Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 17

16. 8. 2007

Přišlo mu, že je na základně už alespoň týdny. Musel uznat, že spolupráce s Mortalis se mu i vyplatí, ale nesnášel čekání. Když někdy někoho našel, byl zvyklí se sebrat, dotyčného najít a pokusit se ho odprásknout. Jenže to mu tyhle zelený mozky nechtěly dovolit. Prý, že je to moc impulzivní moc nebezpečný.

Do jeho ubikace přišel jeden z vojínů, zasalutoval: „Tady, měl by to být jeden z vás,“ a hodil mu na stůl složku s fotkami.

Samech si papíry vzal a pomalu jimi listoval.

„Třetí…“ zašeptal vrčivě, „on ještě žije, neuvěřitelné,“ vrátil papíry do složky a obrátil se na mladého vojáka: „Kdy budu moci zaútočit?“

„Všechno najdete v těch papírech,“ mladík se trochu ošíval. Být v přítomnosti Druhého Anděla mu nebylo po chuti. „Budete v tom ale sám. Chtějí vás pozorovat, jak budete jednat, jak si poradíte. Máte si ale dát pozor na francouzskou policii.“ 

*** 

Ležela jsem rozvalená v pohodlném měkkém kanapi a poslouchala švitoření vrabců, které ke mně doléhalo otevřeným oknem. Vzpomínala jsem na Sebastianovu výtku, že lenivím. S jistou dávkou rezignace jsem si musela přiznat, že má pravdu. Občas jsme s Laefem trénovali vzadu za domem, ale nemohli jsme si dovolit zbytečně upoutávat pozornost zvědavých sousedů.

„Lakejjo, jsi tu?“ James nakoukl pootevřenými dveřmi do pokoje, a když zjistil, že jsem uvnitř, vstoupil. „Volali mi z práce,“ oznámil, aniž by čekal na mou reakci.

„Něco se stalo?“ zeptala jsem dle jeho očekávání. Hřbetem ruky jsem drkla do okna, které se nehlučně zavřelo. Posadila jsem se a zadívala se Jamesovi do jeho hlubokých tmavých očí.

„Někdo od tajných služeb si byl pro tvou složku v nemocnici,“ posadil se proti mně do křesla.

„Takže už vědí, že jsme na ně hráli habaďúru,“ odtušila jsem.

„Ne tak docela, někam se totiž ztratila,“ zakoulel očima a já tušila, že to „nějak“ sám zařídil. „Tím se moc trápit nemusíme, ale bojím se, aby….“ větu už nedokončil. Z venku jsme zaslechli povědomý zvuk. 

*** 

Nad Paříží se vznášel horký opar a vzduch se vlnil. Bhelliel si přitlačil sluneční brýle blíže k očím. Slunce ho nepříjemně pálilo. Potil se v kožených kalhotách a černém bavlněném tričku. Od doby, co potkal Jedenáctého, to šlo od desíti k pěti. Nedokázal ho ani škrábnout, a to si tak věřil. Od té doby ale uplynula už pěkná řádka měsíců a jemu se smůla stále lepila na paty.

Podíval se na staré hodinky, které sebral před patnácti lety jedné z obětí tehdejšího jeho omylu. Trochu se to tenkrát zvrtlo, a místo, aby zabil Druhého, se mu podařilo jen rozsekat několik nešťastníků, kteří se náhodou ocitli v jeho ráně. Život už je holt taková jedna velká parodie: V jednu chvíli se těšíte z dobré vanilkové zmrzliny a v druhé je z vás jen maso různě se povalující kolem. Osud má podivný smysl pro humor.

Bude si muset někde sehnat peníze. Poslední drobné, které mu zbyly, utratil za letenku do Atlanty. Potřeboval se na nějakou dobu ztratit z toho zmatku kolem. Andělé se koncentrovali v Evropě a přilehlých ostrovech. Nikdo si nechtěl nechat ujít možnost dostat největšího soka. Dostat Třináctou s její silou pro sebe. Drby se šíří rychle a Čtvrtý si vždycky dokázal zachránit kůži nějakou dobrou službičkou a včas se vytratit.

Hajzlík jeden. Moc dobře ví, jak jsou nám jeho schopnosti k užitku, musel se pousmát. Taky by se mu hodilo umět číst v ruce Osudu, jako to uměl Slepý.

Přešel Třídu Gustava Eiffela a zamířil na druhý konec parku Martova pole. Za jeho zády se tyčila majestátní věž, na jejíž vrchol se hrnuly tuny turistů. Nevybral si zrovna vhodnou dobu pro návštěvu Paříže. Pomalu neměl kam uhnout před davy lidí, které se do něj mermomocí snažily vrážet.

Vyrušil ho zvuk, jaký vydává komár, když letí kolem ucha. Nepříjemně pištivý a vlezlý. Nemusel moc dlouho přemýšlet nad tím, co se k němu blíží zezadu a míří mu přímo na krkavici.

Sehnul se prudce k zemi. Sáhl si do kapsy u kalhot, kde měl schované své nejúčinnější zbraně.  

Dýka prosvištěla těsně nad jeho hlavou. Minula cíl a zabodla se do země těsně vedle malé holčičky.

Bhelliel našel protivníka v davu snadno. Kdo jiný než Anděl by měl v rukách dva malé colty a u pasu dlouhou dýku?

Vše se odehrávalo tak rychle, že lidé jen stáli na svých místech. Nikdo neutíkal, nikdo se nehýbal.

Ve vzduchu explodovaly malé nálože, které Bhelliel po svém protivníkovi hodil. Minul a střely zasáhly muže sedícího na lavičce. Ve vzduchu se objevila krev a lavička odletěla do křoví.

Až teď se ozval řev kolemjdoucích a nastala ta pravá panika.

Oba se pohybovali mnohonásobně rychleji než lidé, kteří se snažili utéct. Útočník přešel do obranné pozice a nechával se zatlačit zpět k věži.

„Kam utíkáš, Druhý!“ zasypal Bhelliel Anděla dalšími náložemi. Oba už byli značně potřísněni krví, ale ani jeden z nich neměl na sobě jediné škrábnutí.

Druhému se podařilo, co zamýšlel. Ve větším davu lidí, u paty věže, Bhelliel zaváhal v použití svých náloží. Samech konečně mohl použít své colty. Mezi tolika lidmi neměl Třetí mnoho místa na manévrování a Druhému po lidských životech nikdy moc nesešlo.

Při ostrých ranách střelby zareagovala policie na protější straně věže. Celá situace se tím jen zhoršila. V nastalém zmatku začali policisté zběsile střílet po Andělech. Ani jednoho však nedokázali zasáhnout. Obětí přibývalo geometrickou řadou.

„Ksakru,“ klel Druhý, když zjistil, že má už jen poslední zásobník. Bhelliel, který už unaveně oddychoval a měl několik škrábanců na rukách, jak mu kulky olízly kůži, vzal do ruky to jediné, co se mu podařilo sehnat na boj zblízka. Byly to Kukri.

Boj se přesouval do věže. Lidé, kteří zde zůstali uvězněni, neměli nejmenší šanci na přežití. Jejich život končil v kalužích krve od sečných a bodných ran. Ani jeden z Andělů se už neohlížel na to, jestli trefí protivníka, nebo zda zasáhnou nevinného člověka. Oba se topili v naději na zlikvidování toho druhého. Touha po krvi je zcela pohltila.

Z venku se ozval jekot sanitních vozů. Záchranáři se zoufale snažili najít živé, ležící mezi desítkami mrtvých. Pod věží se to hemžilo policisty. Mihlo se mezi nimi i pár odstřelovačů.

Jediný výstřel jednoho ze sniperů probudil oba Anděly zpět do reality. Kulka je oba minula jen o vlas a Druhému ukousla kousek ušního boltce.

Oba strnuli na svých místech. Ani jednomu se teď nechtělo přestat, ale docházelo jim, že pokud okamžitě nezmizí, budou mít velké potíže se odtamtud dostat.

Jakousi tichou telepatií se každý z nich rozeběhl na jinou stranu k ochozu na nejnižším patře věže. Druhý měl štěstí. Vybral si místo, kde byla největší koncentrace raněných a tedy i záchranářů. Policie si netroufla po něm vystřelit. To mu dalo dost času na to, aby policistům utekl. Nehodlal, ale ztratit svou příležitost tak rychle. Přece jen jeho zvědavost a chtíč byly mnohem větší, než strach z policistů. Ztratil se jim z očí a toho hodlal ještě využít.

Bhelliela takové štěstí nepotkalo. Hodil mezi smečku státních i pařížských policistů několik svých detonačních náloží z Andělské energie, které předtím zapálil. Medailon mu jasně zářil vždy, kdy se v jeho dlaních objevila nová, temně fialová kulička. Neměl na výběr. Vlastní energie mu hořela v rukách. Mohl si buď dobrovolně spálit prsty, nebo nechat chytit a potažmo i zabít.

Všichni před ním uskočili za vozy. Prostor v okruhu několika metrů zahalil hustý dým. Ozval se jediný výstřel. Hrobové ticho rušily jen odjíždějící záchranky. Z dýmu se na zem zhroutil Bhelliel. Měl prostřelený hrudník a nedokázal popadnout dech.

„Ty hajzle,“ stihl ještě proklít Druhého, než ztratil vědomí. 

*** 

To místo mi bylo povědomé.

Dívala jsem se na zamřížované dveře za zády londýnského vyšetřovatele. Mlátil rukou do stolu a ukazoval na nějakou složku s papíry.

„Co jste tam dělala? A kdo všechno tam s vámi byl?!“ opakoval svou otázku už asi po sté.

„Je mým ošetřovatelem. Stará se o mne,“ opakovala jsem na stejný dotaz stále dokola. James ve vedlejší místnosti tvrdil to samé. Věděl, že si tuto informaci vytáhnu z jeho mysli. Vlastně jsme zase tak moc nelhali.

„Nevěšte nám bulíky na nos! Přiveďte Cliffa!“ zaječel na svého podřízeného.

Peter Cliff vcházel do místnosti hodně opatrně. Jakmile se mi podíval do očí, trhnul sebou. Když v nich ale nespatřil nic nenormálního, posadil se na volnou židli vedle vyšetřovatele.

„Pane Cliffe, mohl byste nám zopakovat, co se stalo dvacátého listopadu v jednu hodinu ráno?“ vyzval mladého policistu.

Pohodlně jsem se opřela a poslouchala jsem Peterovo vyprávění. Nevynechal jediný detail, dopodrobna popsal moje a Jamesovo zatčení. Jen svůj zážitek z cely nezmínil.

„Co nám k tomu můžete říct?“

„Chtěla jsem si ty šutry prohlédnout zblízka,“ odpověděla jsem prostě.

Asi se mnou začínali ztrácet trpělivost. Mávl rukou na svého poskoka, který mi pohotově přistrčil pod nos satelitní fotku. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, na co se dívám. Byl to Stonehenge zaplavený světlem z otevřené Brány.

„Co je to?“

„Halogenová baterka.“

„Nic takového jste u sebe neměla!“ ukázal mi vztekle jinou fotku. Tentokrát to byl záběr kamery, kde jsem se volným krokem blížila ke kamenům. Měl pravdu. Nic jsem v rukách neměla. Už mě to přestávalo bavit, musela jsem je nějak zahnat do úzkých, aby mne nenutili vymýšlet si samé blbosti.

„Co bych u těch kamenů asi tak měla dělat. Nechtěli byste mi to vysvětlit?“ zaječela jsem a přidala jsem do hlasu jistou dávku hysterie. Na Cliffa to nijak nezapůsobilo, ale vyšetřovatel strnul.

Všichni tři se sebrali a odešli z cely pryč.

Oni o tom něco vědí, o tom není pochyb, svištěly mi hlavou myšlenky. Byl to poměrně velký problém. Kdyby se někdo dostal na druhou stranu brány, mohl by tam najít věci, které by se na Zem neměly dostat.

Problém také byl, že jsme neměli, jak dát vědět Sebastianovi a Laefovi, kde se s Jamesem nacházíme.

Došla jsem ke dveřím a poslouchala jsem, co se za nimi děje. Byly poměrně dobře odstíněné, a tak jsem musela použít trochu své síly, abych si zvuk zesílila. Pro jistotu jsem zavřela oči, aby nikdo neviděl, jak se mi změnily zorničky.

Nic zajímavého jsem ale nedokázala zaslechnout. Všude byl klid. Začala jsem mít nepříjemný pocit, že z tohohle tak snadno nevyváznu.

 

Noc jsme přespali s Jamesem odděleně každý ve své cele. Začínala jsem chápat, jak snadné bylo pro Laefa tenkrát ty policisty zabít. Nebýt James se mnou v domě, udělala bych to samé, možná i něco horšího. Když se nahrnuli do obýváku, kde jsme s Morrisem pohodlně seděli, neměli by jedinou šanci. Katana byla na stojánku mezi dalšími zbraněmi, akorát na dosah mých schopností. A s jejím nadpozemským dvousečným ostřím bych je zvládla za pár vteřin. James měl však pravdu. Zabít můžeme kdykoliv, vrátit život nedokážeme.

 

Další den se nás znovu pokoušeli vyslechnout. Začínala jsem mít strach o Jamese. Cítila jsem jeho únavu.

„Volali z ambasády ve Francii!“ vtrhl do výslechové cely nějaký pošuk v kvádru. Byl zpocený a nervózní.

„Vezmu si to v kanceláři,“ odpověděl vyšetřovatel, stejný, jaký mě zpovídal včera. Vstal, ani se na mne nepodíval, a nechal mne s jedním policistou samotnou v cele.

Na mužových hodinkách jsem pozorovala, jak čas pomalu ubíhá.  Asi po dvou hodinách se vrátil ten protivný inspektor, co se z nás snažil vymámit přiznání.

„Pojďte se mnou.“

Chvíli jsem myslela, že to říká svému podřízenému, ale když mi rukou naznačil, že mám jít za ním, zvedla jsem se ze židle. Byla jsem naprosto vyvedená z míry.

„Co se děje?“ divila jsem se.

Ani mne nepřekvapilo, když mi neodpověděl. Šli jsme dlouhou chodbou do místnosti, kde jsme odevzdávali své osobní věci.

„Jamesi?“ byla jsem tak ráda, že ho vidím.

„Nic mi není.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho v naději, že nebude tak mimo jako já.

„Už jsem se jich na to ptal. Prý našli toho, kdo před sedmi lety zabil ty policisty,“ řekl to tak radostně.

Moje srdce se zastavilo a zmrzla mi krev v žilách.

„Catherine, děje se něco?“

Zmohla jsem se jen na zakroucení hlavou.

„Omlouváme se vám za malé nedorozumění. Vzniklé škody vám uhradí nejbližší úřad, pokud to nahlásíte,“ prohlásil policista za pultem a strkal nám do rukou naše osobní věci.

„A obvinění?“ zeptal se James, než nás vyprovodili ven.

„Všechna jsou pozastavena, nebo stažena. Doporučoval bych, abyste se zdržovali poblíž domova a rozhodně necestovali ven ze země,“ byli jsme taktně upozorněni. Oběma nám bylo jasné, že budeme sledováni, jestli neděláme nějakou jinou výtržnost. Byla to podmínka. Nemuseli to říkat, ale nemohlo jít o nic jiného.

Vyšli jsme klidným krokem z policejní stanice a jen co jsme sešli ze schodů na rušný chodník, rozeběhla jsem se pryč.

„Kam běžíš? Co se děje?“ křičel za mnou James.

„Sejdeme se doma!“ Zaběhla jsem za nejbližší roh, aby mě nikdo neviděl.

Šedivá cihlová stěna starého domu zmizela a já uctila známý tlak, když jsem se objevila na zahradě u Jamesovy vily.

„Laefe!“ volala jsem Anděla a vběhla do domu.

„Už vás pustili?“ ozvalo se mi za zády a já se prudce otočila. Sebastian si mě zkoumavě prohlížel.

Jak může vědět, co se stalo? napadlo mne.

„V novinách psali, že zatkli původce masakru u Stonehenge a násobné vraždy v Arizoně,“ odpověděl mi na mé myšlenky. „A vy jste zmizeli. Nebylo těžké si domyslet, koho tím asi mohli myslet.“

 „Kde je Laef?“ vyštěkla jsem na něj, když skončil.

„Hledal mě někdo?“ vyšel z kuchyně Anděl a ládoval do sebe další obložený chlebíček.

„Díky Bohu,“ oddychla jsem si a posadila jsem se unaveně na schody.

Šestý si mne zmateně přeměřil: „Co se stalo?“ ptal se a nabídl mi z tácu jeden chlebíček. Vděčně jsem ho přijala.

„Pustili nás, protože prý zatkli toho pravého, kdo zabil policisty u Stonehenge. Včera se prý odehrál jakýsi masakr v Paříži, během něhož se jim podařilo zadržet jednoho z útočníků,“ vysvětlovala jsem.

„No, já jsem tady. A v Paříži jsem rozhodně včera nebyl.“

„Koho ale potom zatkli?“ vyslovila jsem nahlas to, a co mysleli všichni.

„Některého Anděla, o tom není pochyb,“ doplnil mě Laef. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 13:40)

je to zkrátka slvělé. :o) obdivuji, jak máš všechno promyšelené a ve vhodnou chvíli spolu dokážeš propojit zpočátku nesouvisející příběhy. :o)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA