Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 12

13. 8. 2007

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Seděl na židli, ruce před sebou na stole. Zavřela jsem za sebou a sedla si znovu naproti němu.

„Přemýšlel jsi?“ zeptala jsem se.

„Ano.“

Zdálo se, že nemá dobrou náladu.

„A přišel jsi na něco?“

„Nic, co bych nevěděl už předtím,“ olízl si suché popraskané rty.

„Stále si tedy myslíš, že je nutné všechny vyvraždit, abys naplnil osud? Spočítal sis o kolik ti stoupnut šance, když budeš s někým spolupracovat?“ pomalu jsem ho zaháněla přesně tam, kde jsem ho chtěla mít. „Dokaž mi, že máš pravdu ty a ne já.“

„Spojit medailony v celek, je myslím dost výmluvné samo o sobě,“ odporoval mi, „i přes počáteční možnou spolupráci bychom jeden druhého nakonec museli zabít.“

„Pravdou je, že všichni jednou zemřeme,“ sdělila jsem mu trpkou novinu. „Bylo by ale lepší si vybrat, kdy a jak to bude. Myslím, že na to všichni máme právo. Na výběr. Myslím, že za tím vším je víc než jen Osud, který nám předhodil Sebastian. Hlavní problém bude jinde. Každý jsme se měl právo zeptat na jednu otázku. Privilegium Anděla bylo dostat pravdivou odpověď. Na co se asi všichni ptali, co myslíš? Na to, jak se dostat ven. Nikdo pořádně neví, proč tu jsme. Popravdě. Nemám ani páru, kdo by měl být ten poslední, ale už teď vím, že jeho role asi nebude záviděníhodná. Našemu cíly se nevyhneme, ale můžeme si zvolit cestu, jakou se k němu dostaneme. Proč to nezkusit? Pozabíjet se můžeme ostatně kdykoliv.“

„Nooo…. “ neřekl nic víc, nenechala jsem ho.

„Proč jsi ještě tady?!“ vyštěkla jsem na něj zprudka. „Proč jsi neutekl?! Sedíš tu a čumíš do zdi, místo abys něco udělal!“

Koukal na mě vyjeveně.

„K čemu by mi to bylo?!“ začal se bránit vztekle. „Jen bych ztrácel energii při pokusu utéct. Kdyby to tu nebylo zabezpečený, asi bys mě sem nebrala. Kdyby hrozilo, že mohu kdykoliv vyjít ven a zabít tě.“

Usmála jsem se a on se znovu posadil na židli.

„A zkusil jsi to? Nezkusil, že? Třeba jsem tak hloupá, anebo jsem prostě jen neměla moc na výběr. V zajetí vlastního předpokladu jsi to ani nezkusil! Jak snadné je, jen tak sedět a hledat výmluvy, abychom se nemuseli snažit. Není tu nic, co by tě mohlo zadržet. Dveře mají obyčejné zámky, tenhle dům hodně dlouho ani neměl obyvatele. Déle než rok, podle toho to tu taky vypadá. A tys předpokládal! Stejný předpoklad tě dostal do této situace… předpoklad, že budu slabá, že BUDU SAMA,“ na ta slova jsem dala speciální důraz. „Jen samé coby kdyby. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Stejně tak volíš to, co ostatní. Je tak snadné jít po vyšlapané cestě za slovy jednoho mistra. Když se to nepovede, máte to aspoň na koho hodit, že? To si myslíte?“

Mlčel. Hlavu měl sklopenou a díval se na vlastní ruce.

„Můžeš tu zůstat s námi a pokusit se s tím, co nám bylo dáno, něco udělat. Andělé JSOU jeden. Měli jsme jím být všichni, ale rozdělili nás. Možná nebude jedna jediná bytost, ale můžeme být rodina a jako jeden jednat. Zůstaň tu se mnou, nebo odejdi.“

„Ty už někoho z Andělů na své straně máš?“ zeptal se tichým hlasem a naděje v mém srdci poposkočila o něco výš.

„Možná ano,“ zase taková lež to nebyla. Nemohl vědět, že myslím na něj.

Vstala jsem. Ještě než jsem došla ke dveřím, promluvil.

„Nechala bys mne jen tak odejít? Mohu tě kdykoliv zabít. Nebojíš se? “

Díval se mi do očí. Teď v nich nebylo nic z toho, co jsem viděla, když zabil ty tři vojáky. Byl to teď kluk zahnaný do kouta, kterému dal někdo možnost zase odejít, aniž by ho potrestal za hloupost, kterou udělal. Oči se mu leskly.

„Hledám naději pro nás pro všechny.“

Odešla jsem a sedla si v hale na zem zády ke společenské místnosti. Sebastian stál stále ve dveřích. Díval se na mě, ale já mu pohled neoplatila.

„Jak to šlo?“

„Myslím, že dobře. Uvidíme. Chvilku mu určitě potrvá, než si přebere, co jsem mu řekla.“

„Nebojíš se, že tě napadne?“

„Nemyslím si, že to udělá. Já mám takový hloupý dojem, že on vrah není. On ty vojáky nezabil, protože by chtěl.“

„Byla jsi tam. Viděla jsi, co udělal.“

„Já vím - ale přesto. Na druhou stranu - mohu se mýlit, je to jen můj pocit.“

Sebastian mi o něm nic neprozradí a já to věděla. Musel ho znát lépe než kdokoliv jiný, vždyť byl tak dlouho mistrem každého z nich. Nikdy mi ale o jediném z nich nic neřekl, když jsem se ho opakovaně vyptávala. Po čase jsem své snahy vzdala.

„Jak dlouho tam byl on?“ zeptala jsem se a k mému obrovskému překvapení, jsem dostala odpověď.

„Tři roky, ale stejně jako u ostatních neutekl ani den mezi jeho odchodem a návratem na Zem.“

 

Seděla jsem a dívala jsem se otevřenými dveřmi ven. Venku foukal vítr a tráva lehce šustila. Ta chvilka čekání, která měla rozhodnout o všem, o osudu mém i lidí kolem nás, známých i neznámých. Vše bylo v rukou jednoho mladého muže sedícího za mými zády v rozlehlé místnosti. 

*** 

James odešel ze své vily s rozpolcenou náladou. Chovala se úplně jinak, než jak by očekával od normální dívky jejího věku. Nevěděl, jestli má být naštvaný, nebo zklamaný. Byla tak jiná než jeho Lucy. To, že i její tělesná konstituce se lišila od fyzického těla kteréhokoliv člověka, už ani nebral v potaz. Věděl, že ho Sebastian poslal sehnat služebnou ven úmyslně. Jinak by stačilo vzít mobil a zavolat si na informace a měl by to bez práce, obstaráno za pár vteřin.

Zajel do středu Londýna, kde mu nějakou dobu trvalo, než našel volné parkovací místo.

Vyšel z podzemní garáže.

V Londýně panoval obvyklý ruch. Auta se hnala silnicemi, bezohlední řidiči na sebe troubili jako smyslů zbavení a všechno umocňovalo chaotické přecházení cizinců po přechodech, kdy se zdálo, že netuší, které strana je levá a která pravá.

Šel podél Temže a v dálce pozoroval Clock Tower s Big Benem. Rozhodl se, být pryč alespoň hodinu. Měl o čem přemýšlet. Doufal, že až se vrátí, bude vše v pořádku a dům bude stát. Ani nevěděl, proč má o ni takový strach, vlastně ji vůbec neznal. Začala ho zajímat. Byla zvláštní, tak jiná vším, co dělala, tím, jak vypadala. Nedalo mu spát, to, co viděl v léčebně. To rozhodně nebyly halucinace. Modré světlo vycházející jí z konečků prstů. Byl si jistý, že tu jde o něco většího. Ten muž, další z Andělů, jistě disponoval podobnými schopnostmi. Ale on byl jiný, neměl tak bledou kůži. Jeho krev byla určitě normální. Viděl škrábance, které mu způsobil náraz do stromu. Byla to obyčejná krev. Ona je jiná, než všichni ostatní.

Asi hodinu jen tak brouzdal městem a koukal do výloh obchodů. Ve stánku u silnice si koupil noviny s rubrikou inzerce, zalezl si do nejbližší hospody, a začal si pročítat nejnovější zprávy. Nějací mladí kluci našli při potápění v jezeru poblíž Salisburry tělo mrtvého bezdomovce.

Policie pátrá po neznámém pachateli. Na motiv vraždy poukazuje především kámen, který měl bezdomovec přivázaný k nohám. Soudní pitva odhalí o vraždě více…. Četl v rubrice z domova.

Ty chudáky nikdo nenechá na pokoji, otočil stránku a začal pročítat inzeráty. Ani moc nečekal, že by tam našel něco.

 Jak sehnat někoho, kdo bude držet jazyk za zuby, ať se bude tím cokoliv?

Dopil svůj šálek kávy, zaplatil a odešel. Noviny hodil venku do koše. Rozhodl se konečně začít hledat někoho, kdo mu uklidí vilu nějak aktivněji. Zašmátral v kapse u bundy.

Sakra, zapomněl jsem si vzít telefon.

Rozhlédl se kolem. Potřeboval peníze, ale jediné co měl u sebe, byla kreditní karta. Chvilku mu trvalo než se mu podařilo v jedné vedlejší ulici najít bankomat. Vybral si nejmenší možnou částku a rozhodl se ji rozměnit na kovové drobné.

Další problémem bylo najít budku. Jako na potvoru nikde nebyla žádná v dohledu. Blížil se k centru Londýna. Doprava rapidně zhoustla a na ulici bylo čím dál více lidí. Nic nad čím by se musel člověk zamýšlet. Bezdomovců, škemrajících o drobné tu bylo stejně, jako všude jinde. Klečeli, seděli, stáli, leželi skoro jeden na druhém a rvali se o prestižnější místo na žebrání.

Proto ho možná udivila mladá holka sedící na zemi zachumlaná v dece. Měla na těle četné odřeniny a v rukách držela cedulku s nápisem: Hledám práci.

Prošel kolem ní a jako všichni ostatní i on odvrátil zrak, aby se jí nemusel podívat do očí. Zastavil se až o několik ulic dál. Stál a přemýšlel. Už tušil, že je nebezpečné kohokoliv brát k sobě. Jenže s tou holkou by měl šanci, že kdyby se cokoliv stalo, tak nic neřekne. Potřebovali někoho spolehlivého. To mohlo být mimojité skryto i v tom, že jim ten člověk bude vděčný za to, že má kde bydlet, co jíst. Otočil se a líným krokem se vracel zpátky na místo, kde onu žebračku viděl. Cvrnkal si kovovou librovkou a znovu ji chytal. Bylo krásné slunečné odpoledne a on našel nemožné.

„Dobrý den. Mohu s vámi mluvit?“ promluvil na dívku, která nebyla schopná slova. Jako by jí nedocházelo, co se děje.

„Ano,“ vykuckala ze sebe nakonec.

„Jakou práci sháníte,“ pomohl jí vstát.

„Jakoukoliv.“

„Něco bych pro vás možná měl. Zajistil bych vám i bydlení, pokud byste o to stála…“ čekal až mu odpoví.

„Ano?“

 

„Proč jsi skončila na ulici?“ vyptával se James dívky, která seděla vedle něj v autě.

„Můj bratr zemřel. Musela jsem ukončit školu. Nedokázala jsem si najít práci. Vyhodili mě z bratrova bytu.“

„To je mi líto,“ chtěl prokázat trochu soucitu. Ztlumil autorádio, protože dívka skoro šeptala.

„Nemusíte mě litovat. Často mě upozorňoval, že se mu může něco stát a že bych si měla najít někoho, kdo by se mne pak ujal. Nějakého přítele.“

„Kdo byl tvůj bratr?“

„Policista. Pracoval u státních zásahových jednotek. Zabili ho při jedné akci před sedmi lety,“ chvíli se dívala na své ruce. Byla na rozpacích, ale nakonec se odhodlala:„Mohla bych se vás, pane Morris, na něco zeptat?“

„Klidně se ptej. A říkej mi Jamesi, Miriam,“ napomenul dívku.

„Proč jste mi dal tu práci. Všude je hromada agentur, které by pro vás asi byly mnohem výhodnější než já,“ její hlas zněl až zoufale.

„Kdybych se ti to pokoušel vysvětlit, asi bys mi nevěřila. Uvidíš sama. On je u nás doma totiž trochu zmatek.“

 ***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Olalala!

(Kájula, 2. 3. 2009 0:14)

Člověk si jen tak náhodou otevře jeden díl a nestačí se divit. :o)
Hrozně se mi líbí část s Miriam. Hlavně Jamesova poslední věta. :o) *řechtá se*

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA