Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 72

21. 2. 2011

Probudilo mne pálení, nesnesitelná bolest hrudníku a těch obratlů, na které se upínala jednotlivá žebra. Pracně jsem donutila tělo přesunout se z polohy vleže do sedu.

Prostor kole jsem nepoznávala. Sněhově bílá peřina jevila známky prosakování krve skrz obvazy, které mi zakrývaly rány, jež mi uštědřil Druhý a jeho banda.

V pokoji táhlo chladno. Pootevřeným oknem se dovnitř hnal studený noční vítr. Mžourala jsem do pouliční lampou prosvětlené místnosti nápadně jiné, než jak by si normální člověk zařídil byt, ve kterém by bydlel. Zavinula jsem kolem sebe pokrývku, neb kromě obvazů jsem na sobě neměla jediný kousek oblečení a moje roztrhané hadry se nenacházely nikde v dohledu. Pootevřela jsem dveře a vykoukla ven. Oslnilo mne jasné světlo, prosvětlené hotelové chodby. Zaslechla jsem tlumené hlasy, které mohly vycházet naprosto odkudkoliv.

Něco na konci chodby hlasitě zacinkalo.

Výtah, napadlo mne a rázem mi došlo, že vlastně nevím, proč jsem si tím tak jistá. Tak jako tak jsem opět zapadla do pokoje. Klíč jsem nikde nenašla, abych se v něm mohla zamknout a proto jsem se rozhodla přesunout se do koupelny.

Otočila jsem drobným klíčkem a konečně se cítila trochu v bezpečí. Opřela jsem hlavu o dveře a chvilku se dívala na podlahu z šedých dlaždic.

Nasládlý zápach mne donutil otočit se. V umyvadle se povalovalo něco lesklého a moje zvědavost popohnala nohy k tomu, aby mne dopravily o něco blíž. Spatřila jsem několik dlouhých pinzet, drobné nůžky a břitvu na holení. Vše potřísněné šedorudou krví a mezi tím řada střepinných úlomků, některé byly droboučké, veliké jen několik milimetrů. Můj pohled ale naprosto hypnotizovalo ostří břitvy, tak drobné, tak ostré.

Břitva, břitva…břitva, to slovo se v mé mysli přibližovalo a zase vzdalovalo. „Katana!“ došla mi náhle naprosto zřejmé souvislost a div, že jsem neupadla na dveře, jak jsem se k nim zběsile hnala.

Jenže v pokoji byl již i někdo další. Prohlížela jsem si jeho oči, tak naprosto nepodobné těm evropského typu. A jeho prsty, ve kterých svíral medailon, který si pomalu vrátil na krk, nejspíše z kapsy, kam jej schoval, když šel ven. Sledovala jsem každý jeho pohyb a pečlivě udržovala žádaný odstup. Vzal do ruky sněhově bílý kapesník a sáhl za hlavu postele.

„Tohle asi hledáš,“ vyndal za pomocí kapesníku mou katanu zpoza čela postele a položil ji na polštář.

Asi jsem měla něco říct, ale místo toho jsem si jen sedla vedle svého meče a pravou rukou přejížděla po bolavém hrudníku, stále zabalená v peřině.

Muž se posadil do nedalekého křesla a hrabal se v igelitové tašce, se kterou musel přijít z venku, protože v pokoji se předtím nikde nenacházela.

Vylovil z ní několik kusů látky a beze slova je po mě hodil. Pochopila jsem, že si to mám obléknout. Odešla jsem do koupelny a katanu si vzala sebou. Jen mne pozoroval, ale ani s sebou necukl.

 

 

Dívala jsem se do zrcadla na své Vlčí oči. Nakrčila jsem obočí, tak málo stačilo, aby se jejich zjev z neutrální podoby, stal naprosto dokonale krvelačným. Samotnou mě to děsilo. Znechuceně jsem odvrátila pohled a raději se začala věnovat něčemu konstruktivnímu. Bylo potřeba uklidit. Vyndala jsem střepiny z umyvadla a opláchla je, následně vyhodila do koše. S nástroji, které Anděl použil, když mne ošetřoval, jsem provedla prakticky totéž, jen neskončily v koši hned, ale nejprve zabalené do jednoho z hotelových ručníků.

Zaťukání na dveře mi napovědělo, že jsem v koupelně již příliš dlouho.

„Třináctá? Slyšíš mě? Jsi v pořádku?“ mluvil anglicky, ačkoliv jsme se nacházeli v Čechách. On předpokládal, věděl, že Sebastian nás naučí mezinárodní jazyk. Mistr se mnou tak mluvil i při tréninku i přes to, že ovládal mou rodnou řeč.

Vyšla jsem ven. Stál o něco blíž a já se opřela o stěnu, abych mohla dál zůstat na nohách. Byl nyní až příliš blízko na to, abych se odhodlala jít se posadit na postel a únava mým končetinám už nedovolovala být pevnými a udržovat bez opory vzpřímený postoj.

„Díky, žes mě ošetřil,“ ukázala jsem si rukou na hrudník. „nemusels to dělat.“

Usmál se: „Musel, chytlas ránu určenou mně,“ chvilku se jen díval a pak si dovolil udělat několik kroků směrem ke mně. „Mohu ti tu ránu zkontrolovat? Nejsem doktor, ale vyndal jsem, co šlo. Je možné, že tam nějaké úlomky zůstaly.“

„Jestli jo, tak s tím teďka stejně nic nenaděláme,“ zabouchla jsem okno a zatáhla závěsy. „Jak dlouho tu jsme? Kde vůbec jsme?“

„V jednom menším hotelu. Nemusíš se bát, do rána tu budeme v bezpečí. Nemají moje jméno, nic nápadného.“

Přeměřila jsem ho pohledem. Musel mít pravdu, protože jsem stejně nebyla schopná moc chodit. Jen dojít k oknu a zavřít ho, těch několik málo kroků pro mne byl enormní výkon. Dívala jsem se na igelitku, ve které pro mě přinesl nové oblečení, a najednou jsem si vzpomněla: „Měla jsem u sebe obálku. Kde je?“

Vyndal ji z náprsní kapsy a hodil za mnou na postel: „Musel jsem nakoupit v lékárně a taky nějaké oblečení. Kdybych použil platební kartu, našli by nás. Ale jestli ti na tom tak záleží, vyberu pak všechno, co mám a doplním, co chybí. Asi my nechceš říct, proč vypadáš jak bezďák a přitom taháš po kapsách desetitisíc euro?“ když jsem ale mlčela, pokračoval: „Vyberu až zítra při odchodu, protože jsem si jistý, že když si mě vyhmátli v tom obchodě, budou sledovat pohyb na mé kartě. Vyberu vše a zmizíme pryč.“

 

***

 

Sebastian přijal nevelký, ale přesto poměrně těžký balík od poštovní služby. Příliš nechápal, o co se jedná, protože: Kdo by jim posílal balík do Morrisovy vily?

Žádné jméno nebylo uvedeno, jen adresa, proto se ani moc nerozmýšlel a balík otevřel. To, co však viděl, stálo za to, aby stiskl hodinky na své levé ruce a poodstoupil trochu stranou.

„Máme problém,“ prohlásil, když se kolem něj shromáždili všichni Andělé obývající vilu až na jednoho.

Tyam se bezděky chytil za rameno bez ruky: „To je urna s popelem?“ zněl jeho nevinný dotaz.

Laef vzal urnu do rukou a přečetl nápis na ní vyrytý: „Osmý Anděl. Vypadá to jako pozdrav od Samecha. Myslím, že je na čase najít Prvního a vysvětlit mu, kdo proti nám nyní stojí.“

„Měl jsem to vědět,“ promluvil náhle Čtvrtý, „viděl jsem Druhého s jeho silou. Nevěděl jsem, kdy se to stane. Tohle bylo… příliš brzy. Měl jsem to říct dřív.“

„Nikdo tě z ničeho neviní. Tohle jsme nikdo nečekal,“ odpověděl mu Ruet potichu.

Slepý ale zakroutil hlavou: „Chodil za svou bývalkou. Byla to jen otázka času, kdy na ni přijdou.“

Sebastian si vzal z Laefových rukou urnu s ostatky a postavil ji na nejbližší polici: „O něco mu jde. Ví, že jsme tady a vzhledem k tomu, že má na své straně celou armádu, znají plány tohoto domu, pak na něco čeká. Je důvod, proč na nás ještě nezaútočil. A myslím, že všichni víme, proč nás ještě nechává žít.“

„Ví, že se vrátí sem,“ Šestého tvář trochu zesinala, „On ví, že je Lakejja naživu a že se sem vrátí. Je to snazší si počkat a sledovat to tu, než jí nahánět někde po světě. Bude nás tu mít všechny.“

Sedmý se posadil na nejbližší židli:„Musíme se na to připravit. Až se Třináctá vrátí, nesmíme tu zůstat příliš dlouho. A musíme vymyslet co dál. Navrhuji dojít do nemocnice. Gadhock se tam stále stará o Poutníčka. Předáme přes něj vzkaz Zajinovi, že s ním chceme mluvit.“

 

***

 

Gadhock vešel bez zaklepání do pokoje, kde se nacházel Devátý Anděl. Jeho nálada se za posledních pár hodin o hodně zlepšila. Důvod byl zřejmý. Našli pro něj vhodného dárce orgánů, už zbývalo jen provést nějaké testy. Když se ale Anděl zadíval na doktora, jeho úsměv mu z tváře postupně vymizel.

„Co se děje, doktore? Testy nedopadly dobře?“

„Mám tu vzkaz od vašeho Mistra,“ hodil mladíkovi složený papír do klína.

Poutníček si jej pozorně přečetl: „Myslím, že vám Zajin vysvětlil docela jasně, co se stane, když operaci odmítnete udělat!“ zavrčel Anděl vztekle.

„A co vám zabrání, abyste to neudělali stejně?“ opáčil doktor. „Myslím, že byste návrh na schůzku měli zvážit. Mám-li si vybrat, s kým budu táhnout, je jasné, kterou stranu zvolím.“

Vyšel z pokoje ven a nechal Anděla samotného. Věděl ale, že každou chvílí za ním přijdou jeho přátelé. Nelíbila se mu situace, do které se dostal. Rozhodl se, že jakmile bude takhle etapa za ním, musí si rázně promluvit s těmi od Morrise, respektive byl rozhodnut protlačit Jamese medicínou co nejdřív, aby mohl těmhle…už o nich nedokázal přemýšlet ani jako o lidech…aby se jich zbavil a mohl zase začít normálně žít.

 

***

 

Laef seděl na lavičce stejné jako posledně. Vzpomínal, jaké to bylo, když tu byl naposledy. Počasí vesměs totéž, jen jiné roční období, jen bez ní po boku. Tehdy jí kontroloval, jak z ní postupně vyprchává život. Kolem opět dav lidí, jen ArBet se z něj už ani jednou nevynořil. Doufal, že to nedopadne jako posledně - Totálním fiaskem.

Tentokrát ale ucítil Zajinovu, Thearrovu a Hajiho energii dostatečně včas, aby na nastalou situaci upozornil své společníky. Měli lehkou početní převahu a toho hodlal Laef využít. Netrvalo dlouho a setkali se tváří v tvář. Jen on a První. Ostatní Andělé se motali v davu ve snaze si zajistit, co nejvýhodnější pozici, kdyby mělo dojít k přestřelce.

Nějakou chvíli si jen přeměřovali jeden druhého a na Trafalgaru se davy měnily v jiné davy. Snažili se proniknout si navzájem do svých myslí a vycítit cokoliv, co by jim napovědělo úmysly toho druhého. Ale nic takového se nestalo a nakonec muselo dojít na slova.

„Jste to posrali, teď vám jde do tuhého, a tak lezete za náma?“ poškleboval se Zajin a neskrýval pohrdání, které vůči Šestému cítil.

Jak snadné přišlo Laefovi vytáhnout zbraň a prostě vystřelit, ale: „Myslím, že nikdo na tom nejsme zrovna nejlíp, co myslíš?“ řekl namísto toho.

„A proto jste si přilezli pro spolupráci?“ Zajin se přiblížil do Andělovy těsné blízkosti, málem se dotýkali. „Prý jste slíbili tomu vašemu doktůrkovi a jeho rodině ochranu. To jsem na vás zvědavý, když totiž neudělá, co chceme, což dle svých slov bez vašeho souhlasu neudělá, sám dohlédnu na to, aby toho litoval.“

Na nedalekých hodinách odbyla pátá hodina a Šestému došlo, že První nikdy neměl v úmyslu přistoupit na jakoukoliv dohodu. Aniž by mohl jakkoliv kontaktovat své společníky, všichni najednou zmizeli a Laef tak na Trafalgarském náměstí cítil už jen své přátele zmateně pobíhající po náměstí.

„K čertu se vším,“ zaklel a vytáhl mobil.

 

***

 

Druhý den jsem se probudila brzy. Nebyla to příjemná noc. Nedařilo se mi najít polohu, ve které bych necítila potrhanou kůži, potlučené kosti, neexistoval snad kousek mého těla, o kterém bych nebyla neustále upozorňována úmornou bolestí. Sebrala jsem si věci, které mi Dalet koupil a vyplížila jsem se s nimi do koupelny. Z okna jsem poznala, že je ještě brzy, ani slunce nevyšlo nad obzor.

Když se mi podařilo sundat ze sebe poslední obvaz, mohla jsem spatřit, že se mi rány docela úhledně zatáhly a zakryly tenkou vrstvou kůže. Zdálo se, že již nemám žádnou otevřenou ránu a proto jsem se odhodlala vlézt do sprchy a spláchnout ze sebe špínu a krev, která se na mě hromadila, už co jsem opustila Abrahamův příbytek. Pozorovala jsem, kalnou vodu odtékající do odpadu - od šedé, po hnědou, místy krvavě rudou až růžovou. S ubíhající vodu jakoby odtékala i tíha, kterou jsem posledních několik týdnů cítila. Má bedra si o poznání odlehčila a já si užívala každou vařící kapku vody, vůni syntetického mýdla a šamponu v malých, jednorázových ampulkách.

V koupelně jsem objevila i hřeben a fen. Takže po dalších pár minutách už jsem si připadala jako civilizovaný člověk…s Vlčíma očima, dvoubřitou katanou, skoro deseti tisíci eury v potrhané obálce a ve společnosti Japonce, co si tu, v tomto státě, připadal víc doma, než já.

Opustila jsem koupelnu a sedla si na kraj druhé postele, na které ještě stále spal Desátý. To ho okamžitě probudilo a on v lehkém úleku vstal a rychle si odsedl na druhý konec postele.

„Já tě nechci zabít a ty mě taky ne, hádám,“ promluvila jsem potichu. „Za chvilku bude svítat. Měli bychom odsud co nejdřív odejít.“

„Kam chceš jít?“ ptal se a oblékal zároveň.

V zamyšlení jsem se poškrábala na temeni hlavy. „Do Anglie, jsou tam další Andělé.“

„To, že máš sebevražedné sklony, jsem už viděl, ale že jsi šílená, jsem netušil,“ smál se svému výroku, ale mě to vtipné nepřišlo. Né s mou minulostí. „Co tam budeme dělat? Pozdravíme se, než si vrazíme nůž do zad? Mně ta včerejší ukázka stačila na dalších několik let.“

„To je složitější. Pro začátek bude stačit, když ti řeknu, že je tam naše rodina. Čtvrtý, Šestý, Sedmý, Dvanáctý. Byl mezi nimi i Osmý, ale toho Druhý očividně zabil. Protože měl v tom obchodním centru jeho sílu u sebe.“

„To jako spolupracujete?“

„Tak nějak,“ zvedla jsem se z postele a obula si potrhané botasky, hodila katanu na rameno a obálku s penězi schovala pod oblečení. „Musíme už jít. Víc příště. Nemusíš jít se mnou, ale pochop jedno, nemůžu si dovolit, kvůli sobě, ani kvůli ostatním, aby Samech získal sílu dalšího Anděla. Zajin má partu z ostatních a je náš nepřítel, který má již síly dvou, zabil totiž Bhelliela.“

Z jeho výrazu jsem poznala, že co se mu tím snažím říct, pochopil až příliš dobře: Buď půjde se mnou dobrovolně, nebo ho okamžitě popravím. Nebylo proto divu, že se mi držel v patách, když jsem opustila pokoj a posléze i hotel.

 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Fíha

(Kájula, 5. 9. 2011 16:09)

Dobrý díl. Ráda jsem se po nějaké době dokopala k jeho přečtení a musím říct, že vůbec nelituju, naopak. Mám chuť tě tlačit k dalšímu psaní. :) Jsem zvědavá, jak to dopadne a doufám, že co nevidět přidáš pokračování. :)

Btw. "(...) Asi my nechceš říct, proč vypadáš jak bezďák a přitom taháš po kapsách desetitisíc euro?" - Asi mi nechceš říct...

"Na nedalekých hodinách odbyla pátá hodina a Šestému došlo, že První nikdy neměl v úmyslu přistoupit na jakoukoliv dohodu." - Na nedalekých hodinách odbila pátá hodina...

Huh...

(šíma, 22. 2. 2011 19:20)

Situace není růžová. Zdá se, že nemají "dobří" andělé na výběr a nezbývá jim, než počkat, jak se situace vyvine. Napadá mě, že se Laky dostala z Číny do Čech nějak moc rychle a nějaké to dobrodružství (třeba v Rusku) mohlo být zajímavé. Ale nejsem autor, jen tak mě to napadlo... Držím palec v další tvorbě! (mrk)

Něco málo, co mi padlo do oka:

„Díky, žes mě ošetřil,“ ukázala jsem si rukou na hrudník. „nemusels to dělat.“ – (malé písmeno na začátku pokračující přímé řeči, po tečce velké)

Sedmý se posadil na nejbližší židli:„Musíme se na to připravit. … – (chybí mezera mezi popisnou větou a přímou řečí)

Doufal, že to nedopadne jako posledně - Totálním fiaskem. – - totálním fiaskem. (malé písmenko „t“?)

Hezký večer a držím palec! ;-)