Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 74

6. 5. 2012

Čajovna, kterou jsem si pamatovala ze svého mládí, už dávno zkrachovala. Přesto jsme nedaleko našli jinou a v ní se pohodlně zavrtali do velkých křesel v přítmí tlumených světel.

Zůstali jsme tam prakticky celý den. Dalet byl velmi empatickým posluchačem. Zoufale jsem se snažila vyhýbat vyprávění o krvi. Všude, kde se má katana smočila v rudé vazké tekutině, jsem andělovi popsala jen to nezbytně nutné a zbytek přeskočila. S rostoucí hrůzou, jež se mě už nějaký čas snažila svázat svými černými lany, jsem si uvědomila, že mé vyprávění je více mezerovité, než spojité a plynulé. Desátý dokázal mé pocity číst a na problematické okamžiky se mě zatím nevyptával.

Schovával se za malý šálek se zeleným čajem. Přestala jsem hovořit a dívala se do jeho tmavohnědých očí. Fascinovaly mě. Mezi anděly se tolik lišil svým japonským vzhledem. On mi svůj pohled oplácel. Minuty ubíhaly, čas kolem nás tekl s rychlostí horské bystřiny.

„Ty se mých očí nebojíš. Jak to?“

Usmál se.

Co mu přijde vtipné?

„Víš, je docela humorný paradox to, že ty jsi byla v té zemi za bránou už dvakrát a potkáš se semnou, který tam nebyl ani jednou. Pro mě jsou tvé oči prostě jen zvláštní, ale ne zlé nebo děsivé.“

Dlouho mi nedocházelo, co právě vyslovil.

Ona tam nebyl?! Bušilo mi v hlavě a naráželo do lebky, snažíce se mi skrz ni projít ven. Možná jsem byla příliš unavená, než abych dokázala přemýšlet. Vždy jsem si myslela, že průchod je podmínkou k tomu stát se andělem – naprosto očividný omyl.

„Sebastian mě tam nikdy nevzal,“ pokračoval po chvíli sám, aby řeč nestála. „Nepředpokládal, že bych se stal andělem. Jsem asi jediný, koho si jeho síla našla sama.“

Přistihla jsem se, že mé prsty mnou unavené oči a ústa zívají v širokém úšklebku: „Promiň,“ omlouvala jsem se, „nevzpomínám si, kdy jsem mohla naposledy sedět a nemuset se ohlížet přes rameno, kdo se mě chystá zabít.“ Opravdu jsem přemýšlela o tom, kdy to bylo naposledy… Tehdy s Laefem na náměstí… Proč Daletovi věřím tak snadno? „Viděla jsem svitek,“ pokračovala jsem, když mé myšlenky poskočily někam dál. V andělově tváři se značil trochu zmatek z mého skákání po tématech zdánlivě bez jakéhokoliv řádu. „ten svitek o síle. Zdá se, že ji zvládne nést jen někdo, jehož předci přišli odtamtud sem. Projít bránou tam zvládne nejspíše pouze někdo, kdo má takovou genealogii. Napadá mě tedy, jestli nejsi potomek někoho, koho Sebastian znal?“

„Ne to asi ne, nebo možná ano, ale nevím o tom. Dle mého za to mohl nedostatek času. Prostě už nebyl extra čas a tak mi ji dal a starej se. Možná čekal, že mě to zabije. Ale sai díky tomu, že jsem tam nemusel, jsem dokázal zůstat tak dlouho v ústraní…“

V jeho větě zůstávalo cosi nedokončeného: Vyčítá mi snad to, že nyní je do celé andělské války vtažen?

„Tím tě ovšem z ničeho neobviňuji,“ dodal náhle. Pousmála jsem se, protože mi to přišlo, jako kdyby se mi snažil číst myšlenky – a velice úspěšně.

„Ale měl bys. Možná se teď jednalo jen o náhodu, ale kdyby se nestala celá ta událost s mým zmizením, určitě bychom tě hledali. A zdá se, že Šestý začíná svou sílu ovládat opravdu dobře a dříve nebo později by tě určitě našel.“

„Jestli je pravda to, co jsi mi tu teď celu dobu vyprávěla, pak bych byl určitě rád, že jste mě první našli vy a ne nikdo jiný. I teď jsem rád, že jsi mě našla dřív než Samech – zachránilo mi to život, nemýlím-li se.“

„Život se nedá zachránit, dá se jen prodloužit.“

„Jsi příliš pesimistická. Musíš se na to koukat z toho lepšího úhlu.“

Třásly se mi ruce. Mluvil o „lepších úhlech“ a netušil, kterými pohledy jsem prošla já. Plné krve a násilí, rozřezaných těl – to byl úhel, ze kterého jsem se dívala na svět já.

„Za těch pár měsíců jsem potkala pár lidí a nikdo z nich to nepřežil.“

Jen neurčitě pokrčil rameny a v mých očích se objevila hrůza: Je mu to snad jedno?!

„Samech spolupracuje s tajnou organizací. Jestli mě dokázali najít tady, pak by to dokázali kdekoliv a kdykoliv. Nejsem hlupák a chápu, že pokud chci přežít o pár dnů nebo týdnů víc, pak potřebuji spojence. Nabídla ses mi a já přijal. Nejsem idiot a moc dobře vím, co znamenaly ty mezery v tvém vyprávění, a chápu, že o tom nechceš mluvit. Mrtvoly jsou něco, čím se člověk nerad chlubí.“

Tomu říkám útěcha.

„Děsí mě to,“ zašeptala jsem skoro neslyšně. „anděly měla před tím vždycky zastavit přísaha.“

„Tys přísahala, že nikoho nezabiješ?“ divil se. „Její porušení je prý velmi bolestivé. Nikdy jsem neměl dost odvahy zajít tak daleko, abych to vyzkoušel.“

Prý?! Prý?! Jestli jsem předtím byla vyděšená, tak nyní už pro můj stav nebyla vyvinutá dostatečná stupnice, abych dostatečně ohodnotila svůj aktuální stav. On vůbec netuší, o co jde. On vůbec nezná to, co vědí ostatní! Vůbec v tom nežil a nežije. Přišlo mi, že se dívám na… Přijde mu to snad jako hra? Má asi pocit, že jsme ho vtáhli do nějaké dobrodružné zápletky. Jenže tady s koncem hry končí i naše existence, dochází mu to vůbec?! ArBet se pokoušel žít normální život, ale věděl naprosto přesně, co je to být anděl, ale tenhle?

„Zabil jsi už někoho?“ zeptala jsem se na pro mě zásadní otázku.

Jeho mlčení by bylo odpovědí samo za sebe. Zde rozhodně neznamenalo souhlas. Možná se cítil trapně, když poznal, že mě nedělá zabíjení takový problém. Ztratila jsem nervy. Posledního člověka, kterého jsem takto vyrvala z jeho pokusů žít postaru, jsem tím zabila. Jeho medailon s nejnebezpečnější silou se houpal na krku nejobávanějšího anděla vůbec. A teď tu seděl přede mnou obyčejný normální člověk, co nějakou podivnou náhodou měl na krku přívěšek podobný tomu mému a snažil se mi tvrdit, že naprosto přesně ví, o co jde?

„Dalete, ty bys se mnou šel, kdybych ti nevyhrožovala, že tě jinak zabiju?“

„Kdybych jít nechtěl, nepomohlo by ti ani to vyhrožování.“

Lhář, napadlo mě okamžitě. Dalšímu už ale podruhé ublížit nedokážu.

„Chci, abys utekl. Zkus zapomenout na to, že jsme se setkali a zase se někde schovej,“ požádala jsem ho náhle. Vstala jsem a pomalu sbírala všechny své věci rozhodnutá opustit čajovnu a s tím i prapodivného anděla.

Prudce mě chytil za ruku: „Zbláznila ses? Teď jsem ti říkal, že chápu, že tomu nemůžu utéct. Sám nepřežiju.“

Mé či se náhle změnily v lidské – tělo přestalo regenerovat. Téměř ve stejnou chvíli se mi v nich objevila trocha vody: „Jenže se mnou tě čeká jenom smrt. Už jeden na to doplatil. Za ArBetovu smrt můžu já. Ať se na to podívám odkudkoliv… Nechápu to, co se to děje, že to nejsem schopná poznat včas.“

„Nikdo přece nemůže vědět, co se stane. Nikdo nedokáže absolutně dohlédnout důsledky svých činů.“

„To je sice pěkný, ale mě na to ale asi chybí i nějaký vnitřní smysl. Říkali, že se nezměním, ale asi tohle je ten projev vlčí krve. Moje svědomí někde umřelo, když jí do mě pumpovali,“ a v tu chvíli mi to došlo. Zapotácela jsem se několik kroků dozadu. Můj Bože, změnilo mě to. Najednou všechno dávalo dokonalý smysl. Najednou jsem chápala, proč bylo tak snadné si cestu z Číny doslova prosekat, proč jednodušší než okrást živého, bylo obrat mrtvolu, z které ještě vytékala horká krev. Kdysi bylo mé svědomí silné, ale teď mizelo, postupně, že jsem si toho ani nevšimla a všechno to, čeho jsem se vždy tak bála, se neřízeně hnalo napovrch a umožňovalo mi činit zvěrstva, která se mi tak hnusila. Otupovalo to moje smysly, které by trest za porušenou přísahu činily tak nesnesitelným, aby mi zabránily v tom to opakovat znovu a znovu. Vše bledlo – mé srdce vychládalo. Generál to věděl, proto mě nepustí, čekají, až se to stane. Až mé svědomí zmizí úplně, až je budu schopná zabít. Nesmím se vrátit domů! „Nesmím se vrátit domů,“ zašeptala jsem se sotva slyšitelně. Mé oči těkaly ze strany na stranu. Někde na podlaze jsem se pokoušela najít text nápovědy o tom, co bych si měla dál myslet, kudy jít a kráčet ve svých zběsilých myšlenkách. Z nápojového lístku jsem vytrhla stránku: „Máš tužku?“

Trochu neochotně mi jednu půjčil.

„Přesuň se na tyhle souřadnice. Už tomu rozumím, nemůžu se vrátit. Jasně, chápu to,“ možná jsem mluvila spíše pro sebe, než pro Desátého. „Řekni jim, řekni jim, že…“

Něčí ruce mě chytily za ramena a prudce se mnou zatřásly: „Prober se!“ lomcoval se mnou anděl, „Chápu, že je toho na tebe moc, ale teďka už blbneš. Uklidni se trochu.“

Prudce jsem ho odstrčila: „Ty to nechápeš!“ skoro jsem zaječela. Když se na nás ale už ohlédlo několik dalších hostů, zase jsem si sedla a konečně ztišila svůj hlas: „Omlouvám se. Chápu, že už z toho utýct nemůžeš. Byla bych radši, kdyby to šlo, ale máš pravdu, že na to je už příliš pozdě. Můžeš ale bojovat s někým, s kým budeš ve větším bezpečí. Oni ti pomohou, ale když se tam vrátím já, hrozí, že mě Vlci nakonec přinutí zranit i je. Už to totiž začalo. ArBet je toho důkazem. Jsi asi jediný z nás, komu se kdy povedlo žít normálně. Přála bych si, abys byl s těmi ve vile a zkusil je to naučit. Když půjdeš teď sám, Vlci tě nechají jít a já… Nemůžu to slíbit, ale pokusím se Samecha nějak zastavit.“

„Sama?! Blázníš?“

„Je jedno, jestli budu sama, nebo budeme tři. Jich jsou možná tisíce. Je to asi sebevražda tak jako tak…a raději já než vy. Sebastian pořád opakoval, že jsem měla být jediný anděl. Já se tomu nevyhnu, i kdybych utekla na kraj světa, vždycky mě to zase dožene, ale vy ostatní můžete žít jinak. Vy si takový osud nezasloužíte.“

Začal se smát.

„Tohle není k smíchu!“ rozčílil mě.

„Dobře, zkusím se přesunout, ale chvilku tady pak počkej, dobře? Vrátím se.“

Zavřel oči a než jsem ho stihla zastavit, už se pokoušel přesunout. Dopadlo to, jak jsem si myslela, protože on se rozhodl se mnou spolupracovat a v tu chvíli se též rozhodl nést část osudu, kterou se mě Vlci snažili držet od mých andělských přátel. Do jeho těla se opřela úmorná křeč, dokonce ani nedokázal vydat hlásku bolesti a místo toho se jen dusivě rozkašlal.

Idiot, napadlo mě prakticky okamžitě. „Kdybys mě poslouchal, došlo by ti, že pokud Vlci nepustí mě, rozhodně nepustí někoho, kdo se rozhodl být mým spojencem,“ povzdechla jsem si.

„Dobře,“ trochu se zadýchával, „tohle už chápu. Jenže taky rozumím tomu, že pro naši budoucnost je prostě nezbytné, aby ses vrátila domů.“

„Teď jsem se ti pokoušela vysvětlit, že to prostě nejde. Ublížila bych jim tím. Mortalis mají pravdu, jsem bezpáteřní zrůda, co vraždí lidi bez špetky slitování, bez svědomí, co by ji mohlo zastavit.“

„Je šance, že když by Samech nežil a podařilo se nám odstranit Mortalis, že andělé budou moci žít relativně normální a obyčejný život?“

„Nejspíš ano.“

„V té skupině, co jsi vytvořila, je zatím nejvíce andělů. Navíc je tu šance, že když s nimi budeš ty, že s tebou bude ochotný spolupracovat i První. Tím bychom mohli získat proti Samechovi dost síly, abychom se mu alespoň vyrovnali. Když bys měla svědomí, byla bys ochotná vrátit se do Anglie a bojovat s ostatními?“

Než mi došlo, co se mi snaží naznačit, tak jsem mu to odsouhlasila.

„Uděláme tedy dohodu…“

Doháje, to už jsem jednou někde slyšela…

„…vrátíš se se mnou zpátky do Anglie, mezi ty anděly, kterým tak věříš a pokusíme se zastavit Samecha v tom, aby nás vyhladil. Podaří-li se nám ho zbavit, je šance, že jednou budeme moci žít normálně a já vás to klidně naučím, pokud už zapomenete, jak se to dělá. Na oplátku ti přísahám, že budu tvým svědomím, že ti budu stát po boku a neopustím jej,“ jeho medailon se rozzářil.

„Blázne, co to vyvádíš?!“

„Když bych čekal, až mi to odsouhlasíš, tak by se to nikdy nestalo,“ vyčetl mi naprosto neskrývaně.

„Já tvou přísahu nechci.“

„Jenže já to nepřísahal jenom tobě. Když tě tam dotlačím, budeme moci žít svobodně. Nedělám to jenom pro tebe. Nemůžeš mě tedy mé přísahy zbavit tak snadno.“

Rezignovaně jsem si povzdechla. Na nějaký konflikt už bylo stejně pozdě: „Dobře. Snad se nepleteš. Snad dokážeme vytvořit koalici ze zbývajících andělů, abychom se z téhle situace dokázali nějak vybruslit. Musíš mě ale hlídat. Nesmíš mi dovolit, abych ublížila někomu od nás, někomu z ostatních andělů.“

„Udělám, co bude v mých silách.“

 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA