Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 71

17. 2. 2011

 

Zastavili se na velkém rozcestí, když se Mistr ujistil, že nikdo není v dohledu, posunkem ruky ArBetovi naznačil, aby zůstal stát na místě.
Sebastian vytáhl malý nůž a rozřízl si jím bříško jednoho prstu a nechal na listy pokrytou zem ukápnout několik kapek. Věděl, že pach jeho krve k němu přivede Jeho.
Nemýlil se, netrvalo to ani minutu a mezi stromy zahlédl stříbrobílé Vlčí tělo s černými znaky na prsou.
„Vedeš další večeři?“ zeptal se obrovský Vlk dost nahlas, aby si byl jistý, že to uslyší i mladík postávající opodál. „Kdy nám přivedeš ji?“
„Až budou všechny části mít svého nositele. Nevíme, jestli by jí celá síla nezabila. Potřebujete, aby ale byla celá pryč, aby se zase nevymkla kontrole,“ opáčil Sebastian, aniž by věnoval pozornost tomu, že ho Vlk svou postavou téměř převyšuje. „Ty přece víš, o čem mluvím, sám nejlépe. Že mám pravdu, Generále?“
Vlk jen vztekle zavrčel, ale mužovu drzost jinak nezastavil. „Souhlasili jsme s tím, že sílu můžeš rozdělit, kort po té, co zmizela tvá sestra. Hledáš ji vůbec?“
„Samozřejmě! Je to moje sestra!“ rozčiloval se Sebastian. ArBet si uvědomoval, že v této době nemohl tušit, že Mistr lže.
„Aby Lakejja uměla svou sílu ovládnout, potřebuje k tomu pomoct tvé sestry, je to žena, i když víš, jak zapnout moc u lidí, které jsi sem dovedl, dívky mají jinou auru, potřebuje svou učitelku, aby jí pomohla.“
Sebastian založil ruce na prsou. Tohle slyšel pokaždé, když vedl představit hlavě Velké rady naději jejich světa – dalšího Anděla.
Vlk se pomalým krokem přiblížil až k cestě, ale její hranici nepřekročil. „Pojď blíž,“ přikázal klidným hlasem a ArBet nelibě zjistil, že není schopen uhnout pohledu Vlkových uhrančivých očí a že strachem paralyzované tělo naprosto poslouchá jeho rozkaz. Generál si jej nějakou dobu prohlížel podobně, jako si honák prohlíží kvalitu dobytka, který se chystá koupit. Po nějaké době se otočil a odešel opět za Sebastian, kde jen suše prohodil: „Jestli přežije rok v lese, necháme ho projít zpátky.“ A aniž by čekal na mužovu odpověď, se Vlčí Generál vytratil mezi staletými listnáči.
Anděl se na Mistra podíval dokonale zmateně: „Co to bylo?!“ v jeho hlase byla znát hysterie a Mistr v tu chvíli věděl, proč Osmému Generál nasadil laťku tak nízko. Nepředpokládal, že by přežil byť jen pouhý rok. Neviděl v něm pro Lakejju, po které tolik toužil, hrozbu.
„U nás na Zemi jsou lidé nadřazenými bytostmi, zde jsou to Oni. To byl Generál, jeden z posledních žijících jejich vznešených. Andělé před tebou mu říkají Whisky.“
„Black and White,“ utrousil ArBet polohlasně a přistihl se, že mu ta přezdívka přijde opravdu trefně zábavná.
„Přesně tak. Teď se musíme vrátit domů,“ Sebastian chytil Anděla za ramena a vedl ho cestou zpátky k opevněnému městu. „Ostatní otázky ti zodpovím až doma,“ dodal ještě, když viděl, jak se mladík zhluboka nadechuje.
 
 
Autobus zastavil jako obvykle u zastávky až po několikaminutovém zpoždění. A zatímco ostatní nastupující na tuto nezodpovědnost městské hromadné dopravy nadávali, jemu to vůbec nevadilo. Ba naopak, měl alespoň čas vzpomínat na minulost, na kterou by nejraději zapomněl, nebo raději, u které si přál, aby se nikdy nestala.
Ale život se nežije ani v minulosti, ani v budoucnosti, je teď a tady a nikde jinde. Když vystoupil před domem své milované Marry.
Dveře do domu byly otevřené. To by nebylo zase tak zarážející, ale zámek byl silou vylomený, dřevo kolem něj popraskané. Ucítil na zátylku chladný kov.
Z obývacího pokoje domu se ozval nepříjemný mužský hlas: „Pojď se s námi na chvilku posadit.“ a ženský pláč, který podbarvoval atmosféru svými vysokými tóny, utichl po tupé ráně a zapraskání kostí.
 
***
 
Zůstávala za mnou krvavá stopa. A když jsem zrovna nikoho nezabila, tak mi mé dlaně připomínaly dávnou přísahu. Už mi to připadalo jako nekonečně vzdálená minulost. A co hůř! Už jsem ani neměla výčitky svědomí. K někomu přijít, prohnat mu katanu hrdlem tak, že ani nemohl zakřičet, než zemřel, a pak ho okrást, bylo mnohem snazší než se zdržovat s kradením se a nenápadným vybráním tašky někoho nepozorného.
Mým jediným štěstím nyní byly právě uzavřené hranice. Já si skrz ně dokázala prosekat cestu docela snadno, byl-li v místě mého přechodu vůbec nějaký odpor ale informace o tom, co jsem provedla ve státech, kudy jsem prošla, zůstávaly za mnou dostatečně pozadu, abych se jimi nemusela trápit.
Už to bylo pár měsíců, co jsem se zničehonic objevila v Čínském Džungariánském pohoří. Přede mnou nyní bylo místo mojí daleké a ztracené minulosti.
 
 
Vyjela jsem po eskalátorech až do nejvyššího možného patra. Tucty lidí kolem na mě házely všelijaké pohledy asi proto, že můj zjev spíš připomínal bezdomovce. A vlastně měly pravdu, vždyť jsem už několik měsíců neměla kde bydlet a přešla jsem po svých z Číny až do Čech.
Nahnula jsem se přes okraj zábradlí a pozorovala hloubku pod sebou. Milovala jsem možnost dívat se z výšky na lidi. Stejně bylo pozorovat mravence hemžící se na své hromádce z jehličí a dalšího lesního bordelu. Každý někam spěchal, měl svůj cíl, svoji touhu se někam dostat, aby něco získal.
Můj pohled upoutal jeden muž, spíše ještě kluk o patro pode mnou. Spokojeně seděl a jedl něco, co vypadalo značně syrově. Na poutači za ním stála reklama na Sushi bar. Přišlo mi legrační, že Japonec v České republice bude jíst zrovna sushi. I když byla pravda, že v době krize tu mohl uvíznout, jako spousta lidí v různých státech a tohle byl jen projev stesku po domově. Na klíně měl pouzdro k houslím. Muselo mu být velmi drahé, protože si ho neodložil na zem a i při jídle ho měl stále, co jen nejblíže to bylo možné.
Zahlédla jsem i něco, co mi příliš nesedělo. Sem tam se mezi lidmi objevil i nějaký ten muž v tmavém obleku. Nechovali se příliš nenápadně a mě došlo, že se tu pohybuje někdo, koho neuvidím zrovna ráda. Co ale dělal tady? Věděl snad, že tu jsem? Naklonila jsem se víc přes okraj, abych se mohla podívat hlouběji do nižších pater. Medailon, dobře schovaný pod tričkem a omšelou mikinou, se rozzářil. To jsem ale mohla vědět jen já, protože mé smysly se okamžitě zaměřily na jediné, na možnou přítomnost Andělské energie. A k mému překvapení jsem jich zaznamenala rovnou několik. Dvě se nacházely v jediném místě, pohybovaly se dokonale synchronně. Vyvedlo mne to z míry, protože jsem poznávala sílu ArBeta se silou, se kterou jsem se ještě přímo nesetkala. Přesto jsem mohla vydedukovat, kdo má tyto síly u sebe – což i vysvětlovalo tu lidskou smečku kolem. Krom těchto dvou, zde byla ještě jedna, pro mě nová síla. To znamenalo, že jeden z nich musel být Druhý a ten další Desátý, Anděl, kterého jsme hledali.
„On ho zabil,“ zašeptala jsem si pro sebe se zděšeným zjištěním, že se Samechovi podařilo odpravit jednoho z Andělů. A Desátý, zdálo se, o ničem nevěděl, protože dál seděl u Sushi baru s houslemi na klíně a v klidu dojídal svou večeři.
Nadechla jsem se, abych ho varovala, ale místo zakřičení jsem slova zase spolkla. Co bych na něj ječela? Pozor, Anděl? Nebo, jdou tě zabít? Vyvolala bych paniku, která by nás možná uvrhla do ještě většího nebezpečí. Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, kolik lidí v obleku se pohybuje kolen nás. Ne všichni ale museli být nutně ze skupiny Mortalis.
Uchopila jsem katanu, zabalenou do kusu hadru, a vydala se k nejbližším schodům do nižšího patra, abych odtamtud co nejnápadněji dostala mladého Anděla, ideálně tak, aby nezpanikařil tím, že pozná, že já sama jsem jedna z nich.
Kolem fastfoodů se pohybovalo větší množství lidí, než na horní galerii s kinem. Co čert nechtěl, abych se k Andělovi dostala, musela jsem obejít téměř celý ochoz. Mohla jsem sice snadno seskočit o patro níž, ale to by bylo příliš nápadné. Pořád jsem se rozhlížela, kde jsou členové Mortalis a docházelo mi, že to k Andělovi nestihnu. Musela jsem doufat, že ačkoliv vypadá velice mírumilovně, pamatuje si něco z toho, co Sebastian Anděly učil: Jak přežít.
Soustředila jsem svou energii do pravé ruky a medailon pod oblečením se mi rozzářil o něco s větší intenzitou. Na mikině se mi objevil světlejší flek. V dlani se mi objevila drobná temně fialová kulička. Hodila jsem ji co nejdál za sebe a rozeběhla se opačným směrem. Když jsem byla dost daleko, aby mi výbuch neublížil, ale přece ještě dost blízko, abych mohla na drobnou nálož působit svou energií. Malý granát jsem odpálila. Celý obchoďák se rázem rozvibroval ječením sirény a ze stropu se zpustila voda.
Panika, kterou jsem tím vyvolala, neměla na Anděla takový efekt, jaký měla mít. Choval se vesměs jako někteří klidnější lidé. Zatímco jedni ječeli a běhali kolem, jiní jakoby si mysleli, že se jedná o žert, ještě dokončovali svůj nákup a platbu u pokladny. Docela komický pohled, kdybychom nebyli ve smrtelném nebezpečí.
Už jsem byla téměř u Desátého Anděla, když jsem na periferií vidění zahlédla postavu, zvedající ruce v charakteristickém postavení držení brokovnice. Nenapadlo mě nic lepšího, než se před Anděla postavit a natáhnout před sebe ruku. Jenže jsem nebyla dost rychlá.
Okolní zvuky jakoby někdo vypnul. Můj štít se doformoval až ve chvíli, kdy se desítky drobných úlomků z tříštivé střely zakously do mého hrudníku, břicha a stehen.  Náraz byl tak silný, že mé tělo udělalo několik kroků vzad. Ve druhém patře, ale mezitím záhadným způsobem zmizelo zábradlí a já přes jeho zbytky přepadla. Můj let zastavila až zem v přízemí.
Několik kostí děsivě zakřupalo, ale překvapivě jsem žádnou bolest necítila. Byla jsem dokonale otupělá. Nechala jsem své tělo ležet na zemi a ani se nepokoušela ho z ní zvednout. Pode mnou se objevovala krev, má vlastní krev a jak se ochlazovala o zem, studila mne na potrhané kůži.
Tenhle nástup nebyl tak efektní jako v tělocvičně, vzpomněla jsem si pobavená vlastní morbiditou. Tehdy jsem zachránila ArBeta před Třetím a Prvním, aby jeho sílu nakonec získal ten nejhorší možný…Samech. Přivřela jsem pevně oči, abych vzpomínky vytlačila ze své mysli.
Překročilo mne několik lidí. Otočila jsem hlavu na stranu, abych se podívala, kde přistála moje katana. Neležela příliš daleko, ale přesto mimo můj dosah. A pak jsem se podívala na postavy, které mne minuly – Druhý a jeho nohsledi. Znamenalo to, že o mně nevěděli?
Plazila jsem se směrem ke své zbrani a krev vytékající mi z hrudníku sloužila jako mazadlo, které usnadňovalo plazení se po lesklých dlaždicích.
Přes silné krvácení a zoufalou snahu mé Vlčí krve i síly Prvního Anděla se léčit jsem dokázala jen s obtížemi vstát a napřáhnout se. Jenže Andělské smysly jsou ostré a Druhého obzvlášť. Mému nepřesnému seku uhnul. Nikoho jsem nezasáhla, ale moje přítomnost mezi členy Mortalis vyvolala zmatek. Že mne zde Anděl nečekal, se mi potvrdilo z jeho pitomého výrazu. Na jeho tváři se zračilo naprosté překvapení mísící se zděšením i možné rysy radosti z toho, že mě snad nyní může zabít.
Naštěstí jsem ale nebyla tak hloupá, abych na svou popravu dobrovolně počkala. Hodila jsem mu pod nohy černou rosolovitou hmotu, nechala ji bouchnout a vytratila se v kouři. Cítila jsem, že je Desátý stále v obchodním centru a musela jsem ho odtud dostat. Když jsem si byla jistá, že jsem zase mimo dohled Druhého, zpomalila jsem a kulhala jsem k místu, kde jsem tušila Andělovu přítomnost.
Vešla jsem na pánské toalety a vyrušila několik mužů ve vykonávání potřeby. Když mě spatřili, jako by se jim přestalo chtít a okamžitě opustili místnost. Zakrvácená, špinavá a ještě k tomu ženská asi nebylo to, co by chtěli mít v takové situaci poblíž. Otevřela jsem třetí kabinku z kraje a spatřila Japonce choulícího se na záchodové míse a tisknoucího ve své náruči obal na housle.
Nejdříve se na mě zamračil pobouřen tím, že si někdo dovolil otevřít obsazenou a navíc i zamčenou kabinku. Pak si ale všiml nejen mého zářícího medailonu, který svítil skrz díry v mém krví zbarveným oblečení, ale i očí s nápadnými Vlčími rysy.
Vykašlala jsem nějakou šedorudou tekutinu ze svých plic, abych se mohla nadechnout a promluvit: „Musíš utýct…“ donucená udělat krátkou pomlku na další nádech, jsem se při další mluvě opřela o pootevřené dveře do kabinky: „Druhý je tady, aby tě zabil… pojď,“ napřáhla jsem ruku, ale téměř hned jsem jí stáhla zpátky pro bolest praskající kůže, která se pokoušela se znovu zacelit.
Vyšla jsem zase ven a snažila se najít východ. Desátý si ode mne držel odstup. Teď už snad znal vážnosti situace. Mě však zatím docházely síly a mou mysl zaměstnávali myšlenky, jestli jsem se spíš na něj neměla vykašlat a vytratit se dokud o mě Druhý ještě nevěděl. Byla jsem v mnohem větším nebezpečí než on. Došlo mi, že mnohem lepší trofej pro Samecha budu já, než Desátý, který vypadal, jak kdyby nikdy žádným výcvikem neprošel. Navíc on mohl uniknout tím, že se přesune prostě pryč, já si to po své předchozí zkušenosti netroufala vyzkoušet.
Vedle nás se ozval nějaký křik a já sebou instinktivně plácla na zem. Tříštivá střela v místě, kde jsem měla hlavu, vykousla několik úhledných děr do skla vitríny jednoho z četných obchodů.
Rozhodla jsem se, přesunout se ještě o jedno patro níž a seskočila na kraji eskalátoru až do suterénu. V podzemních garážích bylo chladno, ale dokázala jsem se ztratit mezi četnými auty. Mnoho z nich bylo nabouraných, jak se někteří pošetilejší jedinci pokoušeli dostat z obchoďáku i se svým autem.
Zabralo mi hodně sil i soustředění vykouzlit další nálož, ale něco tomu podobného, jsem přece jen vytvořila. Hodila jsem ji kus od sebe a nechala ji bouchnout. Explodovalo několik sousedních aut a prostorem se nesl kouř a zápach hořícího benzínu. Desátý byl kdovíkde, ale to zrovna nebyla moje hlavní starost. Druhý vytvořil nový typ zbraně, který mu měl pojistit, že ani rychle se hojící jedinci zásah dlouho nepřežijí – tedy První a já.
 
 
Díky všeobecně panujícímu zmatku, se mi podařilo dostat se ven a zapadnout mezi popelnice v jedné z bočních ulic. Odrhnula jsem si tričko, abych se mohla podívat, co mi tříštivá střela nadělala za rány. I když jsem krvácela už o něco méně, stále jsem ztrácela dost krve, abych věděla, že jestli mě někdo najde, nebudu se schopná moc bránit. Vyndala jsem několik šrámů, které se mi podařilo uchopit. Díky krvi mi drobné úlomky klouzaly mezi prsty. Po čele mi navíc tekl pot do očí, ty pálily a já skoro nic neviděla. Klela jsem jak dlaždič, kterému spadla na nohu kovadlina.
I přes četný hluk záchranářského systému jsem zaslechla kroky, blížící se k místu, kde jsem se nacházela. Věděla jsem, že dotyčný sem nejde náhodou, protože za mnou zůstávala zřetelná krvavá stopa. Nemohla jsem ho nechat se ke mně přiblížit, i kdyby to byl jen záchranář. Zapřením o zeď jsem se dostala ze sedu do kleku a tím jsem se částečně nahnula mimo popelnice, mezi kterými jsem si našla úkryt. Jenže má stehna zraněná úlomky kovu mne neudržela v pokleku a já opět skončila tváří k zemi. Napřáhla jsem rukou s pistolí, jenže ta byla příliš těžká na to, abych ji udržela zvednutou. Mužská postava se ke mně přiblížila a přišlápla mi levou ruku s napřaženou zbraní. Bolestivě jsem zasyčela.
 
***
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkně napínavé!

(šíma, 22. 2. 2011 19:04)

Huh, Laky má na kahánku. Opravdu je ve Tvém světě vícekrát? Myslím naši alternativní realitu (jak spekulovali andělé v minulé části). Boj s Druhým je zajímavý a napínavý. Občas bych zapracoval na slovosledu! (mrk)

Tak a jdu na zatím poslední část a držím palec!!!