Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 18

16. 8. 2007

„Ahoj Cathy!“ mávala mi Jane na přivítanou. Nesnášela jsem tu zdrobnělinu jména, kterou se mě rozhodla oslovovat. Všem kolem to přišlo naneštěstí natolik in, že se toho ujala hnedka celá třída.

„Čau. Co máme první za hodinu?“ zeptala jsem se ze zvyku.

„Matiku. Ale máme suplování. Ta profesorka tenhle předmět neučí, určitě nám dají volnou hodinu. Přinesla jsem ten leták z obchoďáku. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys nechtěla jít se mnou v sobotu nakupovat. Víš, taková ta dámská jízda. Prolezeme pár obchodů s hadrama. Co ty na to?“

„No víš nevím, jestli budu mít čas.“

„Ale jo, určitě budeš! Ptala jsem se toho tvého a říkal, že mi tě na sobotu půjčí.“

„Toho mého?! Koho tím myslíš?“ vyvalila jsem na ni oči údivem a usilovně jsem přemýšlela, s kým to asi mohla mluvit.

„No toho frajera, co tě předevčírem a včera přivezl autem.“

Ona myslí Laefa! No to je dobrý vtip ovšem, bavila jsem se při pomyšlení, že by Laef byl ten můj. Možná kdyby byla jiná situace, jiný čas a my byli někdo jiný… násilím jsem rozehnala myšlenky.

„No když to říkal bratr, tak to asi bude pravda.“

„To je tvůj brácha? Tak to neříkej nahlas, znáš holky od nás,“ zasmála se Jane a v očích jí zasvítila ďábelská světýlka.  

*** 

Sebastian mi hodil do rukou noviny, ani jsem se nestihla zout. Nikdy mě nenutil místní bulváry číst, ale tentokrát na tom trval.

Hledala jsem, co by mohlo být tak zajímavého, že by mě to mělo zajímat.

Masový vrah unikl při převozu! Deset mrtvých policistů!

Bylo mi jasné, co Sebastiana napadlo. Andělovi z nedávné přestřelky v Paříži se podařilo utéct. To zase nebylo tak zvláštní.

„Proč ho převáželi?“ divila jsem se. To, že se jim ho podařilo chytit, a ještě k tomu živého, byl dle mne zázrak.

„Francie ani Anglie nemá povolen trest smrti. Pochybuji, že by někoho takového chtěli nechat naživu. A znáš to. Když jeden stát nemá povoleno a jiný má…“

„Obchody se smrtí. Ty mi pomůžeš tady a já zas tam tobě. Jo to znám. Na to si moc dobře vzpomínám. Dřív to nebylo jiný.“

Vrátila jsem mu noviny.

„Co Osmý?“ zajímal se ještě o jediného Anděla, o kterém jsme bezpečně věděli, kde se nachází.

„Nic. Nemá ani tušení, co jsem zač. Jen se mě vyptával, proč mne tenkrát zatkli, že takové omyly se moc často nestávají. Ale jinak si myslím, že nic netuší.“

„Dobře.“ 

*** 

„Máš s sebou věci na tělocvik?“ šeptala mi Jane o hodině.

„No jasně.“

Musela jsem myslet na to, že mám právě dnes uprostřed týdne dostat Anděla k nám domů. Sebastian si vymyslel, že je k tomu jedinečná příležitost. Měl v plánu vypláchnout Andělově přítelkyni paměť a dostat ji tak k nám. Ani jedno se mi nezamlouvalo, ale měl pravdu, že čekat moc dlouho jsme nemohli. Laef cítil při jedné z procházek přítomnost dalšího Anděla. Kdokoliv z nás mohl být kdykoliv cílem útoku.

Šla jsem vedle své spolužačky dlouhou chodbou s nízkými dřevěnými lavičkami k dámské šatně. Vevnitř byla cítit směs potu a voňavky. Okno bylo zavřené, aby dívkám nebyla při převlékání zima.

Tělocvik jsme měli rozdělený na holky a kluky. K mé smůle nás vyučoval právě Anděl. Prý má škola nedostatek tělocvikářek.

Na programu dne byla gymnastika. Ty, které ji neměly zrovna v lásce, se pokoušely přípravu žíněnek a dalšího nářadí zdržovat, jak jen to bylo možné. Snažila jsem se vejít do průměru a sem tam něco pokazit.

Anděl mě celou dobu pozoroval. Nevěděla jsem, proč jsem zaujala jeho pozornost, ale upřímně mě vyděsilo, když si mě během hodiny zavolal stranou.

„Catherin, vím, že mi do toho nic není, ale nemáte doma nějaké potíže?“

Díval se mi do očí a mně se ulevilo. Vůbec netušil, která bije.

„Jak to myslíte, pane profesore?“

Sáhl mi na ruce a ukázal mi na dvě dlouhé jizvy, které se mi táhly od zápěstí až k loktům.

„No to už mám dlouho, to opravdu nic není.“ Co jiného bych mu měla vyprávět za pohádky, jsem neměla ani tušení.

„Kdyby se cokoliv dělo, máme tu zkušenou psycholožku, můžete si za ní dojít. Jestli vám není dobře, můžete si sednout.“

Díval se na mě jako tatínek, který se bojí o zdraví své dcery. Krátké blonďaté vlasy mu trochu padaly do očí. Přemýšlela jsem, jak takového člověka mohl Sebastian vybrat. Vždyť ten by nedokázal ublížit ani mouše, natož někoho zabít. Připadala jsem si strašně. On se snažil žít normální život a já mu teď měla jeho křehký domeček z karet zbořit. Za pár hodin mu zavolá jeho přítelkyně a všechno, o co se snažil, pro něj skončí. Za záhybem límce košile jsem zahlédla jeho medailon. Byla jsem překvapená, že ho nosí na krku. Já svůj měla schovaný v kapse.

„Ne, je mi opravdu dobře.“

„Catherin, ale ty hodinky si prosím vás sundejte, ano? Kolikrát vám mám říkat, že bižuterii si na tělocvik brát nemáte. Dejte mi je. Vrátím vám je na konci dne, abyste si příště rozmyslela, jestli si je zapomenete sundat.“ Vyžádal si ode mě mé jediné přímé spojení se Sebastianem a Laefem. Nedávala jsem mu je moc ochotně. Strčil si je do kapsy.

Vrátila jsem se do řady, kde se skákalo přes kozu roznožkou.

Celý zbytek hodiny jsem byla terčem jeho pohledu. Bylo mi jasné, že poznal mou náladu, i když nemohl tušit, z čeho pramení a mylně to připisoval tomu, že mne doma šikanují.

 

Zdržela jsem se na toaletě v dámských šatnách. Přestože jsem Jane říkala, že na mne čekat nemusí, zůstala v šatnách se mnou. Pokoušela jsem se jehly zarvat hlouběji do masa, aby nebyly tolik vidět, ale nepodařilo se mi to. Vylezla jsem ven ze záchodku. Před ním už byla fronta, jak se do šatny nahrnula další třída.

„Vy jste ještě tady? Nevadí vám, že přijdete pozdě na hodinu?“ peskoval nás profesor, když jsme kolem něj vybíhaly ze šatny. Odváděl si své další žáky do tělocvičny, kde jsme jim nechaly připravené nářadí.

„My už běžíme.“ Jane mě chytla za rukáv a táhla mě pryč.

„Ještě ty hodinky! Potřebuji je!“ snažila jsem se Jane zastavit.

„Kašli na ně, přijdeme pozdě. On ti je pak vrátí.“

Nemohla pochopit, jak důležité pro mne jsou. Polil mě ledový pot a hrůza z pocitu, že by se něco v následujících pár hodinách mohlo stát a já o tom nebudu vědět.

Za rohem jsme zpomalily, už stejně zazvonilo a pozdní příchod nás už nemine tak jako tak.

„Prý budou mít spojený tělocvik, ta třída, co ho má teď. Bych si taky někdy ráda zahrála s klukama,“ stěžovala si Jane nahlas a pohazovala si taškou.

„Tak proč se někdy nezeptáme, jestli by to nešlo?“  

„To je skvělý nápad!“ vykřikla a taška jí z rukou málem vypadla.

Ve stejný okamžik se ozvala ostrá rána. Jane se lekla, až nadskočila. Já jsem zpozorněla a přikrčila jsem se.

„C.. Co… co to bylo?“ koktala Jane a chytla se mě křečovitě za ruku.

„Výstřel!“ poznala jsem okamžitě. Zahodila jsem tašku s tělocvikem a vší rychlostí, které Jane neměla šanci stačit, jsem se vracela zpátky.

„Cože? Kam? Počkej!“ Jane se zvedla ze země a běžela za mnou. Zastavila jsem se na konci chodby.

„Zůstaň tady!“ zařvala jsem na ni a ona leknutím strnula na místě.

Doběhla jsem zpátky k tělocvičně. Zevnitř se ozýval pláč a křik o rok starších studentů. Nahlédla jsem opatrně dovnitř. Těsně u dveří ležel na podlaze Anděl - profesor. Měl prostřelené rameno. Kulka zůstala ve zdi za jeho zády. V místnosti nebyl jen on, vzadu v tělocvičně stál další Anděl. Jeho energie byla mnohem větší než energie Osmého, který teď už seděl na zemi a držel si své zranění.

„Ale no tak. Když budeš pořád uskakovat, budeš to mít těžší. Přestaň se na chvilku hýbat. Slibuju, že tě zabiju rychle. Skoro nic neucítíš,“ chraplavý, ale přesto mladý hlas přehlušil pláč dětí v tělocvičně.

Uslyšela jsem cvaknutí natahované spouště. Osmý se nehýbal. Měla jsem jen pár okamžiků na rozmyšlenou.

Vyšel výstřel. Osmý zavřel oči v očekávání poslední rány. Žádná ale nedopadla.

„Ale, ale, copak to tu máme?“ Třetího jízlivý hlas vycházel se nesl tělocvičnou s mírnou ozvěnou. Držel v rukách SIG-Sauer a mířil s ním na nás. Kulku, která z něj vyšla naposledy, jsem zastavila štítem, který mi vycházel z konečků prstů. Modravá záře na okamžik osvětlila mou tvář. Stejně rychle však pohasla. Nemohla jsem si dovolit plýtvat energií. Zorničky mých očí se při použití mé energie stáhly do svislých čar, jen co ale štít zmizel, vrátily se zase zpět do lidské podoby.

„Kde jsou ty hodinky?“ zašeptala jsem na Osmého.

„Na lavičce za Třetím,“ odpověděl chraplavě a postavil se na nohy. „Tys to věděla, že ano?“ Bylo mi jasné, na co se mě ptal. Jen jsem přikývla.

Musím se k těm hodinkám dostat. Bez nich nemáme šanci. Třetí je silnější než já a Osmý je zraněný. Sakra,Laefe, kde jsi? Potřebuju tě tady! posteskla jsem si. Netroufala jsem si hodinky podat telekineticky. Třetí jistě není hlupák. Kdyby to zpozoroval… Musela jsem mít jistotu, měla jsem jediný pokus a nemohla jsem si dovolit ho promarnit.

 Na nic dalšího jsem ale neměla čas. Třetímu se zatím nechtělo na nás útočit z blízka, a tak nás zasypal salvou kulek, které jsem zadržela, stejně jako tu první.

„Ty oči… Takže Čtvrtý nekecal. Máš Vlčí krev, úžasné,“ šklebil se Anděl a vyndal si z kapsy od černých kožených kalhot pár kuliček, téměř ve stejnou chvíli si vyměnil zásobník.

Co je to?

Odpovědi se mi dostalo záhy. Při nárazu na mou barieru, nálože explodovaly. Tlaková vlna mě odhodila na žebřiny za mými zády.Oči se mi opět proměnily ve vlčí a tentokrát se už do původního stavu nevrátily. Vlčí krev zrychleně léčila všechna utržená zranění. Než jsem se vzpamatovala, stál Třetí u mě. Uhnula jsem bodnutí jeho dýky a vší rychlostí jsem se přesunula od něj, co nejdál. Snažila jsem se však nevzdálit se z blízkosti Osmého. Věděla jsem, že v tomto stavu by se mu dlouho bránit nedokázal.

„Uteč. Zabije nás oba,“ zašeptal Osmý, když jsem se zase dostala před něj a zabránila Andělovi, aby ho popravil.

„Na to zapomeň. Dneska máš k nám přijít odpoledne na kafe.“

„Cože?“

„Potom,“ utnula jsem naší debatu hnedka v počátku a zvedla jsem do vzduchu silou vůle pět medicinbalů a mrštila jimi po Třetím. Načasování jsem měla výborné. Tomu poslednímu už neměl šanci uhnout. Dopadl na zem. Netrvalo mu však dlouho a stál znovu na nohou.

„Nech ty děti aspoň odejít!“ zakřičela jsem na něj, když se místností ozval další pláč a křik. Všichni studenti se choulili v nejzazším rohu tělocvičny. Většina z nich ležela v bezvědomí na podlaze. „Tohle se jich netýká!“

 Brzy jsem měla poznat, že jsem udělala chybu. Nic na to neřekl a znovu zaútočil. Tentokrát si k tomu dopomohl tím, že zbraň nedržel v rukou, ale volně vířila kolem něj. Pochopil už, že mu nedovolím zaútočit na Osmého, a tak se soustředil především na mě.

Neměla jsem, kam uhnout. Buď jsem mohla schytat útok od něho samého, nebo risknout další konfrontaci s jeho podivnými kuličkami.

Uvolnila jsem větší množství energie kolem sebe. Doufala jsem, že kromě sebe zraním i jeho. Nebyla jiná možnost. Buď všichni, nebo nikdo. Musel to vědět, přesto svůj útok nezastavil.

Moje energie se setkala s podivnou tmavofialovou látkou v drobných kapkách kroužící kolem něj. Následovala exploze, která nás od sebe odhodila několik metrů.

Nebyla jsem však téměř zraněná. Na poslední chvíli se mezi mě a Třetího postavil Osmý. Ten teď ležel v bezvědomí na zemi a silně krvácel. Na končetinách a na obličeji měl vážné popáleniny.

Moc dlouho asi nevydrží, sakra musím to ukončit.

Anděl už se hrabal zpátky na nohy. Měl utržený kus ucha a po krku mu stékal pramínek krve. Sáhl si na zranění a krvavé prsty si slastně olízl. Své černé kožené kalhoty měl propálené.

„Příliš pozdě malá,“ usmál se a luskl prsty.

Pod nohama mi explodovaly další nálože. Moje krev okamžitě začala pracovat. Oči se mi už nevracely do lidské formy, ale zůstávaly stažené do dvou štěrbin, jak reagovaly na aktivovanou energii v mém těle.

„Sakra,“ zaklela jsem a pomalu jsem se škrábala na nohy. Umělá tkanina mých tepláků se mi přiškvařila ke spálené kůži. Zranění se mi hojila mnohem pomaleji, než jsem byla zvyklá. Na takový souboj jsem nebyla připravená.

Znovu vyšla salva výstřelů. Třetí se stále bál, váhal. Netušil, kolik mám v sobě síly, a byl natolik inteligentní, že nehodlal nic riskovat. Můj štít byl oslaben o energii, která byla spotřebovávána na regeneraci tkáně na mých nohách. Tělu prostě nevysvětlíte, že utržený kus svalu je nic proti tomu, že se vás právě chystají popravit a potřebujete všechny své síly jinde.

Kulky se nezastavily, jen se svezly. Některé zastavila až stěna za mnou, některé zůstaly v podlaze. Cítila jsem, že mi vlčí síla rychle ubývá.

Doháje. Tohle přece nemůže být konec.

Zvedla jsem do vzduchu všechno, co nebylo připoutané k podlaze. Samotnou mě to překvapilo. Dokázala jsem zvednout víc než deset kusů různého náčiní najednou. Některé z nich byly mnohem těžší než já sama. Všechny jsem je hodila na Anděla. Pár z nich se vyhnul, ale zbytek ho zasypal a on zůstal ležet za živa pohřbený pod hromadou sutin a cvičebního nářadí. Hodinky jsem tímto zoufalým pokusem rozsekala na kousky.

Teď jsem měla příležitost utéct. Jenže…

Byly tu stále ty děti. Osmého bych neodnesla sama příliš daleko. Mohla jsem se přenést, ale ne s dalším člověkem.

„Běžte! Utečte odtud pryč, sakra!“ ječela jsem ze všech sil, aby odešly ale ty děti, které se ještě dokázaly hýbat.

Pár dětí se sebralo a pokusilo se dostat kolem nás ke dveřím. Dívala jsem se jejich směrem. Ve dveřích stála Jane. Chvěla se od hlavy k patě a brečela. Nemohla se pohnout hrůzou. Na můj křik, aby utekla, nereagovala.

„Nikam nepůjdou!“

Třetí se vyhrabal z pod hromady náčiní a chytil pod krkem jednoho ze žáků. „Vyměním jeho život za tvůj, bereš?“

To ne! Bože, prosím, tohle ne!

Stála jsem jako opařená. 

Pamatuj si Lakejjo: Tvůj život - kteréhokoliv Anděla - je cennější než život obyčejného člověka, vzpomínala jsem na Sebastianova slova, která mi říkával dennodenně během mého výcviku. Nejdůležitější bylo přežití – za každou cenu…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:Silmarilien

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:23)

Ano na každé utnutí v tom nejlepším jsem patřičně hrdá :-D jak podlé, že? :-D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 13:52)

a sakra, utnuto v tom nejlepším :o)