Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 15

16. 8. 2007

Sebastian si před zrcadlem naposledy zkontroloval uzel na kravatě. Hnědou koženou tašku měl plnou papírů a štosů s citacemi zákonů.

„Opravdu nemám jít s Vámi?“ zeptal se James naposledy muže, když se setkali ve velké hale před vstupními dveřmi.

„Dohodli jsme se, že si budeme navzájem tykat, vzpomínáš?“ napomenul ho Sebastian. „Myslím, že máš dneska hodně obíhání s tím, aby ti obnovili studium na medicíně, nepletu-li se,“ na malou chvíli se odmlčel. V obličeji byl posmutnělý, jako člověk, kterého něco trápí: „Budeme potřebovat lékaře. Pro ni. Pokud se jí něco stane…“

„Rozumím. Udělám všechno, co bude v mých silách, slibuji.“

Sebastian by si přál, aby mužův slib byl stejně závazný jako slib Andělů. V tomto případě mu však nezbývalo nic jiného, než mladíkovi prostě důvěřovat. 

*** 

Vystoupil před velkou budovou soudu. Stále měl dojem, že kravatu nemá dost utaženou, přesto že už musel mít na krku modřinu jakou má člověk houpající se na oprátce.

„Pan Bass?“ zaslechl za sebou mužský hlas, když vešel do prázdné místnosti, kde se měl setkat s obžalobou, která vyšetřovala Lakejjin přestupek u Stonehenge.

            „Ano?“ otočil se, „Dobrý den, pane žalobce,“ potřásl staršímu muži pravačkou.

            „Souhlasíte tedy nakonec s dohodou, kterou jsem Vám poslal?“ zeptal se okamžitě a podal Sebastianovi štos papírů, který si dal na čas, aby si je pečlivě prohlédl. Přišlo mu to až příliš snadné. Na druhou stranu – u těch kamenů přece zase tolik provádět nemohla.

„Spokojíte se s pokutou tisíc liber za vandalismus na národní památce?“

„Nenašli jsme na Stonehenge žádné poškození.“

I když ve velké místnosti byli jen sami dva. Sebastian se v ní najednou cítil stísněně, jako by byl kolem něj celý dav lidí.

„A co to ostatní?“

„Vaše klientka byla shledána duševně chorou a propuštěna do domácí léčby. Prokázal jste, že máte pro ni ošetřovatele,“ advokát mu vrazil do ruky papír a naznačil prstem, kde se má podepsat. „Pro nás je to uzavřené, pane Bass. Měl byste být rád, z Bracknell jste ji dostal ještě včas.“

Sebastian jen pokýval a na papírech, které měl mezitím přečtené snad stokrát, udělal drobnou úhlednou parafu.

Sledoval, jak si muž sklepává papíry a ukládá do tašky. Naposledy si potřásli rukama a Sebastian už jen pozoroval široká ramena blížící se ke dveřím.

„Pane Duke, jakže jste říkal, že se jmenuje Vaše advokátní kancelář?“

Muž se otočil a koutky úst se mu pozvedly v drobném úsměvu: „Mortalis.“ 

*** 

Ráno jsem vstávala brzy. Ale u mě slovo vstávat není to pravé. Nespala jsem. Místo spánku mi bohatě - jako vždy – stačily čtyři hodiny meditace. Zbytek času jsem seděla na posteli se zavřenýma očima a nechávala myšlenky se volně povalovat po své hlavě.

Po té, co jsem se umyla, jsem sešla dolů a po tmě se proplížila do jídelny. V kuchyni se svítilo. Opatrně jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř.

„Miri, co tu děláš?“ nevěřila jsem svým očím.

„Dobré ráno. No, připravuji vám svačinu do školy,“ odpověděla prostě a ani se na mne neotočila.

Přistoupila jsem k ní a podívala se jí přes rameno, abych zjistila, co doopravdy dělá.

„Si ze mě děláš srandu? To jsi přece nemusela. Zvládla bych to i sama,“ napomenula jsem ji a cítila jsem se uraženě.

„Promiňte, ale pan James říkal, ať vám ráno pomohu,“ odpověděla a zabalila bagetu do celofánového obalu.

„James už je vzhůru?“ vzala jsem si od Miriam svačinu.

„Dávno, odjel už před hodinou do Londýna.“

„Co chce tak brzy v Londýně?“ divila jsem nahlas.

„Nevím, ale můžete mu zavolat. Mám vám dát tohle.“ Podala mi starý mobilní telefon. Podívala jsem se do seznamu kontaktů. Byla tam jen čtyři čísla: Laefovo, Sebastianovo, Jamesovo a číslo do vily na pevnou linku. „A nemáte určitě zapomenou ty hodinky, co vám dal.“

„Hmm, díky. Stejně mě ale trápí, že svou zbraň musím nechat doma. Co když tam někdo bude?“ překvapeně jsem zjistila, že přemýšlím nahlas.

„Myslíte někdo z Andělů?“ otázala se Miriam a šla se mnou do salonku, který jsme přetvořili na obývací pokoj s velkou televizí. Moje taška ležela na stole.

„Ano.“

„To tě zase tak moc trápit nemusí,“ ozval se za našimi zády Sebastianův energický hlas.

„Dobré ráno, pane,“ pozdravila Miriam.

„Dobré ráno, Miri,“ odpověděl.

„Ahoj. Proč myslíš, že nás to nemá trápit?“

„Jediný, kdo ucítí opravdu dobře tvou energii je Laef. A medailon si schováš.“

„Mně spíš vadí, že si nesmím vzít katanu.“ Nastrkala jsem vše potřebné s sebou do tašky a zapnula zip.

„Něco mě včera napadlo.“

Vytáhl z kapsy jehlici dlouhou asi deset centimetrů. Podal mi ji do ruky. Byla pevná, ale nebyla křehká.

„Je to titanová slitina. Není samozřejmě tak odolná jako Andělské zbraně, ale je to lepší než nic.“ Vyndal z kapsy ještě jednu.

„Moc účinné to nebude,“ řekla jsem trochu zklamaně.

„To neříkej, mohou být víc užitečné, než si myslíš. Budu tě s nimi učit bojovat. Podej mi ruku.“

Nechala jsem ho, aby mi ji pevně sevřel. Dívala jsem se na něj s klidnou tváří. Sebastian vytáhl z kapsy nůž.

„Co chceš dělat?“

Nůž mě nechával klidnou.

Sebastian nožem rozřízl kůži na mém předloktí od zápěstí až po loket. Stejně jak řezal, nořil do rány jednu z jehlic. Miriam vykřikla a odvrátila zrak. Najednou byla ve tváři bledá. Její barva kůže se nyní téměř shodovala s tou mou.

Celá jehlice byla doslova pohlcena zatahující se ránou. Zůstala viditelná jen jako velká jizva. To samé Sebastian opakoval ještě jednou na druhé ruce.

„Takhle je budeš mít neustále při sobě. Nejsou hluboko, budeš je moci snadno vytrhnout ven.“

„Vypadá to, jako bych se pokusila si podřezat žíly. Budu vypadat jako mnohem větší psychopat, než jsem ve skutečnosti.“

 Sebastian se na mě zašklebil a stáhl mi rukávy trička až k zápěstí.

„Pane, Lakejja už musí jít, nebo nestihne autobus,“ ozvala se Miriam a stále si držela ruku před pusou. Vypadala, že bude zvracet. Sebastian jí pro jistotu podepřel.

„Buď na sebe opatrná. Kdyby se něco dělo, neboj se použít ty hodinky. Budu tady celou dobu, nehnu se z domu. Budu hledat v denním tisku stopy po Osmém. Jsem si jistý, že se zdržuje někde poblíž. Laef tvrdil, že ho tu nejednou cítil.“

„Neboj se,“ rozloučila jsem se.

 

Autobus jsem stihla na poslední chvíli. Řidič po mě chtěl vidět mou průkazku, a tak jsem ji pracně vydolovala z kapsy u bundy. Našla jsem si volné místo k sezení. Cestující si mě prohlíželi s podivnou nedůvěrou.

Vypadám, jako bych měla nějakou smrtelnou nemoc, tak se nemohu moc divit, došlo mi a moje nálada se přiblížila bodu mrazu. Dívala jsem se z okna a pohledy se brzy odvrátily ode mne pryč. Cestou jsem neustále kontrolovala, kdo nastupuje do vozidla. Nikdo zvláštní se ovšem neobjevil.

Autobus mě dovezl až před mou novou školu. Chvíli jsem se na ni dívala. Prohlížela jsem si její hranatá pravidelně rozmístěná okna. Moje nálada ještě o něco klesla. Srdce se mi sevřelo a bolestivě mě v něm zabolelo.

Tohle si pamatuji. Kéž by to bylo zase jako kdysi. Doma - tam, kde to dobře znám. Kde nevyčnívám a vše je tak, jak má být. Co dělám tady? Proč tu vlastně jsem? moje myšlenky ukončilo zvonění, které zaznělo z budovy a já vešla dovnitř.

Třídu jsem ani hledat nemusela. Hnedka u dveří mě odchytla postarší žena se světlými krátce střiženými vlasy.

„Ty musíš být Catherine Mann, že? Jsem tvoje nová třídní profesorka, Flowen,“ podala mi ruku a já ji přijala. „Je ti dobře?“

„Ano, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem.

„No, asi jsi trochu nervózní.“

„Ani ne…“ nenechala mě dopovědět.

„Pojď, představím tě tvé nové třídě.“

Táhla mě za ruku do patra. Vnímala jsem na bílo natřených zdech barevné obrazy v dřevěných rámech. Zastavily jsme se přede dveřmi s cedulkou 2. A. Pod ní byla tabulka s rozvrhem hodin třídy a kdo se ve třídě kterou hodinu nachází. Profesorka ukazováčkem hlasitě zaklepala. Stála jsem vedle ní a vnímala šramot ve třídě, který po zaklepání jako na povel ustal.

Flowen otevřela dveře a třída se líně postavila na pozdrav. Pokynem ruky jim naznačila, že si mají zase sednout.

„Mohu vám přerušit hodinu?“ oslovila vyučující, která se zrovna chystala začít s výkladem.

„Ale ovšem.“

„Chtěla bych vám představit, vaši novou spolužačku, Catherin Mann. Přistěhovala se nedávno do Londýna ze Severního Irska,“ obrátila se na studenty.

Zvedla jsem ruku a potichu pozdravila. Moji nový “kamarádi“ něco zabručeli v odpověď, ale většina se dál věnovala smskování pod lavicí.

„Posaď se támhle vedle Geoffreyho.“

Sedla jsem si na volné místo a vyndala si sešit a pero.

Flowen opustila třídu a profesorka, která v místnosti zůstala, započala hodinu. Od Geoffreyho, který měl tendence komentovat prakticky cokoliv, co dotyčná řekla, jsem se dozvěděla jméno ženy poskakující před tabulí.

„Mikoczka, na tu si dej bacha, ta je při zkoušení dost vostrá.“

Další Geoffreyho samomluvu jsem nevnímala, jen jsem mu občas přikývla. Chtěla jsem si dělat zápisky, ale brzy jsem toho nechala. Informace jsem byla schopná zpracovávat dost rychle na to, abych si je zapamatovala. Bylo to povětšinou opakování něčeho, co jsem kdysi dávno už slyšela. Nyní se mi vzpomínky na tu dobu objevovaly jako po mávnutí kouzelným proutkem a já si vzpomínala na látku, kterou jsem slyšela před dvanácti lety.,

O přestávkách jsem byla donucena čelit náletu zvědavých puberťáků. Samozřejmě je zajímalo, co tu dělám a odkud jsem. Jako další věc je zaujala moje barva kůže. Věděla jsem, že budu muset na tyto otázky odpovídat. Měla jsem vymyšlenou odpověď předem. Pravda, nebyla to zrovna věrohodná lež.

„To mám už od narození. Mám málo pigmentu, který by mi zbarvil kůži. Něco podobného mají albíni.“

„Jenže albíni mají červené oči a světlé vlasy, ty máš oči i vlasy tmavé,“ odporovala mi jedna dívčina, očividně o něco starší než zbytek třídy.

„No taky jsem netvrdila, že jsem albín. Vlasy mám obarvené. Vypadá to takhle líp.“ Zdálo se, že jim toto vysvětlení naprosto stačilo a každý se rozešel za svou prací. K lavici se tak dostala dívka, které doposud stála vzadu. Měla dlouhé světlé vlasy.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Já jsem Jane. Nechceš si sednout ke mně? Geoffrey je někdy dost otravný, nedal by ti celou dobu pokoj. Zdálo se mi, že ti to vadí.“

„Ráda. Kam se teďka stěhujeme?“ zeptala jsem se, když jsem zpozorovala, že si všichni balí a chystají se odejít.

„Na informatiku, je o patro výš v učebně. Počkej, až uvidíš profesora. Vypadá tak na pětadvacet. Je to fakt kus. Pár holek od nás se ho neustále pokouší balit, je docela sranda je pozorovat. Moc jim to totiž nejde.“

Vystoupali jsme o jedno patro výš. Dlouhá chodba spojovala celou školu až k druhým schodištím. Všude bylo velké množství švitořících studentů. Necítila jsem se mezi nimi dobře. Podívala jsem se na mobil. Nikdo nepsal. Hodinky neblikaly. Nic se nedělo. Nemusela jsem se na ně dívat. Kdyby se něco stalo, začaly by vibrovat.

Překročila jsem práh do učebny a zarazila jsem se ve dveřích. Zezadu do mě někdo narazil.

Anděl! Kde?! ucítila jsem známou energii a instinktivně jsem si sáhla pravou rukou k předloktí, kde jsem měla ukrytou pod kůží jehlici. Zároveň jsem svou auru stáhla co nejvíce ke svému tělu. Medailon jsem měla dávno schovaný v kapse u kalhot. Rozhlížela jsem se po učebně. Nebylo pochyb. Náš mladý profesor informatiky byl Anděl! Nikdo další, kromě mých spolužáků, v místnosti nebyl.

Dva kluci, které už štvalo, že blokuji vchod do dveří, do mě strčili, abych se pohnula. Vešla jsem opatrně do třídy a posadila se k počítači vedle Jane. Ta si všimla mého náhlého zpozornění.

„Stalo se něco? Vypadáš nějak divně.“

„To je v pořádku. Jak dlouho je tu ten učitel?“ zeptala jsem se a posunkem hlavy ukázala na mladíka sedícího za počítačem u katedry. Z místa, kde jsem seděla, jsem ho měla dobře na očích.

„Tak čtyři roky.“

Dívala jsem se na Anděla před sebou. I on měl svůj přívěsek dobře schovaný, ale nebyla tu možnost, že bych se mohla splést. Jeho aura byla obrovská.

Zvonek ohlásil začátek hodiny. Anděl vydal pokyny. Nepamatovala jsem si, co se s počítačem dělá, a tak jsem jen napodobovala konání Jane.

Profesor se zvedl a pomalu obcházel mezi námi, aby si zkontroloval, co děláme. Lovkyně mladých učitelů se už činily, jak mě nezapomněla upozornit moje nová kamarádka.

O Osmém jsme od Sebastiana zjistili jen to, že je zarytý pacifista. Vydolovat z něj tuto informaci nám trvalo několik hodin, při nichž James stál za dveřmi a nevěděl, zda má volat policii nebo si dojít pro lékárnu, kterou jako budoucí doktor nezapomněl koupit. Miriam se s ječením schovávala o patro výš v koupelně. Potřebovali jsme vědět, kdo mohl být ten, co vypadl z devátého patra panelového domu na druhé straně Londýna a nezabil se. Bulváry o tom psali fantaskní reporty. Nám to tak vtipné už nepřišlo. Bohužel po sobě zahladil stopy dost dokonale, nebylo však pochyb o tom, že umí manipulovat s lidskou myslí. Díky tomuto incidentu jsme si mohli být jistí, že v Londýně s námi je víc než jeden Anděl.

Hodina skončila rychle. Od profesora informatiky jsem dostala vynadáno, že kopírováním znalostí druhých se toho moc nenaučím, a obdržela jsem tak svou první pětku. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Silmarilien

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:20)

Jo jo, už jen profesoři informatiky jsou děsiví sami o sobě, natož potom, když je to ještě Anděl :-D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 13:17)

to s těma jehlicema na začátku bylo vážně dobře promyšlené :o)

a profesor informatiky a anděl - to zní děsivě.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA