Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 38

9. 9. 2007

„Lu, pohněte! Nebo to nestihneme!“ křičel Johann na své dva přátele, kteří ještě ani nezačali šplhat, přestože jištění už bylo dávno na místě.

„No jo! Vždyť už jdeme,“ dostalo se mu odpovědi od šikmookého chlápka hluboko pod ním.

Musejí přece stihnout vylézt až k hornímu okraji, tam je čeká plošina, kde si budou moci postavit na noc stan. Jestli to ale nestihnou, polezou ještě v noci a dle předpovědi měla přijít vánice. Už jednu tady chytily. Nechtěl zase přijít o část náhradní výbavy, kterou si vezli. K průsmyku to bylo ještě několik kilometrů. Proč ho ale armáda hlídá? Takový kus pustiny…

Když se jim konečně podařilo dostat do provincie Xinjiang, muselo se všechno podělat. Politici - nesnášel je. Zajímalo ho, jak se vlastně dostane domů do Rakouska, když jsou teď všechny hranice uzavřeny. Každý stát si vyhlásil blokádu, globalizace byla nadobro u konce. Vraždění, teroristi. Už toho bylo poslední dobou moc. Státy, které jsou ekonomicky závislé na dovozu, půjdou do kopru. Nastane absolutní krize.

Ohlédl se pod sebe do hloubky několika desítek metrů, kde na malé vystouplé části skály stáli jeho dva druzi. Konečně začali šplhat za ním.

Zaslechl nad sebou dopadnout něco těžkého. Z horské stěny se uvolnil led a padal přímo na něj. Zhoupl se na laně stranou, aby se kusu utrženého ledu vyhnul. Bylo to jen taktak.

„Jste v pořádku?“ zakřičel do dunivé ozvěny.

„Johanne, co tam, kurva, blbneš?“ ječel na něj jeho mladší bratr Philipp.

„To jsem nebyl já!“ bránil se.

Co to ale bylo? podíval se vysoko nad sebe. Muselo to dopadnout na malou průrvu ve skále hnedka nad ním. Ale odkud? A co? Kdyby to byl kus sněhu, musel by ho přece ze svého místa vidět. Měl krásný výhled až na samotný vrchol, jejich cíl. 

*** 

Probudil mne šustot. Stěny kolem mě se chvěly.

Kde to jsem?

Byla jsem něčím přikrytá, podivnou peřinou z umělých vláken. Na levé ruce jsem měla uvázány obvazy. Nedokázala jsem se pohnout, oči se mi odmítaly otevřít.

Laefe! snažila jsem se křičet, ale žádného hlasu nebylo slyšet. Šestý, kde jsi?

 

Šustění látky, jako šelest motýlích křídel v nočním tichu, konečně ustalo. Ale nebyla noc. Právě svítalo a oranžové světlo prosvítalo i přes dvojitou plachtu stanu. Na stěnu dopadaly stíny dvou postav stojících opodál.

„Říkám ti, že bychom se jí měli zbavit!“

„Johann s tím souhlasit nebude.“

„Bratr si nejspíš nedokáže připustit, že měl pravdu. O důkaz doslova zakopl a on tomu stále odmítá uvěřit!“

„Třeba má pravdu, Philippe, třeba tu s tím mužem opravdu jen procházela.“

„Úplně nahá? Lu, tomu přece sám nevěříš.“

„Já nevím. Možná se pohádali. Měla hodně krve na rukách, ale její nebyla, žádná zranění neměla. Kromě těch podlitin.“

„Takové modřiny si při pádu neuděláš.“

„Co ty víš…pozor Johann jde.“

„Co se tu vy dva hádáte?“ křičel na ně zvesela Johann.

„Ale nic, bratře, našel jsi to tělo?“

„Ne. Ani náznak, že by tu byl někdo další. Není ani poznat, jak se sem dostala ona. Jako by tam spadla z čistého nebe. Už se probudila?“

„Ne,“ dostal sborovou odpověď. 

*** 

Když se podivné postavy vzdálily od stanu dál, odvážila jsem se vylézt ven. Ovanul mě ledový horský vzduch. Na nebi nebylo jediného mráčku a slunce nepříjemně žhnulo. Jeho paprsky se odrážely od sněhové pokrývky všude kolem, bodalo mě do očí, až jsem je musela mhouřit. Složila jsem si ruce na prsou, protože jsem na sobě neměla nic víc, než pánskou košili. Pod bosýma nohama mi tál sníh.

 

Mezi štíty hor se odrážely podrážděné hlasy tří mužů v jejich snaze najít něco, co nikdy najít nemohli. Došla jsem až k samotnému okraji skály a pohlédla do několik set metrů hluboké propasti. Necelých deset metrů ode mě byl převis, kam jsme dopadla. Poznat ho nebylo vůbec těžké, na bílém sněhu byly jasné známky rudé krve. Pohlédla jsem na své ruce. Levou ruku jsem měla zafačovanou až ke konečkům prstů. I když žádné známky po tom, že jsem na nich měla krev, nebyly vidět, byla jsem si jistá, že právě to je nezvratný důkaz o tom, že je Laef opravdu mrtvý.

Proč bych jinak krvácela?

Na druhé straně náhorní plošiny jsem zaslechla, že se muži vrací zpátky. Zůstala jsem stát u stanu a dívala se, kdy se vynoří.

Muž, který mě spatřil jako první, si mě prohlížel s jistou dávkou nedůvěry. Nijak na sobě nedal znát překvapení, že stojím v dvacetistupňovém mrazu prakticky nahá. Zato Johann, jehož obličej jsem si zapamatovala, když mě horolezec našel, byl jako u vytržení a rychle si sundával bundu, abych nezmrzla.

„Měla byste se schovat do stanu. Pojďte.“

Bez jediného slova jsem se vrátila zpátky do tepla umělého přístřešku.

„Zapomněl jsem se vám představit. Jmenuji se Johann,“ podal mi šálek s horkým čajem z termosky.

Nechápala jsem, proč se najednou pokouší mluvit čínsky, když celou dobu předtím se se svým bratrem a kamarádem bavili anglicky.

„Promiňte, já umím jen anglicky,“ omluvila jsem se.

„Aha, to jsem nevěděl. Jsem Johann.“

„Catherine.“

Nastalo dlouhé trapné ticho. Nevěděla jsem, na co se ho smím zeptat. Jemu naopak přišlo hloupé, mě rychle zpovídat, snad aby mě neurazil.

„Je mi to líto, ale vašeho společníka se nám najít nepodařilo,“ začal a za každým slovem dělal pomlku, jako by marně hledal, jak mi sdělit smutnou novinu.

„Koho?“

„Křičela jste jeho jméno ze spaní.“

Laefa… srdce se mi stáhlo bolestí.

„Je vám něco?“

Místo odpovědi jsem jen zakroutila hlavou.

„Nemusíte mi nic říkat, ale zajímalo by mě, co se vlastně stalo? Víte, není obvyklé tu někoho najít a už vůbec ne… no… neměla jste žádné oblečení.“

Tváře mu zbarvil lehký ruměnec, který rozhodně nebyl ze zimy.

„Kde to jsem?“

„Vy to nevíte?“

Zpražila jsem ho pohledem, který mu měl jasně naznačit, že kdybych to věděla, tak se ho neptám.

„Provincie Xinjiang.“

„To je v Číně?“

„Ano. Vy nevíte, jak jste se sem dostala?“

„Co je dneska za den?“ naprosto jsem ignorovala jeho otázky.

„dvacátého března.“

„Jaký rok?“

„Děláte si ze mě srandu?“ rozčílil se a trochu si poodsedl.

„Vypadám snad na to?“ vrátila jsem mu prázdný hrníček.

„Dva tisíce sedm.“

„Jste si tím jistý?“

„Je něco špatně?“

Skoro tři měsíce jsem byla mimo?

„Heeej, vnímáte, co vám říkám?“ zamával mi rukou před obličejem.

„Ptal jste se na něco?“

„Ne, radši vůbec nic.“

„Můžu se ještě na něco zeptat?“ snažila jsem se o trochu uvolněnější atmosféru, ale asi to nebylo moc platné.

„Jak je libo,“ nabídl mi další hrnek čaje.

„Proč mně váš bratr chce zabít?“

„Jak víte, že je to můj bratr?“

„Mluvil tak o vás s tím druhým, Číňanem.“

„On je Philipp trochu paranoidní. Od doby, co se nesmíme vrátit domů, je dost nervózní.“

„Proč? Provedli jste něco nezákonného?“ usrkla jsem další lok horkého nápoje.

„Kde jste byla posledních několik měsíců? Všechny státy vyhlásily uzavření hranic. Nedá se absolutně nikam vycestovat. Po té sérii teroristických útoků před dvěma týdny… vlády celého světa jsou doslova podělaný a nikdo netuší, co se děje. Žádná dosud známá teroristická skupina se k těm zločinům nehlásí a jedni se to snaží hodit na druhý. Import, export…všechno se zastavilo. Státy, které byly závislé na dovozu, jsou na tom teď dost špatně. Jsme s bratrem z Rakouska. Odjeli jsme do Číny za naším dlouholetým přítelem. Jenže po uzavření hranic nás už domů nepustí.“

„To se asi do Anglie nedostanu…“ přemýšlela jsem nahlas.

„Na to rovnou zapomeňte,“ odsouhlasil mi mou domněnku Johann.

„Proč jste sem vůbec jeli? Na vysokohorskou turistiku? Alpy by vám měly stačit, ne? “

Pozorovala jsem ho, jak se přehrabává ve svém batohu. Na klíně mi přistála poměrně obsáhlá bichle s jasným nápisem Thule.

„Víte, co byli ti lidé zač?“

„Matně tuším. Byla to... okultistická skupina za doby Hitlera.“

„Tak nějak. Říká vám něco pojem Hyperborea, nebo jméno Morgan Morris?“

Jamesův otec? pohledem jsem překontrolovala, kde se nachází moje katana.

„Nemám nejmenší ponětí. Slyšela jsem, že se Thule pokoušela najít jakýsi vstup do jiného světa. To je ono?“ podívala jsem se mu zpříma do očí.

„Ano, to je přesně ono. Jako malý kluk jsem se dostal na webové stránky, kde Morris prezentoval svůj objev. Tvrdil, že Hyperboreu našel, ba dokonce, že v ní i byl! Navštívil jsem jednu z jeho přednášek, kde ho publikum dost tvrdě vypískalo. Prohlásili ho za blázna. Chtěli mu sebrat i podíl ve významné právnické společnosti. Každopádně jsem dostal možnost si jeho teorii ověřit. Dzungarian Gate je odsud jen kousek.“

„Ale proč postupujete přes pohoří? Dzungarian Gate je průsmyk a…“

„Hlídají ho. Na obou koncích stojí vojáci. Víme, že i samotné místo, kde by se ona brána měla nacházet, je hlídané. Ale ne tak tvrdě, neměl by být problém se tam dostat. Musíme to zkusit. Pokud je to, co tvrdil Morris pravda, známe odpověď na krizi, která cloumá dnešním světem.“

„Co víte o skupině, která se kolem toho muže utvořila?“ vyptávala jsem se, protože bylo zřejmé, že o tomto tématu rád hovoří.

„Nic takového jsem nezmínil,“ podezíravě si mne prohlédl.

„Proč by se jinak snažil svou teorii obhajovat před veřejností?“

„Dobře, dobře…“ rozpřáhl ruce v náznaku porážky. „Říkají si Mortalis, od slova mortal, smrtelní. Měli by se snažit vyhladit to, co k nám údajně přišlo z toho druhého světa. Prý vypadají jako lidé nebo vlci, popřípadě to mají být kříženci. A jsou dle jeho slov nesmrtelní, nebo alespoň dlouhověcí.“

„A důvod, proč mě váš bratr nesnáší?“

„Tvrdí, že jste jeden z těch kříženců.“

„Jak na to přišel?“ zahrála jsem úžas v domnění, že to něčemu pomůže. Uvnitř mě sžíraly obavy, kdy se má krev přihlásí o své právo regenerace těla a vyjde najevo, že má Philipp naprostou pravdu.

„No... jste tady, ty podlitiny na vašem těle… ta krev, co jste měla na rukách. A pak jste křičela podivné jméno. Nikdy jsme takové neslyšeli. Ale to nejdůležitější je váš přívěsek a meč. Podívejte se,“ nalistoval v knize stránku a ukázal mi náčrtek. Kamenná deska zanořená do skály s jasným výklenkem akorát tak pro můj medailon. Bylo mi jasné, co to je. Klíčová dírka a mě se houpal na krku klíč k ní.

Stan se otevřel a dovnitř vlezli dva muži dokonale zahaleni v péřových bundách.

„Signál se nám chytit nepodařilo. Obávám se, že nemáme, jak zavolat Horskou službu,“ oznámil nám Číňan.

„Nebudu vám přidělávat starosti. Odejdu příští ráno, hnedka za svítání.“

Tak jako tak jsem s nimi nehodlala zůstat, ale potřebovala jsem ještě nabrat trochu sil, abych se mohla pokusit o přenos do Anglie.

„Zbláznila jste se? Tady nepřežijete sama ani den! Můžete jít s náma. Až se dostaneme na signál, zavoláme pomoc,“ rozhodl Johann. Jeho přesvědčení o dobrém skutku jsem mu nebrala.

 

Vstala jsem brzy. Vedle mě se Johann se svým bratrem tísnil pod jedním spacákem, protože Philippův jsem dostala já. Stejně jako část jeho oblečení, protože na rozdíl od bratra měl drobnou postavu a kalhoty mi tak nebyly volné. Obula jsem si lehké pohorky a vyšla ven.

Slunce se právě chystalo vstát a šplhalo na vrcholky hor. Vdechla jsem ledový vzduch do ospalých plic. Jemně mi v nich zaštípalo a já se otřásla chladem. Strach mě pomalu obklopil. Zaváhala jsem. Musela jsem přemýšlet o tom, zda se chci setkat s realitou, která mě čekala doma.

Jak všem řeknu, že jsem ho zabila? Co si pomyslí? Nedokážu se jim podívat do očí. Zradila jsem Sebastiana. Nezvládla jsem ho ochránit.

Zavřela jsem oči a soustředila se na známé souřadnice.

 

Místo toho, abych se objevila na zahradě vily v Kentish Town, mým tělem projela bolestivá křeč, která mě srazila na zem do sněhu. Z mých úst unikl výkřik, který jsem v úleku nedokázala zastavit. Jeho ozvěna se nesla prostorem a odrážela se od štítů hor, aby se pak znovu vrátila až ke mně. Svět se chvěl, třásl. Mlžný opar mne obstoupil jako vřelá dlaň.

 

Ostré vnímání se mi nejspíš vrátilo až po několika hodinách. Z venkovního prostoru jsem se znovu ocitla ve stanu přikrytá spacími pytli. Nade mnou se tyčil Johann a mířil mi do obličeje bubnovou korou na devět nábojů.

Zavřela jsem oči, protože mi došlo, že jsem prospala okamžik, kdy se mé krvi dostalo dost síly na to, aby se mohla plně projevit v celé své kráse deformovaných očí.

„Nemáte mi k tomu co říct?“ vrčel Johann vztekle. Na hrudi jsem ucítila dotyk chladné ocele.

Moje vlastní reakce mě překvapila. Bylo mi docela jedno, jestli mě teď zastřelí, nebo nechá naživu. Z obojího šla stejná hrůza.

„Co jsi zač?“

„Johanne…“

„Netvrď mi, že to byly lži! Jsi důkaz!“ ječel nepříčetně. Ruka se zbraní se mu chvěla a já cítila, že hrozí každou chvílí stisknutí spouště.

„Nejsme takoví, jak tvrdí. Nech mě…ti dát důkaz…“

„Jak?“

Hruď se mu prudce zvedala a zase klesala. Nevědomě sklonil zbraň stranou a já si troufla posadit se.

„Mohu ti ukázat své vzpomínky.“

„Nevěř jí. Zfalšuje je. To se dá, vytvořit si je umělé.“

„Nemám důvod vám lhát, Lu. Kdyby byla pravda, co tvrdíte vy a Mortalis, dávno bych vás přece zabila.“

 

Hrobové ticho rušil jen vítr poskakující mezi vrcholky hor a přesouvající sníh z jednoho místa na druhé. Na obloze nebyl jediný mráček.

Není to fér.

Mohla jsem se nechat zastřelit…

Zneužívat slabosti druhých by se nemělo.

Nechat je zabít mě, by se taky nemělo.

Jo, jo, to už jsem slyšela tisíckrát. Naše životy jsou cennější…bla, bla, bla.

Sám Bůh mě zachránil a…

Houby bůh. Já tuším, kdo za tím vším je.

„Tak?“ vyrušil mne Johann ze samomluvy.

„Já jsem připravená.“

Nemůžu se mu hrabat v hlavě….

„Já taky.“

Není. Klepou se mu ruce…nejen ruce. Je jak ratlík. Div, že se nepodělá strachy. Kdyby mě samotný z toho aspoň nebylo tak mizerně.

„Slyšíš, co ti říkám?!“ zaječel.

„Co?“

„Nebude to bolet, že ne?“

Bojí se. Ale aspoň má dost rozumu, aby si to přiznal.

„Ne, neucítíš nic. Možná pak trochu únavu. Uvidíme. Mohu?“

Přikývnutí mi dalo souhlas, abych se dotkla jeho tváře. Krátké neholené vousy mě zaštípaly na dlaních. Jeho vědomí podvědomě zvětšilo svou blokaci v očekávání přímého útoku. Co nejjemněji jsem ho zatlačila do pozadí k hranicím samotného spánku. Chvění strachu ustalo, když se jeho já dostalo do jiné fáze bdělého stavu, přestalo vnímat realitu v její pravé formě a obrátilo se samo do sebe.

 

Kde to jsme?

Uvnitř mých vzpomínek.

Nemohl tušit, že mu lžu. Neměl dost sil ani na to, aby si uvědomil, že stále dlí ve svém těle.

Ukázala jsem mu setkání v domě Cliffových. Musela jsem jeho hlavu pevně sevřít, protože se při pohledu na vraždu v přímém přenosu zazmítal.

Tohle dělají oni!

Proč máš pak výčitky svědomí?!

Jak je mohl cítit? Nechápala jsem.

Vtiskla jsem mu do mysli obrázek z vězení. Ze svého prvního zatčení.

Myšlenka je příliš silná zbraň. Ani my je neumíme plně ovládat. Chtěla jsem ho ochránit….

Přestávala jsem mít nad vším kontrolu. Do jeho mysli mi unikl obrázek Jamesovy tváře. Okamžitě ho poznal.

To je M. Morris!

Ne, to je jeho syn.

Odkud ho znáš?

Pomáhá nám.

On brojí proti svému otci?

Ne, nevěděl o jeho aktivitách.

Ty ho miluješ?

 

Odstrčila jsem ho od sebe a on dopadl do sněhu kousek ode mě.

Srdce mi tlouklo až příliš rychle.

Jak jsem se mohla nechat takhle unést? podívala jsem se na své ruce.

„Půjdu s vámi až k Bráně. Jestli je to ta, kterou našlo Thule a Morris, musím ji vidět a zavřít,“ napřáhla jsem k ležícímu muži ruku, abych mu pomohla vstát.

Po krátkém zaváhání ji přijal.

„Proč zavřít?“

„Protože u Stonehenge je průvan. Někdo někde zapomněl dovřít jedny dveře a já mám dojem, že to jsou právě ty v Dzungarian Gate.“ 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Amazonit

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:27)

Co na to říci, takovéto komentáře od lidí ze saspi potěší opravdu hodně :)

co říct?

(amazonit, 19. 3. 2008 17:38)

tak tady pro mě vyvstává celkem dost otázek, jsem napnutá jak kšandy, ale další díl si nechám na jindy:o))

Re: Šíma

(Lakejja, 29. 10. 2007 6:12)

člověk nemůže zamlaskat? %)
JJ....vymyslet si blbosti, co se stalo je hezký...ale popsat to...uff...:/

Takže Čína? ;-)

(šíma, 28. 10. 2007 22:29)

Laky provádí hezké kousky! No, skoro tam zmrzla a ještě byla dobré tři měsíce kdoví kde! ;-) Kdybych byl nějaké zvířátko, spokojeně bych si zamlaskal, ale nemám čas a tak pádím dál! Je zajímavé, kolik věcí se stalo, zatím co byla Laky mimo (teroristické útoky, apod.)! Jaké to asi bude u té brány? ;-)

Re:

(Lakejja, 5. 10. 2007 20:57)

Jj...ta drsnost byla zamýšlena..a měla by narustat...vysoká meta..uvidíme, jak mi projde :)

:-)

(Kajula, 5. 10. 2007 10:07)

Uch, konečně jsem se dokopala k tomu přelouskat aspoň jeden z chybějících k přečtení dílů... :-)
Drsné... :-) Ale perfektní! Nejvíc se mi líbila jedna z posledních vět, že u Stonehenge je průvan. Loléééc. :-)
Chi chi, těším se na další díl a pevně věřím tomu, že Laef mrtvý není. *164*

Re: Silmarillien

(Lakejja, 25. 9. 2007 18:33)

Všichnijednou umřeme..o tom je život...jak ho prožijeme, než na to přijde :)

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 25. 9. 2007 17:49)

juj, skvělé :o) teda, probudit se někde v číně, heh, to bych asi koukala :D
a chudítko laef - doufám, že to přežil :´( on přeciž nemůže umřít, to prostě nejde :´(