Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 10

12. 8. 2007

Zahrada Jamesova domu byla neudržovaná a tráva vysoká. Morris otevřel dálkovým ovládáním bránu, která zaskřípala, ale nakonec se dvě velká křídla od sebe odlepila. Vjeli jsme dovnitř.

Vypadalo to tu dost divoce. Nic nezvyklého pro mne a Sebastiana.

„Omlouvám se za to, jak to tu vypadá. Nebyl jsem tu od smrti svého otce. Uvnitř asi bude potřeba uklidit, utřít prach a vůbec uvést to tu do provozuschopného stavu,“ omlouval se Morris a vystoupil z auta, které zaparkoval nedaleko domu. Došel k zadním dveřím, a zatímco jsem vystupovala, vzal Šestého a hodil si ho přes rameno.

„Budeme potřebovat nějaké lano, něco hodně pevného, čím ho svážeme. Vhodnější by možná byly kvalitní řetězy,“ podotkl Sebastian, když mu James podával klíče, aby šel otevřít dveře do domu.

„Podívám se, co by se dalo najít v technické místnosti,“ odpověděl James.

Dveře se se zaskřípěním otevřely a chodba, která se nám začala odkrývat, se ozářila studeným měsíčním svitem.

Vešli jsme dovnitř a James rozsvítil světlo. Sebastian naznačil, aby Šestého položil na zem.

Všude byly nánosy prachu, v koutech visely pavučiny. Vypadalo to, že tu nikdo nebyl už celou věčnost. Naproti dveřím se schodiště stáčela podél zdí do oblouku a spojovala se v ochoz, ze kterého bylo vidět pohodlně přes celou vstupní halu. Strop tu byl vysoký, jak už to bývá ve starých domech. U něj byl zavěšen pozlacený, obrovský, zaprášený lustr a vypadal, jako by měl každým okamžikem spadnout. Nalevo a napravo od nás vedly dvě chodby.

„Napravo je kuchyň a jídelna. Vlevo je obývák, pracovna a salonky. Nahoře jsou ložnice a pokoje pro hosty. Za těmi velkými dveřmi pod ochozem je společenská místnost, trochu nepraktická řekl bych. Koupelny jsou dvě nahoře. Toaleta je jedna nahoře a jedna dole. Chovejte se jako doma. Ještě jednou se omlouvám za nepořádek, nebyl jsem tu přes rok,“ vysvětloval nám James, jak se zorientovat v domě.

Stěny byly obloženy dřeven s překrásnou řezbou. Přejela jsem po nich rukou a setřela z nich prach. Řezbář, který tohle dělal, byl opravdovým umělcem.

„Odnesu Anděla do společenské místnosti. Ty Jamesi, zatím dones něco, čím ho svážeme. A co nejdřív.“ 

Sebastian s lehkostí otevřel velké dveře pod schodištěm. Temně zavrzaly a něco v nich zapraskalo. Ohlédla jsem se k pantu a velký pavouk už nebyl velký, ale slisovaný.

James mezitím odešel napravo ke kuchyni.

Přehlédla jsem společenskou místnost jedním pohledem. Byla obrovská. Uprostřed se nacházel obdélníkový stůl. Kolem stály dubové židle. Na zdech visely obrazy a na všem byl všudypřítomný prach. Na stropě byly zavěšeny čtyři lustry, aby dokázaly dokonale osvítit tak velkou místnost. Okna tu chyběla. Pokoj tvořil centrum domu a kolem něj byly ostatní místnosti. Zdálo se, že původní majitel domu dal této místnosti speciální funkci. Ale jakou?

Sebastian složil Anděla na stůl a odešel na protější stranu k druhým dveřím, kde zmáčkl několik vypínačů. Nad našimi hlavami to zaprskalo a pak stará světla pomalu ozářila prostor kolem nás. Součastně s tím zakašlalo něco v trubkách v koutech.

„Klimatizace je rozbitá, jak jsem si myslel,“ poznamenal Sebastian, když se nic víc už neozvalo. Světlo ale fungovalo dobře a místnost už byla jasně prozářena.

„Budeme ho hlídat?“ zeptala jsem se a vzala si jednu židli. Rukou jsem z ní na oko smetla prach a posadila se.

„Nebude třeba. Musíme se všichni pořádně vyspat. Dám mu nějaké uklidňující injekce a budeme mít od něj klid. Ale pro jistotu ho svážeme, nikdy si nemůžeš být jistá, jestli se nedopují látkami schopnými vyrušit vliv sedativ a podobných oblbovačů,“ zatřásl stolem. Nedělalo mu problém ho lehce nadzvednout. Byl obyčejným člověkem a přece měl schopnosti, které mne dokázaly překvapit. „Ten stůl ho udrží,“ konstatoval nakonec.

„Dobrá.“ Vstala jsem a vylezla za Andělem na stůl. Začala jsem ho šacovat. Najít jeho dva krátké tesáky nebyl pro mě žádný problém. Chtěla jsem mu je sebrat.

„Ne nedotýkej se jich!“ zakřičel náhle Sebastian, ale už bylo pozdě. Zaječela jsem bolestí a ruku stáhla pryč tak rychle, že jsem spadla ze stolu dolů na podlahu. Měla jsem dlaň spálenou, byla zarudlá a postupně mi na ní vyskakovaly puchýře. Cítila jsem silnou pronikavou bolest.

„Kurva!“ prskala jsem zlostně.

„Ukaž mi to,“ vzal mou ruku do dlaně a pozorně se na ni zadíval. „To bude dobré, nic s čím by si tvoje tělo nedokázalo poradit. Měl jsem tě na to upozornit už dávno, promiň. Cizích Andělských zbraní se totiž nesmíš dotknout, dokud nezemře. To je mimochodem další důvod, proč si většina z nich myslí, že je důležité pozabíjet všechny okolo. Buď ráda, být to někdo jiný, přišel by asi o ruku.“

Vyndal si něco z příruční tašky, kterou měl neustále u sebe. Byla to malá lahvička a injekční stříkačka s jehlou. Nabral z ampule plnou dávku a všechno pustil Šestému do žíly.

„Tak a teď bude spát jako nemluvně. A my si půjdeme taky lehnout. Zítra nás čeká perný den.“

Do místnosti vešel James: „Tady jsou ty věci,“ podal Sebastianovy ocelová lanka a cosi, co mi připomínalo velkou izolepu.

Sebastian si od něj všechno vzal. Nejdříve ale Šestého zbavil černého kabátu a dokonale ho prošacoval. Desert eagla dal Jamesovi. Tesáky položil na stůl vedle sebe. Kromě tohohle měl Šestý u sebe ještě obyčejnou dýku a kapesní nůž. To dal mistr mě. Vzala jsem je do levé ruky. Pravou jsem nechala viset volně podél těla a bolest spáleniny jsem se snažila ignorovat. Moc mi to nešlo. I za tak krátkou chvíli mi to spálilo prsty tak, že my vyskákaly puchýře, ze kterých mi vytékala nažloutlá tekutina. Sebastian měl ale pravdu, už teď probíhal v tkáních mé ruky regenerační proces. Kdybych byla při plné síle, zranění by jistě bylo dávno tatam.

„Co se ti to proboha stalo s rukou?“ zeptal se James podivně klidným hlasem a i přes mé protesty si začal ruku prohlížet. Taková reakce mne překvapila. Každý jiný by asi znechuceně odvrátil zrak.

„To nic není,“ odpověděla jsem frází drsných hrdinů a marně se mu ruku pokusila vytrhnout. Dávala jsem si dobrý pozor, aby se mi nedíval do očí. Nechtěla jsem, aby je viděl stažené do svislých čar. Bála jsem se, jak by na tom po tom všem zareagoval.

„Vždyť to vypadá, že máš spálené prsty,“ odporoval.

Takového pacienta jako jsem já, asi musí mít doktoři opravdu rádi. Z Morrise by byl dobrý doktor.

„A taky jsou,“ vložil se do toho Sebastian. „Ale nezabývej se tím.“

„Aspoň jí to vyčistím. No, i když vlastně ne. Pochybuji, že by v lékárničce zůstalo něco, co by se dalo po takové době ještě bezpečně použít. Mělo by se to alespoň zavázat…něco vymyslím.“ Znovu se mi podíval na ruku. „Zdá se mi to, nebo se to zmenšilo?“

„Nezdá. Mám trochu jinou krev. Dokáže rychle regenerovat moje zranění.“

„Jak jinou?“ divil se a hypnotizoval mou ruku. Očividně ho to zaujalo. Několikrát mi do ní rýpnul, aby se přesvědčil, co to udělá. Nechala jsem ho, ať si hraje. Víc pálit už to stejně nemohlo.

Přendala jsem si Šestého dýku ostřím do dlaně a pevně jsem ji stiskla. Nechala jsem odkápnout trochu šedočervené krve na stůl. Po té, co jsem stisk povolila, se mi rána na ruce sama zatáhla.

„Bože, co to je?“ nečekal, že mu někdo odpoví a na podivnou tekutinu sáhl, protřel ji mezi prsty a pak si k ní přičichl. K mému údivu ji i ochutnal. „Co se děje? Podívej se na mě,“ chytil mou tvář a natočil si ji k sobě. Podívala jsem se mu do očí. Snažila jsem se předtím zorničky vrátit do normálního stavu, ale nedokázala jsem to, aktivovaná energie, která mě léčila, mi to nedovolila.

„Ty máš kontaktní čočky?“

„To nejsou čočky,“ odpověděla jsem smutně a připravila jsem se ho chytit, kdyby chtěl udělat něco neuváženého.

„Mám se divit? Mě už asi nepřekvapí vůbec nic,“ konstatoval a vyndal si malou baterku, kterou měl připnutou na klíčích.

„Co s tím chceš dělat?“ oddálila jsem se od něj.

„Jen se ti chci na to kouknout, jestli mě necháš.“

„Hmmm,“ přestala jsem couvat a on mi svítil a blikal do očí.

„To taky způsobuje tvá krev? Předtím si je takové neměla,“ zajímal se.

„Tak trochu. Jen když k něčemu využívám její energii. Je to vedlejší efekt, neodkážu s tím nic dělat.“

„Podle toho by tě mohl kdokoliv poznat, ne?“

„Mohl, ale dávám si pozor,“ odbyla jsem ho a naznačila jsem mu, že je potřeba se věnovat jiným věcem.

„Tak, do rána tu vydrží… hotovo. Můžeme si jít lehnout,“ přerušil nás Sebastian a sebral ze stolu tesáky.

„To ho tu chcete jen tak nechat? Co když se probudí?“ divil se Morris a podal mi kapesník, kterým jsem utřela krev ze stolu.

„Neprobudí se. A i kdyby, bude mu dost špatně na to, aby se o nic závratného nepokoušel.“ Sebastian se poprvé od doby, co jsme se znovu setkali, usmál. To pro mě bylo dobré znamení.

Podívala jsem se na Šestého. Měl svázané ruce a nohy a jako bonus, byl ještě ocelovými lany připoután ke stolu.

 

Než jsem usnula, poslouchala jsem, jak se James ve své posteli vrtí. Nemohla jsem si také nevšimnout, že si s sebou do pokoje vzal láhev Skotské. Když jsme šli nahoru do ložnic, tvářil se nervózně.  

*** 

Probudilo mě šimrání kůže po celém těle. Smutně jsem si povzdechla a posadila se. Spálenina z mé ruky zmizela. Fialové světlo, které se převalovalo všude kolem mě, zhaslo. Stáhla jsem vlčí energii blíže k tělu, aby nesálala všude kolem.

Došla jsem do Jamesova auta a v kufru jsem vyhrabala oblečení, které mi se Sebastianem prozíravě sbalili, než za mnou jeli do léčebny.

Zkontrolovala jsem bezvládné tělo choulící se na stole ve společenské místnosti. V břiše mi hlasitě zakručelo, a tak jsem nechala civění a šla se raději porozhlédnout po něčem k jídlu.

V kuchyni jsem nemohla přehlédnout velkou ledničku. Byla zapnutá a potichu vrčela. James ještě v noci nahodil všechny pojistky.

Jen, co jsem ji otevřela, se na mě vyvalil zápach zkažených vajec a zkyslého mléka. Instinktivně jsem si zacpala nos rukou a lednici spěšně zabouchla.

To jsem zvědavá, kdo uklidí tohle, a měla jsem takový hloupý pocit, že Sebastian si najde dobrou záminku, abych to byla já.

Nezbylo mi nic jiného než se vplížit do Jamesova pokoje a vypůjčit si od něj nějaké drobné. Pravda, mohla jsem dojít za Sebastianem, ale k němu bych se nezvládla dostat, aniž bych ho neprobudila.

Vklouzla jsem k Morrisovi do pokoje. Láhev whisky, kterou si tam přitáhl v noci, byla netknutá. Vytáhla jsem mu z peněženky dvacetilibrovou bankovku.

 

Hledání obchodu mi zabralo asi hodinu. Když jsem se ptala asi osmého kolemjdoucího a všichni na mě koukali jak na blázna, došlo mi, že nejbližší obchod nebude hned za rohem. Až mladý kurýr roznášející noviny mi řekl, že obchod je vzdálený pět kilometrů, ale autobus tam jede až za hodinu. Nechtělo se mi čekat, a tak jsem šla pěšky.

Do vily jsem se vrátila asi po čtyřech hodinách. James ještě spal, ale Sebastian už seděl v jídelně a četl si dnešní noviny.

„Kdes je sebral?“ divila jsem se. Položila jsem nákup na kuchyňskou linku.

„Noviny? U sousedů, mají objednanou donášku,“ ani se po mne neohlédl.

Hodiny v hale, které James včera večer natáhl, hlasitě odbily desátou hodinu. Nechala jsem Sebastiana číst si a vydala jsem se za svým vlastním údělem…

Vešla jsem do společenské místnosti uprostřed domu. Šestý ležel schoulený na stole a těžce oddychoval. Oči měl křečovitě zavřené jakoby v bolesti.

Něco se mu zdá? Chtěla bych vidět co, bylo to jen mé přání, které se mi splnit nemohlo. Jeho mysl měla na mě příliš silnou bariéru.

Světlo přicházející z haly mu matně osvětlovalo tvář. Kruhy pod očima a bledá kůže jen dokreslovaly jeho zjev polomrtvého člověka. Světle hnědé nakrátko střižené vlasy měl rozcuchané. Vypadal teď mnohem starší, než doopravdy byl. Odhadovala jsem ho maximálně na dvacet pět let. Přemýšlela jsem, co v jeho věku dělají mladí muži. Určitě to nebude schovávání se ve stínech a chladnokrevné zabíjení lidí, kteří se vyskytnou ve špatnou chvíli na špatném místě.

Co je vede k zabíjení? Těch vojáků v léčebně se přece mohl zbavit i jinak.

Zavřela jsem velké dvoukřídlé dveře a došla jsem rozsvítit malou lampičku na konferenčním stolku. Většina místnosti však přesto zůstala zahalená ve tmě.

Sedla jsem si do kouta vedle dveří.

Zorničky očí se mi nejdříve protáhly po svislé ose a následně se roztáhly i do šířky. Čočka překryla celou duhovku. Ucítila jsem bolest a po tvářích mi stekly dvě krvavé slzy. Musela jsem oči zavřít. Ta bolest byla opravdu velká. Moje regenerační schopnost dokázala vyrovnávat vědomé deformování, a tak nikdy nedošlo k trvalému poškození zraku. Se zornicí se roztáhla i spojka, aby dokázala z většího prostoru svádět všechno světlo do správného místa na sítnici. Výsledkem byl dokonale ostrý obraz místnosti, ve které by normální člověk nic nespatřil. Viděla jsem mnohem více kontrastů v šedých odstínech barev. Tam, kde byla lampička, jsem naopak viděla jen ostré bílé světlo. Rozsvítit jsem ji však musela. V naprosté tmě, bych ani já neviděla vůbec nic. Soustředila jsem se ještě na jednu věc: Stáhla jsem svou vlastní tělesnou auru co nejblíže k tělu. Stejně jako Andělská byla i moje aura výraznější než u normálních lidí. U mě to bylo ještě podpořené energií, kterou nesla má nelidská krev. Pokud by byl tento Anděl sensibilní, nemusel by se ani moc snažit a okamžitě by mne odhalil. A já věděla, že jeden z nich tuto speciální schopnost ovládá. Teď už mi nezbývalo nic jiného než čekat. Byla jsem zvědavá, jak se zachová, až se probudí. Mohlo mi to o něm hodně prozradit.

Trvalo to asi dvě hodiny, kdy jsem jen seděla a dívala se na ležící postavu. V hale už byly slyšet kroky dvou mužů.

Sebastian několikrát zabránil Morrisovi vejít do místnosti za mnou. Přesvědčil ho, že by se měl radši s ním jít postarat o to, aby byla vila brzy provozuschopná. Domluvili se, že najmou alespoň jednu uklízečku, která jim pomůže. Přemýšlela jsem, jestli je to dobrý nápad. V následujících hodinách se tu mohly dít věci, které by neměl vidět normální člověk.

Kolem dvanácté začal Šestý přicházet k sobě. Svaly mu několikrát projela křeč, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Netrvalo to moc dlouho. Nějakou chvíli jen očima pozoroval svoje okolí, aniž by se pohnul. Přejel pohledem i místo, kde jsem pohodlně seděla zády opřená o zeď. Neviděl mě.

Dívala jsem se, jak se vymaňuje z lan, která ho držela přivázaná ke stolu a která jsem mu chvíli předtím povolila, jinak by neměl šanci se z nich dostat.

Zarazila ho svítící lampička. Zdálo se, že přemýšlí, proč je rozsvícená. Postavil se na dubovém stole a skokem dostal svoje ruce do pohodlnější polohy před tělem. Sedl si a uvolnil si pouta na nohách. Trvalo mu to docela dlouho. Sebastian ho svázal opravdu poctivě. Pouta na rukách se mu totiž rozvázat už nepodařilo. Seděl a díval se před sebe. Po asi patnácti minutách hrobového ticha promluvil.

„Vím, že tu jsi.“ V jeho hlase byl ještě znát vliv sedativ. Mluvil chraplavě a unaveně. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 12:21)

skvělé. :o) jak ty to jen děláš, že píšeš tak perfektně :o)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA