Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 11

13. 8. 2007

Vnímal, jak jeho tělem projela křeč, která ho probudila. Připadalo mu to tak vzdálené, tak cizí. Cítil, že má pevně utažená pouta na rukách a na nohách. Otevřel pomalu oči. Za jeho zády svítilo světlo, ale příliš nevýrazné, než aby mohl něco vidět.

Jak promyšlené. Někdo tu určitě bude, jen totální idiot by nechal jiného Anděla o samotě.

Hlava ho nesnesitelně bolela. Věděl, že tu někde někdo je, ale nic neviděl.

Pomalu se posadil. Lampička stála v rohu za jeho zády. Snažil se prohlédnout celou místnost, ale neměl sebemenší šanci. Ruce za zády mu překážely. Postavil se. Zjistil, že je na velkém leštěném stole, kolem dokola stály vyřezávané dubové židle. Uvolnil si pouta na nohách. Na jeho vkus mu to trvalo moc dlouho. V duchu klel, ale musel uznat, že ho svázali opravdu pečlivě. Odněkud to znal, ale nemohl si vzpomenout.

Nemusel se příliš namáhat přemýšlením o tom, kdo ho tu vězní, spíš mu vrtalo hlavou, proč je stále na živu a kdo způsobil ten obrovský náraz, který ho zbavil vědomí. Byl si jistý, že Ona to nebyla. Musel si nadávat, že ji podcenil. Nečekal, že se přizpůsobí tak rychle.

Ale kdo jí to, k čertu, pomáhá? Jiný Anděl? To těžko, o tom bych přece něco věděl.

Čekal, ale nic se nedělo. Věděl, že jen ztrácí čas a to se mu nelíbilo.

„Vím, že tu jsi…“ 

*** 

Pomalu jsem vstala.

Stále mě neviděl.

Pohybem ruky jsem telekineticky rozsvítila. Ještě předtím se moje čočka vrátila do normálního stavu. Bolelo to úplně stejně, jako když se roztahovala. Ale žádná krev se už neobjevila.

Zakryl si oči před přímým světlem.

Lampička na konferenčním stolku zhasla.

Zůstala jsem stát opřená o zeď a dívala se na něj. Nic jsem neřekla, docela mě bavilo pozorovat jeho nejistotu.

„Co po mě chceš? “ zavrčel potichu. Díval se mi na tričko, kam jsem si setřela krev ze svých tváří.

„Nic extra, zabít tě nechci,“ odpověděla jsem klidně.

Ticho. Jeho nervozita byla v místnosti cítit i přes snahu své emoce ovládnout.

I on je jen člověk a stejně tak se bojí. Všichni máme strach. Z těch druhých, z těch kolem, napadlo mne trpce.

„Co mi teda chceš?“ jeho slova zněla téměř výhružně.

„Chci si s tebou jen v klidu promluvit, ale zároveň nechci, abys mne zabil,“ netušila jsem, jak mu svůj návrh předložit. Nečekala jsem, že se mi taková příležitost naskytne tak brzy. Dlouho předtím jsem o těchto situacích snila. Představovala jsem si, co bych mohla říkat, až některého z nich potkám.

Začal se smát.

„Jsem ráda, že se bavíš, ale já to myslím vážně.“

„Myslíš, že máš čas na to si povídat?“

Odtáhl ruce od sebe. Jeho síla mě trochu vyděsila. I přes tlustou vrstvu pásky, kterou byl svázán, se mu ji podařilo přetrhnout. Dalo mu to ale hodně zabrat.

Přesto jsem to nečekala. Byla jsem si vědoma toho, že je oproti mně v nevýhodě, ale stejně jsem se připravila, kdybych byla nucena se bránit. Nezaútočil. Stál na stole a byl ve střehu.

„Tak si tedy popovídáme. Copak hezkého mi chceš říci?“ prohodil sarkasticky a seskočil ze stolu s ladností kočky. Došel na druhou stranu stolu a posadil se. Cestou ze sebe smetl zbytky Duck pásky.

„Přemýšlel si někdy o tom, co nás čeká?“

Posadila jsem naproti němu do čela stolu a dívala se mu do očí.

„K věci,“ znělo to jako rozkaz.

Měl typicky přímé uvažování, tolik vlastní Sebastianovi. Dalo se předpokládat, že bude uvažovat podobně.

„Chci, abys mi nejdřív odpověděl na pár otázek. Přemýšlel jsi někdy o své budoucnosti? O svých nadějích?“

„No jasně!“ vysmíval se mi. „Když tě zabiju moje šance na přežití stoupnou o padesát procent.“

„Jen v případě, že budeš umět mou sílu použít.“

„Pokud byla na Zemi aktivována alespoň jednou, tak to není žádný problém, to přece víš,“ zvážněl. Asi mu pomalu začínalo docházet, že mu chci říci – pro něj – trpkou novinu.

„Viděl jsem tě ji použít,“ dodal ještě - spíše pro ubezpečení sebe sama.

„To nebyla andělská síla. Když mě zabiješ, nezískáš tím nic. Jen bezcenný kus šutru.“ 

Jestli mi neuvěří, bude to komplikované.

„Dobrej pokus, ale to si vážně myslíš, že jsem takový idiot, abych ti na to skočil?“

„Dobře, tak se ti to pokusím vysvětlit jinak. Jakou šanci bys s tou silou měl - sám? O padesát procent vyšší? Jakou ji máš teď, pane analytiku?“ nemohla jsem si odpustit nevrátit mu jeho urážky. Jen vztekle odfrkl, ale na výrazu své tváře nic nezměnil. „Sto padesát procent z nuly je pořád nula. Budeš-li stát jeden proti jednomu, šance vzrostou, ale nikde není psáno, že proti tobě nebudou stát Andělé dva. I se silou navíc tvá šance v takovém případě bude nulová. A i kdyby se k tomu nedošlo. Minimálně šest dalších Andělů je mnohem silnějších než ty i s mou silou dohromady.“

Věděl, že mám pravdu a proto mlčel. Než by se naučil mé schopnosti ovládat, trvalo by mu to možná i několik let.

„Co z toho vyplývá pro mne?“ procedil a opřel se o lokty.

Myslí mu to nějak pomalu, povzdechla jsem si.

„Že při spolupráci se tvoje šance na přežití zvedne o mnohem víc, než je nějakých směšných padesát procent.“

„To mi chceš nabídnout spolupráci mezi tebou a mnou?“ začal se smát.

Zase se mi smál!

„Mohu spolupracovat i s někým jiným než jsi ty. Mohu to nabídnout někomu jinému.“

„To dřív pojdeš, nikdo tě nevezme vážně. Nikdo neriskne neúspěch především, když znají slova osudu. Nikdo ti nikdy nebude důvěřovat,“ začal mluvit zase vážně.

„Slova osudu! Já vám na ně kašlu!,“ začínalo mě štvát, jak všichni zoufale visí na těch pár větách, co jim nakukal Sebastian. Děsně by mě zajímalo, odkud je vzal on. Nikdy jsem si ale netroufla se ho zeptat. „Sebastian si vymyslel nějakou kravinu a vy mu to všichni žerete i s navijákem. Vymysleli jste vůbec něco vlastní hlavou?!“

„Jediný důvod, proč bych neměl Mistrovi věřit?“ bránil se skoro vztekle.

„Jsem si jistá, že by se něco našlo. Já ti, ale nedávám na vybranou, stejně jako Sebastian. Buď jdeš s námi, nebo zemřeš, “záměrně jsem použila množné číslo.

Obdařil mě pohledem, který jasně naznačoval, co si myslí o mém duševním zdraví. Nebyla jsem si jistá, za co přesně jsem si ho zasloužila.

„Máš na to hodinu.“

Sebrala jsem se a odešla jsem z místnosti pryč. Venku v hale už na mě netrpělivě čekali James se Sebastianem.

 

„To ho tam ani nezamkneš?!“ děsil se James.

„Myslíš, že by někoho jako je on, zastavil obyčejný zámek?“ odpověděla jsem. „Sebastiane, mohla bych si s tebou promluvit?“ utnula jsem Morrisovo nadechnutí.

„Samozřejmě,“ odpověděl Sebastian. „Jamesi, ty zatím sežeň někoho, kdo nám to tu zprovozní. Ale vyber někoho, kdo se nebude moc vyptávat, co se to tu děje.“

I Sebastian ze mě vycítil, že to, o čem s ním chci mluvit, by neměl brát na lehkou váhu.

„Jasně, tak já vás tu nechám. Zatím se to tu pokuste nezbourat,“ cynicky se usmál, sebral z věšáku u dveří bundu a odešel pryč.

Počkali jsme, až uslyšíme zvuk odjíždějícího auta, a odešli jsme do jednoho ze salonků, kam jsme si sedli každý do jednoho křesla.

„Bojím se, že to nevyjde,“ začala jsem něčím jiným, než jsem původně chtěla.

„Proč si to myslíš?“

„On se bojí. Je nedůvěřivý. Má strach.“

„Možná - ale není tak hloupý. Ví, že ho bude muset překonat, aby měl šanci na přežití. Není tak silný, jak vypadá.“

„Snad máš pravdu. O tom jsem ale mluvit nechtěla.“

„Já vím.“

„Dlužíš mi nějaké odpovědi,“ obvinila jsem ho.

„Ano, toho jsem si vědom už dlouho,“ odpověděl jako vždycky - to mě prostě už nemohlo překvapit.

„Odvedl si mě a po čtyřech letech jsem se z ničeho nic objevila uprostřed Londýna. Proč? Proč ten přesun v místě? A proč čtyři roky?“

„Hmmm…to je dobrá otázka. Abych se přiznal, sám si nejsem úplně jistý.“

„Ale nepovídej. Nejsem první, koho jsi vyváděl ven,“ vytkla jsem mu.

„Já ale nikdy nikoho nevyváděl, to je ten problém. Anděly jsem si vždycky odvedl astrálně. Já jsem nebyl tělem tady, ale tam. Víš moc dobře, že dostatečně daleko tam dochází k deformaci času. S tebou však nastaly problémy. Tvoje matrice mi kladla obrovský odpor, nemohl jsem se k ní dostat, abych ji udržel a mohl tě protáhnout jako ostatní. Nebyl jsem si jistý, jestli tě to nezabije, ale moc na výběr jsem neměl. To pak mělo za následek, že se tvé tělo vrátilo zpátky, když jsi umírala. Byla to chyba. Doufal jsem, že matrice zůstane stabilní. Částečně se mi ji podařilo stabilizovat tím symbolem, co jsi měla po projití asi rok na hrudníku.

„Ale proč jsem nezemřela?“

„Měla jsi štěstí. Tvá matrice je unikátní. Zůstala naštěstí dost silná na to, aby se nepřetrhla, i když tvé tělo bylo zablokované v Bráně a ty jsi byla na druhé straně. Ty čtyři roky odpovídají přesně době, kterou jsi pak zůstala za Bránou. Jelikož tvé tělo bylo na Zemi, musel pro tebe plynout čas normálně. Sama jsi vyrovnávala nestabilitu mezi touto Zemí a tamtou. Vzpomeň si. Když tě napadli Vlci, bylo to čtyři roky než jsme se vrátili sem.“

Věděla jsem, že to jsou jen jeho dohady, ale zněly docela rozumně.

„No, ale. Nechápu… Jak, že jsi nikoho nevyvedl?“

„Všichni po té, co odešli do Lesa se zeptat na svou otázku, se už nevrátili. Věděli, kde je východ a už se nepotřebovali vracet.“

„Prostě tě tam nechali,“ konstatovala jsem.

„Tak nějak.“

„A co ta nehoda v bistru?“

„Jaká nehoda?“ teď očividně zase nechápal on.

„James říkal, že jsem se k nim do nemocnice dostala po té, co se na mě v bistru zřítil strop a uvěznil mě tam. Prý jsem byla na pokraji smrti.“

„Spíš náhoda, každopádně se na mě nekoukej tak blbě, já s tím – výjimečně - nic společného nemám!“ bránil se mému podezíravému pohledu.

„Hmm, dobrá. A co ten medailon? Proč mi přišel poštou a kdo ho poslal?“

„Všichni ho dostali takto. Je to jediná jistá budoucnost, pevný bod, který znám jak já, tak tvůj pravý mistr. Věděl jsem, kam je mám zaslat a s jakým zpožděním, aby dorazily přesně včas. To samé udělal tvůj mistr.“

Stejně je divné, že tam byla čerstvé razítko. Nemám být náhodou mistr mrtvý? přemýšlela jsem potichu.

„Co se ještě děje?“ zeptal se a předstíral obavy. Jenže tón jeho hlasu byl, jako kdyby mluvil se svým malým dítětem, co má přihlouplé otázky, než jako se sobě rovným. Tímhle mě vždycky dokázal naštvat.

„Proč se na mě Šestý díval tak překvapeně, když jsem mu řekla, že stejně jako když se stal Andělem, ani dnes nemá na výběr? “

„Nemůžu říct, že bych od tebe tu otázku dříve či později nečekal. Jen mě překvapuje, že přišla tak brzy,“ začal.

„Tak?“ popohnala jsem ho.

„Tenkrát to ode mě nebylo zrovna fér.“

Koukala jsem na něj vyjeveně a on pokračoval, jako by si ničeho nevšiml.

„Nemohl jsem si dovolit tvé odmítnutí. Když jsi neměla na výběr, byla tvá volba jasná. Každý chce naději k životu. Tak jsem to alespoň předpokládal. Tu slabost tenkrát, jak už víš, jsem nehrál. Pár dní předtím, než jsme se ty a já setkali, jsem se s tvým mistrem střetl. Napadl mne a já se bránil. Jenže se nám to oběma vymklo z rukou. Bylo tam hodně mrtvých - připletli se nám náhodou do cesty. Tvůj mistr zmizel. Možná jsem ho zranil tak, že je už dávno mrtvý. Jenže někdo tě vycvičit musel. Kdybych to neudělal, nebyla by rovnováha. Mé Anděly bych musel sám zabít,“ to jak řekl to slovo mé, mě zabolelo až u srdce, „Andělé - všichni ostatní - dostávali na výběr. Nemuseli odejít. Mohli se rozhodnout a žít si svůj starý stereotypní život a zůstat průměrnými lidmi. U tebe jsem si nemohl dovolit, abys odmítla. Nebyl nikdo, kdo by za tebe vybral náhradníka.“

 Čekal, jak zareaguji.

Nic jsem neříkala, nevěděla jsem, co bych měla říci. Měla jsem být snad šťastná?

„Proč tě napadl? Tvá práce již byla hotová. Lžeš mi, Sebastiane. Já nepotřebuji tvé senzační psychické schopnosti, abych to poznala.“

Díval se na mě neutrálním pohledem. Vstal z křesla.

Usmál se. Skoro jakoby ho to těšilo.

„Máš pravdu – jak jinak. Nenapadl on mě, ale já jeho. Bál jsem se, že z tebe udělá bestii, která bude silnější než kterýkoliv z Andělů, i než První. Nesouhlasil jsem totiž s tím, že všechno má být v rukou jednoho malého rozmazleného spratka. Neznal jsem tě. Pokusil jsem se to zvrátit. Kdyby se v tvůj mistr v tobě spletl, mohlo by to mít katastrofální následky.“

„Za to teď je všechno v naprostém pořádku. Jen je tu dvanáct nešťastných lidí s vypláchnutým mozkem, kteří trpí stihomamem, který, žel, není jen pouhou iluzí,“ byl to spíš povzdech. Nečekala jsem, až mi na to stihne cokoliv odvětit a odešla jsem z domu ven. Tohle mě bolelo mnohem víc než vědomí, že mi Sebastian lhal. Sedla jsem si venku na schody a mžourala jsem do slunečního světla. Přede mnou byl malý travnatý plácek, za ním schody a příjezdová cesta. Muselo to tu být kdysi překrásné, ale nyní to tu bylo zanedbané. Cítila jsem se mizerně.

Komu vlastně mohu věřit? Pro koho tu vlastně jsem? Co tu vůbec dělá?, měla jsem dokonalý zmatek v hlavě. Všechno bylo špatně a já poznala, že na má a bedra ostatních Andělů dopadla tíha nápravy chyb druhých.

Sebastian se postavil na práh dveří a pozoroval mě. Cítila jsem jeho pohled v zádech.

„Chceš to vzdát?“ zeptal se mě na věc, která se mi honila hlavou i dávno předtím.

„Nemyslíš, že už nemám na výběr? Kousek ode mě je muž, co by mi nejradši vrazil kudlu do zad. Jamese jsem přivedla do smrtelného nebezpečí. A ty tu teď stojíš a čekáš…stále se mě asi bojíš. Miluješ své Anděly a oni tě tam pokaždé nechali. Nějak začínám nabývat na názoru, že jsi prostě jen neměl na výběr a z té dimenze si je astrálně vybírat musel. Kdo tě tam zavřel? Můj pravý mistr?“ neodpověděl mi a já poznala, že mám pravdu. Povzdechla jsem si. „Jinak by ses ho ani nedokázal dotknout, že? Je mnohem silnější než ty. Nemyslím si, že by mě okolnosti nechaly, kdybych se rozhodla žít zase normální život. S tím co mi teče žilami, bych nemohla mít přátele ani rodinu. Své krve se už nikdy nezbavím. Nesmím mít potomky, aby se nepředala dál. Sám jsi mi to říkal. A kamarádi? Asi by jim bylo divné, že oni umírají a já téměř nestárnu. Moje zranění se rychle hojí a nikdy nejsem nemocná. Odsoudil si mě k vyhnanství. Jsem zrůdou ve světě, ve kterém jsem se narodila.“

Sebastian sebou škubnul tak, až jsem se po něm ohlédla. Vstala jsem a došla jsem k němu a podívala se mu do očí.

„Věděl jsi, že na to myslím,“ konstatovala jsem.

„Ano, věděl,“ přiznal. „Ale je jiné slyšet to nahlas a jen to vidět v tvých myšlenkách.“

Zůstal stát, zatímco já jsem se vrátila dovnitř. Byl už čas se znovu vrátit k Šestému.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář