Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 16

16. 8. 2007

Šedavý opar se táhl těsně nad vřesovištěm. V tuhle roční dobu byl ještě pořád krásný. Sice už odkvétal, ale ještě pořád to stačilo, aby díky němu hrály kopce všemi barvami duhy. A mezi tím vším se proplétali ovce, některé s černými maskami, jako sněhové obláčky.

Samech by si ten pohled rád vychutnal, ale výhled mu kazilo asi třicet hlavní zbraní mířící mu některé na hlavu, některé na srdce. To, že ho chytili, se mu moc nelíbilo. Ještě méně se mu líbila představa, že ho chytili obyčejní lidé, ti mrští smrtelníci, které tak nesnášel.

„Prozradíte nám, jaké je Vaše číslo?“ promluvil jeden z mužů za řadovými vojáky.

Anděl se dotkl svého biče, který se mu houpal u pasu: „Nevím, o čem to mluvíte,“ zavrčel vztekle.

„Ale my víme, kdo jste.“

„Tak to byste měli vědět, co znamená, vlíst mi do cesty,“ než to dořekl, měl bič v rukách a jediným švihnutím připravil o zbraně několik vojáků stojících před sebou.

Ozvala se salva a několik kulek zvedl prach a vřesové lístky do vzduchu. Ani jedna však nedokázala Anděla zasáhnout, na to byl až příliš rychlí, až příliš zkušený v podobných bojích.

Vlezlý hlas, který k němu promluvil, se někam vytratil. Vojáci, kteří ho obklíčili, se jeden po druhém káceli k zemi, někteří po větších kusech než jiní.

Nastalo ticho, a Samech se napřáhl k ráně popravy posledního z vojáků. Skotský vzduch a splašené bečení ovčí prořízl výstřel.

Andělovu uklouzlo zasténání. Bolestí, která mu projela levým stehnem, byl donucen pokleknout na zem. Při boji s lidmi se orientoval výhradně podle toho, že jim viděl do myslí. Věděl tak, kam zamíří a mohl se pohodlně vyhnout všem kulkám. Byl tu však někdo, koho necítil. Kdo teď stál za ním a přiložil mu studenou hlaveň na zátylek.

„Nepochopte nás špatně, Samechu. Nepřišli jsme vás zabít, ale vyjednávat. Chceme vaši pomoct. Myslím, že i my vám máme co nabídnout,“ znovu ten hlas, který slyšel prvně.

Hlaveň se mu odlepila od hlavy a on se s rozpraženýma rukama dovolil vstát. Otočil se, naproti němu stál mladý muž, tak sotva kolem třicítky.

„Prozradíte nám, kolikátý Anděl jste?“

„Druhý,“ odpověděl a bělavým kapesníkem, který vytáhl z kapsy kalhot, si čistil konec biče a ruce od krve a dalších tělesných tekutin. „Co po mě chcete?“

„Pomoci nám, najít vám podobné. Hledáme hlavně jednoho z vás. Myslím, že budete vědět, má co do činění s tímhle,“ muž vytáhl fotku a podal ji Samechovi. Ten se na ni jen krátce zadíval.

Své překvapení nedal na sobě znát, přesto se ale zeptal: „Odkud to máte?“

„Věděl jste, že to může projít přes ty brány až k nám?“

Samech mlčel. Fascinoval ho pohled na bezvládné vlčí tělo a odkapávající z něj šedavou krev. I na pomačkané fotografii se leskla jako tekuté stříbro. Téměř cítil, jak chutná…

„Co za to budu mít, když vám je pomůžu vystopovat?“

„Budete si moci nechat jejich sílu. Nikdo, kromě vás, ji stejně nemůže použít.“

Samech věděl, že to není tak úplně pravda, ale pokud si to ten muž myslel, nehodlal mu to vyvracet.

„Co jste vlastně zač?“ Anděl si vrátil bič na závěs na opasku.

„Mortalis a se zbytkem bych vás seznámil na základně, pokud dovolíte,“ muž mu pokynul a Samech jej s patřičným odstupem následoval. Mrtvá těla nechali, aby je uklidili jiní. 

*** 

Doma jsem hodila tašku na zem. Sedla jsem si do společenské místnosti a nechala si vyjet z pod stolu obrazovku počítače, který sem nechal James s Laefem nainstalovat. Našla jsem si fotografie z nehody, která nám napověděla, kde by se Osmý mohl nacházet. Moc jich tu nebylo, ale měla jsem štěstí. Na jedné z nich jsem doopravdy svého profesora našla. I když byla fotografie malá a dosti nekvalitní, nebylo pochyb. Byl to on. Přidala jsem do složky informace, které jsem o něm zjistila, včetně jeho oficiálního jména – Rick Marlow

 

O několik hodin později dorazili domů i Laef a Sebastian. Konečně se vrátil z nákupu, na který vyrazili s Miriam po mém příchodu ze školy. Oba okamžitě vešli za mnou do místnosti.

„Tak co? Jak bylo ve škole?“

„Ujde to. Neuhodnete, kdo mě učí informatiku a tělocvik,“ ukázala jsem jim na obrazovce malou fotografii z novin.

„Osmý, aspoň myslím, že je to on,“ prozradila jsem svůj objev, když se oba tvářili nechápavě.

„Lakejjo, to je hloupost. Musela ses splést.“

„Ne, určitě jsem se nespletla. Možná to není Osmý, ale Anděl je to určitě.“

„Pokud je to pravda, budeš si muset odteď dávat dobrý pozor. Ví o tobě, nebo ne?“ Sebastian si sedl vedle mě a prohlédl si fotografii.

„Myslím, že neví. Problém vidím spíš v hodině tělesné výchovy.“

„Napodob dobu, kdy jsem tě začínal trénovat, a nebude mít jediné podezření.“ Mistrova jízlivost byla urážející. Jenže v jeho výrazu tváře se zračila starost a obavy.

„Je to Osmý. Vyrostl od doby, co jsem ho viděl naposledy, ale je to on.“

„A co ten, co po něm šel? Z toho okna určitě nevypadl sám. To by se Andělovi nestalo.“ Laef si zkontroloval hodinky, které měl na ruce. Nic s nimi nebylo. Byly klidné, kdyby vysílaly jakýkoliv signál, rozhodně bychom tu nikdo jen tak neseděl.

„Ne, jiný Anděl ve škole není. Prošla jsem si o hlavní přestávce celou školu křížem krážem a nikdo další tam už není.“

„Musíme promyslet, jak ho dostaneme k nám,“ přemýšlel Šestý nahlas.

„Tak já ho pozvu na čaj. Ve třídě se ho pokouší sbalit každá první, takže moc nápadné to zase nebude.“

„Chtělo by to spíš si něco o něm nejdříve zjistit. Kde bydlí, s kým se stýká a tak podobně.“

„Hodláš na to využít někoho z nás?“zeptala jsem se Sebastiana. Špehováním druhých lidí jsem se moc nebavila.

„Přemýšlel jsem o tom už předtím. Myslím, že nám tu postačí obyčejná firma, nic extra o něm zjistit nemohou, to by musel být Osmý naprostý idiot a to on není.“

„No jo, vždyť je to tvoje vizitka, co Mistře?“ neodpustila jsem si rýpnutí, za které jsem obdržela nehezký pohled.

 

„Tak co jim chceš říct, aby nám ho sledovali?“ zahuhňala jsem s plnou pusou pečených brambor.

„Můžeme mu říct, že máme podezření, že podvádí svou ženu, Lakejju, a že ho ona chce proto nechat sledovat,“ utrousil Laef a udělal na mě pobavený úšklebek. Vždycky se bavil na můj účet.

„Nebo na něj shodíme ten incident v léčebně. Vždyť jste oba stejně leví,“ vracela jsem mu to, stejnou měrou.

„Klid, vy dva!“ přerušil Sebastian Laefovo nadechnutí. „Hádat se můžete potom. Zkuste zapnout svoje mozečky a přemýšlejte aspoň trochu normálně.“

„Uvažujme… je to středoškolský učitel… mladý… co o něm přesně chceme vědět?“ vložil se do rozhovoru James.

Nic extra. Něco o jeho soukromí: S kým se stýká a jaký má vztah k těm lidem,“ odpověděla jsem zamyšleně a vzala si další sousto ze své večeře.

„Mhh, asi by bylo hodně blbé, kdyby tam šla Laky a řekla, že se do svého učitele zamilovala a chce vědět, jestli někoho má. Kdyby hrála rozmazlenou fracnu?“

Laef se po Sebastianově poznámce začal dusit smíchem. Miriam ho bouchla do zad, protože to vypadalo, že ho smažená mrkev opravdu udusí.

„Tak na to zapomeňte! Žádného obětního beránka vám dělat nebudu!“vztekala jsem se a hodila jsem po Šestém prázdný hrníček. Samo-sebou ho chytil.

„Hmmm,“ James udělal významnou pomlku, aby si upoutal naši pozornost. „Rick Marlow je mladý, očividně plný elánu. Kolem sebe má samé pěkně vyvinuté holky. Kdo by si na žádnou takovou nechtěl sáhnout?“

Všichni jsme se podívali na nejstaršího člověka v jídelně.

„A který otec, by se o svou dceru nebál,“ doplňoval Jamesovu myšlenku Laef.

„Miriam?“ podívala jsem se na naši pomocnici.

„Myslím si, že je to dobrý nápad,“ špitla a sebrala nám prázdné talíře.

„Čtyři proti jednomu! Nemáš na výběr!“ zvolala jsem nadšeně. Sebastian jenom přikývl. Očividně se mu nechtělo hrát pána v letech.

 

James oznámil, že dům byl pojištěn na několik milionů britských liber.

„Ale pokuste se ho nezbourat,“ dodal ještě, když jsme se s Laefem zatvářili, jako že se nás to netýká.

 Přesto se zdálo, že se o mě bojí. Hned další den, jsem totiž u vrátnice do školy musela vysvětlovat, jak je možné, že mám v tašce skalpel. Paní vrátná nějak nepochopila, proč jsem se začala smát. Vždyť jsem se s tím přece mohla i ošklivě zranit! Od té doby jsem si věci do školy každé ráno překontrolovala.

Firma, kterou James najal, odváděla dobrou práci. Postarší muž nám každý druhý večer nosil obálku, ve které byly sepsány výsledky jeho práce. Osmý se očividně pokoušel žít normální život. Vše nasvědčovalo tomu, že se mu to i daří. Chodil s mladou dívkou studující vysokou školu, kterou údajně poznal v jedné knihovně. Bydlel v centru Londýna, kde si najal menší garsonku ve viktoriánském domě.

Sebastian neslyšel rád, že se Osmý stýká s mladou ženou. Byla jsem si jistá, že to z jeho strany není žárlivost, ale obavy o tu ženu. Stejné obavy, které jsem měla já o Miriam a Jamese. Přijdou-li na ně ostatní Andělé, hrozí jim obrovské nebezpečí. Jsou naším slabým článkem, a právě přes ně se na nás určitě pokusí dostat.

Věděli jsme to, a proto jsme se toho chystali využít. Laef měl za úkol dostat Osmého dívku k nám do domu. Nikdo nebyl k tomuto úkolu vhodnější. Laefův sexappeal přitahoval ženy skoro jako magnet.

Jaké zklamání pro něj asi muselo být, když při jeho prvním pokusu o seznámení s krásnou Sandrou neuspěl. Pokoušel se k ní být galantní a pomáhal jí sesbírat nákup z protržené tašky, kterou předtím sám roztrhl pouhou silou své vůle. Ona mu však odmítla dát alespoň e-mail a rychle před ním utekla do bezpečí autobusové zastávky. Bylo mi Laefa trochu líto, taková rána pro jeho ego.

Mezitím jsem seděla doma a čekala, až se Šestý vrátí.

James nám oznámil, že si domluvil pokračování studia. Byla to pro nás skvělá novina. Věděli jsme, že dříve či později, budeme potřebovat doktora. Problém nebyl ani tak Laef jako já samotná. Vysvětlujte vědcům, co za sajrajt mi to protéká tělem.

„Sebastiane, a tebe jsem chtěl také o něco poprosit,“ otočil se James na mého mistra. Já jsem byla pohodlně zabořená v kanapi a zvědavě jsem poslouchala.

„Poslouchám.“

„Andělé jsou lidé, zase tolik se od ostatních neliší, že?“

„Svým způsobem ne.“

„Nauč mě ovládat mysl tak, jak si to učil je.“

„To nejde,“ odporoval Sebastian a naklonil se blíž k Jamesovi.

„Jde. Něco jsem o tom četla internetu. Vím, že to pro mě nebude snadné. Chci to zkusit.“

„Ty stránky píší lidé, co čtou fantasy a o magii a schopnostech Andělů nemají ani páru.“

„Ale nepopíráš, že se to naučit lze,“ poprvé jsem uviděla v Jamesově tváři škodolibě vítězný výraz. Tohle měl dobře promyšlené! Už se naučil, jak jednat s mým Mistrem, když od něj něco potřeboval. „Stejně nemáš moc na výběr. Chodím často pryč. Pokud by si někdo v mé mysli našel potřebné informace…,“ ani nemusel svou myšlenku dokončovat.

„Něco bychom snad mohli zkusit. Nic tím neztratíme.“

 

Večer jsem si sedla k Laefovi na gauč. Dívala jsem se na něj, až se mi podařilo přitáhnout jeho pohled.

„Děje se něco, Laefe? Neříkej, že tě tak sebrala ta holka.“

„To nic není. Bude to dobrý,“ vypnul obrazovku a protáhl se.

Dívala jsem se na něj a neříkala jsem nic. Lhal mi. Bylo mi to líto.

„Laefe?“ upoutala jsem znovu jeho pozornost.

„Ano?“ přestal se líně protahovat.

Sedla jsem si do jeho těsné blízkosti.

„Chci, abys věděl, že mi můžeš říct všechno. Poslední dobou tě něco trápí a ty si myslíš, že to nevidím. Ať je to cokoliv, můžeš se spolehnout, že ti s tím pomůžu, jak jen budu moci.“ Odešla jsem z pokoje pryč.

Sebastian po nás zase chtěl, abychom znovu od podlahy až ke stropu prohledali velkou ústřední místnost domu a našli schované dveře vedoucí do chodby vyznačené v plánech.

Netrvalo moc dlouho a Anděl za mnou přišel. Dlouhou dobu nic neříkal a věnoval se hledání.

„Ráno mě Miriam poprosila, abych ji doprovodil k hrobu jejího bratra. Říkala, že tam chodí každý rok. Nechtěla jít sama. Z dob, kdy byla na ulici, nemá moc hezké zážitky.“

„A šel jsi tam s ní, ne? Stalo se snad něco? Někdo vás napadl?“ Kdyby se o to pokusil jakýkoliv člověk, neměl by moc šancí na přežití.

„Ne to ne. Nikdo tam nepřišel. Jen….Miri vyprávěla o svém životě s jejím bratrem. A proč žila s ním a bez rodičů. Máma jí umřela, když se měla narodit a její táta umřel o pár měsíců na to. Prý ho našla oběšeného na balkóně. Její bratr Filip byl o deset let starší než ona, vychoval ji…“ Následovala dlouhá pauza, kdy si sedl a schoval hlavu do dlaní. „Lakejjo, co jsem to udělal?!“

„Co se stalo?“ Došla jsem až k němu a položila mu ruku na rameno.

„To já jsem byl před sedmi lety u Stonehenge. Nechápu, co tam ti policajti dělali. Já… já jsem nechtěl, ale bylo jich tolik. Proč mi to vůbec říkala?“ Podíval se na mě a já pro něj neměla dost slov útěchy. Věděla jsem, že ať řeknu, co řeknu, nic to nezmění na tom, co už se stalo. Mistr to říkal všem. Za naše chyby budeme platit krutou daň. Za každé naše zaváhání poteče krev. Budeme platit krví našich blízkých.

Laef se chvěl a já nevěděla, jak ho utěšit. V životě by mne nenapadlo, že se do takového stavu dostane Anděl. Bytost, kterou měl Mistr vychovat k fyzické i psychické síle, teď byla na dně. Splácel za svou minulost.

Objala jsem ho kolem ramen. Nic jiného jsem nedokázala. Cítila jsem, jak jeho svaly projíždí křečovité záškuby. Měla jsem pocit, že jeho bolest prostupuje i mým vlastním tělem. Trhala mě na kusy v přívalu mých vlastních vzpomínek na minulost. Na doby, kdy jsem byla člověkem a smála se se svou rodinou.

Někdo upoutal mou pozornost. Miriam stála ve dveřích a držela podnos s jídlem. Zůstala stát. Do očí se jí hnaly slzy, které se marně snažila zadržet. Držela jsem Laefa kolem ramen a čekala jsem, co Miriam udělá.

Odhodlala se a přistoupila až k nám. Pomalu položila tác na stůl.

„Pan Sebastian říkal, že vám mám donést něco k jídlu,“ skoro šeptala, jak ji zadržovaný pláč bránil v mluvení. Utřela si slzy do rukávu, ale okamžitě jí stékaly po tvářích nové. Laef se na ni vyděšeně podíval. Hledal slova, kterými by se mohl Miri omluvit.

„Miri, já jsem…“ začal, ale Miri mu skočila do řeči tichým roztřeseným hlasem.

„To je v pořádku.“ Znovu se pokusila si slzy utřít do cípu rukávu. „Já se na vás pro to nezlobím. Prosím jezte, potřebujete mít sílu.“ Otočila se a utekla z místnosti pryč.

Laef se prudce zvedl od stolu. Skoro mě tím odstrčil. Pevně jsem ho chytla za ramena, abych ho zastavila. Musela jsem na to vyložit obrovské množství síly. Tolik, že se mé zorničky automaticky stáhly do dvou tenkých čar, jak mi tělem cirkulovala vlčí energie. V psychickém vypětí a marné snaze vrátit minulost o pár let zpátky byla jeho síla větší než normálně. Snad si to ani neuvědomoval.

„Nech ji. Teď jí stejně nepomůžeš,“ křičela jsem na něj a srazila jsem ho na zem.

„Lakejjo, já jsem jí zabil bratra, jak…!“ hystericky křičel a já poznala, že už nemá daleko k šílenství.

„Laefe,… promiň,“ zašeptala jsem a udeřila jsem ho do týla. V bezvědomí se mi skácel do náruče. Bez větší námahy jsem ho zvedla ze země. Když jsem ho odnášela, vcházel do haly Sebastian. V ruce si nesl namazanou bagetu, kterou nejspíš našel v kuchyni v lednici.

„Stalo se něco?“ zeptal se klidným hlasem, když mě uviděl. Jako vždycky! Zase znal odpověď dřív, než se mě vůbec zeptal! Chtěla jsem mu říct něco opravdu hnusného, ale rozmyslela jsem si to.

„Že se vůbec ptáš. Když to předtím vydoluješ z mysli druhých,“ postěžovala jsem si a vystoupala do schodů. Sebastian šel pomalu za mnou. Nijak ho neznepokojovalo to, že držím Laefovo tělo v náručí.

„Nemusím ti číst v mysli. Viděl jsem Miriam, když vběhla do haly, a slyšel jsem Laefa, jak křičí. Dokázal jsem si dát dvě a dvě dohromady.“

„A na co všechno si svou dedukcí dokázal přijít?“ Opatrně jsem Andělovo spící tělo položila do postele. Sundala jsem mu boty a přikryla ho dekou. Otevřela jsem naplno okno, abych vyvětrala. Pánské ložnice byly povětšinou dost zatuchlé a Laefova nebyla výjimkou.

„Že dvě a dvě stále nedávají čtyři.“

Nechali jsme Anděla spát a vrátili se do velké místnosti.

„Jak to myslíš?“

„Netvrď mi, že jsi ještě nepřemýšlela o tom, proč Laef tak najednou změnil názor. Proč se z někoho, kdo ti chtěl vrazit nůž do zad, stal tvůj přítel.“

„On mi to říct nechce a já ho nutit nebudu. Až si bude myslet, že přišel ten správný čas, určitě přijde sám. Věřím mu, nemám důvod z něj tahat informace. Vím jen… má to co dělat se vzpomínkami.“

„To ti řekl?“

„Zmínil se jen, že si na něco vzpomněl, ale nevím na co.“

„To je zajímavé.“ Sebastian přemýšlel. V tuto chvíli jsem na něj neměla náladu a on to moc dobře věděl.

„Sebastiane, buď vyklop, co máš na mysli, nebo mi dej pokoj, ano? Štve mě to, jak se neustále nejsi schopný rozhodnout, na čí straně vlastně stojíš. Pořád ve mně vidíš nebezpečí pro své svěřence? Zabij mě, když ti to dá klidný spánek! Ale už mi dej konečně pokoj.“

Sebastian ale dělal, jako by nic neslyšel.

„Vzpomínám si, jaký byl Laef předtím, než jsem ho odvedl, a jaký byl potom, až do jeho odchodu.“

„Myslíš, jaký byl potom, co jsi mu vypláchl paměť, aby zapomněl, kým byl?“

„No i tak by se to dalo říci.“

Podívala jsem se na Mistra, nikdy mi neřekl celou pravdu a změnit to nehodlal.

„Kde je Miriam?“ změnila jsem téma hovoru.

„Je venku na schodech.“

 

„Miriam?“

Došla jsem k dívce a počkala, až se na mě otočí. Oči měla zarudlé od pláče. V dlaních mačkala mokrý kapesník.

„Já jsem vás neposlouchala, jen jsem…“

Překvapila mě její reakce, a tak jsem jí rychle skočila do řeči.

„To přece vůbec nemám na mysli, Miri. Laef by ti rád řekl, jak je mu to líto. Víš asi už moc dobře, že náš život je jiný.“

„To si přece uvědomuji. Víte, on vypadá skoro jako můj bratr. Filip měl taky světlé oči.“ Dívala se před sebe a už nebrečela. „Já se na pana Laefa nezlobím. Vím, že by to rád vzal zpět. Nechci, aby se trápil kvůli mně. Máte i tak dost starostí,“ žmoulala ve svých dlaních mokrý kapesník.

Její pochopení mi vyráželo dech a já neměla jediné slovo, které bych jí na to mohla říct. Chvíli jsem přemýšlela, ale nic lepšího mě říci nenapadlo.

„Díky Miriam.“

 

Kolem desáté večerní jsem potkala Miriam, jak nese tác s jídlem do poschodí. Nikdy jsme tam nejedli, na večeři jsme se vždycky scházeli v jídelně.

„Kam jdeš?“ vyptávala jsem se zvědavě.

„Nesu to nahoru panu Laefovi. Slyšela jsem nahoře kroky. Vypadá to, že se už probudil.“

„Dobře.“

Nechala jsem ji odejít a sedla jsem si do obývacího pokoje vedle Jamese. Sebastian seděl v koženém křesle a díval se na večerní zprávy.

„Necháš je o samotě?“ zeptal se James a ve tváři měl chlípný výraz.

„Nejsem jejich chůva a oba už jsou dost dospělí na to, aby si řekli, co si mají na srdci.“

James se začal smát. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA