Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 76

20. 5. 2012

Někdo zaklepal.

„Pojďte dál, doktore,“ zahlaholil Devátý. Nikdo jiný to být přeci nemohl, protože Zajin, Thearr a Haji za ním byli nedávno a podle toho, co mu řekli, by se tu tak brzy rozhodně znovu neukázali.

Do nemocničního pokoje však bílý plášť nevstoupil. Namísto něj se ve dveřích tísnili dva muži v obleku a ve svých rukách neskrývali střelných zbraní.

Poutníček zavřel křečovitě oči. Chtěl brečet nebo se smát? Strach se mu rozléval po krevním řečišti a on jej ve svém těle cítil jako spalující jed, jako lávu vypalující mu díru do srdce i do duše. Pálení v hrudi se zvyšovalo s každým úderem srdce, které tlouklo stále rychleji a zběsileji.

Tak tady má cesta končí, napadlo ho trpce a celé dění mu připadalo jako zpomalený film. Jen pomalu překročili dva muži práh a vstoupili za ním.

Trpká pravda o vlastní bezmocnosti ho donutila vyskočit z postele a doběhnout až k oknu. Nemám dost sil, abych se přenesl.

Avšak tam dole, v parku pod okny lůžkového oddělení, postávaly nápadně podobné postavy těm, které nyní sdílely s Poutníčkem jeden prostor tři patra nad zemí.

Není tu Samech. Snad budou ostatní v pořádku, napadlo ho jako poslední.

 

***

 

„Gratulujeme, tatínku, děťátko vypadá, že je zdravé a má se čile k světu,“ zahlaholila na něj doktorka, když pouštěla Miriam zpátky do čekárny.

Nebyl tu sám, ale čekal tu mezi řadou dalších žen. Cítil, jak se mu horkost žene do tváří, nejraději by se někam propadl: „Eh…no…já…“

„Ne, to není tatínek, sestřičko. To je kamarád, jen mě dneska doprovodil,“ usmála se a podala Ruetovi malou kartičku, zatímco se sama oblékala do kabátu.

Sestřička se trochu rozpačitě omluvila a pozvala do převlékárny další z čekajících žen.

Sedmý se díval na černobílý obrázek naprosto fascinován. Nikdy předtím ultrazvuk neviděl.

„Co to je?“

Všechny přítomné se uchechtly, některé více pobaveně, než druhé.

„Můžeme už odejít, prosím?“ zaškemral zoufale a táhl Miriam k východu.

„Promiň, že sis tím musel kvůli mně projít,“ omlouvala se mu, jakmile opustili budovu nemocnice.

„Ne to je dobrý. Já jen… Nikdy jsem neměl přítelkyni dostatečně dlouho na to, abych s ní něco takového podstoupil.“

„Myslela jsem, že Tyam…“ větu nedokončila, ale oběma bylo naprosto zřejmé, co má Miriam na mysli.

„Není první… asi proto to trvalo tak dlouho. Já jsem to o sobě nevěděl,“ na chvíli se odmlčel. „Na té fotce je…?“

„Laefův syn.“

„Takže je to jisté?“ své nadšení ve svém hlase neskrýval. Moc dobře věděl, že právě teď je ta pravá chvíle, aby s Miriam její pocity někdo sdílel.

„No, možná to nebude kluk, to se pozná s větší jistotou až za pár týdnů,“ usmála se.

„Ale že je to Laefovo jisté je, nebo ne?“

„Rozhodně.“

 

 

Domů příliš nepospíchali. Rozhodli se, že bude nejlepší, když se opravdu staví na nákupu, a celou událost se Laef dozví až s několika denním zpožděním. Miriam nechtěla, aby zbytečně žárlil na to, že jako první tuto skvělou novinu nevěděl on, ale někdo úplně jiný.

Každý třímal v jedné ruce hned několik igelitek plných nejrůznějších potravin i jiných věcí a se smíchem se vraceli domů.

Ve vile panovalo podivné ticho. Jako prvního si všimli Tyama klečícího před Sebastianem, jenž seděl na gauči a hlavu si držel v dlaních.

„Jsi si jistý?“ zaslechli Dvanáctého hlas.

Sebastian přikývl.

Šestý opírajíce se o zeď, zkřížil ruce na prsou: „Třeba to nebyl Samech,“ nadhodil s nadějí, ale jeho vlastní hlas říkal, že sám tomu nevěří.

Ruetovi zmizel úsměv ze rtů. V obývacím pokoji by se atmosféra dala krájet: „Co se stalo?“

„Už jsme tu všichni,“ Sebastian se napřímil a konečně si všichni mohli prohlédnout jeho lehce sinavý obličej. „Devátý zemřel. Volal nám to i Gadhock. Sestry v nemocnici říkaly, že k němu do pokoje vešli nějací muži v obleku. Téměř s jistotou můžeme říct, že to byli lidi z Mortalis.“

„Co to znamená?“ zeptala se Miriam a všichni andělé se na ní ohlédli.

„Že nás teď nejspíš pozabíjejí. Jakmile někdo od nich ovládne jeho schopnost, znemožní nám utéct, napadnou-li nás. Nebudeme se moci přenést.“ Čtvrtý si v prstech pohrával s prázdným hrníčkem od čaje. „Jak dlouho mu může trvat, než se to naučí, mistře?“

„Trochu nám nahrává fakt, že už je to Samechova třetí síla. Budou se aktivovat pospolu a to mu stíží její ovládnutí. Přesto mu to může zabrat třeba jen týden, dva. Těžko říct.“

 

***

 

Na kraji Prahy jsme si pronajali pokoj v ubytovně – žádná jména, žádné otázky, jedinou podmínkou byla platba v hotovosti předem.

Uvítala nás zašedlá chodba a okna špinavá tak, že skrz ně nešlo ani prohlédnout. Uvnitř jednopokojového bytu to smrdělo kouřem nasáklým nábytkem a čímsi dalším, co jsem se neodvažovala ani odhadnout, že by to mohlo být.

Při zavírání dveří mě píchla v hrudi ostrá bodavá bolest. Ruka se vymrštila a prudce sevřela volnou košili na prsou.

„Jsi v pohodě? To už je dneska potřetí,“ promluvil Dalet a položil obal od houslí na rozvrzanou kovovou postel. „Vypadá to, že se mi nepodařilo vyndat všechny střepiny.“

Zorničky očí jsem měla stažené do tenkých čar s duhovkou zlatavě zářící. Jakmile však bolest ustala, mé zornice se vrátily do lidské podoby. Plíce se mi pomalu zvedly v pečlivě nasávaném vzduchu a zase pomalu vydechovaly: „Udělal jsi, co jsi mohl. Myslím, že to bude v pohodě.“

Dalet se však dál tvářil jako svatý u mučení.

„Hele, stejně nemáme možnost mě ošetřit líp,“ ubezpečila jsem ho. „Samech po nás sice asi nejde - nepředpokládal, že bychom tu po incidentu z obchodního centra zůstávali, ale nemůžeme si dovolit zbytečně přivolávat pozornost.“ Vytáhla jsem obálku a roztřídila různou měnu – většinu tvořily libry, které jsem dostala od Abrahama, zbytek pak byla různé bankovky nakradené po státech východní a střední Evropy. „Potřebovat budeme jen libry a eura. Zbytek je nám k ničemu.“

„Kolik bude stát loď?“

„Podle Abrahama to bylo deset kilo liber za člověka. Takže máme tak akorát na jeden lístek.“

„Víme, odkud vyplouvá? Pašeráci budou pravděpodobně využívat některý z přístavů, které jsou ještě v provozu. S největší pravděpodobností to bude buď Calais, nebo Rotterdam.“

„U těch peněz bylo i cosi podobného informačnímu letáčku,“ hrabala jsem se po kapsách v marné snaze jej najít, „asi se ztratil v tom obchoďáku. Snad si to pamatuji správně, ale vyplouvat by měla z Rotterdamu.“

Desátý se na mě dlouze podíval: „Tím si zbytečně prodlužují trasu. Z Calais je to do Británie rozhodně blíž. Z Rotterdamu do Hullu se dříve jezdilo kolem deseti hodin, za tu dobu by z Calais stihli udělat plaveb několik.“

„Máš pravdu, je to dost zvláštní, ale stejně nemáme moc jiných možností – pokud tedy nejsi opravdu hodně dobrý plavec. Fajn. Navíc v Calais je i tunel, a právě, že je to do Británie z Calais kousek – na obou stranách bude určitě dobrá vojenská obrana a pohraniční stráže. Nedivila bych se, kdyby byl zrovna tohle důvod, proč raději vyplouvají z Rotterdamu.“

„Dobře, musíme si naplánovat, jak se tam dostaneme. Nejlepší by bylo auto. Budeme také muset překonat dvoje hranice.“

„Ty budou určitě hlídané. Bude lepší, když autem vždy popojedeme jen do jejich blízkosti a hranici překročíme pěšky.“

„Rozhodně. Přesto asi narazíme na odpor…“ větu nechal nedokončenou a zadíval se na mě, jak se hrabu v mapě, kterou jsme si předtím koupili na benzínce.

Oplatila jsem mu jeho pohled: „S tím si poradíme, až se s nějakým setkáme,“ pronesla jsem nakonec. Z mého pohledu asi vytušil, co se mi krade na mysl, když říkám „poradíme“.

Neodporoval.

Moje svědomí, znovu jsem ho pozorovala kouskem periferního vidění, jak sedí na posteli s obalem od houslí na klíně, mě navádí k tomu, abych si cestu prosekávala. Skvělé, opravdu úžasné.

 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA