Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 13

13. 8. 2007

Za mými zády zaskřípaly panty od dveří. Postavila jsem se na nohy a otočila se. Ve dveřích stál Šestý a pozoroval mě. Vypadal trochu jako zpráskaný pes. Všimla jsem si, že se Sebastian stihl vytratit na ochoz. Nejspíše nechtěl ovlivnit Šestého rozhodnutí.

Tragéd, pomyslela jsem si jízlivě.                     

„Co máš tedy v plánu?“ zeptal se Anděl.

„Takže ses rozhodl to zkusit. To ráda slyším.“

Líně se opřel o rám dveří a složil si ruce na prsou: „Možná máš pravdu, že nemáme co ztratit. Litovat máme toho, co jsme nezkusili.“

„Přesně tak,“ přisvědčila jsem.

„Kdo je tu ještě s tebou?“ díval se na bundy pověšené na věšáku u dveří.

„Proč myslíš, že tu nejsem sama?“

„Mluvila jsi v množném čísle.“

„Dobrý postřeh,“ pousmála jsem se. Ohlédla jsem se na ochoz, kde se o zábradlí opíral Sebastian. Anděl očima sledoval směr mého pohledu.

„Mistře!“ vyjekl Šestý překvapeně.

Sebastian mu nic neodpověděl, jen pomalu zase sešel k nám do haly.

„Možná je na čase se seznámit?“ odtušil, když k nám došel.

„Lakejja,“ napřáhla jsem ruku. Anděl si ji chvíli prohlížel.

„Laef,“ přijal ji a silně stiskl.

Usmála jsem se. On však stále vypadal trochu zmateně. Chtěla jsem něco říci, ale byla jsem přerušena.

„Lakejjo, myslím, že máme dost práce, kterou nelze odkládat. Takže řeči si zkuste nechat na potom.“ Sebastian se na mě vyčítavě podíval a mně po chvilce přemýšlení došlo, na co naráží.

„Katana,“ zašeptala jsem docela nahlas a znovu jsem měla pocit, jako bych na sobě neměla žádné oblečení.

„Jaká katana?“ vyptával se Laef.

„Lakejjina zbraň, nechala ji chytře v hotelu v Amesbury, aby ji policie nezabavila. Takže vy dva se seberte a dojeďte pro ni. A žádné courání!“

V zámku zašramotily klíče. Dveře se pomalu otevřely a v nich stál James. Za ním se krčila mladá dívka s dlouhými, světle hnědými vlasy. James držel v rukách objemnou krabici, že mě až zarazilo, jak se mu mohlo podařit odemknout. Dívčina za ním se pokoušela udržet v klidu násady na košťata.

Už se činil. Nás hodlá zapřáhnout řádně a všechny. Aaachjo. Hned mě napadalo, že cesta do Amesbury britskou meziměstskou dopravou by mohla trvat docela dlouho.

James za mnou spatřil stojícího Laefa, chvíli si ho prohlížel, jako by si nebyl jistý, co má udělat. Podíval se na mne a já mu jen lehce přikývla. Věděla jsem, na co se mě tím pohledem ptá.

„James Morris, vítej do zmatku.“ pozdravil Laefa, když položil krabici na zem. Anděl jeho ruku přijímal s překvapeným výrazem. Zmohl se jen na vyslovení vlastního jména.

„Někam odcházíte, Catherine?“ oslovil mne James jménem, které mi dala policie, a sebral nově příchozí ženě násady z rukou.

Dívka mezitím vešla dovnitř a tiše postávala schovaná za dveřmi. Nemohla jsem si nevšimnout, že si ji Šestý prohlíží.

„Jen do Amesbury pro mou zbraň, co jsme ji tam nechali,“ odpověděla jsem.

„A nechcete půjčit auto? Stejně už dneska asi nikam nepojedeme.“ Vyndal klíče od auta z kapsy u košile a hodil mi je do rukou.

„No to je od tebe sice hezké, ale já neumím řídit,“ namítla jsem. Moje naděje na vyhnutí se dalšímu uklízení se pozvolna vytrácely v dál.

„Ty možná ne, ale já ano. Jdeme!“ Laef mi sebral klíčky a prošel kolem Jamese ke dveřím. Choval se teď tak suverénně, až mě to rozčilovalo.

Drzej, to svět neviděl tohle, vztekala jsem se pro sebe. Teď to uklízení určitě stihneme!

„A co ona?“ kývla jsem směrem na dívku, která už byla značně nervózní. „Nechceš nás představit?“

„Jo, pardon. To je Miriam Smith, bude nám tu pomáhat s úklidem. Půjdu s ní sepsat smlouvu. Budu muset zprovoznit počítač, alarm domu a hlavně osvětlení, než začneme cokoliv dalšího podnikat.“

Všichni jsme kývli Miriam na pozdrav a jeden po druhém se představili. Rozhlížela se kolem a v jejích očích pomalu rostlo zděšení.

Nebudeš to tu mít holka snadný, napadlo mě a trochu mi jí bylo líto. Přitom jsem ale věděla, že ani já a Laef, ba dokonce ani Sebastian, se práci nevyhneme.

„Jdeme pro tu katanu,“ popostrčila jsem Laefa ven ze dveří.

Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce. Pás jsem si nezapnula, bránil by v tom, kdybych potřebovala udělat rychlý pohyb.

Laefovi nějakou dobu trvalo, než si ke mně přisedl. U auta s ním stál Sebastian. Poslouchala jsem, o čem si povídají. Sebastian se ho samozřejmě vyptával na incident z léčebny.

„Určitě tě nikdo nepoznal?“ ujišťoval se Mistr.

„Zaručeně mě nikdo nepozná. Na to si dávám vždycky dobrý pozor, už pěkných pár let,“ Anděl zněl trochu uraženě. Sebastian právě zpochybňoval jeho talent v likvidaci nepřátel a to Šestého ego značně uráželo.

Mistr mu něco podal. Zamžourala jsem přes okénko, abych se ujistila, že se opravdu jedná o jeden z tesáků.

Důvěřuje mu, napadlo mne a podívala jsem se na bezpečnostní pás a přetáhla jsem si ho přes sebe.

Laef pokynul hlavou. Věděl stejně jako já, že druhý tesák mu Sebastian dá, až se vrátíme, až ho i já uznám dostatečně důvěryhodným. Otřela jsem si nohu o nohu. V pouzdře na holeni jsem měla schovanou Šestého dýku. Přemýšlela jsem, zda to Anděl ví, že jsem si sprostě a bez zeptání uzmula jeho normální zbraň pro sebe. Jedno jsem mu upřít nemohla. Měl dobrý vkus. 

*** 

Navigovala jsem Laefa po Amesbury. Chvilku mi trvalo, než jsem poznala správnou cestu. V ulici, kde stál hotel, ve kterém jsme předtím s Jamesem bydleli, nebylo volné místo k parkování. Museli jsme auto nechat o tři bloky dál a jít pěšky.

Vládlo ticho. Sem tam jsem se na Anděla podívala. Napětí se vznášelo ve vzduchu jako těžký opar. Ani jeden z nás si tím druhým nebyl jistý. Nikdo nevěděl, co ten druhý následující vteřinu udělá.

Pomalu se smrákalo a nad našimi hlavami zablikaly pouliční lampy. Nějakou chvíli trvalo, než se žárovky zahřály, aby plně osvítily naši cestu.

Vzpomínala jsem na domov, kde jsem bydlela předtím. Jak jiné to bylo v mé zemi, a přesto jsem se teď a tady necítila jako úplně cizí.

Možná jsem se zamyslela až příliš. Nepostřehla jsem Laefův náhlý a prudký pohyb. Strčil do mě. Neudržela jsem rovnováhu a přepadla přes nejbližší nízký živý plot na čísi úhledně posekanou zahradu. Při pádu jsem se přetočila, a tak se mi podařilo dopadnout na všechny čtyři. Instinktivně jsem sáhla po dýce a tasila.

Zmetek, vytanulo mi na mysli a čekala jsem, kdy na mne zaútočí.

Nic se nestalo. Ležela jsem na zemi a dívala se, jak stojí a dívá se kamsi před sebe. Nemohla jsem vidět jeho výraz ve tváři. Nade mnou se tyčila jen tmavá silueta obklopená žlutavým světlem pouliční lampy.

A pak jsem to zaslechla také. Čísi kroky. Dvě postavy vešly do světla.

Policie?!

Muži se zastavili u Šestého a ukázali mu fotografii.

„Dobrý večer. Neviděl jste tu někoho takového?“ zeptal se ten vyšší z policistů.

„Ne, bohužel. Nejsem zdejší. Jen projíždím, hledám tu ubytování,“ lhal přesvědčivě.

„Dobrá, děkujeme. Přeji hezký večer. Dávejte na sebe pozor.“

„Vám taky.“ Laef se po očku podíval mým směrem.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

On mě chránil! Proč?! Mohl mě stejně snadno odpravit! Jsem idiot, takhle se nechat překvapit.  Trochu mě mrzelo, že mu tak moc nedůvěřuji. Jak potom asi budeme moct spolupracovat?

Počkal, až policie zajde za roh.

„Jsi v pořádku?“ podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem ji přijala.

„Proč?“ na nic jiného jsem se nezmohla.

„Hledají tě, ukazovali mi tvou fotografii. Kdyby tě viděli, museli bychom se jich zbavit, byly by to zbytečné problémy navíc. Navíc tě nejspíš obviní i z vraždy těch v blázinci.“

Mohlo mi být hned jasné, že on si dával dobrý pozor, aby ho kamery v ústavu nezachytily. Celou dobu se navíc pohyboval dostatečně rychle, aby z něj ani ošetřovatelé nic moc nezahlédli.

Jeho hlas zněl podivně, stál zády ke mně a díval se kamsi do daleka.

„Zbavit se jich, zabít je stejně hladce, jako ty předtím.“ Hlavou se mi hnaly myšlenky a já je jednu po druhé uchopovala a zase pouštěla, aby plynuly tiše dál. „Skoro to vypadá, že nemáme nic jiného na výběr?“

Laef stál potichu s hlavou sklopenou. Dívala jsem se na jeho ruce, křečovitě zaťaté v pěsti.

Co se ti honí hlavou? přemýšlela jsem. Kdo vlastně jsi, Anděli?

„Možná nemáme moc jiných možností,“ promluvil tichým hlasem po dlouhé době naprostého ticha. „Všichni se bojíme všech. Mohu já věřit tobě? Můžeš ty věřit mně?“ byly to jen řečnické otázky. Přesto se mi podíval do očí, jako by si žádal odpověď.

Jak mu mám dokázat, že vše, co jsem mu řekla, bylo upřímné? Jak?

Přiblížila jsem se k němu do těsné blízkosti. Objala jsem ho a ucítila, jak se jeho svaly napjaly.

„Já vás ochráním. Jednoho před druhým. Přísahám,“ zašeptala jsem mu do ucha.

Podíval se na mě. Jeho oříškové oči se leskly ve zlatavé záři umělého osvětlení. Chytil mou ruku do svých.

„Můžeš mi důvěřovat?“ zeptala jsem se ho. Věděla jsem, že je Sebastian naučil opaku, stejně jako mne.

„Myslím, že ano. Teď bude všechno jinak.“

Čekala jsem, jestli mi ještě něco prozradí.

„Jak to?“ pobídla jsem ho.

„Na něco jsem si vzpomněl,“ usmál se.

„Na co?“ zněla má automatická reakce.

„Na něco z dřívějška,“ vyhnul se odpovědi a já věděla, že nutit ho nemá smysl. „Měli bychom sebou trochu hodit.“

„Támhleten hotel to je,“ ukázala jsem rukou na jeden z řady hotelů, kde stálo nejvíce aut. „Druhé patro. K naší smůle se v tom okně svítí.“

Došli jsme až k hotelu a dívali se nahoru na siluety pohybující se za záclonou. Když jedna z postav vyhlédla z okna, přitiskli jsme se okamžitě ke zdi pod oknem.

„Nějaký nápad?“ zeptala jsem se spíše řečnicky. K mému úžasu se mi dostalo odpovědi.

„Jo. Zvládneš to vyskočit?“

„Samozřejmě.“ Přemýšlela jsem, co má za lubem.

„Dojdu odpoutat jejich pozornost, ty sebereš zbraň a vypadneme odtud. Počkej, až uslyšíš zaklepání na dveře a až je zabavím.“

„Dobře.“

Laef se vydal k hotelovým dveřím. Zazvonil na zvonek.

Chudák, napadlo mě, když jsem si vzpomněla na nepříjemný obličej a chování majitelky hotelu. Šestý se chvíli s domovnicí vybavoval, ale zdálo se, že nakonec byla donucena rezignovat a pustila ho dovnitř.

Soustředila jsem se na okno. Vyskočila jsem a chytla se rukama parapetu.

Obě siluety se stáhly ke dveřím. Telekineticky jsem pootočila kličku, která držela okno zavřené, a potichu jsem jej otevřela.

Anděl už se staral o svou práci.

„Dobrý den. Mám tady dohodnutou schůzku s jedním kolegou. Je tady?“

„To bude asi nějaký omyl,“ odpovídal mu svalnatý muž. Štětka, kterou si sem očividně přitáhl z ulice, mu koukala za zády a otráveným pohledem si prohlížela, kdože jí to vyrušil od její práce.

„Ne, jsem si naprosto jistý, že je to tady a tento pokoj. Nebydlí tu s vámi ještě někdo?“ Laef měl ve tváři bezradný výraz. Neubránila jsem se tomu, abych se na něj nepodívala. Prosmekla jsem se do koupelny a potichu jsem vyndala katanu z jejího úkrytu.

Anděl se dál hádal s polovysvlečeným mužem. Podal mu nějaký lísteček, na kterém byla kostrbatým písmem napsaná nějaká adresa se jménem a číslem.

„To jste si spletl hotel. To je o dva bloky dál, tahle ulice,“ dostalo se Laefovi odpovědi.

Chtěla jsem se vrátit zpět k oknu, ale žena, která doposud stála za mužovými zády, se otočila. Mojí jedinou možností bylo schovat se znovu v  koupelně. Šestý se ještě snažil upoutat její pozornost, ale muž mu zabouchl dveře před nosem.

Stála jsem vedle malého umyvadla a poslouchala jsem přes otevřené dveře, co se děje vedle v pokoji.

Tohle bude dlouhá noc, posteskla jsem si.

K jejich štěstí se už do koupelny ani jeden z obyvatel pokoje nedostal.

Poslouchala jsem vrzání postele a roztoužené sténání pouliční coury. Muž dýchal těžce a přerývaně. Znělo to, jako by býk uháněl krávu připravenou k páření.

To hodlají projet snad celou kámasutru, ne? Doháje!

 Trvalo to asi šest hodin. Pak jsem podle dechu poznala, že oba spí.

Potichu jsem se vyplížila z koupelny ven. V pokoji páchlo sperma.

Okno naštěstí zůstalo otevřené. Nečekala jsem, než se stane jakýkoliv další průser a vyskočila jsem ven zpátky na ulici. Dopadla jsem lehce na nohy. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale Laef tu nebyl.

Asi bude v autě. Sebastian bude nadávat, kde se flákáme. To musím mít jeden průser za druhým? Konečně by mohlo taky něco projít hladce.

Cestu zpátky k Jamesovu autu jsem si zkrátila nadáváním na to, jakou mám smůlu.

Podívala jsem se přes okénko do auta. Přední sedadla byla prázdná. Anděl ležel zkroucený vzadu a volně oddychoval. Nechtěla jsem ho budit, sedativa ještě nejspíš působila, jinak by neusnul. Byla jsem si tím jistá. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a zavřela jsem oči.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: :o)

(Lakejja, 28. 3. 2009 21:26)

Hlavně to být nucen poslouchat asi nebude nic moc :-D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 12:56)

chudák, uvězněná takhle dlouho v koupelně :D:D:D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA