Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 73

29. 4. 2012

„Myslím, že mám právo slyšet víc,“ promluvil anděl za mnou náhle a vůbec mu nevadilo, že jsme v davu lidí. „Co vůbec děláš tady, pokud jsou tvý společníci v Anglii?“

Naprosto logická otázka, kterou jsem očekávala už nějakou chvíli. Zadumaně jsem si pro sebe vrčela a přemýšlela odkud začít. Jedno trefil přesně – měl právo to vědět. Nechtěla jsem být jako Sebastian, který mi vzal možnost na volbu, jak budu žít a ani mi pořádně nevysvětlil, proč se tak stalo. Došlo mi totiž, že se vlastně zrovna teď chovám úplně přesně jako on a to mě děsilo snad víc než vlčí krev proudící mi žilami.

Proč jsem vůbec šla tudy? přemítala jsem a rozhlížela se po Staroměstkém náměstí. Orloj se každou minutou chystal odbít a pod ním se hemžily davy lidí, aby si mohly prohlédnout jeho krásnou hru času. Jít přes velké město neníbezpečné, mohla jsem jít jinudy. Odpověď jsem ovšem znala. Tady byla má minulost a vábila mě jako svíčka noční můry.

Z davu se k nám blížili dva lidí a na Daletově tváři naskočil poplašený výraz: „Nic neříkej, já to vyřídím!“ šťouchl do mě a s úsměvem pozdravil dva strážníky.

Měla jsem obavy, že nás půjdou legitimovat, ale oni si ověřovali naši národnost trochu jinak. Jednoduše se pustili s andělem do řeči, a když jim odpovídal dokonalou češtinou bez jakéhokoliv přízvuku, zdáli se být naprosto spokojeni. Pak se obrátili i na mě, když jsem dlouho nic neříkala.

„A co vy? Jste tu za památkami?“ obrátili se na mě.

„Ale ne, já bydlím na Jižňáku. Tudy se chodívám jen projít.“

„Nevadí vám davy lidí?“divil se menší z policistů.

„Překvapivě je jich tu stále hodně, co? Krizi bych si představovala trochu jinak.“

„Většina lidí si myslí, že se jich dění, které se nestalo přímo jim, nijak netýká.“

„To je pro nás Čechy skoro až typické, že? Nepsal o tom už náhodou i Karel Čapek ve Válce s Mloky?“

Anděl vedle mě se snažil tvářit, že ho situace vůbec nepřekvapila. Málem jsem se rozesmála, ale dařilo se mi soustředit se na nastrojenou debatu s muži zákona.

„Máte pravdu – ale snad to nedopadne jako za jeho doby. Omlouváme se, že jsme Vás vyrušili,“ rozloučili se oba muži a pokračovali davem dál, k další skupině pro ně podezřelých lidí.

 

 

„Proč jsi mi to neřekla?!“ mluvil ke mně Dalet mou rodnou řečí.

„Tys začal mluvit anglicky. A navíc ses neptal,“ ušklíbla jsem se škodolibě. „Vlastně mi to nepřišlo tak důležité,“ omluvila jsem se trochu neohrabaně a pokračovala v chůzi mimo náměstí.

Chvíli jsme šli potichu. Nakonec mě ale něco napadlo: „Kousek odtud bývala čajovna. Nevím, jak to bude teď, ale vždycky tam měl člověk dost soukromí. Tam bychom si mohli vklidu promluvit. Zasloužíš si vědět, do čeho se mnou jdeš.“

Namísto odpovědi jen pokýval hlavou.

 

 

***

 

Pokud chtěl Sebastiana zastihnout ve vile, musel vstávat dostatečně brzy ráno. Nevadilo mu to, protože sám musel za nějakou chvíli odejít na přednášky na lékařskou fakultu.

Hodiny v hale odbíjely pátou ráno. James popíjel ranní kávu a čekal, až se do kuchyně dostaví jediný další člověk, který měl ve zvyku vstávat ještě před rozedněním. Nemýlil se. Ještě než velké hodiny dooznámily přesný čas, stál Sebastian v kuchyni a trochu ospalýma očima pokynul Jamesovi dobré ráno.

„Co tak brzy?“ vyptával se muže a přisedl si ke stolu.

„Napadlo mě, že bychom měli ArBetovi uspořádat pohřeb. Nemusí to být nic oficiálního, asi by stačilo jen něco vzadu na zahradě. Chtěl jsem to ale nejdřív probrat s tebou,“ přešel rovnou k věci, protože tušil, že na zdlouhavé kroužení kolem horké kaše nebude mít čas.

„Už jsem o tom také přemýšlel. Nevím, zda je to dobrý nápad. Zdá se mi, že o tom andělé nechtějí ani moc přemýšlet.“

„Právě proto. Možná se neznali tak dlouho, ale pořád to byl jeden z nich. Jsem si docela jistý, že ačkoliv to nedávají najevo, jeho smrt uvnitř nějak prožívají.“

Sebastian se pousmál. James se svého názoru nehodlal vzdát a byl za to docela rád. Sám neměl dost vůle trvat na něčem, k čemu se jeho svěřenci stavěli odmítavě. Možná to kdysi dělal, ale nyní se mu na to už nedostávalo sil. „Promluvím s nimi a uvidíme. Mohli bychom mu udělat malou mohylu vzadu na zahradě.“

„To je docela dobrý nápad.“

 

***

 

Byl naštvaný. Ne vlastně to ne… byl totálně nasraný.

Další kus nábytku prolétl vzduchem a roztříštil se o protější stranu jeho pokoje. Žádné z vybavení místnosti nezůstávalo na zemi – všechen jej držel zvednutý do vzduchu pouhou silou vůle. Ze skříně už zbývaly jen tříšky, stolu urazil nohy a dál pokračoval ve svém běsnění.

Doufal, že ho to uklidní, ale napěti jen stoupalo do ještě větších výšin.

„Ksakru! Doprdele!“ nadával potichu. Kdyby tam ti budižkničemové nebyli, mohl jsem ho dostat! Neee… oni museli jít taky a dělat mi dohled! Ale kdo to byl? cítil zmatenost. Vždyť nedávno viděl podobnou dívku – tehdy, když ho napadl Laef. Měla v medailonu třináct drahokamů a ovládala neuvěřitelnou sílu. Tahle byla prakticky stejná, ale měla jen jeden jediný kámen. Co má tohle všechno znamenat? Která z nich byla ta pravá? S jitotou mohl říct jen, že ta, jež měla jen jeden jediný kámen, by měla být Lakejja. Právě tahle dívka odpovídala popisu Třináctého anděla tak, jak měla dle všeho být, jak měla vypadat z toho, co o ní Mortalis zjistili i co o ní věděl on sám.

Někdo hlasitě zabouchal na dveře. Všechen nábytek, který se do té doby vznášel ve vzduchu, ztěžka dopadl zpáty na podlahu.

„NO!“ zařval a těžké dveře se pomalu otevřely.

Starší muž s hodností kapitána vešel do místnosti. Nijak nedával znát najevo své překvapení nad tím, že většina vybavení se válí na zemi v poloze, do které by jej žádný stěhovák nepostavil.

„Velení si chce s Vámi promluvit ohledně schopností některých andělů. Sice vědí, že první chcete najít tu dívku, přesto pro Vás mají návrh, kudy by bylo vhodné dál postupovat. Vzhledem k nedávné situaci bych Vám doporučil, abyste jejich návrh přijal,“ hodil po něm štos papírů a bez jakéhokoliv rozloučení odešel.

Samech to chápal. V hrdle cítil podivný knedlík a srdce mu bušilo až nepřirozeně klidně. Pochopil to jasně – teď už nebude hru diktovat on, ale oni. Už ovšem nemohl couvnout, kdyby odešel, zůstal by sám, proti všem, kteří již měli spojence. Musel to dotáhnout do konce.

Za každou cenu…

 

***

 

Dny ve vile ubíhaly až podezřele klidně. Počasí se konečně umoudřilo, a tak deštivé dny nahrazovaly stále častěji ty zalité sluncem a teplem.

„Cítíš se dobře?“ ozvalo se Ruetovi za zády. Ani se neohlédl, protože ten hlas již znal dostatečně důvěrně.

Tyam si k andělovi přisedl a svůj zrak též upřel na malý náhrobek, který tu nedávno vyrostl. Nebyl osamocený, byly tu rovnou dva, ale jen na jednom z nich hořela svíčka.

„Není správné, aby tu byl pomník i pro Třetího,“ postěžoval si Ruet.

Tyam jej jemně chytil za rameno a poklekl vedle něj: „James to navrhl hlavně kvůli Laefovi – abychom si uvědomili, že všichni – chtě-nechtě prostě nějak patříme k sobě.“

„Co je mi po nějakém přívěsku. Máme stejnou krev jako sedm miliard dalších lidí a taky jim kvůli tomu nezakládáme vzpomínková místa.“

Dvanáctý si jen hlasitě povzdechl. Snažil se proti Sedmému argumentovat, ale sám s tím také nesouhlasil.

Aby toho nebylo málo, objevil se u nich i Čtvrtý: „Neměl jsem ho rád,“ začal trochu méně zeširoka, než jak původně zamýšlel, „ale přišel jsem ho před tím varovat. Díky našim minulým nesvárům mi ale nevěřil.“

Oba andělé se na něj trochu překvapeně podívali.

„Neměli byste jeden na druhém tak vyset,“ pokračoval plynule dál poklepaje oba anděly po zádech. „Pouta, která se mezi anděly vytváří, nejsou příliš stabilní. Podívejte se na Lakejju a Laefa.“

Kdyby mohl vidět, spatřil by dva vyděšené pohledy, jež se na něj upírají. Co však nemohl spatřit, moc dobře tušil.

„Zeptejte se ho, co se stane, až se Lakejja vrátí. Proč myslíte, že se ji nepokouší najít tak, jak našel Samecha? Síly na to má víc než dost. Kdyby věděl, kde je, musel by se ji pokusit zabít. Bojí se její přítomnosti.“

V Ruetově tváři se objevilo zděšení. Cítil na sobě Tyamovu ruku, jak se mu pomalu zarývá až do masa: „To není pravda!“ zaječel Dvanáctý a rozebehl se zpátky do vily.

Čtvrtý jen pokrčil neurčitě rameny.

Ruet pomalu vstal, ale za Tyamem se nevydal: „Těmhle kecům fakt věříš?“

„Nezáleží na tom, čemu věřím nebo ne. Jak to doopravdy je, se dozvíme časem.“

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA