Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 19

16. 8. 2007

Zakroutila jsem hlavou a v duchu prosila za odpuštění. Marně jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že by je stejně zabil. Že jim nemohu pomoci tím, že se obětuji za ně.

Jeho stisk zesílil a devatenáctiletý kudrnatý hoch vykřikl. Jeho zoufalý hlas umlčelo křupnutí, kdy mu Anděl zlomil vaz. V tělocvičně nastala panika. Několik dětí, Ty které se ještě dokázaly udržet při vědomí, poplašeně utíkaly pryč. Ve zmatku šlapaly na své spolužáky, kteří od začátku leželi v bezvědomí na zemi.

„Sama sis vybrala,“ napřáhl zbraň a začal si namátkou vybírat oběti. Padaly na zem po jedné jediné smrtící ráně. Neměly šanci mu uniknout.

„Ne!“ zaječela jsem a v zuřivosti jsem se proti němu vrhla. Nejspíš ho překvapila moje síla, protože mi ani neuhnul. Silou parního stroje jsem ho zatlačila do zdi. Ale ani tak mi to nebylo moc platné. Jemu zbývalo mnohem více energie než mě a telekinetickou silou mě odhodil pryč od sebe.

„Už toho mám dost.“

Vyměnil zásobník.

Další salvu jsem nebyla schopná plně vykrýt a jedna z kulek se mi zaryla do levého předloktí, druhá mi olízla lýtko. Bolestí jsem zasténala a zůstala jsem klečet na zemi. Anděl se jen usmál. Dokonalý zářivý úsměv plný sebevědomého vítězství.

Nedošel ale ani půlku cesty ke mně, když se mu sama od sebe do hlavy zaryla část roztržené tyče na šplh. Okamžitě se svezl mrtvý k zemi. Ve tváři mu zůstal výraz naprostého překvapení. Hledala jsem původce toho náhlého útoku.

To přece není možné! 

*** 

Laef pomáhal u vysokozdvižného vozíku. V překladové hale zaskakoval za kolegu, protože byl jediný, kdo dokázal ovládat velký vozík a byl po ruce. Přesunuli ho na okraj Londýna, a tak čekal, až bude mít Lakejja v poledne přestávku na oběd, aby jí zavolal, že pro ni dnes nemůže přijet.

Ráno odešel dřív, než ho vůbec mohla vidět. Trápilo ho, co mu Miri večer předtím řekla. Kdyby na něj křičela, kdyby ho uhodila - cokoliv! - cítil by se teď lépe. Jenže ona mu řekla, že mu nic nevyčítá, odpustila mu. Cítil teď vůči ní mnohem větší provinění a nevěděl, co s tím má dělat. Nikdy podobnou situaci řešit nemusel. A pak TA noc. Protřel si unaveně oči.

Na práci se moc nesoustředil, dělal ji takřka automaticky. Jeden z jeho kolegů do něj strčil ramenem.

„Jdeš s náma na cígo?“ Muž si vyndal krabičku mallborek a nabídl mu.

„Ne, díky. Vždyť víš, že nekouřím,“ odpověděl Laef a šel s tlustým mužem ven. Tam už posedávali další pracovníci letiště, kde Laef pomáhal, a probírali se svačinou, kterou si zakoupili cestou.

„No jak myslíš. Dneska ale vypadáš, že bys jedno potřeboval.“ Muž si strčil cigaretu do úst a zapálil si.

„Od rána to stojí za hovno. Mám takovej blbej pocit.“ Laef si sedl a díval se, jak ostatní pojídají své obědy. Nejedl, i když mu Miriam ráno s sebou dala obložené chleby. Žaludek ho bolel. Měl pocit, že v něm má kámen, který má ostré hrany.

„To nic, to tě jenom ta tvoje podvádí,“ řekl jiný z přísedících, který si zaujatě prohlížel, co právě vydoloval ze svého ucha. Všichni kolem se rozesmáli. Anděl byl o tolik mladší než oni, že by kdokoliv z nich mohl být jeho otcem.

„Mám takový pocit, že se něco stalo. Dojdu si zavolat.“ Zvedl se. Ostatní ho pozorovali. Už se nikdo nesmál. Laefova nálada přešla i na ně.

 

„Mistře?“ nečekal ani, až se někdo ve zvednutém telefonu ozve.

Sebastian poznal hlas svého žáka: „Co se děje?“

„To se chci zeptat já. Je všechno v pořádku? Nikdo nevolal? Mám takový divný pocit.“

„Tady se nic neděje. Buď klidný. Lakejja má hodinky s sebou, i James a Miriam je mají. Kdyby se cokoliv dělo, dal bych hnedka vědět.“

„Nemůžu si pomoct. Trvá to už nějakou chvíli. Určitě se něco stalo,“ Laefova nervozita stoupala každou vteřinou. Celé tělo se mu chvělo a on to nedokázal potlačit. Musel sám sobě přiznat, že se mu tento pocit nedaří ovládnout. Postupně plnil jeho tělo.

„Nebuď paranoidní.“

„Mistře, já si to radši ověřím. Jedu za Laky.“

„Počkej! Neblbni! Laefe, slyšíš mě?!“

Šestý už ale na Sebastianovo volání nereagoval. Zavěsil telefon a sprintem se vrátil pro bundu, kterou nechal ve vysokozdvižném vozíku. Tohle nebylo normální a on to věděl. Netušil, co se děje, ale nemohl to nechat být, nešlo si toho nevšímat.

 

„Kam to letíš?“ ptali se ho jeho kolegové, když viděli, jak se vyřítil zpoza rohu.

„Musím si něco zařídit.“

„Si děláš prdel, ne? Kdo nám asi tak pomůže s tím vozíkem? Šéf tě vykopne!“ odporoval muž s cigaretou.

„Promiň, Davide, já musím.“ Vzal bundu a vyběhl ven z haly do šaten, kde byly skříňky na zámek. Vyndal svého desert eagla a zkontroloval zásobníky. Vzal klíčky a co nejrychleji se dostal až ke svému autu na parkovišti.

Tohle není dobré. Něco se stalo. Nemohla mi dát vědět. Vím to, hlavou se mu honily miliony myšlenek a představ. Ani jedna z nich ale nebyla příliš povzbudivá.

Sešlápl plyn až k podlaze. To, že má na semaforech červenou, ho nijak neznepokojovalo. Pokusy policie ho zastavit za rychlou jízdu skončily nezdarem už v počátcích. Neměli šanci vzdorovat jeho černému BMW.

Bodlo ho v levé ruce tak, že musel prudce zabrzdit. Jen, co bolest ustala, znovu sešlápl plyn. Za ním už jela tři policejní auta. To, jestli má právo takhle uhánět, bude řešit až později. Podíval se na své předloktí.

Tuhle bolest znám. Podobně bolelo, když mi kulka prostřelila nohu před třemi roky.

Vyrazil bránu na školní parkoviště. Před budovou stála sanitka a policie, která se pokoušela dostat všechny žáky mimo školu.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Anděl ředitele školy, který se snažil udržet mezi studenty klid. Moc se mu to nedařilo.

„Nějaký terorista napadl školu. Jsou v tělocvičně,“ muž ani nevnímal, komu na otázku odpovídá.

Laef zavřel oči a soustředil se. Netrvalo to déle než pár vteřin.

„To není terorista, k čertu!“ 

*** 

Podívala jsem se stranou. Nemohla jsem se mýlit, by tu další Anděl. Celou dobu se schovával mezi studenty. Jak jsem ho mohla přehlédnout? Až do této chvíle jsem jeho energii nikdy necítila. Nyní ji uvolnil a ona doslova vyplnila celý prostor kolem nás. Byl jedním ze studentů stejně jako já.

Přistoupil k mrtvému tělu Třetího a klekl si vedle něj. Moje přítomnost ho nijak neznepokojovala.

Dýchala jsem přerývaně. Cítila jsem se slabá a nedařilo se mi vstát ze země.

„Víš Bhellieli, říkal jsem ti, že jednou na tu svojí hloupost dojedeš,“ mluvil k mrtvému Andělovi. Sáhl mu pod tričko a nahmatal jeho medailon. Kámen, který ho zdobil, byl krvavě rudý. Jediným trhnutím si přívěsek přivlastnil.

V tu samou chvíli se Bhellielovi tělo změnilo v popel. Nehořelo, jen se rozpadlo na popel.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ řekl nově přistoupivší Anděl.

Hrůzou jsem málem přestala dýchat. Dívala jsem se na místo, kde ještě před malým okamžikem bylo tělo z masa a kostí. Srdce mi tlouklo silou, až jsem měla pocit, že každou chvíli musí prorazit hrudník. Chtěla jsem pryč, netoužila jsem po ničem jiném, jen se co nejrychleji dostat z přítomnosti tohohle Anděla.

Postavila jsem se na nohy. Rána na ruce se mi pomalu zatahovala.

„Taky ti dám jednu nabídku,“ obrátil se První Anděl směrem na mě a v rukách si pohrával s něčím, co vypadalo jako jezdecký bičík. „Můžeš odejít a vzít s sebou ty spratky kolem, ale Osmého mi tu necháš.“ Vypadalo to, že to myslí vážně. Ustoupil, co nejdál ode dveří. Pár dětí uteklo pryč.

Podívala jsem se na Osmého. Stále ležel na zemi. Dýchal mělce, hrudník se mu téměř nezvedal.

„Ne,“ odpověděla jsem a připravila jsem se na jeho útok.

„Nebuď husa. Dávám ti možnost odejít. A zachránit tyhle děti. Lepší nabídku už nedostaneš. Proti mně, v tomto stavu nemáš nejmenší šanci!“

Bylo to divné. Dával mi snad šanci odejít? Proč by to dělal? Mohl by získat mnohem víc, kdyby nás zabil oba.

Nic jsem už říct nestačila. Pohnul se, ale jeho pohyb byl tak rychlý, že jsem jej zaznamenala, až když se zastavil u těla Osmého.

To ne! Krev se mi vařila v žilách. Taková drzost! Zvedla jsem ze země na druhé straně tělocvičny odrazový můstek a hodila ho po Andělovi. Skoro to s ním nepohnulo, přesto jsem jeho pozornost upoutala na sebe.

„Ty si nedáš pokoj, co? Koukej odtud vypadnout!“

Nevěděla jsem přesně, co se pak stalo. Obrovská vlna energie, kterou dokázal vynaložit pouhou silou své mysli, mě odhodila na hromadu sutin. Ucítila jsem, jak mým břichem projelo něco studeného.

„Au,“ zasténala jsem, ale bolest jsem necítila. Z břicha mi trčel kus nějaké tyče. Před očima se mi zatemnilo. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Horká krev mi stékala po kůži. Tělem mi projelo několik samovolných záškubů od poraněných nervových spojů.

 

„Ale tohle přece ne.“ Anděl nechal Osmého být. Stejně mu teď nikam neuteče. Šel svižným krokem přes celou tělocvičnu ke mně.

Uslyšela jsem ve své hlavě ženský hlas. Netušila jsem, kde se tam vzal.

Lakejjo! Probuď se! šeptal mi stále dokola. Osmý zemře, Laef také zemře. Nesmí zemřít!

Ne on nepřijde, o ničem neví, odporovala jsem.

Nenech je zemřít. Je to tvá vina!

Ne! Ne!

Ucítila jsem velkou vlnu energie.

Umírám? prolítlo mi hlavou.

Znala jsem to. Má pravá Andělská síla se hlásila o své slovo s neodolatelnou nabídkou na život. Cítila jsem bolest v očích. Čočky se mi roztáhly za hranice duhovky, ale nebylo to stejné, jako předtím. Nezastavily se. Pokračovalo to dál, až celé mé bělmo zmizelo. Po tvářích mi stékaly šedorudé slzy. Nehýbala jsem se. Zůstávala jsem dál ochable viset přišpendlená na tyči.

Začínala jsem tušit, že nezůstanu dostatečně dlouho při vědomí. Ztráta krve byla i na mne příliš velká. Mou mysl pohlcovala temnota a chlad. Pak jsem ucítila dotyk Andělovy ruky. 

*** 

Došel až k ní. Viděl, jak krvavě pláče. Sáhl jí na krk, aby zkontroloval její tep. Věděl, že tak velká ztráta krve by měla být smrtelná. Ale její krev nebyla normální. Slyšel o ní hodně.

Otevřela oči. Byly celé černé, temnější než cokoliv, co doposud viděl. Po těle se mu rozlil ledový pot a naskočila husí kůže. Uprostřed těch temných studní byly dvě černé díry, které pohlcovaly okolní světlo jako magnet. Její ruce se pohnuly s rychlostí, proti které neměl nejmenší šanci vyhrát. Do pravého ramene a levého boku se mu zaryly dvě dlouhé jehlice, které si vytrhla z předloktí. Rány se jí nehojily, jen krvácely.

Šokem ji odhodil pryč a ona zůstala ležet na zemi.

„Doprdele!“ zaklel a už se k ležící ženě nepřibližoval. Vyndal si z ramene a boku jehlici. Z ran mu tepala krev. Zranění se mu hojila až s neuvěřitelnou rychlostí. Krvácení brzy ustala.

Chtěl se vrátit k Osmému a sprovodit ho ze světa. Do místnosti ale vběhl jeho starý známý. Poznal ho na první pohled. To jemu udělal jizvu, která zdobila jeho záda.

„První, ty hajzle!“ zařval Laef a promyšlenou salvou kulek ho donutil odstoupit od obou ležících postav. Jedna z kulek ho k Laefově vlastnímu překvapení zasáhla.

„K čertu s tebou!“ zanadával jeho směrem První a zmizel. Po něm zbyl jen podtlak, který se nasátím vzduchu z okolí vyrovnal.

Za Laefem vběhnul do tělocvičny Sebastian. 

*** 

V mlze a chladu, který mne pomalu pohlcoval, jsem viděla, jak do místnosti vbíhá Šestý. Všude kolem stálo mnoho dalších postav v černých kápích. Chodili kolem a nikdo si jich nevšímal, jen já.

Ne, uteč, prosím. Umřeš, problesklo mi hlavou. Ještě jsem cítila, jak se mé oči vrací do své vlčí podoby, pak jsem ztratila vědomí. 

*** 

„Lakejjo!“ Laef se jedním skokem dostal k tělu ležící dívky.

„Žije?“ zeptal se Sebastian, když viděl díru v břiše, která dívce zůstávala. S rostoucími starostmi pozoroval, že žádné z jejích zranění se jí již nehojí.

„Ještě ano.“

Sáhl jí rukou pod tričko a nechal svou energii proudit do jejího těla.

„Snaž se energii nasměrovat tak, aby to zastavilo ta krvácení, jinak nemá šanci přežít. Nemůžeme jí dát transfuzi.“

„Proč ne?“ Z Laefovy ruky se přelévalo zelené světlo.

„Najdeš snad na světě krev se složením, jako má ona? Nepřestávej. Jdu zavolat Jamesovi, budeme ho potřebovat.“

Sebastian vytáhl mobilní telefon. Nic jiného pro ni udělat nemohli. Bylo tu potřeba odborného ošetření.

Ještě než došel k dalšímu zraněnému, sebral na zemi rozdrcené hodinky.

Osmý byl na tom o poznání lépe. Sebastian silně stiskl tlakový bod na jeho břiše. Anděl zasténal a probudil se. Rány mu přestávaly pomalu krvácet.

„Mistře?“ vydechl.

„Nemluv, teď nemáme moc času,“ Sebastian šeptal téměř neslyšitelně. Do místnosti se už nahrnula policie a členové záchranné služby. Okamžitě k nim přiskočili dva mladí doktoři.

„My už se o něj postaráme,“ řekl Sebastianovi jeden z mužů.

Mistr se vrátil k Laefovi. Ten vzdoroval náporu dalších ošetřovatelů, kteří se ho snažili od Lakejjy vyhodit. Snažil se zabránit tomu, aby viděli její krev, ale marně.

„Jestli chcete, aby to přežila, tak ho tu nechte.“

Muži se pohrdavě podívali na příchozího muže. Byl, na jejich vkus, až příliš klidný.

„Teď asi udělám něco nerozumného,“ Sebastian namířil na oba muže Laefovým desert eaglem, který mu před tím obratně vytáhl z pouzdra. „Měli bychom ji odvést do nemocnice, nemyslíte?“

Ani jeden ze záchranářů příliš neváhal. Naložili Lakejju na nosítka a spěchali s ní do vozu.

„Laefe, nesmíš ji přestat dodávat energii. Ne dokud nebude po operaci.“

„Rozumím, Mistře.“

 

Oba muži nastoupili i přes protesty záchranářů do sanitního vozu, který se po zabouchnutí zadních dveří okamžitě rozjel.

„Děláte si z nás srandu? Se podívejte, co z ní teče! Je to sakra vůbec člověk?“ rozčiloval se jeden z doktorů ve voze, který se snažil dát Lakejje sedativa po té, co jejím tělem dvakrát projela křeč a ona se na lehátku zazmítala.

„Lidská krev to není, tak se laskavě řiďte tím, co vám říkám!“

Laef viděl poprvé svého Mistra rozčíleného. Až nyní opravdu věřil, že by byl schopen vystřelit a záchranáře zabít. Podíval se mu do očí a jejich pohledy se na krátkou chvíli setkali.

„Já se o ně pak postarám,“ zašeptal Sebastian a poklepal si na rameno, aby Laef pochopil, co svými slovy míní. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re? :o)

(Lakejja, 2. 9. 2007 20:17)

Tolik? zase tak moc jich tam jeste nebylo..všehovšudy..najednou 4 :)

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 14:01)

páni, tolik nadělů najednou. :o) to bylo teda něco :o)

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 14:00)