Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 14

16. 8. 2007

Nevím, jak se to stalo, ale musela jsem usnout. Ucítila jsem lehké svědění na kůži po celém těle. Otevřela jsem oči a světlo, které probleskovalo kolem mě, okamžitě zhaslo. Podívala jsem se na svoje ruce.

Taky se mohla změnit i má kůže.

Za tohle jsem svou krev nenáviděla nejvíc. Neschopnost udržet vlastní energii pod kontrolou mi zaručila na doživotí noci beze spánku.

Koutkem oka jsem zahlédla modré blikající světlo. Sebrala jsem katanu a potichu se vytratila z auta dřív, než policie zastavila na parkovišti, kde jsme stáli. Schovala jsem se za nejbližší kontejner na plastové láhve a čekala, až policie odejde. 

*** 

Probudilo ho světlo z baterky, kterou mu někdo posvítil přímo do obličeje. Instinktivně si zakryl oči rukou a zamžoural přes okénko ven.

Co to sakra?! cítil se unavený.

„Jste v pořádku?“ ozvala se postava, která mu stále držela kužel světla ve tváři.

„Hmph?“ Laef se vyhrabal druhými dveřmi ven z auta a konečně si mohl prohlédnout, kdo ho vyrušil.

 Naproti němu stáli dva policisté.

Kde je Lakejja? Aha támhle, dobře, nemusel ji nijak pracně hledat. Tak silnou energie nevyzařuje ze sebe ani První, cítil z místa, kde byla schovaná enormní sílu.

„Jste v pořádku?“ zopakoval strážník svůj dotaz. „Viděli jsme tu nějaké podivné světlo.“

„Jo děkuji, asi jsem jen na chvilku usnul. Na někoho jsem čekal. Zdá se, že se na mě vykašlala.“

„No jo s ženskejma to máte těžký,“ zasmál se druhý z mužů.

Policisté se rozloučili popřáním hezké noci. Laef jim odpověděl kývnutím. 

*** 

„Kdy jsi přišla?“ zeptal se a pozoroval mě, jak vycházím zpoza popelnic.

„Asi před hodinou,“ odpověděla jsem.

„Mohla jsi mě probudit.“

„Unavený bys stejně nemohl řídit. Ta sedativa na tebe ještě působí.“

Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Bylo na něm znát, že je mu to nepříjemné. Stále se díval zuboženě stejně, jako když vyšel ze společenské místnosti Jamesova domu.

„Proč tu zastavili?“ kývl směrem, kterým policajti odjeli.

„Asi je přilákalo tohle.“

Zvedla jsem pravou ruku a naprosto ji uvolnila. V tu chvíli z ní začal stoupat nafialovělý opar vyzařující ze sebe světlo, které ozářilo naše tváře.

„Kriste pane! Tak něco takového vidím prvně. Co to je?“

Dala jsem všechno zase do normálu a světlo zhaslo.

„Síla mojí krve. Zajímavé, že? Proto je má aura větší než tvoje, musím vyzařování energie eliminovat. Sebastian tvrdí, že kdybych to ponechala volně, mohla bych způsobit poměrně slušnou explozi.“

„Jak to snižuješ?“

„Vědomě. Učila jsem se to několik let.“

„Mohlo by ti to ublížit?“ zajímal se a pohybem hlavy mi naznačil, že by bylo dobré se přesunout zpátky do auta a vrátit se do Londýna.

„Nejspíš by mě to zabilo. Ale neboj se. Šance, že se to stane, je opravdu mizivá,“ uklidňovala jsem ho.

„To mě opravdu těší. Nerad bych, aby z nás byl mastnej flek,“ zasmál se.

„To já taky,“odpověděla jsem spíše sama pro sebe. „To já taky,“

„Podle toho by tě mohli všichni snadno poznat. Umíš to korigovat opravdu tak, abys nesvítila?“

„Viděl si mě snad svítit?,“ odpověděla jsem mu vztekle.

„Já ne, ale ti policajti nejspíš ano.“

„Máš pravdu. Ale neboj se, už se to nestane, není zase tak těžké to udržet pod kontrolou. Jen se bojím, aby mě tak nepoznali další Andělé. Nevím, který z nich je senzibilní.“

„Tím bych se moc netrápil. Ten senzibil sedí vedle tebe. Jak to uděláš, abys té energie nevyzařovala příliš?“

„Koncentruji uvolňování do země - většinou, nebo energii zaměstnám.“ Potěšilo mne, že mi prozradil svou speciální schopnost. Byl to znak důvěry.

„Zaměstnáš?“

Vzala jsem dýku, kterou jsem měla schovanou a rozřízla si s ní kůži na dlani. Krev nevytékala, neměla možnost. Za ostřím nože se mi kůže okamžitě zase scelovala za doprovodu lehkého nažloutlého světélkování. Čočky mých očí se stáhly do charakteristických čar. Šestý toto zjištění přešel bez valného zájmu. Byla jsem zklamána, žádná show se nekonala.

„Na omezenou dobu dokážu svou auru stáhnout i tak, že bys ji od lidské nerozeznal,“ ušklíbla jsem se. 

*** 

Seděli jsme všichni u snídaně. I Miriam, která se skoro nezastavila, si teď udělala chvilku čas a posadila se s námi ke stolu. Už se nechovala tak odtažitě jako předtím. Zdálo se, že i toleruje naše podivné chování.

James seděl v čele stolu a v rukách držel roztažené noviny. Já jsem upřeným pohledem hypnotizovala svůj šálek s čajem, který se mi Laef neustále pokoušel svou myslí telekineticky ukrást.

„Zase další vražda,“ povzdechl si James a otočil na další stránku.

„Něco zajímavého pro nás?“ zeptal se Šestý a konečně si nalil čaj do vlastního hrníčku. Udělala jsem na něj vítěznou grimasu. Sebastian jen zakroutil hlavou. Moc dobře chápal, že se oba nudíme. Neměli jsme si ani kde zatrénovat, poměřit naše síly.

„ Tohle asi ne. Tady píší, že londýnské podsvětí si vyřizovalo účty se svým bývalým zaměstnancem. Nic nenormálního v dnešní době.“

Sebastian si odebral od Jamese dva dvojlisty z tisku a očima je přelétl: „Něco tu přece jen je,“ všichni jsme na něm spočinuli svými zraky a hltali každé jeho slovo, „vyšetřují to, co se stalo v léčebně.“

„Podezírají nás?“ skočila jsem mu do řeči. Když mě ale zpražil za mou neslušnost pohledem, raději jsem se schovala za hrníček s čajem.

„Zamlčeli tu vraždu důstojníka a hodili ten povyk na nějakého postaršího vězně,“ mračil se. Podle toho jsem věděla, že se mu to nelíbí. Přemýšlela jsem, proč by někdo úmyslně zamlčel trojnásobnou vraždu.

Je za tím někdo víc? ta myšlenka asi nenapadla jen mne, jak jsem mohla usoudit z výrazů, které měli všichni ve svých tvářích.

Pohybem ruky jsem mu naznačila, že jsem na řadě s čtením a předběhla jsem tak Šestého, který si na noviny už už chtěl udělat vlastnický nárok.

„Nevyrazíme si někam? Už mě nebaví sedět doma na zadku. Tady píší, že v zoo otevírají nový pavilon. Docela bych se šla podívat,“ povzdechla jsem si. Už mě nebavilo se pohybovat jen v okolí nejbližších několika kilometrů.

„Teď jsem na řadě já!“ skoro vykřikl Laef a vytrhl mi noviny dřív, než si jejich zbytek stihl vzít Mistr.

„Chcete mě naštvat? Kdo vám je přinesl? Jste jak malí,“ rozčiloval se Sebastian, ale neměl nejmenší šanci.

Šestý si pro sebe brblal a upřeně pozoroval cosi v novinách.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se zvědavě a obešla stůl, abych se podívala, co Laefa zaujalo. Díval se na stránku s fotkou mladého, teď již mrtvého muže, o kterém mluvil James.

„Znáš ho snad?“ zeptala jsem se na to, na co mysleli všichni kolem.

„Ne. Jen jsem si říkal, že hackera by potřeboval každý Anděl. Je to dobrý prostředek, jak v dnešní době získávat informace, když jsou téměř všechny uloženy v počítačích propojených internetovou sítí.“

Plynulým pohybem předal bulvár Mistrovi.

„Uááá,“ zívl Šestý hlasitě a protáhl se. „Dneska to bude hrozný, čeká mě fronta na úřadě.“

„Proč?“ byla jsem zvědavá.

„Mám si dneska vyzvednout nový cestovní pas. To zase bude stání na pár hodin, však to znáte. Musím jít. Nechci tam být do zavíračky.“ Nechal čaj nedopitý a odešel.

„Laefe!“ vyběhla jsem za ním do haly, kde nás už ani Sebastian nemohl slyšet.

„Ano?“

„Kdo byl ten zavražděný?“ dožadovala jsem se vysvětlení. „Vím, že jsi ho poznal. O koho šlo?“

„Nemusíš vědět úplně všechno,“ povzdechl si.

„Jenže to si my - Laefe - nemůžeme dovolit. Nebudeme-li si důvěřovat, můžeme tohle všechno rovnou zabalit.“

„Dobrá, vyhrála jsi. Našel jsem ho, když ho napadli prvně. Podařilo se mi zachránit mu život. Na oplátku jsem po něm chtěl, aby mi sledoval, co se děje kolem Stonehenge. Byli jsme napojeni na tamní monitorovací systém. Díky tomu jsem tě tak rychle našel.“

„Tys věděl, že někdy v tu dobu se vrátím? Jak?“ moje otázka ho překvapila.

„Schopnosti Čtvrtého Anděla mu zaručují přežití. Může vidět útržky z budoucnosti. Měl jsem štěstí a chytil jsem ho. Jako oplátku za to, že zůstal naživu, mi dal přesné informace o tobě.“

„To ho necháváte žít jen kvůli tomuhle? Vždyť byste mohli jeho moc mít.“

„Pokud by tu moc někdo ovládl, ostatní by mu šli po krku. Takhle jsou všichni spokojeni. Lovený je jen Čtvrtý, který svou schopnost ovládá uspokojivě. Najít ho je ale stále těžší a těžší. Naučil se už dobře schovávat.“

„Myslíš, že někdo napodobil tvoje jednání?“ přemýšlela jsem, zda by o mně mohlo vědět víc Andělů.

„Ne, nemyslím si. Kdyby se tam někdo objevil, poznal bych to. Určitě bych ho vycítil. Dával jsem si dobrý pozor. Už musím jít, přijdu večer,“ sebral z věšáku svoje klíče.

„Měj se,“ a odešel.

„Ahoj.“  

***

„NE!“ zvedla jsem se prudce od stolu.

„Lakejjo, pochop, že nemůžeš sedět doma na zadku!“

„Sebastiane! Myslíš, že si můžeme dovolit se zdržovat něčím takovým jako je studium střední školy?! Co když si dojdou Andělé pro mě tam?! Uvažuj sakra! Dost na to, že ohrožujeme přítomností Jamese s Miriam. Ještě do toho motat studenty, to přece nejde!“ pěnila jsem.

Po týdnu, kdy jsme dávali Jamesovu vilu v Kentish Town do pucu, napadlo Morrise a Sebastiana, že by bylo nejlepší mě začlenit do chodu společnosti. Ve svém věku jsem si měla dostudovat poslední dva roky na všeobecném gymnáziu. Vyhlídka na pravidelné chození mezi lidi, se kterými bych si neměla absolutně co říct, mi nepřišla ani trochu lákavá.

Laef se zvedl ze židle a přistoupil ke mně. Jeho silné ruce spočinuly na mých ramenou a jeho pohledem jsem byla donucena dívat se mu do očí: „Jestli tě to potěší, já budu chodit od příštího týdne makat do skladu.“

„Bude jim divné to, že nestárnu. Moje barva kůže je jiná. Moje fyzické schopnosti… co si budeme povídat, krev mi změnila i možnosti mého mozku. Byl by zázrak, kdyby si toho nikdo nevšiml.“

„Čeho kdyby si nevšiml?“ zeptal se James a přestal dopisovat Laefovo osvědčení o středoškolském studiu. To byla další věc – proč jemu ho mohli padělat a mně ne?!

„Moc vtipný Jimme,“ napomenula jsem ho vztekle a pokračovala k Mistrovi: „Že nejsem člověk. Že nestárnu. Navíc jak mi chcete dát vědět, když budu v hodině, že se něco děje? Mobil vám tam asi nezvednu a stejně žádný nemám.“

„To jsme už vyřešili,“ ujal se slova znovu James. „Podařilo se mi sehnat tohle. Trvalo to dost dlouho, než jsem našel někoho, kdo by mi to vyrobil. A mimochodem. Za dva roky nikdo nezestárne tak rapidně, aby si toho kdokoliv všiml,“ usmál se na mě.

Hodil mi přes velký stůj podivné hodinky.

„To tlačítko zmačkneš, když bude nějaký problém. Všechno je soustředěno sem. Když to stiskneš… Zmáčkni to prosím.“

Stiskla jsem malé tlačítko na straně ciferníku. Celá místnost se rázem zalila rudým světlem. Na monitoru počítače okamžitě vyskočilo několik čísel, které jsem vůbec nechápala.

„Okamžitě nám sem přijdou přesně údaje o tom, kde se nacházíš.“ James zmáčkl několik kláves. „Vytvořil jsem jednoduchý vzorec, kterým nám souřadnice GPS převede do formy, ve které je potřebujete mít.“

Stále jsem se na počítač dívala jak telátko na nová vrata. Zabloudila jsem svým pohledem k Laefovi, který se jen potutelně usmíval.

„Ty souřadnice se samozřejmě dají i odeslat na další hodinky, což je samozřejmě jejich účel,“ napovídal mi Anděl a mě konečně začínalo docházet, o co se ti dva pokoušeli skoro celou noc na zahradě. „S tímhle můžeme naše schopnosti teleportace využívat skoro neomezeně. Samozřejmě nebezpečí přenosu do neznámých míst stále přetrvávají,“ dokončil.

To byla skvělá zpráva. Znamenalo to, že budeme schopni jeden druhému přijít na pomoc, ať budeme kdekoliv. Jen jsme museli ohlídat, aby našemu teleportu nestál v cestě nějaký člověk, nebo předmět.

„A co Osmý? Víme už o něm, kde je?“

„Jen, že se pohybuje někde kolem Londýna. Určitě nebude nikde daleko. Moc se ale neprojevuje. Spíše vůbec,“ Šestý se zase posadil. Měl na sobě dlouhý lehký černý kabát. Vypadal v něm jako filmový mafián. Seklo mu to.

„Dobře, máte přesilu. Předpokládám, že nástup jste mi domluvili hnedka na zítra na pondělí i bez ohledu na to, že škola už začala, že?“

„Přesně tak. Miriam ti byla koupit vše potřebné už v pátek.“ Sebastian byl sám se sebou naprosto spokojen. „Měla by ses pokusit moc nevynikat.“

„To se nebudu muset ani moc snažit. Naposledy jsem byla ve škole před víc jak dvanácti lety a to jsem byla v druháku, takže o učivu ve třetím ročníku nemám ani páru.“

„Nebojím se, že bys to nezvládla, aspoň samostudiem vyplníš mezery čekání, než najdeme dalšího Anděla.“

„Nesnáším tvůj smysl pro humor, Sebastiane!“

 

Když hádka skončila a já rezignovala na snahy nestát se znovu studentkou, další hodinu a půl jsme se pak všichni skláněli nad mapami domu. Už víc jak týden jsme hledali prostory, které na nich byly zakresleny. Jenže žádné dveře, žádné vchody jsme nenašli. Všechno se točilo kolem velké místnosti, kde jsme si zařídili jednací sál. To, že tu nebyla okna, nám nyní bylo vhod. Nemuseli jsme se bát, že nás někdo uvidí, nebo uslyší.

Jako pokaždé jsme ale na nic nového nepřišli. Každý jsme šel za svou zábavou. Mně Miriam hnedka ve dveřích vrazila do rukou batoh s hromadou učebnic, zápisníkem a perem od Parkera.

„Sebastian říkal, že máte ráda tahle pera a pan Morris říkal, že nemusím šetřit,“ téměř se mi omlouvala, když jsem vyndala pero v hodnotě sta liber z pouzdra. Bylo překrásné, dokonalé.

„No pokud to říkali ti dva, tak si s tím nedělej hlavu. Děkuji. Teď si to už zvládnu připravit sama. Běž si taky trochu odpočinout.“

„Děkuji,“ špitla a odběhla do kuchyně umýt nádobí.

Odkud Sebastian ví, že mám ráda tenhle typ? strčila jsem pero do kapsy batohu. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 13:09)

che che, chodit znovu do školy. :D mě by tam v jejím případě nedostali ani párem volů :D