrát? V tomhle čase? Ale jak? Jak je to možné?“
„Já nevím,“ promluvil Laef ve chvíli, kdy zase chytil dech. „doprdele, to je bolest,“ ulevil si, než pokračoval: „když použila svou sílu, mě i Druhého to naprosto paralyzovalo.“
„Jo, klukům tady ve vile se stalo totéž. Nějakou dobu se nemohli hýbat. Myslím, že to postihlo všechny.“
„Ona je Anděl. Říkala něco o osudu, vypadá to, že nesmí svou moc použít. Byla za to potrestána porušením přísahy.“ Na Laefově ruce se objevil další hluboký zářez. „Sebastiane, naše Lakejja žije. Je někde ztracená. Ptal jsem se na to. Jsem si teď jistý, že se jen nemůže vrátit. Musíme ji najít.“
„Proto jsi chtěl vědět o její minulosti?“
Když Anděl přikývl, Sebastian nechal z pod desky stolu vyjet obrazovku počítače. Ukázal mu obrazovku počítače a soubor článků, co sesbíral. „Sbírám články různého charakteru, kde se píše o něčem, ne zrovna obvyklém. Není toho moc. Hlavně ze zahraničí je toho málo, státy mají jen malý přístup k informacím z vnějšku. Naštěstí pro nás stále boduje započatá globalizace. Jednoduše řečeno, ať žije internet.“
Laefa zaujal obrázek mapy, na které dost neuměle byla namalovaná červená čára. Očividně špatně kreslená v počítačovém programu malování. „Co je to?“
„To jsou podle mě místa, kde se Třináctá nachází.“
„Proč jsi nám něco neřekl?!“
„Protože pořád nechápu, proč se k nám nevrátí přenesením. Proč o sobě nedá jinak vědět? Kam zmizela? A hlavně proč zmizela? Jak to, že přežila ten vir? Jaká je její role v téhle paranoidní krizi? Vypadá to ale, že se pohybovala z Číny do Kazachstánu a přes něj dál. Na Kazachstánkých hranicích byl nějaký veliký konflikt. Tady někdo nasdílel i jakési video novinářů, co se vyskytli při vyšetřování. Ty rány nejsou od kulek, ani výbušnin.“
„Katana.“
„Naprosto nepochybně. Laefe, mám obavy.“
„Jaké?“
„Ona nikdy takhle… Jestli to opravdu udělala ona. Něco se muselo stát. Nikdy by takhle nezabíjela. Když jsem ji trénoval. Asi ti to přijde zvláštní, ale znám ji jako nikoho a nejen proto, že jsem ji učil tolik let. Přísahala, že žádný člověk její rukou nezemře. Dokázala pozabíjet smečku vlků, ale proti lidem by nikdy meč netasila. Nevím, co se k nám blíží, ale tohle není Lakejja, která od nás odešla. Až se dostane až sem…k nám. Je možné, že proti nám bude stát něco mnohem horšího, než je Druhý. Laefe musíte se pokusit dát do party s Prvním, zlikvidovat Druhého a připravit se na nejhorší.“
„To nejsou zrovna zprávy, co jsem chtěl slyšet.“
„Ale je to více než odpověď na to, na co ses mě přišel zeptat.“
Laef si přestal mačkat nové šrámy na rukách, které přestaly krvácet. Se zaujetím je pozoroval a přitom poslouchal bušení vlastního srdce. Fascinoval ho vliv adrenalinu na zrychlenou srážlivost krve. Cítil ve své hrudi strach a nevěděl, jestli by místo boje, raději před tím nechtěl utéct.
„Viděl jsem ji nad svým tělem, když jsem umíral.“
„CO?“ Sebastianovo zděšení bylo cokoliv, jenom ne předstírané.
„Přesvědčil jsem Slepého, aby mi ukázal budoucnost. Zemřu, až se Třináctá vrátí. Kde se teď podle tebe nachází?“
„Jestli jsou moje odhady správné, tak půjde přes svoji domovinu. Tam by mohla být tak…do týdne. Nepotřebuje spát, pokud není zraněná, tak ani nemůže, takže určitě bude neustále v pohybu. Kort s tím, co za sebou nechala v Kazachstánu a nejen tam. Nechává za sebou docela slušnou krvavou stopu. Odhadl bych to na krádeže kvůli jídlu, možná penězům.“
„Nestačilo by ty věci prostě nenápadně ukrást? A zmizet? Rychlý jsme na to všichni dost.“
„Myslím, že ona se teď bude cítit dost podobně, jako ty před skoro osmi lety u Stonehenge. Tam jsi byl taky rychlý dost, abys policistům zmizel, a stejně jsi to nedokázal.“
 
***
 
Čtvrtý napřáhl před sebe svou Andělskou slepeckou hůl. ArBet se na něj zamračil, ale to muž poznat nemohl.
„Nechystáš se udělat něco neuváženého, že ne?“ Slepý nepotřeboval používat svou speciální schopnost, aby si všiml, že se někteří obyvatelé Morrisovy vily chovají více podivně, než obvykle. „Poslední dobou trávíš nějak moc času mimo dům.“
Osmý se zamračil ještě o něco víc: „Šmíruješ mě snad? Do mého života ti nic není. Nikomu z vás!“
„Dokud žiješ, tak ne. Pokud ale tvou sílu získá někdo jiný, nemusím ti asi říkat, jak by to mohlo dopadnout. Tvoje Andělská moc je nejničivější ze všech. Představuješ obrovské nebezpečí nejen pro sebe, ale pro celé okolí. Dalo by se říci, že jsi velice žádaný. S kýmkoliv se setkáváš mimo tento dům, je také v nebezpečí.“
„Jo to už jsem někde slyšel.“
Slepý chvíli přemýšlel: „Od Třinácté, že? Tyam mi říkal, jak jste se setkali. Myslím, že jí dlužíš za svůj život. Měl by sis ho víc vážit,“ sklonil svou hůl, aby mohl Osmý odejít, kam se mu jen zachtělo.
Jen marně Slepý doufal, že si to muž rozmyslí a zůstane ve vile.
 
Prošel dlouhou ulicí lemovanou stromy, aby se dostal až na autobusovou zastávku. Celou dobu přemítal o tom, co vystoupení Slepého ve vile mělo znamenat.
Pozoroval vlastní prsty rukou, jako by byly něco cizího. Jenže jeho síla se netýkala jen záměrného dotyku. Neovládnutá znamenala nebezpečí při jakémkoliv fyzickém kontaktu. Měl mnoho vzpomínek, které to dokazovaly. Tyto myšlenky na minulosti byly jeho nočními můrami.
 
Seděl uprostřed Rodrigovy hospody na zemi a řval, co mu jen jeho plíce dovolovaly. Přitom nebyl zraněný, jen vyděšený, překvapený, cítil naprostý hnus a odpor a nebyl si jistý z čeho přesně. Z toho, co viděl na Sebastianově ruce, nebo z toho, co on sám udělal?
Mistrova ruka byla zalitá krví.
Proč ale křičel on a ne Mistr, vždyť jeho muselo bolet to, že mu svou silou málem amputoval končetinu!
„Omlouvám se,“ drmolil Anděl přes vzlyky a pokusy se pořádně nadechnout, „to jsem nechtěl. Nevím, co se stalo, prosím… bude to dobré, ne?“
Sebastian schoval zraněnou ruku do čistého kusu látky, který mu přinesl Rodrigo, a sklonil se nad plačícím ArBetem: „To je v pořádku, nic se neděje. Nikdo ani nedoufal, že se to na první pokus hned povede. Zkusíme to zítra, uvidíš, že to bude lepší.“
Namísto, aby jeho slova působila na mladíka uklidňujícím dojmem, se v Osmého očích objevily známky paniky a strachu. Zoufale kroutil hlavou ze strany na stranu a pokoušel se pozadu schovat pod nejbližší stůl. Ačkoliv mu bylo již šestnáct a měl bezmála metr devadesát na výšku, podařilo se mu schovat i pod lavice u zdi lokálu.
 
 
Nakonec se Sebastian s Rodrigem domluvili, že bude nejlepší nechat mladého muže chvilku odpočinout a vzpamatovat se z šoku. Naštěstí byl Anděl vzorným studentem a fyzická námaha tréninku jeho mysl zaměstnávala natolik, že neměl příliš čas myslet na strach, který pociťoval sám ze sebe a ze své schopnosti.
 
 
„Mistře?“ ArBet si přitáhl židli blíž, aby mohl šeptat. V hospodě zase popíjela řada štamgastů, a i když tito lidé tušili, kdo jsou podivíni sedící v koutě, přesto nechtěl, aby slyšeli rozhovor, který se chystal započít. „Vím, že jste mi to už říkal, ale: Proč jste vlastně vybral mě? Říkal jste, že potřebujete někoho, kdo by tu sílu uhlídal, jinak že hrozí obrovské nebezpečí. Ale proč? Jaké je to nebezpečí?“
Sebastian do sebe hodil poslední sousto své večeře. „Pojď, něco ti chci ukázat, nezapomeň si s sebou vzít meč.“
„Musím?“ zakňoural. „Já ho nechci, říkal jsem to už prve.“
„Dělej si, co chceš, “ vzdal to Sebastian.
Oba vyšli z hospody pryč, přes náměstí s hodinami s třinácti číslicemi se dostali až k okraji města, kde byla rozlehlá ohrada. U ní se ArBet na chvilku zastavil: „Jednou jsem tam viděl podivného koně,“ oznámil prostě své myšlenky.
Sebastian se podíval stejným směrem: „To není kůň, ale jednorožec. Jsou to velice inteligentní bytosti, ale jen, když jsou vychovávaná v zajetí. Tím se jediným liší od Vlků, kteří jsou… dejme tomu nadřazenými tvory.“
Anděl, ačkoliv doufal, že podivné zvíře zahlédne, neviděl však jediný náznak, že je v blízkosti. Namísto toho opustili město. Bylo to poprvé za celou dobu, co se Anděl dostal mimo jeho kamenné hradby, když tedy nepočítal dobu, kdy se v této říši ocitl poprvé. Kráčeli dlouho a potichu, až to přišlo ArBetovi více než trapné a musel mlčení prolomit.
„Co hledáme?“
„Hmm?“ obrátil se na něj Sebastian, protože očividně jeho otázku přeslechl. Nakonec se ale vrátil do reality a uvědomil si, že se ho mladík po jeho boku na něco dotazoval: „Chci ti někoho představit.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné.

(šíma, 22. 2. 2011 18:51)

Pochyby, strach a nejistota. Jeden by řekl, že nic z toho pro Anděly neplatí. Chyba lávky. Trochu jsem byl zmaten oním flashbackem do té hospody, kde zřejmě jeden z andělů poznal své schopnosti a ty jej doslova vyděsily.

Jinak jde o pěkné odbočení od Laky, která je bůhví kde a musí si pomoci sama! Našel jsem i nějaké drobnosti:

„Přemýšlel jsem,…“ – (bez čárky před třemi tečkami)

...a škodolibě se ušklíbl:„Ale nepovídej!“ – (chybí mezera mezi popisným textem a přímou řečí)

„doprdele, to je bolest,“ ulevil si, než pokračoval: „když použila svou sílu, mě i Druhého to naprosto paralyzovalo.“ – (malé písmeno na začátku přímé řeči)

Tak a je to a já jdu na další díl! ;-)))