Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 75

13. 5. 2012

Slunečné nebe věštilo pro vše živé dobrou náladu a dávalo tušit, že zprávy, které dnes člověk uslyší, budou přinejmenším dobré, ne-li přímo skvělé. Hranatá budova nemocnice s mnoha výstupky a popisky se hemžila životem, jako podivné mraveniště chromých mravenců přicházejících dovnitř a těch zdravých spěchajících rychle zmizet a už se přinejlepším nikdy nevrátit.

Do budovy vcházela i trojice s lesklými medailony na hrudi, které se za posledních několik měsíců staly znamením mnoha teroristických útoků po celé Zemi. Jen tihle s nimi výjimečně neměli nic společného.

„Ahoj,“ pozdravili všichni tři jednohlasně, jakmile vešli za Poutníčkem na pokoj. Devátý jej měl celý sám pro sebe. Zářil štěstím, s novou ledvinou, která se dle doktorů zatím ujímala své funkce docela dobře.

„Tak co? Jak ti je?“ ptal se Zajin a přisedl si na kraj postele, zatímco jeho dva společníci si každý přitáhli jednu z židlí.

„Doktor říká, že budu muset brát nějakou dobu léky, aby mé tělo tu ledvinu neodmítlo, ale prý to vypadá dobře.“

Thearr se líně protáhl: „Dohodli jsme se, že jakmile budeš moct, že se přesuneme někam jinam. Možná do Ameriky. Začíná to tu být příliš nebezpečné.“

Poutníček přejel po Zajinovi nechápavým pohledem.

„Shodli jsme se na tom, že v aktuální situaci toho moc nedokážeme a bude lepší, když počkáme někde v ústraní, jak se vyvine situace mezi Samechem a tou skupinou co zformovala Lakejja. Třeba se mezitím i ona někde nějak objeví,“ ujal se slova Haji – nesnášel ticho a zdálo se, že Zajin na Poutníčkův tázavý pohled nehodlá odpovídat. „Snaž se dát do kupy co nejdřív, aby ses zvládl přesunout. My tě tu budeme čas od času navstěvovat, je ale riskantní, abychom sem chodili příliš často. Budíme tím zbytečnou pozornost.“

„Kluci,“ tón Devátého hlasu donutil posluchače zpozornět. „Proč to vlastně děláte? Kdy se to stalo, že jsme si přestali jít po krku a začali jsme víc než jen spolupracovat?“

Vyslovil to, co trápilo každého z nich a nikdo neměl dost odvahy na to, aby to řekl nahlas. Kdy se to tedy vlastně stalo? Začalo to jako nezbytnost – sešli se, aby byli schopni přežít. Začalo to tak, že každý chtěl Zajinovu sílu sám pro sebe a toužil si ji vzít, jakmile by se mu k tomu naskytla příležitost. A protože Zajin nesnášel Šestého, bylo jen logické, že si založí vlastní skupinu. Někdy v tom čase, ve kterém trávili tvrdou zimu ve Skotsku, a choulili se jeden k druhému, aby se ze zoufalství zahřáli, se muselo stát, že čekání na to, až se jeden druhému stane kořistí, se změnilo na snahu udržet toho druhého při životě, aby nezůstali osamocení a sami. Co je děsilo víc, než kterýkoliv nepřítel, neslo neonový nápis: samota.

***

„Ruete,“ Miriam vstoupila do tělocvičny, „mohla bych s tebou mluvit?“ Když spatřila, že tam anděl není sám, ještě rychle dodala: „O samotě.“

„Mám tu na tebe počkat?“ Tyam si sebral od společníka cvičební náčiní a šel jej uklidit.

„No asi to bude na dýl,“ omlouvala se Miriam a házela po Ruetovi omluvné pohledy.

Sedmý začínal tušit, která bije: „Když tak si zatrénujeme zase zítra,“ rozloučil se s Dvanáctým mávnutím ruky a následoval dívku do výtahu.

Když se dveře zavřely a kabina se rozjela o patro výš, skočila Miriam andělovi kolem krku: „Děkuju. I za to, žes to nikomu neřekl – ani Tyamovi.“

„Proč tam jdeš dneska?"

„Teď by mělo být vidět něco víc než minule a doktorka by mohla s určitostí říct, jak je dítě staré.“

„A konečně tedy poznáme, jestli je opravdu Laefovo?“

„Pokud bude starší, než co se stalo…“ Hlas se jí zadrhl.

Ruet ji objal: „Promiň, jsem v tomhle trochu neohrabaný,“ omlouval se.

Když si brali bundy z věšáků a Sedmý galantně pomáhal Miriam do lehkého kabátku, zaslechli za sebou Šestého hlas. Ruet cítil, jak s sebou dívka trochu cukla a podívala se na něj se zoufalou prosbou.

***

„Hej, kam to jdete?“ zahlaholil, když viděl svou dívku s jedním z andělů opouštět dům. Ti dva spolu trávili nějak moc času. Proč tak najednou?  Mohlo snad, že jí znásilnili za to, že s ním už nechtěla trávit svůj volný čas?

„Ahoj Laefe, Miriam mě jen požádala, abych jí pomohl s nákupem,“ prohodil Ruet nevinně a nezasvěcený posluchač, by mu to i uvěřil.

„Můžu jít s vámi?“

Sedmý cítil, jak se dívčiny ruce zarývají do jeho paže. Bála se. Dokud neměla jistotu, čí geny nese dítě, nechtěla, aby o tom Šestý věděl. Už by nedokázala zažít tu beznaděj, když zmizel za Samechem. Všichni z vily říkali, že je zázrak, že se vrátil celý a ona si byla jistá tím, že podruhé by se opakovat nemusel.

„Hej Laefe, pojď se mnou dolu na chvilku. Ruet mě tu chce nechat a já nemám s kým trénovat,“ zahlaholil Tyam ode dveří do společenské místnosti. Sedmý po něm hodil děkovný pohled a anděl se na něj jen chápavě pousmál.

Šestému nakonec nezbývalo, než nechat svou milou odejít s jiným mužem a jít se věnovat nejmladšímu andělovi ve vile. Pomalu se bok po boku odebrali zpátky do podzemí.

„Tobě to nevadí?“ promluvil Laef po chvíli ticha ve výtahu.

Tyam trochu nechápal, co má na mysli: „Co?“

„Ruet jde někam ven s Miriam. Poslední dobou spolu tráví nějak moc často.“

„Heeej, neříkej mi, že na něj žárlíš!“ smál se od ucha k uchu.

„Nežárlím!“

„Nemusíš se bát, Miriam není jeho typ.“

„To nebylo vůbec vtipný, abys věděl,“ vyčítal Tyamovi jeho prohlášení.

„To taky být ani nemělo. Já nevidím jediný důvod, proč by měl mít Ruet něco s Miriam. Ta holka je tu s námi zavřená a nemá prakticky žádné jiné přátele. Nemůžeš po ní chtít, aby se točila jenom kolem tebe a nikoho dalšího. Buď rád – u Rueta ti fakt nehrozí, že by si s Miriam něco začal, nebo ne?“

***

Zabít je? No proč ne. Zajin mu vlastně k ničemu nebyl, navíc – kdo by netoužil po tom být nesmrtelný? Proč se mu ale na duši i na mysl vkrádala dotěrná myšlenka o tom, že on by rozhodně nebyl ten, komu by jeho sílu svěřili?

Pozoroval okna protějšího hotelu za pomoci triedru. Prvního nesmírnou výhodou zůstával fakt, že má na své straně právě Poutníčka, jež s Lakejjou jako jediní oplývali schopností znemožnit komukoliv, aby se přenášel z místa na místo. A co bylo obecně známé: Lakejja své schopnosti neuměla patřičně využívat. Zajin se svými společníky se tak pravidelně přesouval mezi Skotskem a Anglií a zdálo se skoro nemožné, aby je někdo dostihl. Jejich taktika byla téměř bezchybná, ale lidé… ti mrští červi, co postrádali na schopnostech, doháněli svým obrovským počtem.

Udělali ze mě volavku, vrčel si pro sebe. Volit si nemohl. Když by na Zajina zaútočili lidé, nebyl by pro něj problém jim utéct tím, že se přenese – určitě by mu došlo, po kom doopravdy jdou.

Takže on je rozptýlí a ostatní mezitím snad udělají svou práci správně.

 

Zajin se svými druhy opustili hotel. Členové Mortalis jim šli nepozorovaně v patách. Druhý mezitím čekal ve velké dodávce na chvíli, kdy dostane svolení pro to, aby zaútočil. V rukávu měl jeden trumf a doufal, že První na tu návnadu skočí, byl si jistý, že se ji pokusí sežrat i s navijákem.

*** 

„Musíme nakoupit něco k jídlu,“ utrousil Thearr a zabouchl dvířka prázdné lednice.

Jako na povel se zbývající dva andělé podívali do svých kapes, aby zjistili, kolik jim zbývá peněz. Oba dva mu hodili vše, co u sebe našli.

Zajin s nelibostí zjistil, že už mají sotva na večeři: „Budeme muset zase sehnat nějaké peníze,“ opustil pohodlně vyležený důlek na gauči a připojil se k Thearrovi u vstupních dveří. „Dojdem na náměstí, obstaráme si obnos v místní herně a přesuneme se zase jinam.“

I Haji pochopil, že je na čase zvednout kotvy. Nesnášel tohle utíkání z města na vesnice a zase zpátky do měst snad po celém Skotsku. Za posledních několik měsíců spatřil víc míst, než byl ochotný navštívit za celý život. „Fajn, souřadnice jsem obstaral. Jenom nechápu, proč pořád kysneme na ostrově. V Africe by bylo rozhodně víc bezpečno.“

Nad jeho lamentováním však oba andělé jen mávli rukama. Podobné stěžování si slyšely snad po sté a nakonec to vždycky dopadlo úplně stejně. Zajin rozhodl, že budou ve Skotsku a tak to taky zůstalo.

 

 

Z herny si nakonec odnesly krásných tisíc liber. Obsluha mluvila o obrovském štěstí výherců, ovšem Thearr věděl své. O žádné štěstí nešlo, stačila k tomu prachsprostá schopnost ovládat předměty pouhou svou myslí. Obstarával si takto obživu už od dob, kdy se vrátil z Lesa zpátky na Zem. Kdysi býval gambler a nyní se mu jeho znalost automatů opravdu hodila – věděl, kde má v sobě skryté zařízení, které stačilo jednoduše odpojit, aby neudávalo přístroji to, že nesmí padnout jackpot. Jakmile se toto povedlo, naskládat správné symboly na válečcích už nepředstavovalo žádnou překážku.

Vylezli z tmavé místnosti s chabým osvětlením na malé náměstíčko. Všichni se shodli, že spíše než město, je to trochu větší vesnice a podle počtu obyvatel v herně trpící závislostí na herních automatech.

 „Zajine, co se děje?“ obrátil se na společníka Haji, když viděl, že zůstal stát uprostřed chodníku.

„Dežaví.“

„Cože?“

Thearr zakroutil očima: „On myslí. Déjà vu.“

Zajin tohle místo moc dobře poznával. Věděl, že tu nikdy dřív nebyl, nikdy tudy necestoval, a přesto si vzpomínal na ten pohled, jako by se to událo nedávno. Vzpomínal ale i na něco dalšího. Tohle není místo, kde vše skončí.

Ohlédl se směrem, odkud očekával příchod agentů. Nemýlil se, už se rychle blížili k nim, se zbraněmi připravenými k palbě.

„Druhý,“ zašeptal Haji.

Thearr chytil Zajina za rameno: „Musíme vypadnout. Jsou v přesile. Bojovat s nimi by byla hloupost.“

První se však usmíval a andělé pochopili, že utíkat nehodlá.

„Běžte pryč, já vás doženu.“

„Zešílels? Hele neblázni, jdeme odtud. Žádné zbytečné hrdinství.“ Thearr byl asi jediný, kdo měl stále dostatek rozumu.

„Hej První!“ ječel Samech přes celé prostranství. Agenti po jeho boku se na něj podívali jako na největší lůzu. „už víš, kde je Lakejja?“

Všichni tři zpozorněli. Jen Jedenáctý a Pátý spíše kvůli Zajinovi u kterého tušili, že by v následujících minutách mohl udělat hloupost, které by ani včas nestihl litovat.

Samech se samolibě usmíval a jim došlo, že on ví něco, co ostatní netuší. „Když se necháš zabít rychle, možná ti to před smrtí prozradím. Nedávno jsem ji potkal.“

Zajin vrazil své věci Thearrovi a jasně mu rukou naznačil, že mají s Hajim vypadnout. Jen si povzdechli, ale oba dva jej uposlechli a rozhodli se stáhnout do ústraní.

„Koukej zůstat celej,“ nakázal mu ještě Thearr než s Hajim odběhli pryč.

Zajin si uvědomoval, že těch padesát agentů před ním nejsou jediní přítomní. Byl obklíčen a jediná cesta pryč byla přenesením se někam jinam. Věděl, že dnes nezemře. Už jednou tuhle scenérii viděl. To, jak vyčkává v obklíčení a hlavně všech zbraní míří na něj.

Samech se pohnul obrovskou rychlostí a najednou se objevil přímo u něj. Druhého ruka třímající revolver se natáhla a přiložila zbraň k jeho spánku. Usmál se a luskl prsty. Prostor kolem nich explodoval. Samech si ze své vzdálenosti nemohl všimnout, že si Zajin kolem sebe rozprostřel něco z černofialových náloží. Výbuch ho zasáhl také. Na rozdíl od Samecha, však regeneroval podstatně rychleji. Takže zatímco se Druhý sotva škrábal na nohy o dobrých dvacet metrů dál, Zajinova zranění dávno zmizela jako mávnutím kouzelného proutku zvaného schopnost Prvního anděla.

Zajin se nad Druhým postavil se škodolibým úšklebkem: „Cos to říkal o Třinácté?“

„Palte!“ zařval hystericky Samech.

Jeho lidští společníci jej bezrozmyslu uposlechli.

„Tss, srabe,“ zavrčel Zajin a zmizel, než dopadly první kulky. Ještě zahlédl Samecha, který se zhmotnil mezi členy Mortalis hned po té, co vydal rozkaz ke střelbě.

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář